Zöllnerova společnost: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 15:43

Příslušník starého a bohatě rozvětveného saského divadelního rodu, působícího po celé střední Evropě, německý charakterní komik Filip Zöllner, populární v divadlech ve Vídni, Budapešti, Prešpurku (Bratislavě), Košicích i ve Lvově, založil v Čechách se synem Friedrichem původně německou společnost už 1851. Po synově předčasné smrti počátkem 1853 přijal Filip Zöllner místo režiséra ve StD. Na žádost J. K. Tyla, který se právě se svými herci ocitl bez angažmá, a J. Štandery, jenž už dříve s Zöllnerem spolupracoval, propůjčil sedmdesátiletý ředitel svou koncesi pro česká představení. Tyl se stal artistickým správcem a režisérem, Štandera měl na starosti pokladnu, garderobu a dekorace.

Český soubor sestával z Tyla, jeho ženy Magdaleny (obor vážných a komických matek), švagrové A. Rajské (role prvních milovnic), vznětlivého představitele hrdinů F. Krumlovského, světoběžníka, který od společnosti občas mizel, a dobrosrdečného komika F. J. Čížka (Kalafuna ve Strakonickém dudákovi). Dále tu byli E. Rott, J. Chramosta a budoucí divadelní ředitelé J. E. Kramuele, A. Mušek, F. Pokorný, později V. Svoboda, pro mladší ženské role M. Bělská (vl. jm. Bubáková, provd. Čížková) a především sestry M. a H. Lipšovy. Po půl roce přibyla všestranná M. Köhlerová (provd. Ryšavá), která mohla hrát tragédky, salonní dámy i vesnické dívky. Nepříliš dobrý herec Štandera se kryl pseudonymem Hradecký. Po čase přišel mladičký F. F. Šamberk, Pokorného nahradil milovník K. Polák a chronický nedostatek mladistvých hereček mělo vyřešit angažmá T. Knížkové. Po Tylově smrti posílil soubor J. Jelínek, nejlepší herec ze tří bratří Jelínkových, komik J. Vilhelm, K. Ryšavý, budoucí dlouholetý správce společnosti J. Šourek, J. Frankovský, A. Merhaut, zkušený E. Bíl a dvě žákyně E. Peškové – A. Kubíčková (provd. Frankovská) a A. Pistoriusová. V dětských rolích se uplatňovali F. Zöllner ml., A. Mušek ml., M. Čížková ml. (provd. Kratochvílová) a E. Kramuelová (provd. Suková).

ZS zahájila 29. 6. 1853 v Hradci Králové v aréně Na Střelnici (1851 ji pro Zöllnera nechal postavit Štandera) Tylovým zpracováním Spanilé Savojanky, následovala Benedixova veselohra Vězení a Hoppův Kožíšek, perle a kamna. V repertoáru byl hojně zastoupen Klicpera (Staročeský soud, Lazebník frýdlandský, Blaník, později Jan za chrta dán, Divotvorný klobouk) a Tyl (Strakonický dudák, Chudý kejklíř, Slepý mládenec, Bruncvík aneb Meč a lev, Paličova dcera, Jiříkovo vidění, Bankrotář a kramářka), dále Štěpánek (Obležení Prahy od Švejdů, Korytané v Čechách a Čech a Němec, kde role Jirky tradičně náležela principálovi neznalému češtiny). Kolár byl zastoupen Magelonou a Monikou, Mikovec Záhubou rodu přemyslovského. Z cizích dramatiků se nejvíce vyskytovali Kaiser (Chyba lávky, Dráteníci, Paní hospodská, Bratr honák, Kněz a voják), Benedix (Vězení, Pan Strejček, Móda tyranka), Weissenthurnová (Jan, vévoda finský, Statek Lhota), Kotzebue (Hrabě Beňovský, Roztržití), hrál se Lembertův Kat amsterodamský, ale také Dellacourtova tragédie Slepá nevěsta, Dumasův Hrabě Herman a Ebertův Břetislav a Jitka; klasiku reprezentovali Schillerovi Loupežníci. Tylův národně buditelský a vzdělávací program byl tedy vyvážen i některými novinkami současné pražské české dramaturgie. Jen výjimečně hrála ZS německy. V té době putovala po středních, východních a jižních Čechách (Hradec Králové, Kutná Hora, Mladá Boleslav, Pardubice, Čáslav, Jičín, Turnov, Hořice, Chrudim, Litomyšl, Mnichovo Hradiště, Německý Brod, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Třeboň, Vodňany, Strakonice, Příbram, Plzeň). Posílení českého živlu při opakovaných návštěvách Č. Budějovic a Plzně oceňoval místní i pražský tisk. Štace trvaly dva měsíce i déle, což bylo tehdy u kočovné společnosti výjimečné; hospodářská stabilita byla solidní, nikdy se nehrálo „na díly“.

