Bertalan, Carl Joseph von: Porovnání verzí

| příjmení = <ee:lastname>Bertlan</ee:lastname>

Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jejíž členové patřili v tehdejších Uhrách k ceněným právníkům a učencům. Bertalanův vnuk Ludwig von Bertalanffy (1901–1972), jehož matka patřila do rodu vídeňského nakladatele Josepha Vogela, byl uznávaným biologem a autorem dodnes respektovaného matematického modelu růstu organismů. Carl Josef von '''B.''' studoval filozofii a stal se c. k. účetním ve státních službách, odešel však k divadlu. 1860/61 působil jako pokladník a sekretář spojených divadel Pest-Ofen (Budapešť), jehož ředitelem byl Carl von Alsdorf. Vedení divadla převzal v sezoně 1861/62 (spojené městské scény Cilli/Celje a Pettau/Ptuj, dnešní Slovinsko). S manželkou Clarou, roz. Sollingovou, zde působili také jako herci. 1862/63 vedl scény v Leoben a Bruck an der Mur (Štýrsko). 1864/65 byl ředitelem, hercem a režisérem městského divadla ve Varaždíně a současně v Cilli a Ptuji; režírovat frašky a operety. 1865–67 působil ve Varaždíně a současně v letním divadle v Bad Gleichenberg ve Štýrsku, jež bylo jeho majetkem (pobíral zde státní subvenci na provoz). Už nevystupoval, ale stále režíroval a jeho manželka si udržela pozici herečky.

Od sezony 1867/68 byl '''B.''' ředitelem spojených městských divadel v Klagenfurtu a Marburgu (Maribor, Slovinsko), přičemž si podržel svou soukromou letní scénu v Bad Gleichenberg. Novou budovu divadla Klagenfurtu spravoval do konce sezony 1873/74. V té době byl již znám jako dramatický autor (vydal tragédii ''Purpur und Trauer'', v rukopise zůstaly veselohra ''Der Gesandte'', lidová hra ''Liederliches Tuch'', hry ''Der Liebesanwalt'', ''Im Tal'', ''Die Abendglocke von Waltenstein'' aj.), měl dobře vybavenou knihovnu a bohatý divadelní fundus. Divadlo hrálo pouze v zimě, v letních měsících zaměstnával '''B.''' svůj soubor v Mariboru a v Bad Gleichenberg. Podle divadelní ročenky z roku 1868 měl pro Klagenfurt a Maribor samostatného vrchního režiséra a dva orchestry o 58 angažovaných členech, doplňované podle potřeby vojenskou hudbou. Někteří členové činoherního souboru (24 pánů a 26 dam) vystupovali současně v podstatně slabším hudebním provozu (6 pánů a 5 dam) a někteří z herců byli povinni zpívat i ve sboru. Pro obě scény pracoval jeden malíř a dekoratér. Slabou pozici měla i '''B.''' manželka Clara, jejíž výkony v opeře a operetě byly kritizovány už v padesátých a na začátku šedesátých let, kdy vystupovala v Olomouci. Na třech paralelně působících scénách se '''B.''' nevyhnul problémům, ale udržel solidní provoz. Poučen vlastními zkušenostmi, zabýval se všeobecnými provozními podmínkami menších rakouských divadel <!--StartFragment-->– 1870 napsal studii ''Das Provinztheater.'' Za hlavní viníky krizového stavu označil nástup operety s nákladnými výpravami a nedostatečnou legislativu, jež umožňuje činnost příliš mnoha provozovatelům. Od sezony 1874/75 si chtěl '''B.''' pronajmout městské divadlo v Olomouci. Do konkurzu se hlásil jako bývalý knihkupecký úředník se zkušeností sekretáře a účetního v městském divadle v Pešti. Svůj fundus ocenil na 10.759 zl., divadlo v Bad Gleichenbergu na 35.388 zl. Podle poznámek na dochovaném obrazovém materiálu lze soudit, že měl dobré osobní kontakty v pražském uměleckém světě a patrně mohl doplňovat soubor prostřednictvím tamního spolku Schlaraffia, který založil 1859 ředitel Stavovského divadla Franz Thomé s uměleckými a dobročinnými záměry. Jeho manželka Clara po návratu do Olomouce již nevystupovala.

Olomoucký předchůdce '''B.''', málo aktivní [[Schwabe_Julius|Julius Schwabe]], musel odstoupit a  městská rada očekávala, že '''B.''' uspořádá poměry. Bylo třeba čelit i konkurenci českého divadla, jehož výsledky už dosahovaly úctyhodné profesionality: v hudbě přesahovala město i region osobnost českého dómského kapelníka Pavla Křížkovského, o divadlo se zajímala společnost Elišky Zöllnerové. Kvůli plánovaným opravám budovy nedovolilo městské kolegium česká představení, přesto ve dnech 3. 5. – 2. 6. 1876 Zöllnerová se svou společností poprvé v Olomouci vystoupila (v divadle i v Besedním domě). 2. 4. – 16. 5. 1877 její společnost uvedla ''Hamleta'', ''Othella'' a Schillerovy hry ''Loupežníci'' a ''Marie'' ''Stuartovna ''s hosty z pražského Prozatímního divadla.

