Vítová, Hana: Porovnání verzí
nahoru...
| (Není zobrazeno 9 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 23: | Řádka 23: | ||
Nejobsazovanější herečka českého filmu 30. a počátku 40. let, prototyp filmové star. V divadle se uplatnila díky svým pěveckým schopnostem v široké škále hudebně-dramatických produkcí, především v Osvobozeném divadle. | Nejobsazovanější herečka českého filmu 30. a počátku 40. let, prototyp filmové star. V divadle se uplatnila díky svým pěveckým schopnostem v široké škále hudebně-dramatických produkcí, především v Osvobozeném divadle. | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
| − | Vlastním jménem Jana Lašková; pocházela z hudebně založené rodiny. Otec Hanuš Lašek (1860–1937) byl operní pěvec a pedagog, matka Hana (Nina) byla operní pěvkyně, později zůstala v domácnosti. '''V.''' byla dvakrát vdaná: 1933–34 za zpěváka Jaroslava (Járu) Pospíšila (1905–1979) a | + | Vlastním jménem Jana Lašková; pocházela z hudebně založené rodiny. Otec Hanuš Lašek (1860–1937) byl operní pěvec a pedagog, matka Hana (Nina) byla operní pěvkyně, později zůstala v domácnosti. '''V.''' byla dvakrát vdaná: 1933–34 za zpěváka Jaroslava (Járu) Pospíšila (1905–1979) a 1942–55 za herce a redaktora Bedřicha Rádla (1905 – asi 1981), s nímž měla dceru Bedřišku. |
Studovala soukromě zpěv u operní pěvkyně a pedagožky K. Ungrové. Na přání rodičů se 1928 ucházela o studium na hudebním oddělení Pražské konzervatoře, pro své mládí však nebyla přijata a navštěvovala dramatické oddělení. Ve třetím ročníku (1931) studium opustila kvůli angažmá v Osvobozeném divadle, ve kterém strávila sezonu 1931/32. 1931 debutovala ve filmové reklamě a 1932 ve filmu; během následujících let se stala nejobsazovanější českou filmovou herečkou. V sezoně 1932/33 působila s partnerem J. Pospíšilem v operetním souboru Českého divadla v Olomouci, od sezony 1933/34 znovu hrála v Osvobozeném divadle až do jeho dočasného uzavření v červnu 1935. V sezonách 1935/36 a 1936/37 vystupovala v Divadle Vlasty Buriana, poté se vrátila do Osvobozeného divadla a na počátku sezony 1938/39 nastudovala roli Datimové v připravované inscenaci ''Hlava proti Mihuli'', která však již nebyla uvedena (J. Voskovcovi byla v listopadu 1938 odebrána koncese). Do dubna 1939 pak '''V.''' účinkovala v Divadle Járy Kohouta U Nováků (Kohout se stal novým koncesionářem a převzal větší část souboru) a následně s několika kolegy v květnu 1939 nastudovala zájezdovou inscenaci ''Štěstí do domu''. Od ledna 1940 do dubna 1941 hrála se společností J. Fošena ve Švandově divadle, od června 1941 do července 1942 v Novém divadle a poté do konce sezony 1942/43 v Uranii. Počátkem 1943 hostovala ve Studiu Intimního divadla v inscenaci ''Asagao''. | Studovala soukromě zpěv u operní pěvkyně a pedagožky K. Ungrové. Na přání rodičů se 1928 ucházela o studium na hudebním oddělení Pražské konzervatoře, pro své mládí však nebyla přijata a navštěvovala dramatické oddělení. Ve třetím ročníku (1931) studium opustila kvůli angažmá v Osvobozeném divadle, ve kterém strávila sezonu 1931/32. 