Švanda ze Semčic, Pavel st.: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:52

Křtěn Pavel Antonín Martin. Manžel herečky, spisovatelky a překladatelky Elišky Peškové (1832–1895). Divadelnímu podnikání se věno­valy i tři z jejich čtyř dětí. Dcera Marie (provd. Stankovská, později Koldínská, zemř. 1906) byla ředitelkou smíchovských divadel, syn Ka­rel (1867–1928) jejich artistickým správcem a Pavel ml. (1855–1923) zpěvákem a dědicem mimopražské divadelní koncese.

Rodina patřila k drobné šlechtě, v době Š. narození však vedla již měšťanský způsob živo­ta. Rodinná divadelní tradice sahala až ke Š. ot­ci Antonínovi, který po 1812 hrával ve StD ve Štěpánkových ochotnických představeních. Syn vystudoval malostranské gymnázium a fi­lozofické ročníky univerzity, po dvou letech však z bohoslovecké fakulty odešel. 1845 se stal úředníkem státní účtárny, aby si zajistil zá­zemí pro literární a novinářskou činnost. Se­známil se s Tylem, přispíval do Květů, 1848 re­digoval vlastní časopisy Pozor a Hab’acht, psal do listů Salon a Prag. 1850 občas přispíval di­vadelními kritikami do Pražského večerního li­stu, kde zastával stanovisko jeho radikálně demokratické redakce. 1848–55 vyučoval češtině na veřejné podreálce v pražském Josefově. Asi od podzimu 1853 do léta 1857 převzal po Mi­kovcovi divadelní rubriku Lumíra i s programo­vým zaměřením. 1853–63 řídil ochotnické Mi­kulášské divadlo na Starém Městě v Praze a byl tu uznávaným hercem a režisérem. E. Pešková, s níž se oženil 1850, mu byla při jeho podnikání mnohostrannou oporou. 1862 byl Š. správcem pražského chudobince na Karlově. Od listopadu 1862 do léta 1866 působil jako dramaturg, ta­jemník, vrchní režisér a pokladník nově otevře­ného PD, kde během krátké doby zajistil kaž­dodenní provoz. 1865 byl pověřen vedením českého Městského právovárečnického divadla v Plzni, a zřídil k tomu účelu vlastní společ­nost. Na tuto tzv. mimopražskou koncesi hrál v zimních měsících nejen v Plzni (1865–75, 1878–81, 1884–86), ale 1886–91 v Národním divadle v Brně a v létě ve vlastní plzeňské aré­ně Na staré poště (1873–75). 1869 získal další koncesi pro bezprostřední okolí tehdejší Prahy (tzv. pražskou) v souvislosti se stavbou Arény ve Pštrosce na Král. Vinohradech (1869–71). Později zakotvil v létě trvale na Smíchově, kde postupně provozoval několik objektů: 1871–85 Arénu v Eggenberku (též V lesíčku, na místě dnešního Justičního paláce), od 1881 Divadlo U Libuše (otevřeno Smetanovou Hubičkou za přítomnosti skladatele, od 1886 pod jménem Letní divadlo na Smíchově, později Švandovo divadlo) a od 1891 Arénu na Smíchově na ná­břeží u železničního mostu, kterou po jeho smrti dokončila E. Pešková. V létě 1876 vedl krátce též Národní arénu staročeského divadel­ního družstva (tzv. „trucarénu“).

Svůj rozsáhlý podnik řídil Š. pomocí tzv. artistických správců. 1865–66, kdy byl pracov­ně vázán v PD, vedl plzeňský soubor J. Barák, v 70. letech spravoval jeho zeť J. J. Stankovský pražské předměstské arény. Během Š. nemoci 1889–90 byla společnost rozdělena na část brněnskou, pod vedením basisty J. Malého, a smíchovskou, řízenou hercem J. Kubíkem. Umělecký profil však formoval sám Š. spolu s E. Peškovou, která 1870 opustila PD a stala se členkou manželovy společnosti. Udržovala její soudržnost až do své smrti 1895, kdy byl vel­kopodnik rozdělen mezi jednotlivé dědice.

Pražskému i mimopražskému divadlu této doby přinesl Š. více v oblasti činohry. Zasloužil se o zdomácnění moderní francouzské konver­zační veselohry a komedie mravů, o vznik no­vodobé české veselohry (Jeřábek, Sabina, Pfle­ger, Šamberk), v PD uvedl cyklus Molièrových her. Rozvíjel revolučně romantický program české demokratické inteligence z poloviny 19. stol., evropské divadelní dění ho ale později přivedlo k divadlu realistickému a naturalistickému (české premiéry B. Bjørnsona, H. Ibsena, dramatizace románů E. Zoly, některé hry F. X. Svobody, V. Štecha a J. Štolby). Po třicet let nahrazovali Š. a Pešková chybějící českou herec­kou konzervatoř a dodávali PD a ND vynikají­cí síly; Š. vyškolil též režiséry E. Chvalovského a J. Šmahu.

