Ehrl, Felix: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 12:07

Původně se vzdělával v oboru strojírenství, později studoval zpěv na královské hudební škole v Mnichově (jeho učitelem byl mj. K. J. Brulliott). Debutoval v Brémách 1877 v roli Poustevníka (Weber: Der Freischütz). Krátce působil v Krollově opeře v Berlíně, v Chemnitz, Elberfeldu a v Lipsku. 1883 ho angažoval ředitel Edmund Kreibig pro pražské StD a 1885 se stal jedním z mála umělců, které nový ředitel pražského německého divadla A. Neumann převzal do svého souboru. S ohledem na příkladnou solidnost byl 1890 delegován ředitelstvím do tzv. smírčího soudu (Schiedsgericht), který řešil konflikty mezi členy souboru a vedením. 1898 opustil E. Prahu a přijal místo vrchního režiséra v Theater des Westens v Berlíně. 1901–09 působil v téže funkci v Hamburku, do 1915 pak v Kasselu. V posledních letech se uchýlil do soukromí. Pro pražský Theateralmanach 1891 napsal o začátcích své kariéry ve Slezsku text „Eine kleine Gastspiel-Episode“.

V Praze se uvedl jako všestranný zpěvák s mohutným hlasem, zpočátku schopný převzít role basové i barytonové, od Mozartových po Wagnerovy (zpíval např. Albericha v prvním Mahlerově pražském nastudování části Wagnerovy tetralogie Das Rheingold, 1885). Ve StD vystupoval i v operetách (mj. 10. 1. 1888 jako Hrabě ve Straussově operetě Simplicius za řízení skladatele) a v epizodních rolích činoher. Jeho hlas zvládl v operách i velký prostor Nového německého divadla, otevřeného 5. 1. 1888. V únoru a březnu 1889 se zúčastnil zájezdu souboru německého divadla do Ruska, při němž byla v Moskvě a v Petrohradě několikrát provedena Wagnerova tetralogie Ring des Nibelungen. Z původního širšího basového a basbarytonového repertoáru se těžiště jeho pěveckých rolí přesunovalo do oboru komického basu (např. roli Bartola z Mozartovy opery Figaros Hochzeit zpíval 24krát). 1894 začal ztrácet hlas a Neumann ho zaměstnal jako režiséra opery a operety. Podle převažujících dobových zvyklostí spočívala jeho režijní práce především v aranžování herců na scéně a v dozoru nad hladkým průběhem představení; celkový režijní dohled si ponechával Neumann. E. režijně vedl 443 operních a operetních představení, z toho 19 pražských premiér a tři první provedení (Vavrinecz, Kauders, Kohout). Ve svých inscenacích též hrál zpravidla malou roli. Během patnáctiletého pražského angažmá absolvoval 2015 představení. Patřil k nejaktivnějším a nejprospěšnějším členům souboru, ač se ve svém oboru nikdy nedostal na první pozici.

Role (ve StD a Novém něm. divadle)

1886–87: Vitelius (Massenet: Herodias), Alberich, Donner (Wagner: Ring des Nibelungen), Melot (Tristan und Isolde), Bartolo (Mozart: Figaros Hochzeit), Papageno (Mozart: Die Zauberflöte), Masetto (Mozart: Don Juan). 1888: Hunding, Alberich, Fafner, Donner (Wagner: Ring des Nibelungen), Fernando (Verdi: Der Troubadour), Ramphis (Verdi: Aida), Markýz d’Oubigny (Verdi: La Traviata), Ascanio (Donizetti: Lucrezia Borgia), Sulpice (Donizetti: Die Regimentstochter), Conradin (Nessler: Trompeter von Säkkingen), Don Pinto (Weber–Mahler: Die drei Pintos), Kuno (Weber: Der Freischütz), Rocco (Beethoven: Fidelio), Van Bett (Lortzing: Zar und Zimmermann), Ruggiero (Halévy: Die Jüdin), Alexis (Bellini: Die Nachtwandlerin), Gil Perez (Auber: Der schwarze Domino), Gessler (Rossini: Wilhelm Tell), Plumket (Flotow: Martha), Bartolo (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Reimar von Zwetter (Wagner: Tannhäuser), Bijou (Adam: Der Postillon von Lonjumeau), Schikaneder (Mozart–L. W. Schneider: Der Schauspieldirektor), Fritz Kothner (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg); 1889: Mathisen (Meyerbeer: Der Prophet), Vecchio (Wagner: Rienzi), Paris (Gounod: Romeo und Julie), Nicolas Pariset (Brüll: Das goldene Kreuz), Ruprecht (Schubert: Der häusliche Krieg); 1890: Plukovník Kermolov (Meyerbeer: Der Nordstern), Alberti (Meyerbeer: Robert der Teufel); 1891: Lovec (Meyerbeer: Dinorah), Cikán (Ant. Rubinštejn: Kinder der Haide), Inkvizitor (Meyerbeer: Die Afrikanerin); 1892: Ulrich von Stankenberg (Beer: Friedl mit der leeren Tasche), Simon Fourniez (Brüll: Gringoire), Dulcamara (Donizetti: Der Liebestrank); 1893: Hrabě (Lortzing: Die Opernprobe), Gernot (Wagner: Die Feen), Bastien (Mozart: Bastien und Bastienne), Reimond (Wagner: Rienzi), Biskup Teodomino (Bretón: Garin); 1894: Pistol (Verdi: Falstaff), Cornelius (Adam: Die Nürnberger Puppe); 1896: Samiel (Weber: Der Freischütz); 1898: Barbemuche (Leoncavallo: La Bohéme), Sparafucile (Verdi: Rigoletto), Tobias (Lortzing: Undine), Lux lazebník (Schenk: Der Dorfbarbier).

Režie (opery v něm. divadle)

1895: Vavrinecz: Ratcliff (prem.), Kauders: Walther von der Vogelweide (prem.), Marschner: Der Templer und die Jüdin, Kienzl: Der Evangelimann, Hubay: Geigenmacher von Cremona, Erkel: Hunyady Laszlo; 1896: Auber: Das eherne Pferd (praž. prem. Humperdinckova zpracování), Donizetti: Don Sebastian von Portugal, Mozart: Die Zauberflöte, Kohout: Stella (prem.), Goetz: Der Widerspenstigen Zähmung, Wagner: Tristan und Isolde, Ant. Rubinštejn: Die Maccabäer, Goldmark: Das Heimchen am Herd, Weber: Der Freischütz; 1897: Mozart: Figaros Hochzeit, Schubert: Der vierjährige Posten, Albéniz: Pepita Jiménez, Ferd. Langer: Der Pfeifer von Hardt, Giordano: André Chénier; 1898: Mozart: Don Juan, Gluck: Armide, Mozart: Die Entführung aus dem Serail, Offenbach: Hoffmanns Erzählungen.

Prameny a literatura

Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1886 až 1898; Teuber III, s. 757, 809, 810; Dalibor 20, 1898, s. 297 [statistika předst.]; Rosenheim, s. 29, 43, 82, 91, 92, 133; Němeček 1963.  •  Eisenberg; ODS; Kosch; Kutsch 1997; Neues deutsches Theater.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 135–136
Autor: Jitka Ludvová