1931 debutovala ve filmové reklamě a 1932 ve filmu; během následujících let se stala nejobsazovanější českou filmovou herečkou. V sezoně 1932/33 působila s partnerem J. Pospíšilem v operetním souboru Českého divadla v Olomouci, od sezony 1933/34 znovu hrála v Osvobozeném divadle až do jeho dočasného uzavření v červnu 1935. V sezonách 1935/36 a 1936/37 vystupovala v Divadle Vlasty Buriana, poté se vrátila do Osvobozeného divadla a na počátku sezony 1938/39 nastudovala roli Datimové v připravované inscenaci ''Hlava proti Mihuli'', která však již nebyla uvedena (J. Voskovcovi byla v listopadu 1938 odebrána koncese). Do dubna 1939 pak '''V.''' účinkovala v Divadle Járy Kohouta U Nováků (Kohout se stal novým koncesionářem a převzal větší část souboru) a následně s několika kolegy v květnu 1939 nastudovala zájezdovou inscenaci ''Štěstí do domu''. Od ledna 1940 do dubna 1941 hrála se společností J. Fošena ve Švandově divadle, od června 1941 do července 1942 v Novém divadle a poté do konce sezony 1942/43 v Uranii. Počátkem 1943 hostovala ve Studiu Intimního divadla v inscenaci ''Asagao''. | ||
| − | [[File:Vitovadva.jpg|left| | + | [[File:Vitovadva.jpg|left|x300px|Hana Vítová jako Onomatopoe (Jiří Voskovec – Jan Werich: Caesar, Osvobozené divadlo, 1932), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. III F 784.]]V poválečných letech – po mateřských povinnostech a překotném období, poznamenaném útoky na exponované tvůrce protektorátního filmu (oproti jiným '''V.''' nebyla trestně stíhána) – se 1947 vrátila k filmové tvorbě. Po 1949, za změněné politické a kulturní situace, která jejímu hereckému typu nepřála, ve filmu (a následně i v televizi) účinkovala jen sporadicky a věnovala se okrajovým divadelním či pódiovým produkcím (revue, kabaretům, estrádám, hudebně vzpomínkovým pořadům) v Alhambře (např. ''Tři mušketýři ještě po 303 letech'', 1949), v Kabaretu U svatého Tomáše (1953–59) a v zájezdových programech mj. s hudebníkem R. A. Dvorským (''Utíká to, utíká'', do 1966), konferenciérem J. Pixou (''Souboj s pamětí'') či J. Pospíšilem (''Očima vzpomínek'', do 1979). Pod civilním jménem Jana Rádlová se v téže době živila i jako překladatelka z ruštiny (pro časopis Svět sovětů), angličtiny a němčiny. |
'''V. '''byla typem dokonalé, kanonické krásky. Jemná, oválná, souměrná, aristokraticky bledá tvář, tmavé vlasy, štíhlá postava a kultivovaný, lehce odtažitý a mimiky prostý projev ji předurčovaly k rolím půvabných, melancholicky laděných dívek a žen. Jejího líbivého vzhledu využil zejména film; vedle L. Baarové a A. Mandlové se stala prototypem české filmové star. Ve 30. letech a počátkem let 40. hrála v bezpočtu nenáročných snímků komediálního či sentimentálního rázu zejména postavy procházející různými milostnými zákrutami. Hodnotnější filmy natočila s M. Fričem, F. Čápem a O. Vávrou; k nejvýraznějším rolím patřila Štefka, nevinná vychovatelka nezadržitelně směřující na sociální a mravní dno, v melodramatu ''Noční motýl ''(1941). V poválečné znárodněné kinematografii, nastavivší jiná pravidla umělecké tvorby, se s převažujícím typem dosavadních rolí kriticky vyrovnala v parodii ''Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář'' (1949), ve které ztvárnila krásnou Elén. | '''V. '''byla typem