Durasová, Božena: Porovnání verzí

Psána též Důrasová. Pocházela ze starého selského rodu. Když otec přišel o majetek, našel si místo v Praze jako úředník pojišťovny a rodina se přestěhovala 1889 nebo 1890 na Žižkov. '''D.''' studovala od třinácti let na pražské konzervatoři zpěv u Leontiny z Dötscherů a herectví u O. Sklenářové-Malé. Po absolvování školy (1904) koncertovala, 1906 se obrátila k divadelní dráze: Od května vystupovala pod pseudonymem Marita Válková ve Švandově divadle na Smíchově, v červnu oznamoval tisk její angažmá, ale na podzim 1906 hrála (pod vlastním jménem) v holešovickém Lidovém divadle Uranie. 1907 se ucházela o místo v novém Městském divadle Královských Vinohrad a navzdory nevůli ředitele F. A. Šuberta je získala. Působila tu hlavně v operetě, která dominovala její divadelní činnosti. Z berlínského angažmá, které jí nabízel F. Zavřel po svých pohostinských režiích v Praze 1914, sešlo po jeho náhlém úmrtí. 1916 se provdala za sochaře Jana Štursu (1925 spáchal sebevraždu). V konfliktu mezi částí souboru a vedením Městského divadla Královských Vinohrad, jmenovitě šéfem činohry a místoředitelem K. H. Hilarem (1919), stála na straně bouřící se opozice. Po následném odtržení zpěvoherního souboru nastoupila spolu s ním v září 1919 do nově zřízené Vinohradské zpěvohry; v srpnu 1923 zdejší angažmá ukončila a žádné další už nepřijala. Do Vinohradské zpěvohry se vracela jako host (vystupovala též v jejích operetních cyklech, pořádaných v létě 1930 a 1931 v Městském divadle na Královských Vinohradech). Hostovala i na dalších scénách (Lidové /Pištěkovo/ divadlo na Královských Vinohradech 1922, Švandovo divadlo na Smíchově 1920–24; Uranie 1923 a 1929; Varieté 1925; Tylovo divadlo v Nuslích 1931 a 1932; Městské divadlo na Kladně 1931), 1929 uspořádala letní stagionu s operetním repertoárem v přírodním divadle Šárce. Začátkem třicátých let jeviště definitivně opustila. 1922 hrála ve dvou němých filmech: V dramatickém příběhu ''Křižovatky'' (námět J. Jenčík) a ''Tulákovo srdce''. Vzpomínky na uměleckou dráhu otiskovala na pokračování v deníku Národní politika (1945). Zemřela počátkem šedesátých let, pochována je na Olšanských hřbitovech.