Když Tyl v červenci 1856 v Plzni zemřel, ztratila ZS umělecké vedení. Ředitel učinil na pár měsíců neúspěšný pokus s V. Grauem, ale pak se nadlouho ujal režie sám, ačkoliv nebyl schopen (a byl za to kritizován) pečovat o čistotu jevištní řeči. Teprve v listopadu 1859 jmenoval režisérem F. J. Čížka. Předtím odešla značná část členstva k nové společnosti J. J. Stránského-Šemerera. Zöllner se rozešel i se Štanderou, jemuž vytýkal nedostatek sociálního cítění. Společnost přebudoval, takže se mohla odvážit hrát v létě 1860 dva a půl měsíce v bezprostřední blízkosti Prahy, v hostinci V Eggenberku na Smíchově. Sehrála tu 54 představení za hojné účasti publika a vlídného přijetí kritiky. Kromě Köhlerové, Rajské, Vilhelma, Čížka a Jelínka byl oceňován principálův Jirka v Štěpánkově Čechu a Němci. V létě 1861 následovala tříměsíční štace v Plzni, kde se Zöllner (po smrti manželky Josefy ve Vídni) oženil se svou dlouholetou družkou, mladou maďarskou tanečnicí E. Cinege, a legitimoval tak své dva syny Filipa a Františka i pozdějšího pohrobka Karla, kteří všichni sehráli v českém kočovném divadelnictví významnou roli. Když plzeňské městské zastupitelstvo rozhodlo, že polovina zimní sezony bude patřit představením německým a polovina českým, vystřídala tu ZS na Vánoce 1862 německou společnost G. Mussika. K zahájení zvolil ředitel původní hru pražského PD, Hálkova Careviče Alexeje. Smrtí Filipa Zöllnera v únoru 1863 skončila první, zakladatelská etapa společnosti, jejíž význam spočíval ve vytvoření umělecky i hospodářsky příkladného vedení souboru, a to v době pro české divadelní podnikání politicky i ekonomicky značně nepříznivé. Po úpadku Prokopovy společnosti byla ZS za bachovského absolutismu jediným solidním českým profesionálním podnikem mimo Prahu.

Po ředitelově smrti odvedl J. E. Kramuele lepší činoherní síly (Paclt, Frankovský, Kubíčková a Pistoriusová) ke svému nově založenému podniku. Zöllnerova koncese přešla po menších potížích na vdovu Elišku, která se ujala vedení se vší energií, činorodostí, odpovědností, ale i láskou k velké herecké rodině. Sama nehrála, nestarala se o repertoár, ale měla čich pro herecké i pěvecké talenty, rozeznala umění od kýče. Zavedla přísně spořádaný matriarchální režim a do dějin českého kočovného divadelnictví vešla jako legendární „babička Zöllnerová“. Ředitelkou společnosti byla 48 let, avšak umělecké vedení svěřovala správcům, protože se nikdy nenaučila dobře česky. Prvním správcem byl po 20 let nenápadný herec, komik J. Šourek, Eliščin doživotní druh a otec jejího nejmladšího syna K. Zöllnera. Osvědčil se jako obratný divadelní praktik a obchodník, vycházel vstříc vkusu publika a společnost prosperovala. Ač se dvakrát ocitla na pokraji rozpadu (1866 za prusko-rakouské války, kdy bylo nutno hrát v Chlumci n. C. pro německé vojáky, a 1880 v Moravské Ostravě, kdy při povodni přišla o větší část inventáře a knihovny), Šourkovou zásluhou se opět zkonsolidovala.