dokonalé, kanonické krásky. Jemná, oválná, souměrná, aristokraticky bledá tvář, tmavé vlasy, štíhlá postava a kultivovaný, lehce odtažitý a mimiky prostý projev ji předurčovaly k rolím půvabných, melancholicky laděných dívek a žen. Jejího líbivého vzhledu využil zejména film; vedle L. Baarové a A. Mandlové se stala prototypem české filmové star. Ve 30. letech a počátkem let 40. hrála v bezpočtu nenáročných snímků komediálního či sentimentálního rázu zejména postavy procházející různými milostnými zákrutami. Hodnotnější filmy natočila s M. Fričem, F. Čápem a O. Vávrou; k nejvýraznějším rolím patřila Štefka, nevinná vychovatelka nezadržitelně směřující na sociální a mravní dno, v melodramatu ''Noční motýl ''(1941). V poválečné znárodněné kinematografii, nastavivší jiná pravidla umělecké tvorby, se s převažujícím typem dosavadních rolí kriticky vyrovnala v parodii ''Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář'' (1949), ve které ztvárnila krásnou Elén. | ||
| − | Divadelně činná byla '''V. '''především 1931–43, po válce působila v umělecky periferních žánrech či paradivadelních pódiových produkcích. Disponujíc znělým, školeným sopránem a pěveckým nadáním, hrála v široké škále hudebně-dramatických děl: v operetách (České divadlo v Olomouci, Švandovo divadlo), hudebních komediích (Nové divadlo), zpěvoherních fraškách (Divadlo Járy Kohouta U Nováků) či hudebně zábavních inscenacích autorského typu (Osvobozené divadlo); výjimečně vystoupila i v opeře (Esmeralda, Smetana: ''Prodaná nevěsta''). Jako činoherní herečka účinkovala v Divadle Vlasty Buriana a v Uranii. Prakticky výlučně šlo o zábavní, divácky vstřícná díla. Vedle inscenací, které kladly na tvorbu postav – zejména subretního typu – malé nároky (České divadlo v Olomouci, Divadlo Járy Kohouta U Nováků, Švandovo divadlo) či které počítaly s hereččiným prověřeným elegantním typem (Uranie), získala větší příležitost pouze v Novém divadle, kde po boku O. Nového ztvárnila hlavní ženské role v konverzačních komediích, pracujících s jemnou ironizující nadsázkou a duchaplným humorem, a zejména v Osvobozeném divadle. J. Voskovec a J. Werich využili jejího půvabu, zdrženlivého lyrického projevu i pěveckých dispozic a poskytli jí příležitost zahrát charakterově odstíněné figury somnambulní krásky Sirael (''Golem''), mondénní paničky Synekdochy (''Osel a stín''), temperamentní modistky Kláry (''Slaměný klobouk'') či vzpurné, trpící Dolores (''Kat a blázen''). Do některých inscenací pro ni J. Ježek zkomponoval písně (Římské lázně v ''Caesarovi'', Minulost přes palubu v ''Oslovi a stínu'', Když jsem kytici vázala v ''Katovi a bláznu''). '''V. '''svým typem dobře doplňovala soubor a styl divadla. | + | [[File:Vitovatri.jpg|right|x300px|Hana Vítová na propagačním materiálu (pivním tácku) Kabaretu U svatého Tomáše, fotograf neuveden. Informačně-dokumentační oddělení Institutu umění – Divadelního ústavu, personální obálka Hana Vítová.]]Divadelně činná byla '''V. '''především 1931–43, po válce působila v umělecky periferních žánrech či paradivadelních pódiových produkcích. Disponujíc znělým, školeným sopránem a pěveckým nadáním, hrála v široké škále hudebně-dramatických