Kliment, Václav: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 11:35

Původně typograf a faktor knihtiskárny v Pra­ze. Pěvecké školení získal u basisty ND K. Če­cha, doškolil se 1897–98 u manželů M. Destin­nové a T. Löweho a u M. Wallersteina v Praze. V ND poprvé vystoupil 1884 (Fernando, Verdi: Troubadour), pak znovu v letech 1889 a 1891, v sezoně 1892/93 se ucházel o angažmá (Pous­tevník, Weber: Čarostřelec, Král, Verdi: Aida), kterého 1893 dosáhl. V ND setrval jako zpěvák až do své smrti (vystupoval do 30. 6. 1917, na­posledy jako Přibek v Kovařovicových Pso­hlavcích). Zajímal se i o režijní práci, nebyla mu však nikdy svěřena. 1903 byl pozván do Bayreuthu do kurzu wagnerovské interpretace, kde se měl připravovat na roli Hagena (Wagner: Das Rheingold). Studoval deklamaci a mimiku s C. Wagnerovou, dcerou skladatele, jeho zna­lost němčiny však nepostačovala a z plánu se­šlo. 1904 hostoval v Brně (Kecal, Smetana: Prodaná nevěsta), 1906 v Plzni (mj. Mefisto, Gounod: Faust a Markéta, Marcel, Meyerbeer: Hugenoti). Od 1905 soukromě vyučoval. 1909 se jako předseda Ústřední jednoty českého he­rectva staral o sociální postavení umělců, což vedlo k napětí mezi ním a vedením ND. Na je­ho pohřbu došlo k demonstracím umělců proti Společnosti ND.

V konkurenci basistů F. Hynka a V. Heše se K. v ND zpočátku nemohl prosadit. Teprve Hynkův přechod k režijním úkolům a Hešův odchod z ND mu otevřely cestu. Patřil k nejza­městnanějším členům souboru a v roce 1903 zpíval své tisící představení. Některé role si po­nechal více než 10 let. Jeho hlasový fond neměl zvláštní mohutnost ani techniku (jeho tón po­měrně brzy získal tremolo) a postrádal i znělou hlubokou polohu; virtuózní role (Marcel, Meyer­beer: Hugenoti) přesahovaly jeho možnosti. Měl však vzornou deklamaci a zřetelně artiku­loval zpívaný text, což jeho přednesu dodávalo důstojnost, vznos a patos. Zprvu proto inkli­noval k hrdinným rolím Chrudoše (Smetana: Libuše), chodského sedláka Matěje Přibka (Kovařovic: Psohlavci) nebo mytologického Dar­guna (Fibich: Pád Arkuna). Zpíval též Poustev­níka Ivana ve scénickém provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, 1901). Role Kalibana (Fibich: Bouře) ho zaměřila k bizarním, démo­nickým a pohádkovým postavám čertů, netvo­rů, obrů, vodníků (též ve Dvořákově Rusalce) a bohatých starců. Odtud přešel i ke komickým typům (jako Kecal udržoval spíše drsně fraško­vitou interpretační tradici). Zpíval v premié­rách dvou generací českých skladatelů (Dvo­řák, Kovařovic, Piskáček, Picka). Při tvorbě rolí bohatě uplatňoval své herecké dispozice a po­stavu charakterizoval propracovaným pohybo­vým a mimickým výrazem, hereckou maskou i kostýmem. Jeho herectví stylově souznělo se soudobými realistickými až naturalistickými tendencemi, bylo souměřitelné s výkony čino­herců (např. jako Shylock ve Foersterově Jessi­ce) a představovalo svébytný přínos interpre­tační praxi opery ND.

Role (v ND)