Nedostatek hudebních děl v plzeňském re­pertoáru nahrazoval Š. zprvu hostováním opery a baletu PD (výpravná hra s hudbou a baletem Život ve snách, Rossini: Lazebník sevillský, 1866). 1868 založil na přání městské rady oper­ní soubor a 28. 9. zahájil Verdiho Troubadou­rem. Základ orchestru tvořilo asi 20 plzeňských hudebníků s dirigentem M. Angerem a režisé­rem a buffo tenoristou J. Kyselou. Sbor měl na počátku 8 žen a 11 mužů. Sólisté přišli většinou z Pivodovy nebo Lukesovy školy. Š. zval hosty z PD (A. Vávra, který zůstal v Plzni několik týdnů, J. Lukes, J. Paleček, J. Lev, Eleonora z Ehrenbergů, později E. Maislerová-Sáková, K. Čech) a z ND (V. Heš, M. Sittová, C. Raver­ta a baletní mistr A. Berger s manželkou G. Paltrinieriovou). Od 1870 byl v Plzni kapelní­kem F. Hruška, od 1872 místní rodák B. Hřímalý, 1878 J. Hartl, 1879–81 a 1884–86 E. Engel­bert a od února 1886 A. Kott (15 let). Brněn­skou operu vedli K. Weis (1886/87) a A. Kott, režisérem byl basista J. Malý. Od sezony 1872/73 byla ve Š. orchestru angažována část rodiny Ondříčků, bratři houslisty Františka Ondříčka Stanislav a Karel a jeho otec Jan.

Mezi Š. umělci byla silná fluktuace, protože talentované zpěváky přebíralo PD, ND nebo za­hraniční scény. Delší dobu zůstali mezzosopra­nistka K. Summová (7 let, pak host), koloratur­ní pěvkyně F. Vidimská (4 roky, pak host), barytonista J. Novák (opakovaně po jedné sezo­ně), tenoristé H. Trochlil (4 roky) a Č. Melichá­rek (20 let), basista K. Tauš (3 roky), sopranistky H. Vávrová (1878–79, jako provd. Schieblová hostovala), M. Chlostíková (první plzeňská Car­men a 1888 první česká Alžběta ve Wagnerově opeře Tannhäuser, 20 let) a Th. Boschettiová (od 1881 členka, 1884 host). V subretním oboru vystupovaly delší dobu J. Kaceřovská, M. Kaminská, C. Králová, B. Růžová, B. Haislerová; kariéru zde začínali tenoristé J. Pištěk a P. Švan­da ml. Menší operetní role zpívali činoherci (J. Vilhelm, J. Šmaha, V. Budil aj.). Do brněn­ského ND přešel Č. Melichárek, dále tu působi­ly A. Maxantová a M. Wollnerová, operetu po­sílili F. a M. Zöllnerovi.

Š. operní repertoár se opíral o běžné a osvěd­čené tituly, zvl. o operu italskou a francouz­skou. Zpěvoherní soubor jako celek splňoval vysoká interpretační kritéria, obvyklá u Š. spo­lečnosti, na rozdíl od činohry však nepřinesl mnoho nových uměleckých hodnot, spíše vzdě­lával a bavil mimopražské prostředí. Přesto Š. dokázal v Plzni i v Brně držet krok s PD, po­zději ND, a pohotově reagovat na jejich operní novinky (Dvořák, Kovařovic, Bizet, Čajkovskij ad.). Programově uváděl Smetanu; postavy z Prodané nevěsty poprvé oblékl do lidových krojů z okolí Plzně (1869), čímž založil jednu z inscenačních tradic. Mezi členy plzeňského Hlaholu, kteří posilovali sbor, byla i mladičká E. Krásnohorská.

Na plzeňském smetanovském repertoáru měl Š. dále Hubičku (1880) a Dvě vdovy (1884), v brněnském ND přistoupil Dalibor (1887), Braniboři v Čechách (1889) a Tajemství (1890). Z ostatních českých autorů zazněl v Plzni F. Škroup (Dráteník, 1869), Blodek (V studni, 1870), V. Hřímalý (Zakletý princ, 1874) a Dvo­řák (Šelma sedlák, vzápětí po PD 1878 jako první Dvořákova opera provedená mimo Pra­hu). V Brně hrál Š. 1886 také Kovařovicovy Že­nichy. Zahraniční tvorbu reprezentovali Verdi (Troubadour a Ernani, 1868, Rigoletto, 1870, La Traviata, 1872, 1877 s E. z Ehrenbergů j. h.), Donizetti (Lucie z Lammermooru, 1868, Lukrecie Borgia, 1869), Meyerbeer (Hugenoti, 1868), Gounod (Faust a Markéta, 1869), Belli­ni (Norma, 1869), Weber (Čarostřelec, 1870), Auber (Fra Diavolo, 1873), Lortzing (Car a tesař, 1877), Bizet (Carmen, 1885), Flotow (Alessandro Stradella, 1871), v Brně dále Flo­tow (Marta, 1886), Adam (Postilion z Lonju­meau, 1888), Mozart (Don Juan, 1888) a Čaj­kovskij (Eugen Oněgin, 1891).