děl: v operetách (České divadlo v Olomouci, Švandovo divadlo), hudebních komediích (Nové divadlo), zpěvoherních fraškách (Divadlo Járy Kohouta U Nováků) či hudebně zábavních inscenacích autorského typu (Osvobozené divadlo); výjimečně vystoupila i v opeře (Esmeralda, Smetana: ''Prodaná nevěsta''). Jako činoherní herečka účinkovala v Divadle Vlasty Buriana a v Uranii. Prakticky výlučně šlo o zábavní, divácky vstřícná díla. Vedle inscenací, které kladly na tvorbu postav – zejména subretního typu – malé nároky (České divadlo v Olomouci, Divadlo Járy Kohouta U Nováků, Švandovo divadlo) či které počítaly s hereččiným prověřeným elegantním typem (Uranie), získala větší příležitost pouze v Novém divadle, kde po boku O. Nového ztvárnila hlavní ženské role v konverzačních komediích, pracujících s jemnou ironizující nadsázkou a duchaplným humorem, a zejména v Osvobozeném divadle. J. Voskovec a J. Werich využili jejího půvabu, zdrženlivého lyrického projevu i pěveckých dispozic a poskytli jí příležitost zahrát charakterově odstíněné figury somnambulní krásky Sirael (''Golem''), mondénní paničky Synekdochy (''Osel a stín''), temperamentní modistky Kláry (''Slaměný klobouk'') či vzpurné, trpící Dolores (''Kat a blázen''). Do některých inscenací pro ni J. Ježek zkomponoval písně (Římské lázně v ''Caesarovi'', Minulost přes palubu v ''Oslovi a stínu'', Když jsem kytici vázala v ''Katovi a bláznu''). '''V. '''svým typem dobře doplňovala soubor a styl divadla. |
Jedinou závažnější roli své kariéry ztvárnila coby host Studia Intimního divadla, kde v impresionisticky laděné variaci starojaponské hry ''Asagao ''pod režijním vedením V. Kršky dojímavě něžně sehrála titulní postavu slepé dívky, celoživotně oddané svému milému. | Jedinou závažnější roli své kariéry ztvárnila coby host Studia Intimního divadla, kde v impresionisticky laděné variaci starojaponské hry ''Asagao ''pod režijním vedením V. Kršky dojímavě něžně sehrála titulní postavu slepé dívky, celoživotně oddané svému milému. | ||
| Řádka 85: | Řádka 85: | ||
'''Kabaret U svatého Tomáše''' | '''Kabaret U svatého Tomáše''' | ||
| − | ? (V. Škutina: ''Hledá se Adlhajda'') – 1953 | + | ? (V. Škutina: ''Hledá se Adlhajda'') – 1953; ? (V. Větvička: ''Pánové, choďte k nám každý den'') – 1954; ? (?: ''Stará Praha zpívá'') – 1955; ? (E. Šimáček: ''Praha ''– ''Paříž'') – 1956; ? (V. Straka: ''Pan Viktorin usnul'') – 1957; ? (V. Straka: ''Marnivá sestřenice''), ? (A. Körner: ''Dnes inventura'') – 1959. </ee:bibliography_content> |
== <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> == | ||
<ee:bibliography_content>W. M. Espe – K. G. Külb: ''Štěstí ve třech'', Uranie 1943 (pod vl. jm. Jana Rádlová).</ee:bibliography_content> | <ee:bibliography_content>W. M. Espe – K. G. Külb: ''Štěstí ve třech'', Uranie 1943 (pod vl. jm. Jana Rádlová).</ee:bibliography_content> | ||
| Řádka 91: | Řádka 91: | ||
<ee:bibliography_content>Film, stejně jako divadlo…, in M. Rutte – J. Štěch (eds.): ''Filmové herectví'', Praha 1944, s. 102–104.</ee:bibliography_content> | <ee:bibliography_content>Film, stejně jako divadlo…, in M. Rutte – J. Štěch (eds.): ''Filmové herectví'', Praha 1944, s. 102–104.</ee:bibliography_content> | ||
