Ambros, August Wilhelm: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 11:09

Syn poštovního úředníka. Byl vychován německy, dobře však ovládal češtinu (ač jí nepsal). Vystudoval v Praze práva (JUDr. 1839) a 1840 nastoupil do fiskálního úřadu. Hudbu studoval současně s univerzitou u ředitelů pražské konzervatoře F. D. Webera a J. F. Kittla. Základní znalosti o malířství získal od J. Führicha, který se 1829–34 zdržoval v Praze. Svůj zájem dělil po celý život mezi hudbu a výtvarné umění, jemuž se více věnoval v posledních letech.

Od 1841 psal hudební kritiky pro pražský německý list Bohemia (o divadle až od 10. 2. 1846). Postupně přispíval do 17 časopisů a novin, z nichž 5 bylo českých. Asi 1845 se stal vůdčí osobností skupiny, jejímiž členy byli žáci V. J. Tomáška. Skupina se hlásila k ideám H. Berlioze a R. Schumanna, podle jehož vzoru založila spolek „Davidsbund“ [Davidovci]. Patřili k ní zvl. E. Hanslick, F. Ulm, J. A. Heller, pozdější majitel významné hudební školy v Praze J. E. Hock, pianista a skladatel H. Hampel a pozdější lékař F. Bach. Toto společenství sehrálo významnou roli při šíření romantismu v pražském prostředí. Jeho členové postupovali (i v žertovné formě) podle praktik tajných spolků: pod pseudonymy psali kritiky do pražských i zahraničních časopisů jako typické dopisy nebo „zpovědi“, jimiž vyjadřovali své názory na estetické i obecnější otázky. Společná studentská východiska nevyloučila pozdější spory; 1855 obhajoval A. ve své brožuře Die Gränzen der Poesie und Musik novoromantickou estetiku proti Hanslickovu spisu Vom musikalisch Schönen (1854).

Intenzita A. kritické činnosti 1849 a 1851 nápadně klesla, zřejmě v souvislosti s jeho jmenováním zástupcem státního návladního (ve funkci do 1871). Od 1850 se věnoval pražské konzervatoři: psal dějiny ústavu, 1865 byl členem komise, která vybírala ředitele, 1867 členem komise pro reformu pěveckého studia, jež zrušila dělení na koncertní a operní zpěv, od 1868 přednášel dějiny hudby. 1869 byl jmenován mimořádným profesorem pražské univerzity (dějiny církevní hudby, instrumentální hudba 17. a 18. stol., nauka o hudebních formách, monografické přednášky o Gluckovi, Mozartovi a Beethovenovi). 1870 získal rytířský řád Františka Josefa I. V prosinci 1871 se stal úředníkem ministerstva justice ve Vídni. Současně byl pověřen vedením uměleckých a historických studií rakouského korunního prince Rudolfa a redakcí oficiálního vládního listu Wiener Zeitung, kam psal články o hudbě a výtvarném umění. Vyučoval na vídeňské konzervatoři až do své náhlé smrti.

Své estetické názory formuloval A. zprvu s ohledem na koncertní tvorbu, jíž se jako kritik převážně věnoval. Divadelní kritiky jsou v menšině, přinášejí však reprezentativní generační pohled na dobovou produkci a repertoár pražského StD. A. kritické východisko tvořil jeho vztah k dílu W. A. Mozarta. V textu Mozart und seine Stellung zu unserer Zeit (Österreichisches Theater- und Musik-Album, Prag 1847, č. 99 až 104) zobrazuje A. společný „strom života operní a instrumentální hudby“, v němž Mozart slučuje přínos svých italských a německých předchůdců (Jommelli, Marcello, Pergolesi – J. S. Bach, Gluck, Händel, Haydn) a stává se zdrojem tvorby pro další staletí. Mozartiana tvoří též početnou skupinu A. kritik a esejů. Později A. začlenil do své hodnotové hierarchie i soudobé autory.

Divadelní tematice se soustředěněji věnoval v souvislosti s přípravou spisu Geschichte der Musik. Studoval historické prameny (velikonoční hry z pražské Univerzitní [Národní] knihovny sign. XVII E 1, staročeská hra Mastičkář) a 1863 uskutečnil v pražském paláci Schönbornů pro posluchače ze šlechtických kruhů cyklus přednášek o vývoji opery s hudebními ukázkami. Cyklus opakoval v jedenácti večerech pro veřejnost od ledna 1867 v Umělecké besedě (na jaře byl otištěn v Národních listech).

