Beneš Buchlovan, Bedřich: Porovnání verzí

<cshow logged="1">{{Infobox Osoba

<cshow logged="1">{{Infobox Osoba

| jméno = <ee:firstname>Bedřich</ee:firstname> <ee:lastname>BENEŠ BUCHLOVAN</ee:lastname>

| jméno = <ee:firstname>Bedřich</ee:firstname> <ee:lastname>BENEŠ BUCHLOVAN</ee:lastname>

</ee:mvchronology>

</ee:mvchronology>

| foto = <ee:titleimage>benesbuchlovan1923.jpg</ee:titleimage>

| foto = <ee:titleimage>benesbuchlovan1923.jpg</ee:titleimage>

Vlast. jménem Bedřich Beneš, přídomek zvolil podle Buchlovic, kde učil a odkud pocházel jeho otec, učitel v malé obci Tučapy.

Vlast. jménem Bedřich Beneš, přídomek zvolil podle Buchlovic, kde učil a odkud pocházel jeho otec, učitel v malé obci Tučapy.

</ee:perex>

</ee:perex>

<cshow logged="1"><ee:content>

<cshow logged="1"><ee:content>

Vlast. jménem Bedřich Beneš, přídomek zvolil podle Buchlovic, kde učil a odkud pocházel jeho otec, učitel v malé obci Tučapy. Vystudoval reálné gymnázium v Uherském Hradišti (1896-1901) a učitelský ústav v Kroměříži (1901-05). Po absolutoriu učil na obecné škole ve Zlechově, poté v Buchlovicích, od 1916 na měšťanské škole v Bzenci a od 1918 na měšťanské škole v Uherském Hradišti. Zde se trvale usadil a vedle výuky se intenzivně věnoval kulturní a osvětové práci. Byl městským knihovníkem, pořádal rozmanité akce, popularizoval regionální historii, výtvarné umění, literaturu. Zabýval se knižní kulturou a grafikou (spis ''Josef Váchal, grafik'', 1914; ''Moderní české exlibris'', 1926; ''Grafické opojení'', 1932) a stal se jednou z vůdčích osobností českého bibliofilského hnutí. Psal vlastivědné práce, popularizační portréty českých spisovatelů, byl činný jako editor a vydavatel. Spolupracoval s řadou novin a časopisů (''Besedy času'', ''Květy'', ''Lidové novin''y, ''Národní osvobození'', ''Niva'', ''Panorama ''ad.), překládal z němčiny a polštiny. Byl členem Moravského kola spisovatelů.'''B.''' literární tvorba určená hlavně dětem a mládeži se pojí s jeho pedagogickým a osvětovým působením. Zahrnuje verše, povídky z rodného kraje, popularizační práce o české historii, o umění a o význačných osobnostech (mj. ''Zlatá kaplička nad Vltavou. Povídky o mistrech české opery'', 1948) a loutkové hry. K loutkové dramatické tvorbě jej podnítily silné dětské zážitky z hraní na domácí loutkové scéně a přesvědčení o významu loutkového divadla na formování osobnosti dítěte. Ve snaze rozšířit okruh dramatiky, jemuž dominovaly dramatizace pohádek, usiloval o co největší tematickou rozmanitost, látky hledal v mytologii a pověstech, v historii i současnosti.  Antický námět zpracoval ve hře ''Polykrates'', středověký rytířský příběh parafrázoval v ''Panu Rinaldu a Reginaldu'', pověst o Jánošíkovi byla východiskem hry ''Zbojníci v lese durynském'', současná sociální problematika se objevila ve hře ''Inženýr Robur''. Pro loutkové divadlo přepsal několik Shakespearových dramat (''Zimní pohádka'',''Kupec benátský'',''Sen noci svatojanské'',''Hamlet'',''Král Lear'') a dalších literárních děl (romány A. France, L. N. Tolstého). Jeho shakespearovské adaptace poznamenané zřetelem k dětskému publiku a k možnostem tehdejších loutkových divadel se v mnoha ohledech rozcházely s předlohou (radikálně zkrácený text, zjednodušený děj, významové změny, převrácené vyznění - např. smírný závěr ''Krále Leara'', připsání oblíbené postavy Kašpárka) a na rozdíl od úprav V. Zákrejse z téže doby se nestaly přínosem pro loutkové divadlo. Mnohem zdařilejší byly drobné pohádkové hry pro nejmenší (''Budulínek'',''Smolíček Pacholíček'', ''O kopacím míči - ''předchůdce hry J. Malíka''Míček Flíček''). Oproti dobovým těžkopádným dramatizacím s komplikovanou fabulí byly postaveny na jednoduchém a přehledném příběhu, vynikaly nevyumělkovaným dialogem a svěžím jazykem inspirovaným lidovou slovesností. Hříčky byly vhodné jak pro rodinná divadélka a malé ochotnické loutkové scény, tak pro dětská provedení. Touto částí své loutkové dramatiky se '''B.''' stal průkopníkem divadelní tvorby pro nejmenší děti.