== <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>Ref. Golem: K. Engelmüller, ''Národní politika ''6. 11. 1931; jt., ''Právo lidu ''6. 11. 1931 ● ref. Osel a stín: M. Rutte, ''Národní listy'' 15. 10. 1933; O. Š. M. [ | + | <ee:bibliography_content>Ref. Golem: K. Engelmüller, ''Národní politika ''6. 11. 1931; jt., ''Právo lidu ''6. 11. 1931 ● ref. Osel a stín: M. Rutte, ''Národní listy'' 15. 10. 1933; O. Š. M. [Štorch-Marien], ''Rozpravy Aventina'' 9, 1933/34, s. 34 ● jv. [J. Vodák], ''České slovo ''21. 10. 1934 [Kat a blázen] ● ref. Čertovo kolo: -s., ''Právo lidu ''19. 1. 1936; A. M. Brousil, ''Venkov ''19. 1. 1936 ● V. Blažek (ed.): ''Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze'', Praha 1936, s. 146 ● ref. Manželství po kapkách: jr. [V. H. Jarka], ''Národní listy'' 28. 2. 1937; If. [I. J. Fischerová], ''Národní osvobození'' 28. 2. 1937; -kov-, ''Venkov'' 28. 2. 1937 ● If. [I. J. Fischerová], ''Národní osvobození'' 24. 4. 1937 [4 párky s hořčicí] ● ref. Pučalka, člověk naměkko: If. [I. J. Fischerová], ''Národní osvobození'' 24. 10. 1937; jv [J. Vodák], ''České slovo ''26. 10. 1937 ● J. Hloucha: ''Devět úsměvů'', Praha 1937, nestr.; Ve-, ''Národní politika ''5. 12. 1938 [To bylo v háji]; Ef, tamtéž 23. 12. 1938 [Americký hotel]; dj, ''Lidové noviny'' 14. 6. 1939 [Štěstí do domu]; nesign.: Petříček _amp_ Pavlíček ve Švandově divadle, ''Národní listy ''5. 1. 1940, večerní vydání [angažmá ve Švandově divadle]; nesign., ''České slovo ''23. 1. 1940 [Petříček _amp_ Pavlíček]; V. Lipský, ''Venkov ''30. 7. 1940 [Děvče z přístavu] ● ref. Karolina: Ur. [A. J. Urban], ''Národní politika'' 10. 6. 1941; Ks, ''Lidové noviny ''11. 6. 1941 ● ref. Jedenáctý v řadě: AMB [A. M. Brousil], ''Venkov ''12. 4. 1942; ej. [E. Jánský], ''Národní politika'' 13. 4. 1942, pražské vydání; B [E. Bass], ''Lidové noviny'' 14. 4. 1942 ● p.: H. V. od čtvrtka v Uranii, ''České slovo ''10. 7. 1942 [odchod z Nového divadla a angažmá v Uranii] ● ref. Julie si koupí dítě: Dr Hch [V. Hloch], ''Venkov ''11. 7. 1942; ej. [E. Jánský], ''Národní politika'' 17. 7. 1942, pražské vydání; pí, ''Lidové noviny ''21. 7. 1942 ● ref. Artisté: jwg., ''České slovo ''12. 9. 1942; Ks, ''Lidové noviny'' 13. 9. 1942; os.- [O. Srbová], ''Národní práce'' 13. 9. 1942 ● ref. Asagao: vlč [V. Čech], ''České slovo ''26. 1. 1943; jd [J. Drda], ''Lidové noviny'' 27. 1. 1943; V. Hloch, ''Venkov ''29. 1. 1943 ● ref. Štěstí ve třech: jwg., ''České slovo ''13. 3. 1943; ej. [E. Jánský], ''Národní politika'' 13. 3. 1943, pražské vydání; os. [O. Srbová], ''Národní práce'' 13. 3. 1943; V. Hloch, ''Venkov ''16. 3. 1943; N. Bonhardová, tamtéž 16. 5. 1943; bd, ''Lidové noviny'' 18. 5. 1943 ● V. Holzknecht: ''J. Ježek'' ''_amp_ Osvobozené divadlo'', Praha 1957, s. 116, 118, 127, 129, 217–218, 225; R. Mihola: H. V. vypráví. Filmovou hvězdou jsem nebyla, ''Naše rodina ''8, 1976, č. 42, s. 12; J. Pospíšil – E. Kešner: ''Hvězdou operety'', Praha 1978, s. 93, 101–102, 108–113, 138, 145–146; J. Tvrzník: ''Šest dýmek F. Filipovského'', Praha 1981, s. 104, 111, 125, 136–137, 205; V. Poppová: Herecké ohlédnutí. H. V., ''Květy ''32, 1982, č. 4, s. 39 + č. 5, s. 39 + č. 6, s. 43 + č. 7, s. 39; J. Werich: ''Vzpomíná... vlastně potlach'', Praha 1982, s. 9, 60–61; DČD IV ● nekrology: O. Suchý, ''Svobodné slovo ''7. 