Berger, Augustin: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 10:57

Vl. jm. Ratzesberger. Jeho první manželkou byla primabalerína ND Giulietta Paltrinieri (1866–1889), s níž měl dceru Boženu, provd. Zajíčkovou. Její syn Jaroslav (1916 Praha–1983 Egg, Švýcarsko) přijal jméno B., působil v ND 1935–42 jako tanečník, od 1939 jako sólista. Do okruhu B. širšího příbuzenstva patřil i člen vídeňské dvorní opery tenorista L. Slezak (1873–1846).

Byl synem rukavičkáře. V deseti letech přesídlil s rodiči do Prahy a záhy vystupoval v Aréně Na hradbách, kde se ho ujala baletní mistryně M. Hentzová. Pro své divadelní aktivity opustil reálné gymnázium a později učňovské místo v xylografické dílně. 1876 získal angažmá v Teatro salone italiano v Praze, kde tančil pas de deux s dcerou ředitele E. Averina; zásadní význam mělo setkání s Averinovým baletním mistrem G. Martinim, který ho začal školit a vzal s sebou i na své další působiště v Loisettově cirkusu v Kristianii (Oslo), aby studium dokončil. Po návratu do Prahy byl B. 1878–81 sólovým tanečníkem StD. Dostával příležitosti v baletních vložkách oper, které aranžovala baletní mistryně J. Belkeová (mj. Bizet: Carmen, Gounod: Faust). 1881, kdy v Praze hostovala tanečnice Aenea, zvaná Mouche d’Or, zaskočil ve výpravné revui Die Reise um die Erde in 80 Tagen za jejího partnera a odjel s její společností na turné po Francii, Španělsku a Itálii. 1883 byl po hostování v Novém českém divadle angažován jako sólový tanečník nově otvíraného ND. Po náhlém odchodu V. J. Reisingera z ND (1884) byl v květnu 1885 pověřen vedením baletu a zůstal baletním mistrem a choreografem do roku 1900. Založil baletní školu a vychoval téměř tři generace tanečníků. 1889 se v ND poprvé uplatnil jako režisér baletu (Kovařovic: Pohádka o nalezeném štěstí), podruhé až 1921 (Jára Beneš: Zlatý závoj).

V letech 1900–1910 působil B. v dvorní opeře v Drážďanech, kterou vedl R. Strauss, a vedle běžných titulů měl 1905 možnost spolupracovat na premiéře jeho opery Salome. Tančil zde též roli Barona (Wormser: Der verlorene Sohn, 1903). 1905 byl pozván s perspektivou angažmá do Petrohradu na pohostinské nastudování Delibesova baletu Sylvie, soubor ho však nepřijal. 1910/11 působil ve Varšavě, 1912 se vrátil zpět do ND, jehož členem zůstal do 1923. Již 1922 si vyžádal roční dovolenou a stal se na deset let baletním mistrem Metropolitní opery v New Yorku. Ztvárnil tam tance v opeře Rimského-Korsakova Sadko, studoval však především taneční vložky do oper v konvenčním stylu z konce 19. století, který odpovídal místním inscenačním zvyklostem. Po návratu z New Yorku uměleckou činnost ukončil.

B. často hostoval, jako tanečník i choreograf, zvl. po 1892, kdy ND uvedlo na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni Smetanovu Prodanou nevěstu s tanci v jeho choreografii; byl zván k přípravě této opery na domácích i zahraničních scénách. Pracoval v milánské La Scale (1903), v londýnské Alhambře (1911), v berlínském Theater des Westens (1915, Nedbal: Andersen). 1913 uvedl v Berlíně parafrázi Bayerova baletu Die Puppenfee na ledě (h: J. Einödshofer). Spolupracoval i s kabarety, např. s pražskou Červenou sedmou (1918). V Praze a zejména v Drážďanech se podílel na aranžování tanečních scén a živých obrazů na slavnostních akademiích a dobročinných večerech. Na konci života napsal s L. Hájkem své vzpomínky.