Vlast. jménem Bedřich Beneš, přídomek zvolil podle Buchlovic, kde učil a odkud pocházel jeho otec, učitel v malé obci Tučapy. Vystudoval reálné gymnázium v Uherském Hradišti (1896-1901) a učitelský ústav v Kroměříži (1901-05). Po absolutoriu učil na obecné škole ve Zlechově, poté v Buchlovicích, od 1916 na měšťanské škole v Bzenci a od 1918 na měšťanské škole v Uherském Hradišti. Zde se trvale usadil a vedle výuky se intenzivně věnoval kulturní a osvětové práci. Byl městským knihovníkem, pořádal rozmanité akce, popularizoval regionální historii, výtvarné umění, literaturu. Zabýval se knižní kulturou a grafikou (spis ''Josef Váchal, grafik'', 1914; ''Moderní české exlibris'', 1926; ''Grafické opojení'', 1932) a stal se jednou z vůdčích osobností českého bibliofilského hnutí. Psal vlastivědné práce, popularizační portréty českých spisovatelů, byl činný jako editor a vydavatel. Spolupracoval s řadou novin a časopisů (''Besedy času'', ''Květy'', ''Lidové novin''y, ''Národní osvobození'', ''Niva'', ''Panorama ''ad.), překládal z němčiny a polštiny. Byl členem Moravského kola spisovatelů.'''B.''' literární tvorba určená hlavně dětem a mládeži se pojí s jeho pedagogickým a osvětovým působením. Zahrnuje verše, povídky z rodného kraje, popularizační práce o české historii, o umění a o význačných osobnostech (mj. ''Zlatá kaplička nad Vltavou. Povídky o mistrech české opery'', 1948) a loutkové hry. K loutkové dramatické tvorbě jej podnítily silné dětské zážitky z hraní na domácí loutkové scéně a přesvědčení o významu loutkového divadla na formování osobnosti dítěte. Ve snaze rozšířit okruh dramatiky, jemuž dominovaly dramatizace pohádek, usiloval o co největší tematickou rozmanitost, látky hledal v mytologii a pověstech, v historii i současnosti.  Antický námět zpracoval ve hře ''Polykrates'', středověký rytířský příběh parafrázoval v ''Panu Rinaldu a Reginaldu'', pověst o Jánošíkovi byla východiskem hry ''Zbojníci v lese durynském'', současná sociální problematika se objevila ve hře ''Inženýr Robur''. Pro loutkové divadlo přepsal několik Shakespearových dramat (''Zimní pohádka'',''Kupec benátský'',''Sen noci svatojanské'',''Hamlet'',''Král Lear'') a dalších literárních děl (romány A. France, L. N. Tolstého). Jeho shakespearovské adaptace poznamenané zřetelem k dětskému publiku a k možnostem tehdejších loutkových divadel se v mnoha ohledech rozcházely s předlohou (radikálně zkrácený text, zjednodušený děj, významové změny, převrácené vyznění - např. smírný závěr ''Krále Leara'', připsání oblíbené postavy Kašpárka) a na rozdíl od úprav V. Zákrejse z téže doby se nestaly přínosem pro loutkové divadlo. Mnohem zdařilejší byly drobné pohádkové hry pro nejmenší (''Budulínek'',''Smolíček Pacholíček'', ''O kopacím míči - ''předchůdce hry J. Malíka''Míček Flíček''). Oproti dobovým těžkopádným dramatizacím s komplikovanou fabulí byly postaveny na jednoduchém a přehledném příběhu, vynikaly nevyumělkovaným dialogem a svěžím jazykem inspirovaným lidovou slovesností. Hříčky byly vhodné jak pro rodinná divadélka a malé ochotnické loutkové scény, tak pro dětská provedení. Touto částí své loutkové dramatiky se '''B.''' stal průkopníkem divadelní tvorby pro nejmenší děti.