Především pod vlivem pražských zážitků z Tannhäusera a Lohengrina přijímal A. osobnost R. Wagnera jako epochální zjev (otevření bayreuthského divadla 1876 se nedožil). O pražských provedeních psal do Bohemie (Tannhäuser, listopad 1854) a Prager Zeitung (Lohengrin, mezi 26. 2. a 2. 3. 1856, Der fliegende Holländer, září 1856). Vůči tzv. velké opeře byl kritický. Meyerbeerovi věnoval obšírné několikadílné recenze (Die Hugenotten, Bohemia 17. a 18. 6. 1847, Der Prophet v Bohemii duben–květen 1849, v Prager Zeitung leden–únor 1851, Der Nordstern v Prager Zeitung říjen 1858). Jeho hudbu považoval za směs geniálních a zcela nezdařených momentů a kritizoval jeho libreta pro dramatickou nevěrohodnost. Zásadně odmítal operetu jako jev frivolní, nedůstojný jeviště. V české hudební publicistice otevřel diskusi o české hudební deklamaci svou kritikou libreta E. Krásnohorské k Bendlově opeře Břetislav (Hudební listy 1870). V rozsáhlé publicistické aktivitě pokračoval i po přestěhování z Prahy do Vídně 1871.

Po celý život si A. udržoval publicistický literární styl svých mladých let inspirovaný Jeanem Paulem, vyznačující se vtipem a břitkou ironií, ale i dlouhými a složitými větami, množstvím přirovnání, cizojazyčných citátů a historických paralel. Byla mu vytýkána rozvláčnost a nesoustředěná argumentace. Ještě po 1860 se vracel k referátům ve formě dopisu, typické pro někdejší „Davidovce“; patří mezi ně list, který napsal sám sobě (Bohemia otiskla 15. 7. 1869 fiktivní Meyerbeerův dopis adresovaný A., v němž jsou ironicky popsány interpretační nedokonalosti představení opery Die Hugenotten ve StD).

Jeho kompoziční činnost měla podružný význam. Větší skladby jsou blízké mendelssohnovské romantice a neznamenají stylový přínos. Pozornost vzbudila ouvertura k Shakespearově hře Othello (1847), zejména svou instrumentací modelovanou podle Berliozova vzoru, uváděná s dramatem až do 60. let. Na koncertech se občas prováděly A. písně.

Spisy

Nejúplnější bibliografii A. textů uvádějí Bonnie a Erling Lomnäs a Dietmar Strauss: Auf der Suche nach einer Poetischen Zeit. Der Prager Davidsbund, I–II, Saarbrücken 1999. Zde je obsažen soupis jeho spisů a příspěvků do novin, časopisů a sborníků v čes. zemích, Rakousku a Německu 1841–76 (sv. I, s. 362–383) a soupis kompozic (sv. I, s. 384–385), ve sv. II je přetištěno 39 kritik (s. 9–208). K soupisu spisů doplň A. zprávu o českých velikonočních hrách, přednesenou 8. 4. 1861 ve filozofické sekci Král. společnosti nauk a otištěnou v Sitzungsberichte der Königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften in Prag 1861/I, s. 44–46. • Pseudonymy a šifry (podle Lomnäs–Strauss): D.; A–s; A; R. S.; D. A. W. A.; Erasmus Bitterlich; Eusebius; Faustinus; Flaminius; Fl–n; Flamming; FlmnDbdlr [Flamin, der letzte Davidsbündler]; Florestan; Ortuinus; Ortwin; Physharmonikus; Pierre de la Rue.  •  Knižně: Die Gränzen der Musik und Poesie, eine Studie zur Ästhetik der Tonkunst, Leipzig 1856, 2. vyd. Leipzig 1872, reprint Hildesheim 1976; Das Conservatorium zu Prag, 1858 [pojato do publikace Konservatoř v Praze, kterou vydal čes. a něm. J. Branberger, 1911]; Culturhistorische Bilder aus dem Musikleben der Gegenwart, Leipzig 1860; Geschichte der Musik (I–1862, II–1864, III–1868, IV–1878, dokončili Notebohm a Becker); Bunte Blätter. Skizzen und Studien für Freunde der Musik und bildenden Kunst, Leipzig 1872, reprint Hildesheim 1987; Bunte Blätter, Neue Folge, Leipzig 1874.  •  V něm. časopisech: Bohemia 1841–71; Ost und West 1845; Wiener Allgemeine Musikzeitung 1845; Österreichisches Theater- und Musik-Album 1847 a 1848; Neue Zeitschrift für Musik 1845, 1847, 1848, 1857; Prager Zeitung 1846–71; Augsburger Allgemeine Zeitung 1872; Österreichische Revue 1863–67; Österreichisches Morgenblatt 1858; Neue Berliner Musikzeitung 1870–74; Neue freie Presse 1868–71; Wiener Zeitung 1872–76; Deutsche Rundschau 1876.  •  V čes. časopisech: Slavoj 1864; Lumír 1855–56; Dalibor 1859, 1862, 1869, 1874, 1905 [autobiografie]; Hudební listy 1870; Národní listy (12 textů mezi 5.–18. 2. 1867, 6.–15. 3. 1867, 19. a 24. 4. 1867 o dějinách opery).