Oslabený soubor tvořili v 60. letech V. Vaicr, A. Merhaut, E. Rott, opora dámské části M. Rottová, K. Kastner, A. Kratochvíl, J. Pešek (děd L. Peška), J. Šourek a jeho mladší sourozenci Emma (div. jm. Lužická), Karolina (provd. Merhautová), později August a Kamila (div. jm. Boleslavská, provd. Seifertová). V polovině 60. let tu krátce pobyli K. Lier, F. Syřínek, budoucí divadelní ředitel V. Pázdral, mladí básníci V. Šolc a B. Havlasa, dále A. Mušek, F. Šálek, J. Bittermannová, manželé Houdkovi, Jelínkovi, Vilímkovi aj. Takový soubor nemohl konkurovat činohře Kramuelově, tím méně pak novému modernímu podniku P. Švandy. Za vzrůstající konkurence přemnožených kočujících družin hledala ZS v 60. letech postupně specifické těžiště své práce v hudebním divadle, provozovaném ovšem za svízelných technických podmínek. Celá desetiletí kočovala jen se smyčcovým kvartetem, někdy posíleným místním harmoniem. Sbor složený z herců, kteří právě nebyli na scéně zaměstnáni, spoléhal na místní výpomoc. Přestože se tu někteří herci a zpěváci dlouho nezdrželi, bylo angažmá u ZS prestižní záležitostí. Snad umělce lákalo rodinné ovzduší, určitě však škola hereckého universalismu: činoherci vypomáhali v opeře, zpěváci hráli menší činoherní role. Koncem 60. let se Šourek ujal funkce režiséra a Pešek sbormistra.