3. 1987; (fk) [F. Knopp], ''Lidová demokracie ''10. 3. 1987 ● V. Fabianová: ''Jsem to já?'', Praha 1933, s. 43, 54, 330, 343–346; P. Hořec – R. Šterclová: ''76 yardů J. Štercla'', Praha 1997, s. 70, 75; R. Mihola: ''H. V. Cesta ke šmíře'', Praha 2004; R. Rohál: ''Vzlety a pády slavných českých žen'', Praha 2004, s. 7–45; ''Příběhy slavných. Jednou jsi dole, jednou nahoře (H. V.)'', Česká televize 2013; O. Suchý: ''Neznámá známá H. V.'', Praha 2013. |
| − | ČBS, ČHS, ČSBS, EDS, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Fikejz – Film III, Film | + | ČBS, ČHS, ČSBS, ČSFD, EDS, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Fikejz – Film III, Film II–III, Ilustrovaný encyklopedický slovník, MČSE, Osobnosti, Populární slovník českých a slovenských herců, Teichman, Universum </ee:bibliography_content> |
</ee:bibliography> | </ee:bibliography> | ||
<div class="chronology"><ee:chronology> | <div class="chronology"><ee:chronology> | ||
Aktuální verze z 4. 3. 2021, 13:05
Nejobsazovanější herečka českého filmu 30. a počátku 40. let, prototyp filmové star. V divadle se uplatnila díky svým pěveckým schopnostem v široké škále hudebně-dramatických produkcí, především v Osvobozeném divadle.
Vlastním jménem Jana Lašková; pocházela z hudebně založené rodiny. Otec Hanuš Lašek (1860–1937) byl operní pěvec a pedagog, matka Hana (Nina) byla operní pěvkyně, později zůstala v domácnosti. V. byla dvakrát vdaná: 1933–34 za zpěváka Jaroslava (Járu) Pospíšila (1905–1979) a 1942–55 za herce a redaktora Bedřicha Rádla (1905 – asi 1981), s nímž měla dceru Bedřišku.
Studovala soukromě zpěv u operní pěvkyně a pedagožky K. Ungrové. Na přání rodičů se 1928 ucházela o studium na hudebním oddělení Pražské konzervatoře, pro své mládí však nebyla přijata a navštěvovala dramatické oddělení. Ve třetím ročníku (1931) studium opustila kvůli angažmá v Osvobozeném divadle, ve kterém strávila sezonu 1931/32. 1931 debutovala ve filmové reklamě a 1932 ve filmu; během následujících let se stala nejobsazovanější českou filmovou herečkou. V sezoně 1932/33 působila s partnerem J. Pospíšilem v operetním souboru Českého divadla v Olomouci, od sezony 1933/34 znovu hrála v Osvobozeném divadle až do jeho dočasného uzavření v červnu 1935. V sezonách 1935/36 a 1936/37 vystupovala v Divadle Vlasty Buriana, poté se vrátila do Osvobozeného divadla a na počátku sezony 1938/39 nastudovala roli Datimové v připravované inscenaci Hlava proti Mihuli, která však již nebyla uvedena (J. Voskovcovi byla v listopadu 1938 odebrána koncese). Do dubna 1939 pak V. účinkovala v Divadle Járy Kohouta U Nováků (Kohout se stal novým koncesionářem a převzal větší část souboru) a následně s několika kolegy v květnu 1939 nastudovala zájezdovou inscenaci Štěstí do domu. Od ledna 1940 do dubna 1941 hrála se společností J. Fošena ve Švandově divadle, od června 1941 do července 1942 v Novém divadle a poté do konce sezony 1942/43 v Uranii. Počátkem 1943 hostovala ve Studiu Intimního divadla v inscenaci Asagao.