Ve všech svých působištích se Š. střídal s ně­meckými divadly, v Praze mu konkurovalo PD. Hledal proto i pořady pro nejširší publikum, např. francouzskou šansoniérku Phillipo (13 ve­čerů v městském divadle v Plzni 1868/69, v létě 1869 v nové Aréně ve Pštrosce) nebo japonské gymnasty (Plzeň 1870). Na Smíchově uváděl výpravné féerie (Pohl: Sedm havranů, Maren­co: Excelsior), v Brně nechal nastudovat jako samostatný baletní večer 4. a 7. část Dvořákových Slovanských tanců a 4. a 6. scénu z Janáč­kových Valašských [Lašských] tanců (1889); vkusnou a nápaditou choreografii patrně při­pravila J. Friesová.

Zatímco v opeře kopíroval repertoár PD, uvedl v operetě Š. řadu českých premiér, vybíraných tak, aby PD předešel a konkuroval i německé zemské scéně. K nejúspěšnějším autorům patři­li Suppé (Lehká kavalerie, Aréna ve Pštrosce 18. 7. 1869, Krásná Galathea, tamtéž 7. 5. 1870, parodie Bruncvík a princezna z Dragantu, Aréna v Eggenberku 18. 7. 1875) a Offenbach, hraný vesměs v Aréně v Eggenberku (Ostrov Tulipa­tan, 6. 9. 1871, Modrovous, 19. 7. 1873, Krásná Helena, 4. 9. 1873, Růženka, spanilá voňav­kářka, 20. 6. 1875, Život v Paříži, 7. 8. 1875, Pericola, 7. 7. 1877). U Libuše měl českou pre­miéru Millöckerův Vodník Apajuna (25. 11. 1882), v brněnském Národním divadle Dellin­gerův Don Cesar (11. 11. 1888). Pražskou udá­lostí se stala Lecocqova Angot, dcera zelenářky (4. 7. 1874, též Angot, dítě pařížské tržnice, v Brně Angot, dcera Zeleného trhu) s B. Růžo­vou v hlavní roli, která jen v pražské Aréně v Eggenberku dosáhla 54 repríz. Kromě toho dával ovšem v Plzni řadu operet hraných i jinde: Offenbach (Dafnis a Chloe a Orfeus v podsvětí, 1868, Svatba při lucernách, 1870, Princezna trebizondská, 1880, Pytláci, 1885); Suppé (Žád­ný muž a tolik děvčat, 1868, Dívčí ústav, 1869, Fatinica, Boccaccio a Bandité, 1879); Joh. Strauss (Netopýr, 1879), Cikánský baron (v Brně 1890). Operetní nabídku doplňoval Planquette (Zvonky cornevillské, Plzeň 1881), v Brně Lecocq (Malý vévoda, 1888), Millöcker (Žeb­ravý student, 1886) a Gilbert–Sullivan (Mika­do, 1889).

Š. vytvořil jednu z umělecky nejkvalitněj­ších, největších a hospodářsky nejstabilnějších společností druhé poloviny 19. stol. (asi 45 čle­nů). Starý model kočovného podnikání reformoval na divadlo zájezdové, hrající v zimě ve stálých kamenných budovách (Plzeň, Brno, Smíchov), v létě v arénách (Král. Vinohrady a Smíchov v Praze, Plzeň) nebo na zájezdech do větších měst (Písek, Tábor, Mladá Boleslav, Kolín n. L., Jičín, Hradec Králové, Mor. Ostrava, Kroměříž, Prostějov ad.). Tento model, stojí­cí vývojově mezi cestující společností a stálým celoročním provozem, převzali vzápětí i jiní úspěšní ředitelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina).

Prameny a literatura

Opis křestního zápi­su z fary u sv. Štěpána v Praze, přepsal S. Langer: Pavel Švanda ze Semčic a Eliška Pešková, rkp. v DÚ, část 6, dokumenty. • E. Pešková: Zápisky české he­rečky, [1886]; Merhaut: Výbor z feuilletonů [1909], s. 21; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově [též pod názvem Světlem a stínem, 1911]; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 94; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; L. Pacák: Opereta,1946; A. Špelda: Plzeňská zpěvo­hra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; Javorin; Velká pochodeň, sb., Brno 1959; J. Neruda: České divadlo, I–V, 1959–1966; F. Černý: Hana Kvapilová, 1960; Z. Jeřábková: Brněnské pů­sobení Pavla Švandy ze Semčic, Vlastivědný věstník moravský 15, 1960, s. 249–254; J. Knap: Umělcové na pouti. České divadelní společnosti v 19. století, 1961; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965; Buchner: Cedule, s. 187–191; R. Deyl: Vavříny s trny, 1973, s. 13–34; České divadlo v Brně, 1974; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budi­lova, 1978; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, vyd. F. Černý, Hradec Králové 1982; Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti, sb., Plzeň 1983; Šulc: Opereta; S. Šnajperková: P. Š. ze Semčic, divadelní podnikatel 2. pol. 19. stol., dipl. práce FF UK, 2002. • ČHS [s chybným datem nar.]; NDp; Postavy I [též Pešková]; Česká divadla.

Pavel Antonín Martin

Vznik: 2006
Autor: Ljuba Klosová