Jako tanečník se B. uplatňoval především na počátku své umělecké kariéry, příležitostně i později (naposledy patrně tančil v New Yorku 1927 Dona Lola v Casellově baletu La Giara na sicilský námět z venkovského prostředí). K jeho přednostem patřila hbitost, akrobatická mrštnost a pohybová dynamika, taneční představivost a solidní základy italské taneční techniky. Jeho repertoár obsahoval romantické role (např. Vévoda Albert, Adam: Giselle, Princ, Čajkovskij: Labutí jezero) i charakterní a groteskní postavy. Uznání kritiky získal zvl. za výkon v groteskní roli Abdula v Kovařovicově Hašiši, Otroka v Excelsioru, Coppélia v Delibesově Coppélii.

Své inscenační představy ukázal již 1885 ve výpravně pojatém tanečním divertissementu Čtyři roční období, vloženém do Rozkošného opery Popelka. Položil důraz na efektní střídání sólových tanců s početnými, bohatě kostýmovanými ansámbly a průvody (květin, motýlů, vlaštovek, faunů apod.). Nápaditými rychlými převleky a výměnou rekvizit vytvořil dojem velkého množství tanečníků a nákladné výpravy. Takto předjímal typ baletních inscenací pojatých jako velkolepá podívaná; téhož roku dosáhl mimořádného ohlasu v baletu Excelsior (ch: Borri), alegoricky oslavujícím pokrok lidské civilizace a techniky. Divácký a finanční úspěch Excelsioru povzbudil vedení divadla k uvádění dalších výpravných baletů (Hertel: Flik a Flok, Fantaska, Kàan: Bajaja, Salvayre: Fandango, ad.) i činoher s tanci a pantomimami (Pohl: Sedm havranů). Z tanečního hlediska byly přínosem B. choreografie romantických baletů (Adam: Giselle, Delibes: Sylvie v titulní roli s výtečnou G. Paltrinieri). Při návštěvě Čajkovského v Praze 1888 nastudoval (poprvé mimo Rusko) 2. jedn. Labutího jezera. V choreografii Bendlovy České svatby a Janáčkova Rákose Rákoczyho se inspiroval lidovými tanci. Na rozdíl od pražského německého divadla se B. podařilo v ND sestavit stabilní baletní soubor dobré úrovně a vytvořit předpoklady k postupnému uznání baletu jako samostatného uměleckého žánru, ale typ baletů, který mu dával větší možnosti oprostit se od pompéznosti a tanečně vyjádřit hudbu, byl v repertoáru ND v menšině. Ani jeho působení v Drážďanech a posléze ve Varšavě mu neposkytlo dostatek velkých příležitostí. Po návratu do ND, až na výjimky, sahal k dříve studovaným dílům (mj. Marenco: Excelsior, Bayer: Královna loutek, Kàan: Bajaja) a nově aranžoval pantomimy O. Nedbala, které před ním uvedl A. Viscusi. Tisk kritizoval výpravnou reprezentativnost jeho baletních inscenací od 90. let a pokládal jeho práci za zastaralou. 1922, na samém konci své umělecké dráhy v ND, se B. dostal do konfliktu s režisérem K. H. Hilarem, který pro svou expresionistickou režii hry bratří Čapků Ze života hmyzu očekával choreografii v duchu nových trendů.

Navzdory konfliktům měla B. zakladatelská činnost ve funkci choreografa a vedoucího baletu na scéně ND zásadní význam. B. měl široký přehled o vývojových trendech evropského baletního umění a houževnatě se snažil přiblížit úroveň baletu ND k předním evropským divadlům. Posílil balet o figuranty, statisty a děti z baletní školy a postupně angažoval nové síly, zejména italské primabaleríny, jejichž vyspělá technika inspirovala výkon celého souboru.

