Maria, Jaroslav: Porovnání verzí

Hra ''Dvě'', zobrazující bez psychologického prohloubení ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění a skončí sebevraždou, byla načas posledním z '''M.''' dramat ze současnosti. ''Tristanem'' vstoupil do zcela odlišného námětového okruhu, který souvisel s jeho zaníceným wagneriánstvím. (Za životní mezník pokládal zhlédnutí Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893; v nevydané autobiografii ''Já'' se obsáhle věnuje tristanovským inscenacím.) Oproti Wagnerovi i středověkým podáním opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ve své hře představil vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je spjat s nedosažitelností. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile se mu poddává, ztrácí o ni zájem a do jeho lásky se mísí nenávist. Drama se dostalo na scénu až po osmi letech od zadání do divadla. Ve stylově sladěné inscenaci je uvedl 1915 na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po premiéře ''Tristana ''nastudoval soubor Divadla sdružených měst východočeských, poté Národní divadlo v Brně (1916). Ženským protějškem k ''Tristanovi'' je ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích. Zobrazuje střet hrdinčina duševního života se strnulým dvorským řádem, který vyvře po smrti jejího syna. Kvůli zjevným reálným předobrazům postav (císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf) naráželo zveřejnění hry na obtíže: K inscenaci nedošlo, při časopiseckém otištění bylo zabaveno druhé dějství a knižní vydání bylo povoleno až po interpelaci u říšské rady ve Vídni. Další okruh tvoří dramata renesanční; z pravidelných italských cest a studia tamní historie, umění (vliv Zeyerovy tvorby) i archiválií '''M. '''vytěžil drama ''Michelangelo Buonarroti'' (neinscenováno) a tzv. ferrarskou trilogii, ''Parisinu'', ''Lucrezii Borgiu ''a ''Torquata Tassa'', kterou zamýšlel proniknout k duchovní podstatě gotiky, renesance a baroku. Hrdinové bez idealizovaného heroismu jsou zmítáni zběsilými pudy a živelnými silami: Michelangelo je neurvalý, hrubý, surový a smyslný, avšak plá v něm duch vznícený Bohem. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením manžela je vyzrazen a Parisina popravena. Komplikované, atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. Renesance jakožto var krve, touhy po lásce a moci obestírá drama ''Lucrezia Borgia'', s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích. '''M.''' se tu pokusil o rehabilitaci slavné milostnice, v níž zvýraznil rozpor živočišnosti s mystickými, náboženskými sklony, svár „pohanské“, vzpurné borgiovské krve s touhou po křesťanské odevzdanosti a pokoře. Z trilogie je ''Lucrezia Borgia'' nejslabší; myšlenky jsou jen hrubě nahozené, postavy nerozvinuté a kompozice chatrná. Hru přijalo Národní divadlo, ale po konfliktu s '''M.''' (šlo o hudbu J. Jeremiáše) ji vrátilo, inscenována byla až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso'', líčí hrdinu, značně odlišně od idealizovaného podání Goethova zato v souladu  s estenskými archiváliemi, jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Nejzdařilejší hru z ferrarské trilogie uvedlo Národní divadlo v režii J. Kvapila a výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan (1918, t. r. byla inscenována v brněnském Národním divadle).

Hra ''Dvě'', zobrazující bez psychologického prohloubení ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění a skončí sebevraždou, byla načas posledním z '''M.''' dramat ze současnosti. ''Tristanem'' vstoupil do zcela odlišného námětového okruhu, který souvisel s jeho zaníceným wagneriánstvím. (Za životní mezník pokládal zhlédnutí Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893; v nevydané autobiografii ''Já'' se obsáhle věnuje tristanovským inscenacím.) Oproti Wagnerovi i středověkým podáním opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ve své hře představil vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je spjat s nedosažitelností. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile se mu poddává, ztrácí o ni zájem a do jeho lásky se mísí nenávist. Drama se dostalo na scénu až po osmi letech od zadání do divadla. Ve stylově sladěné inscenaci je uvedl 1915 na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po premiéře ''Tristana ''nastudoval soubor Divadla sdružených měst východočeských, poté Národní divadlo v Brně (1916). Ženským protějškem k ''Tristanovi'' je ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích. Zobrazuje střet hrdinčina duševního života se strnulým dvorským řádem, který vyvře po smrti jejího syna. Kvůli zjevným reálným předobrazům postav (císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf) naráželo zveřejnění hry na obtíže: K inscenaci nedošlo, při časopiseckém otištění bylo zabaveno druhé dějství a knižní vydání bylo povoleno až po interpelaci u říšské rady ve Vídni. Další okruh tvoří dramata renesanční; z pravidelných italských cest a studia tamní historie, umění (vliv Zeyerovy tvorby) i archiválií '''M. '''vytěžil drama ''Michelangelo Buonarroti'' (neinscenováno) a tzv. ferrarskou trilogii, ''Parisinu'', ''Lucrezii Borgiu ''a ''Torquata Tassa'', kterou zamýšlel proniknout k duchovní podstatě gotiky, renesance a baroku. Hrdinové bez idealizovaného heroismu jsou zmítáni zběsilými pudy a živelnými silami: Michelangelo je neurvalý, hrubý, surový a smyslný, avšak plá v něm duch vznícený Bohem. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením manžela je vyzrazen a Parisina popravena. Komplikované, atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. Renesance jakožto var krve, touhy po lásce a moci obestírá drama ''Lucrezia Borgia'', s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích. '''M.''' se tu pokusil o rehabilitaci slavné milostnice, v níž zvýraznil rozpor živočišnosti s mystickými, náboženskými sklony, svár „pohanské“, vzpurné borgiovské krve s touhou po křesťanské odevzdanosti a pokoře. Z trilogie je ''Lucrezia Borgia'' nejslabší; myšlenky jsou jen hrubě nahozené, postavy nerozvinuté a kompozice chatrná. Hru přijalo Národní divadlo, ale po konfliktu s '''M.''' (šlo o hudbu J. Jeremiáše) ji vrátilo, inscenována byla až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso'', líčí hrdinu, značně odlišně od idealizovaného podání Goethova zato v souladu  s estenskými archiváliemi, jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Nejzdařilejší hru z ferrarské trilogie uvedlo Národní divadlo v režii J. Kvapila a výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan (1918, t. r. byla inscenována v brněnském Národním divadle).

Pozdější '''M.''' subtilní balada z rozhraní života a smrti ''Emausy ''(Národní divadlo ji vrátilo 1923), salonní groteska ''Marie a Marta ''(1928), sociální hra o důsledcích války ''Dědictví ''(1928) a hra ''Varieté'' (Národní divadlo ji vrátilo 1928) se již na větší scény nedostaly. Text hry ''Potrhlý princ'', napsané za druhé světové války (1942 ji údajně chtěl nastudovat Soubor J. Snížka), tiskem nevyšel a nebyl nalezen.

Pozdější '''M.''' subtilní balada z rozhraní života a smrti ''Emausy ''(Národní divadlo ji vrátilo 1923), salonní groteska ''Marie a Marta ''(1928), sociální hra o důsledcích války ''Dědictví ''(1928) a hra ''Varieté'' (Národní divadlo ji vrátilo 1928) se již na větší scény nedostaly. Text hry ''Potrhlý princ'', napsané za druhé světové války (1942 ji údajně chtěl nastudovat Soubor J. Snížka), tiskem nevyšel a nebyl nalezen.