1892, vše j. h. i později v angažmá: Poustevník (Weber: Čarostřelec), Don Diego, pozdě­ji Pedro (Meyerbeer: Afričanka), Matouš, později Otec Paloucký (Smetana: Hubička); 1893: Král (Verdi: Aida), Velekněz (Goldmark: Královna ze Sá­by), Hans Schwarz (Wagner: Mistři pěvci norimber­ští); 1894: Oldřich z Rožmberka (Fibich: Blaník), Salviati (Berlioz: Benvenuto Cellini), Patriarcha Jov (Dvořák: Dimitrij, přeprac. verze), Jindřich Ptáčník (Wagner: Lohengrin), Bernardo Bandini (Leoncaval­lo: Medici); 1895: Pietro (Auber: Němá z Portici), Kaliban (Fibich: Bouře), Marcel (Meyerbeer: Huge­noti), Bartoš (Bendl: Starý ženich), Mefisto (Gounod: Faust a Markéta); 1896: Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Janek (Blodek: V studni), Antonio (Weis: Viola), Jarno (Thomas: Mignon), Guilbert de St Mars, v orig. verzi Kardinál Brogni (Halévy: Židov­ka), Crespel (Offenbach: Hoffmannovy povídky), Don Roldano (Franchetti: Krištof Kolumbus), Sta­rosta (Rimskij-Korsakov: Májová noc), Bara Menico (Smareglia: Istarská svatba), Bratr Lorenco (Gou­nod: Romeo a Julie), Mefistofeles (Boito: Mefisto­feles), Andrej Dubrovský (Nápravník: Dubrovský); 1897: Král Leontes (Nešvera: Perdita, prem.), Chru­doš (Smetana: Libuše), Vitoraz (Fibich: Š'árka, prem.); 1898: Berka (Suda: U božích muk), Collin (Puccini: Bohéma), Kmotr Řeřicha (Dvořák: Tvrdé palice), Matěj Příbek (Kovařovic: Psohlavci, prem.), Správce Soukup (A. V. Horák: Na večer Bílé soboty, prem.), Satan (Rozkošný: Satanella), Nilakantha (Delibes: Lakmé), Senešal (Liszt: Svatá Alžběta), Monterone (Verdi: Rigoletto); 1899: Rúbač (Foer­ster: Eva, prem.), Rychtář Matouš (Lošťák: Selská bouře, prem.), Končak (Borodin: Kníže Igor), Kou­kal (Malát: Stáňa, prem.), Rarach (Smetana: Čertova stěna), Čert Marbuel (Dvořák: Čert a Káča, prem.), Vít Pogner (Wagner: Mistři pěvci norimberští); 1900: Kapitán vojska benátského (Trneček: Andrea Crini, prem.), Pan otec (A. V. Horák: Babička, prem.), Gessler (Rossini: Vilém Tell), Lord Kookburn (Auber: Fra Diavolo), Zuniga (Bizet: Carmen), Dar­gun (Fibich: Pád Arkuna, prem.), Rocco (Beethoven: Fidelio); 1901: Figaro (Mozart: Figarova svatba), Vodník (Dvořák: Rusalka, prem.), Bonifác (Smeta­na: Tajemství), Poustevník Ivan (Dvořák: Svatá Ludmila), Pan otec (Kovařovic: Na starém bělidle, prem.); 1902: Leporello (Mozart: Don Juan), John Falstaff (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Kníže Gremin (Čajkovskij: Eugen Oněgin), Radoslav (Rozkošný: Popelka), Grigorij Skuratov (Rimskij­-Korsakov: Carská nevěsta), Ludovico (Verdi: Otel­lo); 1903: Otec (Charpentier: Louisa), Gaveston (Boieldieu: Bílá paní), Heřman (Wagner: Tannhäu­ser); 1904: Orovist (Bellini: Norma), Petr (Dvořák: Armida, prem.); 1905: Kazatel (Planquette: Poustev­níkův zvonek), Shylock (Foerster: Jessika, prem.), Oernuf (Moor: Hjördis, prem.); 1906: Don Pizzaro (Beethoven: Fidelio); 1907: Satyr (Prokop: Sen lesa, prem.), Cesare Sforza (Leroux: Královna Fiammet­ta), Daland (Wagner: Bludný Holanďan); 1908: Aso­ka (Ostrčil: Kunálovy oči, prem.); 1909: François (Leroux: Tulák), Kajetán (Fibich: Nevěsta messin­ská), Baptista (Goetz: Zkrocení zlé ženy); 1910: Farář (Piskáček: Divá Bára, prem.), Hrabě des Grieux (Massenet: Manon), Rangoni (Musorgskij: Boris Godunov); 1911: Hardiburda (Picka: Malíř Rainer, prem.), Jan Weiring (Neumann: Milkování); 1912: Pruský setník (Weis: Útok na mlýn, prem.), Kofl (Strauss: Ohně zmar); 1914: Rytíř Grálu (Wag­ner: Parsifal), Macroton (E. Wolf-Ferrari: Láska lékařem), Björn (Piskáček: Ughlu, prem.); 1915: Fafner (Wagner: Zlato Rýna); 1916: Archibald (Montemezzi: Láska tří králů).

Prameny a literatura

Národní listy 15. 11. 1892; 19. 5. a 30. 6. 1917; 7. až 11. 3. 1918 [nekrolog, pohřeb]; Dalibor 15, 1893, s. 68; 24, 1902, s. 288, 347; 28, 1906, s. 80, 330; Obzor literární a umělecký 2, 1900, s. 270 [Z. Nejedlý]; Divadelní listy 4, 1903, s. 1 [10 let členství v ND]; Meziaktí ND 3, 1903, s. 340, 344; Divadelní kalendář 29, 1910, s. 55; Sme­tana 2, 1911/12, s. 39 [Z. Nejedlý]; 7, 1916/17, s. 138 [Z. Nejedlý]; 8, 1917/18, s. 75; Hudební revue 10, 1917, s. 427 [výčet rolí]; Venkov 8. 3. 1918; B. Beno­ni: Nová kniha vzpomínek a dojmů, II, 1919; Nejedlý: Opera ND II; J. Cavallar-Weissová: Umělci v Řevnicích, Národní listy 12. 3. 1939; Z. Nejedlý: Kritiky, 1954; A. Rektorys: Naši operní pěvci, 1958; Něme­ček: Kovařovic; ND po 1883. • ČHS; NDp.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 268–269
Autor: Pavel Petráněk