1871 získal Šourek druhou koncesi pro Moravu, kde si ZS mohla osvěžit své původní národněbuditelské poslání. Začala v Jihlavě a Velkém Meziříčí. Dvě zimní sezony (1874–75) hrála v novém Besedním domě v Brně. Pro moravskou metropoli byl podstatně rozšířen soubor (J. Faltys, B. Halla, J. Stříbrný, A. a K. Betkovi, K. a A. Lierovi, J. Bollard aj.). Od malých rolí vyrůstal v budoucího vynikajícího komika a operetního pěvce Filip Zöllner ml. Jako orchestr byla získána vojenská kapela c. k. 71. pluku. Přesto měla v Brně činohra, snažící se dramaturgicky držet krok se současným vývojem, zřetelnou převahu. Vedle staršího repertoáru, tradičně zastoupeného Tylem (Jiříkovo vidění, Strakonický dudák, Krvavý soud, Lesní panna, Chudý komediant, Jan Hus), Mikovcem (Záhuba rodu přemyslovského), Kolárem (Pražský žid, Žižkova smrt) a Štěpánkem (Čech a Němec), se hrál V. Hugo (Hernani), Dumas (Hugenoti), Scribe (Sklenice vody), Sardou (Vlast, Rabagas), Bozděch (Z doby kotilionů), Jeřábek (Cesty veřejného umínění) a dramatizace Ch. Birch-Pfeifferové (Král Václav a jeho kat, Zvoník u Matky Boží). Z klasiky se dával Shakespearův Hamlet, Zkrocení zlé ženy a Schillerovi Loupežníci. Systém hostování pražských herců dodával představením uměleckou váhu i atraktivnost. V Brně hostoval J. Mošna (v Offenbachově Orfeovi v podsvětí), J. Šmaha (v Suppého operetě Žádný muž a tolik děvčat), jinde J. Frankovský, J. Čermáková, O. Sklenářová-Malá, F. Kolár; začátkem 20. stol. M. Laudová-Hořicová a E. Vojan. V Brně však byla návštěvnost slabá, lépe se dařilo v jiných moravských městech: v Tišnově, Prostějově a v Olomouci, kde hrála ZS dokonce v Městském divadle. Koncem 70. let ZS navštívila Třebíč, Prostějov, Olomouc, Kroměříž, Přerov, Moravskou Ostravu, Místek, Uherský Brod, Kojetín, Boskovice, Bystřici n. P., Nové Město a Žďár n. S. V létě 1876 nabídl P. Švanda ZS, aby sehrála několik představení v jeho smíchovské Aréně v Eggenberku, výsledek však byl finančně ztrátový a umělecky nepřínosný. Koncem 70. let převzal režii činohry F. Paclt, frašky A. Houdek. Do souboru přibyli J. Hurt s chotí, M. Grunertová, M. Pešková, B. Růžová, v letních měsících 1878 se tu mihli E. Vojan a M. Pospíšilová, 1882 byl angažován P. Řada, zöllnerovský Hamlet a hrdina romantických kusů, M. Vilímková (dcera V. Vilímka, 1881 provdaná za Františka Zöllnera), obratná představitelka královen i selských dívek. 1883 byla angažována první subreta výslovně pro operetu M. Havelková (brzy choť Filipa Zöllnera ml., vedle příjmení manželova užívala i jméno dívčí, aby se odlišila od švagrové). Deklamátor J. Čermák v sobě objevil kapelnické vlohy a zpěvoherní část souboru se stále zřetelněji profilovala.

1883 předal Šourek správcovství prosperujícího podniku Františku Zöllnerovi, kterého pro tuto funkci vychoval a který vyrostl ve vynikajícího interpreta malých, ale klíčových rolí. Za nového správce režíroval veselohry a frašky Filip Zöllner ml., tragédie a činohry J. Stříbrný, operety A. Šourek, kapelníkem zůstal milovník J. Čermák. V souboru působili J. Seifert (psán též Seifrt), F. Švimberský, H. Grunert, A. Vimr, S. Pfeifer, K. Ježek, M. Zöllnerová, M. Seifrtová (roz. Šourková), M. Grunertová, M. Havelková, M. Krištuvková, M. Růžičková, H. Kynastová (provd. Čermáková), K. Kohanová a A. Smíšková. Bylo stále těžší obstát v konkurenci nových velkých společností a uspokojit umělecky diváky, kteří díky divadelním vlakům, vypravovaným do pražského ND, poznali jeho vynikající inscenace, s nimiž se mohla představení ZS srovnávat jedině bohatou garderobou. Činohra se snažila nezaostávat za pražskou dramaturgií a uváděla soudobou dramatiku českou (mj. Stroupežnický: Paní mincmistrová, Zvíkovský rarášek, Naši furianti; Šubert: Jan Výrava; Stašek: Smlouva s lichvářem; Hilbert: Vina; dále hry Jiráskovy, Preissové, Svobodovy, Štolbovy, Vikové-Kunětické), ze zahraničních autorů Hauptmanna, Sudermanna (Domov, Svatojanské ohně), Bałuckého (Těžké ryby), Palma (Náš přítel Něklužev), Gogola (Revizor) a Krylova (Šotek). Z českých autorů byl tradičně uváděn Bozděch a Vrchlický (Noc na Karlštejně, Rabínská moudrost, Bratři). Pro takový repertoár bylo třeba posílit soubor. Koncem 80. let nakrátko odešel Filip Zöllner s manželkou k ND v Brně. Po jejich návratu si s bratrem Františkem rozdělili režii operety a činohry, později přibrali pro dramata A. Šourka. Na začátku 90. let přibyli J. a T. Brzkovi, A. Vojta-Jurný s chotí Amálií, J. Verner, manželé Ptákovi a Markovi, P. Rainová, mihl se tu začátečník V. Vydra. Tradičně zůstávali J. a M. Peškovi (působili u ZS s malými přestávkami 30 let), jejich dcery Terezie (provd. Javůrková) a Milada (provd. Sequensová), J. a H. Čermákovi, nově angažovaný V. Merhaut tu pobyl 13 let.

