Kreibig, Eduard: Porovnání verzí

Syn divadelního ředitele Josefa K. (nar. před 1780), který provozoval několik scén převážně v okruhu německé menšiny v Sedmihrad­sku. Otec divadelního ředitele Edmunda K. (1851–1894) a herečky Anny K. (1849 Si­biu–1871 Štýrský Hradec). Josef K. podporo­val Eduardovo umělecké vzdělání hudební, malířské, taneční, ale též v cizích jazycích. V deseti letech ho ve své společnosti nechal po­prvé vystoupit. Společnost působila převážně v Sibiu, kde K. po několik let hrál činoherní i pěvecké role (mj. Adam, Schenk: Der Dorf­barbier, Papageno, Mozart: Die Zauberflöte). Hostoval zřejmě i jinde, např. v Budíně [Buda­pešti] mezi 31. 3. a 13. 4. 1832. Divadlo jeho otce se stalo dvakrát obětí požáru (Bukurešť, Jassy). Po několika letech, kdy se K. živil v Bu­kurešti jako učitel tance, pokusil se znovu usta­vit společnost. O Velikonocích 1838 převzal ot­covo divadlo v Sibiu, 1842 a 1847 si pronajal ještě scény v Aradu a Temešváru, a všechny tři vedl současně (zčásti s hercem Ph. Nötzlem). V činohře uváděl s dobrým ohlasem na všech třech místech vídeňský předměstský repertoár a také maďarské kusy. Četnost operních před­stavení z finančních důvodů silně kolísala (na repertoáru byla italská soudobá tvorba, Weber, Lortzing, Mozart, Kreutzer a Meyerbeer). Ač smlouva v Sibiu trvala až do roku 1855, vypo­věděl ji K. již 1853 a přenechal divadlo jinému řediteli, který slíbil převzít jeho dluhy. Od 1. 12. 1853 do 1857 řídil německou společnost v Prešpurku [Bratislava]. Odtud odešel do Lin­ce, kde od 13. 4. 1857 do 29. 3. 1863 vedl zem­ské stavovské divadlo (ještě 1860 zde hrál bon­vivány a charakterní role v činohře). Jako ředitel byl obratným praktikem, který vyváže­ným repertoárem nikdy nepopudil místní klé­rus ani stavy (uváděl klasiky i hry se zpěvy pro široké publikum), vytýkalo se mu však, že v souboru privileguje své příbuzné, mj. manželku jako lokální zpěvačku, a odmítá kvůli nim lepší síly. V Linci nastudoval asi 60 oper a operet (zvl. Suppé, Offenbach), ze soudobého operního repertoáru mj. Verdiho (Der Trouba­dour, 23 rep., Macbeth), Meyerbeera (mj. Di­norah, 12 rep.) a 1863 Wagnerova Tannhäuse­ra. Dosáhl sice zvýšení zemské divadelní subvence a odešel bez osobních finančních ztrát, po jeho odchodu však divadlo muselo za­vést nouzový finanční režim. 1864–76 měl v pronájmu scénu ve Štýrském Hradci, kde de­butovala jeho dcera Anna. Zde se opět značně zadlužil.

1875 se ucházel o místo ředitele StD v Pra­ze, na které vypsal konkurz Zemský výbor. Konkuroval mu mj. pražský režisér E. Claar. Na společném zasedání Zemského výboru a držitelů dědičných lóží ve StD 25. 3. 1875 mu bylo vedení scény na období 1876–82 při­řčeno, navzdory námitkám vůči jeho věku. Byla vzata v úvahu jeho zkušenost (26. 4. 1878 oslavil v Praze 40 let své ředitelské drá­hy) a tradiční vazby mezi Prahou a Štýrským Hradcem, s nímž bylo spjato mnoho praž­ských divadelníků. Současně provozoval K. rozměrné letní Novoměstské divadlo, poboč­nou scénu StD, kterou si pronajímal od dědiců jejího vlastníka F. Thomé, budova však byla ve špatném technickém stavu. Musel čelit konkurenci dvou českých scén – PD, působí­cího od 1862, a letního Nového českého diva­dla (od 1876) –, které StD odebíraly i část ně­meckého obecenstva.