Skladby pro divadlo

Genovefa, předehra k Tieckově hře, 25. 9. 1847 Konvikt v Praze, nedoch., píseň z této hry Dicht von Felsen eingeschlossen pro zpěv a kl. vyd. ve Vídni J. P. Gothard; Othello, předehra k Shakespearově hře, 21. 12. 1847 Cecilská jednota v Praze, klav. výtah v ČMH; Das Kätchen von Heilbronn, předehra ke Kleistově hře, 23. 11. 1848 Žofínská akademie, part. v ČMH; Libuša’s Prophezeihung, scéna pro soprán, sbor a orch., t: Josef Bayer, 9. 4. 1850 Praha, part. v ČMH; Der wunderthätige Magnus, předehra k Calderónově hře Magio prodigioso, 25. 3. 1855 StD, 12. 12. 1869 filharm. koncert na Žofíně, klav. výtah v ČMH; Břetislav a Jitka, opera, libr. [česky] J. Wenzig, komp. 1868–70, patrně nedok., předehra 14. 12. 1868 na konc. Penzijního spolku prof. konzervatoře, part. v ČMH.

Prameny a literatura

Österreichisches Theater- und Musikalbum, 1848, s. 116 [Othello]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1849, s. 27 [Othello]; Dalibor 4, 1861, s. 50, 58; O. Hostinský: Dr. A. W. A. o vývinu dramatu hudebního, Dalibor 8, 1869, s. 49, 59–60; O. Hostinský: Epos a drama, Květy 1881, č. 8, s. 201–209; č. 12, s. 709–722, samostatně 1911 a 1930; E. Meliš: Dr. A. W. A., Nástin životopisný, Hudební listy 1, 1870, 9 pokr. mezi s. 50 a 147; A. W. A., Prager Necrologe 1879–1882, sb., 1883; Hanslick: Aus meinem Leben; E. Rychnovsky: Das Tannhäuser-Jubiläum in Prag, Deutsche Arbeit [Prag] 4, 1904/5, s. 127–135; J. Máchal: Staročeské skladby dramatické původu liturgického, 1908, s. 2, 44; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; G. Adler: A. W. A., Neue Österreichische Biographie, VII, Wien 1931; S. Hippman: Hector Berlioz v Praze, Bertramka, Věstník Mozartovy obce v Čs. republice 2, 1950, č. 7, s. 1–6; M. Očadlík: A. W. A. na pražské universitě, Acta Universitatis Carolinae, Phil. et hist. II, 1958, s. 131–145; DČD I; P. Vít: A. W. A. und sein Kompositionsschaffen, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity 24, řada hudebněvědná C 10, Brno 1975, s. 49–68; N. Tschulik: A. W. A. als Musikkritiker, Österreichische Musikzeitschrift 31, 1976, s. 222–226; N. Tschulik: A. W. A. und das Wagner-Problem. Ein Beitrag, Studien zur Musikwissenschaft 29, 1978, s. 155–169; P. Daněk–J. Vyšohlídová: Dokumenty k operní soutěži o cenu hraběte Harracha, Miscellanea musicologica 30, 1983, s. 147–176; P. Vít: Pozadí českého wagnerovství v 50. letech 19. stol., Hudební věda 22, 1985, s. 209–214; M. K. Černý: Ohlas díla R. Wagnera v české hudební kritice let 1847–1883, Hudební věda 22, 1985, s. 216–235; P. Vít: Estetické myšlení v hudbě. České země 1760–1860, Rozpravy Akademie věd, společ. vědy, 1987; J. Ludvová: Hankovy padělky v české hudbě, Hudební věda 27, 1990, s. 299–319, zvl. 306n.; G. Payzant: E. Hanslick and Ritter Berlioz in Prague. A Documentary Narrative, Univ. of Calgary Press 1991; E. Hanslick: Sämtliche Schriften. Historisch kritische Ausgabe, vyd. D. Strauss, Wien ad., I/1–4, 1993–2002, ve sv. I/4 zvl. D. Strauss: Eduard Hanslick und die Diskussion um die Musik der Zukunft, s. 407–426; Lomnäs–Strauss; M. Ottlová–M. Pospíšil: Slovo prostředkující hudbu: k pražským fejetonům A. W. A., Komunikace a izolace v české kultuře 19. století, sb., 2002, s. 421–429.  •  Rieger, I a XI; ADB sv. 45, dodatky; Pazdírek; ČHS; NDB 1971; Riemann 1972; Grove 1980, 2001; MGG 1999; Lexikon zur deutschen Musik.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 21–24
Autor: Vlasta Reittererová, Jitka Ludvová