V. byla typem dokonalé, kanonické krásky. Jemná, oválná, souměrná, aristokraticky bledá tvář, tmavé vlasy, štíhlá postava a kultivovaný, lehce odtažitý a mimiky prostý projev ji předurčovaly k rolím půvabných, melancholicky laděných dívek a žen. Jejího líbivého vzhledu využil zejména film; vedle L. Baarové a A. Mandlové se stala prototypem české filmové star. Ve 30. letech a počátkem let 40. hrála v bezpočtu nenáročných snímků komediálního či sentimentálního rázu zejména postavy procházející různými milostnými zákrutami. Hodnotnější filmy natočila s M. Fričem, F. Čápem a O. Vávrou; k nejvýraznějším rolím patřila Štefka, nevinná vychovatelka nezadržitelně směřující na sociální a mravní dno, v melodramatu Noční motýl (1941). V poválečné znárodněné kinematografii, nastavivší jiná pravidla umělecké tvorby, se s převažujícím typem dosavadních rolí kriticky vyrovnala v parodii Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), ve které ztvárnila krásnou Elén.
Jedinou závažnější roli své kariéry ztvárnila coby host Studia Intimního divadla, kde v impresionisticky laděné variaci starojaponské hry Asagao pod režijním vedením V. Kršky dojímavě něžně sehrála titulní postavu slepé dívky, celoživotně oddané svému milému.
Pěvecké schopnosti V. našly uplatnění i v gramofonovém průmyslu, pro který nahrála řadu písní, z nichž některé i otextovala.
Role
Městské divadlo na Královských Vinohradech
? (E. O’Neill: Milionový Marco) – 1930.
Osvobozené divadlo
Sirael (J. Voskovec – J. Werich: Golem) – 1931; Onomatopoe (J. Voskovec – J. Werich: Caesar) – 1932; Synekdocha (J. Voskovec – J. Werich: Osel a stín) – 1933; Klára (J. Voskovec – J. Werich dle E. Labiche: Slaměný klobouk), Dolores (J. Voskovec – J. Werich: Kat a blázen) – 1934; 1. čtenářka + Proletářské děvče (J. Voskovec – J. Werich: Vždy s úsměvem), Ementálová + Puella + Manželka (J. Voskovec – J. Werich: Panoptikum) – 1935; Datimová (J. Voskovec – J. Werich dle J. N. Nestroye: Hlava proti Mihuli) – 1938 (premiéra nepovolena).
České divadlo v Olomouci
Esmeralda (B. Smetana: Prodaná nevěsta), Bessie Worthington (P. Abraham: Květ z Havaje), Jill (V. Ellis – R. Mayers: Jim a Jill), Rita (J. Kaláb: Let do stratosféry), Clarisa (J. Cole: Noční motýlek), Jenny (R. Benatzky: Zítra nám bude hej! [On a jeho sestra]), Elf (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Lilli (E. Starý: Princezna od kolotoče), ? (P. I. Čajkovskij: Labutí jezero) – 1932; Marosi (E. Kálmán: Podzimní manévry), Lenka (J. Beneš: U svatého Antoníčka), Margot (T. Mackeben: Madame Dubarry), Omega (I. Milič: Alfa a Omega) – 1933.