K. přišel do Prahy se synem Edmundem, kte­rý měl hudební vzdělání a uplatnil se jako ope­retní dirigent a režisér. V opeře zdědil opory souboru, kapelníky L. Slanského a J. N. Škrou­pa, sopranistku M. Moser-Steinitzovou a české zpěváky V. Dobše a V. Šebestu. Ze Štýrské­ho Hradce přivedl mj. operetní primadonu M. Storch-Zoderovou a tenoristu A. Stolla a angažoval subretu A. Benettiovou. Mezi zpě­váky byla ovšem mimořádná fluktuace a bylo nutné zvát značný počet hostů. Podařilo se mu nejlépe personálně obsadit operety a vytvořit pro ně vcelku soběstačný ansámbl.

V operním repertoáru udržoval K. v reprí­zách i v několika nových nastudováních zá­kladní autorský okruh svého předchůdce Wir­singa (Wagner: Der fliegende Holländer, Lohengrin, Tannhäuser, Die Meistersinger von Nürnberg, Meyerbeer: Die Hugenotten, Der Prophet, Die Afrikanerin, Robert der Teufel, Verdi: Der Troubadour, Rigoletto, Aida, Ein Maskenball ad.). Jeho nejúspěšnější premiérou s mnoha reprízami, zejména díky bohaté exo­tické výpravě, se stala Goldmarkova Königin von Saba (24. 1. 1878) s M. Moser-Steinitzo­vou a V. Šebestou v hlavních rolích. Ve srovná­ní s Wirsingovou érou podstatně klesl počet no­vě studovaných oper ze soudobé produkce (uvedl mj. operu E. Kretschmera Die Folkun­ger, 1877). Potvrdilo se přesvědčení K. odpůr­ců, že jeho repertoár bude vycházet co nejvíce vstříc vkusu širokého publika; K. se soustředil převážně na frašky, hry se zpěvy a operety (zvl. Suppé: Fatiniza, dále Offenbach, Joh. Strauss, Genée, Lecocq). V letních měsících měly v No­voměstském divadle mnoho repríz výpravné hry (Pasqué–Brandt–Lenhardt: Die schöne Me­lusine; Verne–Csepreghy–Suppé: Der Courier des Zaren, obě 1877, ad.). V Zemském výboru a jeho divadelní komisi panovala nespokoje­nost s poklesem úrovně činohry, v níž zejména klasikové ustoupili do pozadí (přínosem bylo několikanásobné hostování dvorního divadla z Meiningenu 1878, opakované pak 1879 a 1883).

Zásadním problémem K. ředitelského půso­bení byl finanční stav scény. Ředitel, vedený přehnanými představami o výnosnosti pražské­ho prostředí, předpokládal, že z pražských příj­mů uhradí i dluhy ze Štýrského Hradce, jejichž skutečná výše vycházela najevo postupně po několik let. Aby udržel přitažlivé interprety, platil vysoké gáže; musel doplňovat stávající fundus, který nestačil na nákladné výpravy operet. Po dvou sezonách bylo zřejmé, že StD spěje ke krachu, který by u zemské instituce v národnostně rozdělené Praze představoval katastrofu. Zemský výbor proto ustavil konsor­cium soukromníků, které založilo garanční fond, aby situaci stabilizovalo. V srpnu 1878 převzalo konsorcium kontrolu nad divadlem. Subvenci od Zemského výboru, jejíž valnou část K. dříve převáděl na splacení dluhů, svěři­lo do správy vysokého finančního úředníka K. Bachmanna (bratra bývalého zpěváka StD a ředitele v Karlových Varech E. Bachmanna). 27. 8. 1879 byl K. fundus vydražen a jeho příj­my obstaveny. Zemský výbor postupoval dis­krétně a situace divadla se veřejně nekomento­vala. 1. 9. 1879 K. z vedení divadla odstoupil s odvoláním na zdravotní stav. Svým zástup­cem do vypršení smlouvy ustanovil syna Edmunda, což Zemský výbor 3. 9. 1879 ofi­ciálně povolil, zvl. vzhledem k tomu, že prostřednictvím konsorcia byly do divadla investo­vány značné prostředky. K. se pak vrátil do Štýrského Hradce, kde žil jako soukromník a jeho manželka vyučovala herectví.