Sólové tance (v operách, hrách s hudbou, taneční role)

StD: 1878: Flotow: Alessandro Stradella (ND 1885); 1879: Auber: Die Stumme von Portici (ND 1884); Meyerbeer: Hugenoti (ND 1883); 1880: Bizet: Carmen (ND 1883); Nestroy: Der böse Geist Lumpazivagabundus; Wagner: Tannhäuser, Gounod: Faust und Margarethe; 1881: Boito: Mephistopheles.  •  ND: 1883: Smetana: Prodaná nevěsta; 1884: Abdul (Kovařovic: Hašiš), Thomas: Mignon, Halévy: Židovka, Šebor: Husitská nevěsta; 1885: Otrok (Marenco: Excelsior); 1886: Vévoda Albert (Adam: Giselle), Flok (Hertel: Flik a Flok), Krkavec (Anger: Štědrovečerní sen); 1887: Abdel (Giorza: Narenta); 1888: Princ Jaroslav (Čajkovskij: Labutí jezero, 2. jedn.), Don Alvaro (Hertel: Fantaska); 1891: Poeta (Bayer: Královna loutek); 1892: Coppélius (Delibes: Coppélia); 1895: Ženich (Bendl: Česká svatba); 1896: Bráhma (Dall’ Argine: Bráhma); 1897: Ataman (Kàan: Bajaja); 1898: Taneční mistr (Salvayre: Fandango); 1899: Don Juan (David: Kamenný host); 1917: Baron (Wormser: Marnotratný syn); 1918: Harlekýn (Dohnányi: Závoj Pierotčin); 1921: Orion (Delibes: Sylvia).

Choreografie

ND: 1884: Smetana: Libuše, Gounod: Faust a Markéta, Shakespeare: Sen noci svatojanské; 1885: Smetana: Dvě vdovy, Rozkošný: Popelka, Auber: Němá z Portici, Tyl: Strakonický dudák; 1886: Adam: Giselle, Anger: Štědrovečerní sen, Boito: Mefistofeles, Hřímalý: Zakletý princ; 1887: Moniuszko: Halka, Meyerbeer: Robert ďábel, Hertel: Flik a Flok, Marenco: Amor, Giorza: Narenta; 1888: Čajkovskij: Labutí jezero (2. jedn.), Delibes: Sylvia, víla Dianina, Rossini: Vilém Tell, Čajkovskij: Eugen Oněgin, Hertel: Fantaska; 1889: Dvořák: Jakobín, Kovařovic: Pohádka o nalezeném štěstí, Pohl: Sedm havranů, Weber: Oberon; 1890: Franchetti: Asrael, Laloue–Anicet-Bourgeois–Laurent: Ďáblovy pilulky; 1891: Wormser: Ztracený syn, Wagner: Tannhäuser, Janáček: Rákos Rákoczy, Bayer: Královna loutek; 1892: Čajkovskij: Piková dáma, Gounod: Filemon a Baucis; 1893: Verdi: Aida, Delibes: Coppélia; 1894: Berlioz: Benvenuto Cellini, Joh. Strauss: Netopýr; 1895: Bendl: Česká svatba, Liszt: Svatá Alžběta, Paladilhe: Velké ballabile; 1896: Fibich: Hedy, Dall’ Argine: Bráhma, Rimskij-Korsakov: Májová noc; 1897: Kàan: Bajaja; 1898: Kovařovic: Psohlavci, Marenco: Day-Sin, Dvořák: Jakobín, Salvayre: Fandango; 1899: Foerster: Eva, Jones: Gejša, Borodin: Kníže Igor, David: Kamenný host; 1912: Beethoven: Prometheus; 1913: Wormser: Marnotratný syn, Erich Wolff: Zlatorog, Marenco: Excelsior; 1914: Lanner–Joh. Strauss–Gounod: Rokoko, Nedbal: Z pohádky do pohádky, Nedbal: Andersen, Meyerbeer: Prorok; 1915: Nedbal: Pohádka o Honzovi; 1916: Mozart: Divadelní ředitel; Nedbal: Princezna Hyacinta; 1918: Paderewski: Manru, Dohnányi: Závoj Pierotčin; Tyl: Slepý mládenec; 1919: Novák: V záři minulosti; 1921: Jára Beneš: Zlatý závoj, Molière: Zdravý nemocný; 1922: Čajkovskij: Labutí jezero, Čapkové: Ze života hmyzu; 1923: Čajkovskij: Louskáček.  •  Jiná divadla: Smetana: Prodaná nevěsta (Vídeň, Theater an der Wien 1893; Berlín, Theater unter den Linden 1893 při stagioně Adolfa Baumanna s českým souborem; Olomouc 1894; Varšava 1895 a 1911; Plzeň 1912; Covent Garden Londýn 1926); Saint-Saëns: Samson a Dalila (Drážďany 1900, něm. divadlo Praha 1903, čes. Plzeň 1912); Delibes: Sylvia (Drážďany 1901); Paderewski: Manru (Drážďany 1901, Varšava 1911); G. Hellmesberger: Porcelana di Meissen (Milán 1903); Dohnányi: Der Schleier der Pierette (Drážďany 1903, Varšava 1911, čes. Plzeň 1912); Wormser: Der verlorene Sohn (Drážďany 1903); Bayer: Die Puppenfee (Drážďany 1904); Strauss: Salome (Drážďany 1905); Weber: Oberon (Drážďany 1906); Čajkovskij: Eugen Onegin (Drážďany 1907); Manén: Akté (Drážďany 1908); David: Der steinerne Gast (Drážďany 1909); Friml: Den v Japonsku (Varšava 1910); Bizet–Bing: Grand Spectacular ballet Carmen (Alhambra Londýn 1912); Mader: Dobrodružství v kadeřnickém saloně (Wintergarten Berlín 1913); Nedbal: Andersen (Theater des Westen Berlin 1915); Gounod: Romeo et Juliette (New York 1922); nezn. aut.: Don Quijote (New York 1922); Wagner: Tannhäuser (New York 1922); Charpentier: Skyscraper (New York 1926); Casella: La Giara (New York 1927); Křenek: Jonny spielt auf (New York 1928); Rimskij-Korsakov: Sadko (New York 1929).