Značný důraz kladl '''B.''' na operu, jejíž soubor ve srovnání s Klagenfurtem rozšířil a obohatil o početná vystoupení pěvců z vídeňské Dvorní opery. Pro Olomouc počítal na začátku sezony 1875/76  s 10 členy opery (včetně 2 kapelníků; pro operetu, veselohru a činohru měl 15 platů, ve sboru měl 22 lidí, v orchestru 24 členů). Na rozdíl od Klagenfurtu byli diváci v Olomouci zvyklí na pravidelný operní i operetní provoz, ředitel byl tedy nucen investovat do nově vypravených oper i do premiér (smlouva obvykle předepisovala 2 novinky za sezonu). Členstvo si '''B.''' také více zavazoval a snažil se hlavní talenty udržet na celou sezonu, resp. i na více let. Po dvě sezony byl prvním kapelníkem Mořic Anger, pozdější dirigent Národního divadla, později Emanuel Urban, který v Olomouci začínal za ředitele Friedricha Bluma a na podzim 1877 slavil 30 let své umělecké činnosti. Anger rozšířil olomoucký wagnerovský repertoár – vedle ''Tannhäusera'' – o ''Lohengrina'' (1876), jehož nastudování mělo velký ohlas. Počet oper v olomouckém repertoáru stoupal (až 50 operních představení za sezonu, v poslední své sezoně uvedl '''B.''' dokonce 57 představení), zájem o abonmá však klesal. Vedle novinek (Maillart: ''Das Glöcklein des Eremiten'', Abert: ''Astorga'', Richard Genée ''Der Geiger von Tirol'') a operet (Lecocq, Jonas, J. Strauss ml.) zazněly v sezoně 1877/78 Meyerbeerovy opery (''Robert der Teufel'', ''Hugenotten'', ''Afrikanerin'').

Činohra stála poněkud v pozadí, mj. pro nedostatek zkoušek a přitažlivých dekorací. '''B.''' udržoval standardní repertoárový základ frašek, veseloher a soudobých „obrazů ze života“ (Nestroy, Benedix, Birch-Pfeiferová, Sardou, Anzengruber, Daudet, Barriére, Rosen). Během druhé a třetí sezony se ojediněle objevil také Schiller (''Die Räuber'', ''Wilhelm Tell'', ''Maria Stuart'', ''Wallensteins Tod''), Grillparzer (''Medea'', ''Die Ahnfrau'', ''Des Meers und der Liebe Wellen''), zvláště se v Olomouci podařilo prosadit hry W. Shakespeara (''Viel Lärm um nichts'', ''Hamlet'', ''Ein Sommernachtstraum'', ''Der Widerspenstigen Zähmung'', ''Romeo und Julie''), posléze Lessing (''Nathan der Weise''). Byl uveden Björnsonův ''Bankrot''.

Na podzim 1878 si '''B.''' pronajal zemskou scénu ve Štýrském Hradci. Již od odchodu ředitele Eduarda Kreibiga (1876) mělo divadlo finanční problémy a nevyřešil je ani Bertalan. Spoléhal především na tituly, které mohly přinést peníze (jedinou premiérou náročného soudobého autora byla Ibsenova hra ''Die Stützen der Gesellschaft'', 1878), zval mnoho hostů z Vídně a v létě divadlo až na tři měsíce zavíral. Ukončil smlouvu v březnu 1880 a po několikaměsíční pauze nastoupil jako ředitel městského Prozatímního divadla v Brně (1881). Byla to poslední sezona starého domu (Interimstheater) z roku 1873, který měla nahradil nová budova (naposledy se zde hrálo 2. dubna 1882). Během jedné sezony uvedl '''B.''' několik činoherních novinek (Ganghofer, Freytag, L’Arronge) a operety. Epizodní '''B.''' působení většina historiků brněnského divadla ani nekomentovala. Svá poslední ředitelská léta strávil '''B.''' opět ve Štýrském Hradci (1884 – 17. 4. 1886). Získal výborného dirigenta v Karlu Muckovi, který stál sice na počátku své umělecké dráhy, ale měl výjimečné schopnosti (zahájil 13. 4. 1884 Wagnerovým ''Lohengrinem''). Do činohry přinesl 1885 zajímavé výkony soubor z Meiningen. '''B.''' nedokončil druhou sezonu a vypověděl smlouvu 1886. O jeho dalším osudu nejsou informace.