Zpěvohra získala vynikající posily v tenoristech A. Markovi a B. Ptákovi, byly angažovány subreta F. Horníková, J. Albrechtová (provd. Sudová) a J. Nastoupilová (vbrzku choť K. Zöllnera). Když 1893 odešel B. Pták, nahradili ho J. Huml (zatím spíše pro činoherní role), J. Koukal a V. Kareš, od 1897 tu působili basisté J. Peršl a K. Komarov, barytonista E. Burian, po 7 let V. Zatíranda, uplatňující se v činohře i zpěvohře. Jako dirigent tu byl počátkem 20. stol. K. Kratochvíl. 90. léta znamenala zlatý věk zöllnerovské opery. Dával se nejen Blodek (V studni), Smetana (Prodaná nevěsta, Dalibor, Hubička), tradiční Verdiho Trubadúr a Weberův Čarostřelec, ale i původní novinka, Kovařovicovi Psohlavci. V té době se podnik začal nazývat Operní, operetní a činoherní společnost Elišky Zöllnerové. Operetní repertoár byl většinou přejímán z pražského ND (80. léta) a předměstských arén, od sklonku první dekády 20. stol. i z MD Král. Vinohrad (Offenbach: Orfeus v podsvětí, Trebizondská princezna, Krásná Helena, Vévodkyně z Gerolsteinu; Lecocq: Giroflé-Giroflá; Suppé: Fatinica; Strauss: Netopýr, Cikánský baron; Heuberger: Ples v opeře; Hervé: Mam’zelle Nitouche; Millöcker: Žebravý student, Ubohý Jonathan; Zeller: Ptáčník; Planquette: Zvonky cornevillské). Byl uváděn též E. Kálmán (Podzimní manévry), F. Lehár (Hrabě Luxemburg), S. Jones (Gejša), G. Kerker (Kráska z New Yorku), A. Jarno (Krista z myslivny), L. Fall (Dolarové princezny) a Nedbalova Polská krev.

Na přelomu století prošel soubor další proměnou. Znovu přišel, tentokrát na osm let, V. Vydra, schopný podat vedle milovníků i složité charaktery a zpívat v operetě, k beneficím si volil náročné činoherní úkoly (Hamlet, Romeo a Julie, Radúz a Mahulena, Forman Henčl, Loupežníci, Divoká kachna, Revizor). K souboru přistoupila dcera Františka Zöllnera Eliška, herečka i zpěvačka, s níž se 1901 Vydra oženil. Jejich syn Václav se od 1906 uplatňoval v dětských rolích. K. Zöllner s manželkou opustili herecký stav, Jozu nahradila sopranistka H. Spravilová, brzy provdaná za ovdovělého Františka Zöllnera. Ztrátou byl definitivní odchod Filipa a M. Zöllnerových (opět do Brna a pak do Arény na Smíchově) a manželů Brzkových. 1906 přibyli A. Čepela, krátce K. Jičínský a F. E. Kohout, který po roce odešel s Vydrou do Plzně. Jejich a Vydrovou zásluhou zaznamenala činohra ještě před odchodem Brzkových výrazné úspěchy (Romeo a Julie, Noc na Karlštejně, Jiráskův Gero, Ibsenova Nora). Kolem 1905 skončila druhá etapa historie ZS, během níž si podnik udržoval standardní hospodářskou úroveň. Umělecká produkce založená na solidním repertoáru se občas vzepjala k pozoruhodným tvůrčím výkonům.