Libreta

Štědrovečerní sen, h: Anger, 1886 ND; Rokoko, hud. směs: Lanner–Joh. Strauss–Gounod, 1914 ND; Pomsta květin, h: Weis, rkp.

Prameny a literatura

Korespondence s ředitelstvím ND, smlouvy, 1884–98, Národní archiv (dříve SÚA), fond ND. – Paměti (vyd. L. Hájek, Paměti A. B., 1942). •  F. L. Hovorka: První český balet, Divadelní listy 5, 1884, s. 144; Dramatické umění, Národní listy 6. 2. 1886; Tg [Teige]: Opera, Česká Thalia 2, 1888, s. 72; V. Mrštík: Fantaska, Ruch 10, 1888, s. 490; Světozor 22, 1888, s. 223 [Labutí jezero]; 23, 1889, s. 252 [Pohádka o nalezeném štěstí]; 32, 1898, s. 465 [Hda: Day-Sin]; q [J. Borecký]: Opera a balet, Česká Thalia 5, 1891, s. 423; L. Hartmann: Samson und Dalila, Bühne und Welt 3, 1900/01, s. 249; L. Novák: Opera a balet staré gardy Národního divadla, 1938, s. 189–199; Nejedlý: Opera ND I, II; hj.: S tvůrcem mnoha českých baletů, Národní střed 7. 12. 1941; L. Novák: Pásmo vzpomínek, 1947, s. 37–50; J. Rey: 70 let baletu ND, Divadlo 4, 1953, s. 1023; Pala: Ostrčil I, II; I. Kolodin: The Metropolitan Opera, New York 1968 [zmínky]; Němeček: Kovařovic; Marius Petipa, Meister des klassischen Balletts, Wilhelmshaven ad. 1980, s. 63, 109–110, 364; Soupis repertoáru ND; B. Brodská: Dějiny českého baletu, skripta HAMU, 1983, s. 77–112, 138–141; B. Brodská: A. B. 1861–1945, Taneční listy 33, 1995, č. 6, s. 10; M. Ottlová–M. Pospíšil: Ballabile delle larve. An unknown Source from the Collection of the National Museum in Prague Regarding Stage Direction and Choreography for the „Ballet des nonnes“ from the Opera Robert le diable by Giacomo Meyerbeer, Miscellanea musicologica, 35, 1996, s. 97–155; Gremlicová: Taneční umění NDT; ND po 1883; Trávníčková: PD; Reittererovi 2004.  •  Obsahy libret: V. Vašut: Baletní libreta I, 1983.  •  ODS; ČHS; NDp; Słownik biograficzny 1973; Český taneční slovník; International Encyclopedia of Dance.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 55–58
Autor: Alice Dubská