Psána též Důrasová. Pocházela ze starého selského rodu. Když otec přišel o majetek, našel si místo v Praze jako úředník pojišťovny a rodina se přestěhovala 1889 nebo 1890 na Žižkov. '''D.''' studovala od třinácti let na pražské konzervatoři zpěv u Leontiny z Dötscherů a herectví u O. Sklenářové-Malé. Po absolvování školy (1904) koncertovala, 1906 se obrátila k divadelní dráze: Od května vystupovala pod pseudonymem Marita Válková ve Švandově divadle na Smíchově, v červnu oznamoval tisk její angažmá, ale na podzim 1906 hrála (pod vlastním jménem) v holešovickém Lidovém divadle Uranie. 1907 se ucházela o místo v novém Městském divadle Královských Vinohrad a navzdory nevůli ředitele F. A. Šuberta je získala. Působila tu hlavně v operetě, která dominovala její divadelní činnosti. Z berlínského angažmá, které jí nabízel F. Zavřel po svých pohostinských režiích v Praze 1914, sešlo po jeho náhlém úmrtí. 1916 se provdala za sochaře Jana Štursu (1925 spáchal sebevraždu). V konfliktu mezi částí souboru a vedením Městského divadla Královských Vinohrad, jmenovitě šéfem činohry a místoředitelem K. H. Hilarem (1919), stála na straně bouřící se opozice. Po následném odtržení zpěvoherního souboru nastoupila spolu s ním v září 1919 do nově zřízené Vinohradské zpěvohry; v srpnu 1923 zdejší angažmá ukončila a žádné další už nepřijala. Do Vinohradské zpěvohry se vracela jako host (vystupovala též v jejích operetních cyklech, pořádaných v létě 1930 a 1931 v Městském divadle na Královských Vinohradech). Hostovala i na dalších scénách (Lidové /Pištěkovo/ divadlo na Královských Vinohradech 1922, Švandovo divadlo na Smíchově 1920–24; Uranie 1923 a 1929; Varieté 1925; Tylovo divadlo v Nuslích 1931 a 1932; Městské divadlo na Kladně 1931), 1929 uspořádala letní stagionu s operetním repertoárem v přírodním divadle Šárce. Začátkem třicátých let jeviště definitivně opustila. 1922 hrála ve dvou němých filmech: V dramatickém příběhu ''Křižovatky'' (námět J. Jenčík) a ''Tulákovo srdce''. Vzpomínky na uměleckou dráhu otiskovala na pokračování v deníku Národní politika (1945). Zemřela počátkem šedesátých let, pochována je na Olšanských hřbitovech.

Neovlivněna jevištním psychologismem a impresionismem dostála v činohře stylovým požadavkům režií F. Zavřela (Dyk: ''Zmoudření Dona Quijota'') a K. H. Hilara (Louÿs, Frondaie: ''Žena a tatrman'', Sternheim: ''Snob'', Strindberg: ''Tanec smrti''), jež předznamenávaly český jevištní expresionismus. Ve slibně zahájené činoherní kariéře však soustavně nepokračovala. Smysl pro moderní dramatiku a inscenační postupy stvrdila počátkem dvacátých let na smíchovské scéně, kde hrála Lulu v obou dílech Wedekindova dramatu a hlavní roli Wildgansovy ''Lásky''. V nemnoha činoherních rolích vytvářela podoby záhadného a omamného, avšak ničivého a nelítostného ženství. Vybavena štíhlými údy, téměř jinošskou postavou, tělesnou pružností šelmy a vášnivým temperamentem, který dokázala krotit a podřídit uměleckým hlediskům, dosahovala působivého pojetí a podání hrdinek především pohybovou, mimickou a celkově výtvarnou stránkou svých kreací, mluvní projev nesl ozvuky operetní manýry. Zůstala věrna operetě, kde dosáhla velkých úspěchů a popularity, ale kde ji jako subretu omezoval postupující věk.

Neovlivněna jevištním psychologismem a impresionismem dostála v činohře stylovým požadavkům režií F. Zavřela (Dyk: ''Zmoudření Dona Quijota'') a K. H. Hilara (Louÿs, Frondaie: ''Žena a tatrman'', Sternheim: ''Snob'', Strindberg: ''Tanec smrti''), jež předznamenávaly český jevištní expresionismus. Ve slibně zahájené činoherní kariéře však soustavně nepokračovala. Smysl pro moderní dramatiku a inscenační postupy stvrdila počátkem dvacátých let na smíchovské scéně, kde hrála Lulu v obou dílech Wedekindova dramatu a hlavní roli Wildgansovy ''Lásky''. V nemnoha činoherních rolích vytvářela podoby záhadného a omamného, avšak ničivého a nelítostného ženství. Vybavena štíhlými údy, téměř jinošskou postavou, tělesnou pružností šelmy a vášnivým temperamentem, který dokázala krotit a podřídit uměleckým hlediskům, dosahovala působivého pojetí a podání hrdinek především pohybovou, mimickou a celkově výtvarnou stránkou svých kreací, mluvní projev nesl ozvuky operetní manýry. Zůstala věrna operetě, kde dosáhla velkých úspěchů a popularity, ale kde ji jako subretu omezoval postupující věk.