Stagnace již vývojově přežívajícího kočovného divadelnictví se v ZS projevila 1905–10 existenčním živořením; správce František Zöllner se dokonce pokusil o sebevraždu. Po smrti ředitelky 1911 koncese přešla na něho (de facto řadu let výkonného ředitele). Zdeptanému udržovateli rodové tradice pomáhala v řízení stále více manželka Hermína. Nenapravitelnou ránu zasadila společnosti 1. svět. válka. František si dočasně pronajal hostinec v Brandýse n. O., pak zkusil štěstí s operetou; hostovali tu R. Branald a jako kapelník skladatel K. Moor. Od té doby už vývoj společnosti nikdy nebyl souvislý. Občas si koncesi pronajímali jiní ředitelé, občas se nehrálo vůbec. Ve 20. a 30. letech byl podnik, založený na principu rodového divadelnictví, už anachronismem. 1921–22 se osamostatnil Františkův a Hermínin syn Boleslav (neustále střídal mateřskou společnost za Kladno nebo pražská předměstská divadla) a s chotí Jindrou (roz. Chocholouškovou) vytvořil nepočetný spolek nízké úrovně. Poté působil úspěšněji s kabaretní družinou E. Nádherné. 1925 hrálo v Kolíně několik týdnů pod firmou ZS sdružení Sečesteal, řízené V. Gamzou a E. A. Longenem. 1930 oslavili Zöllnerové s někdejšími členy společnosti ve Vinohradské zpěvohře 60leté divadelní působení Františka Zöllnera představením Čecha a Němce, v němž hráli též V. Vydra otec i syn.

Nacistickou okupaci přežila ZS pod vedením Hermíny s malým, pouze činoherním souborem, podmíněným systémem hostování herců pražských divadel (V. Fabianová, N. Gollová, F. Kreuzmann, R. Deyl, L. Pešek, J. Plachta, B. Veverka, B. Vrbský, V. Vydra, B. Záhorský aj.), který umožnil uvádět např. Kleistův Rozbitý džbán nebo Plautova Lišáka Pseudola. ZS už nevychovávala herce pro velká kamenná divadla (ještě před 1. svět. válkou tu začínal např. F. Smolík, počátkem 20. let si zde odbyl herecký křest S. Neumann). Stále častěji poskytovala svoji firmu hotovým představením ve snaze udržet obě koncese (pro Čechy a pro Moravu) a uchránit herce před existenční nejistotou a totálním nasazením.

1944 shromáždil rozhlasový pracovník J. Vasmut soubor snaživých mladých herců a pod názvem Zöllnerovo divadlo uskutečnil po českém venkově řadu zájezdů s kvalitním repertoárem (Macháček, Tyl, Šalda, Kleist aj.), avšak 1. 9. 1944 zastavili okupanti činnost všech českých divadel. Po osvobození, v červnu 1945 byla zrušena platnost soukromých koncesí a ZS po téměř 100 letech zanikla. Poslední čtyři desetiletí její existence byla obrazem úpadku kočovného divadelnictví.

Literatura

J. L. Turnovský: O životě a působení J. K. Tyla, 1881; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1954; J. Knap: Zöllnerové (zde soupis literatury a odkazy k čsp. zprávám a referátům), 1958 + Umělcové na pouti, 1961; K. Pletzer: Pobyt J. K. Tyla v Č. Budějovicích v r. 1856, in: Jihočeský sborník historický 29, 1960, s. 92; K. Kazbunda: J. K. Tyl, rkp. b.d. NMa; A. Buchner: Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě, 1968; J. Štefanides: České divadelní společnosti v Olomouci (1868–84), in: Středisko, 64 (5), Olomouc 1980.

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 541—545
Autor: Ljuba Klosová