Divadlo Vlasty Buriana
Lulu de Pompadour (J. Kolb – L. Boliéres: Vláda padla), Yvona (M. Kareš: Ryba a host třetí den...) – 1935; Marta (R. Schwerling – E. Robinson: Čertovo kolo), Lili (R. Havelka: Fajfka Petržel), Arabella (M. Kareš – H. R. Nack: Ruce vzhůru!), Věra Hornová (J. Verner: U pokladny stál), ? (H. Kable: Papej a nedrob!) – 1936; Manka Durdilová (L. Lenz – R. A. Roberts: Manželství po kapkách), Marta (F. Arnold – A. Bach: 4 párky s hořčicí), Žoska (D. R. Zoulek: Případ revisora Kožulína), Hanička Pučalková (S. Hunyady: Pučalka, člověk naměkko), Ilsa (F. Arnold – A. Bach: Ahoj na neděli [Aj, aj, aj!]) – 1937.
Divadlo Járy Kohouta U Nováků
Anna (F. Štibor: To bylo v háji), Pepička? (K. Hašler: Americký hotel) – 1938; Mary Aldinová (J. Beneš: Čí jsi, holčičko?) – 1939.
zájezdová inscenace
Aiméé (J. de Létraz: Štěstí do domu) – 1939.
Švandovo divadlo
Marcela (J. Stelibský: Petříček & Pavlíček), Hraběnka Sanča de Triana (J. Jankovec: Děvče z přístavu) – 1940.
Nové divadlo
Karolina (R. Benatzky: Karolina [Coctail]) – 1941; Margit Tolnayová (B. Corra – G. Achille – O. Nový – S. E. Nováček: Jedenáctý v řadě) – 1942.
Uranie
Julie (H. Maura – G. Martínez-Sierra: Julie si koupí dítě), Karin (I. Steinová – H. Krauspe: Artisté), Adelaida (G. Hauptmann: Panny z Biskupské hory) – 1942; Gusti Weberová (W. M. Espe – K. G. Külb: Štěstí ve třech) – 1943.
Studio Intimního divadla
Asagao (P. Tkadlec: Asagao) – 1943.
Alhambra
? (J. Štercl volně dle A. Dumase st.: Tři mušketýři ještě po 303 letech) – 1949; ? (?: Z Makotřes do vesmíru) – 1953?
Kabaret U svatého Tomáše
? (V. Škutina: Hledá se Adlhajda) – 1953; ? (V. Větvička: Pánové, choďte k nám každý den) – 1954; ? (?: Stará Praha zpívá) – 1955; ? (E. Šimáček: Praha – Paříž) – 1956; ? (V. Straka: Pan Viktorin usnul) – 1957; ? (V. Straka: Marnivá sestřenice), ? (A. Körner: Dnes inventura) – 1959.
Překlady
W. M. Espe – K. G. Külb: Štěstí ve třech, Uranie 1943 (pod vl. jm. Jana Rádlová).
Teatralia
Film, stejně jako divadlo…, in M. Rutte – J. Štěch (eds.): Filmové herectví, Praha 1944, s. 102–104.
Literatura
Ref. Golem: K. Engelmüller, Národní politika 6. 11. 1931; jt., Právo lidu 6. 11. 1931 ● ref. Osel a stín: M. Rutte, Národní listy 15. 10. 1933; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 9, 1933/34, s. 34 ● jv. [J. Vodák], České slovo 21. 10. 1934 [Kat a blázen] ● ref. Čertovo kolo: -s., Právo lidu 19. 1. 1936; A. M. Brousil, Venkov 19. 1. 1936 ● V. Blažek (ed.): Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Praha 1936, s. 146 ● ref. Manželství po kapkách: jr. [V. H. Jarka], Národní listy 28. 2. 1937; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 28. 2. 1937; -kov-, Venkov 28. 2. 1937 ● If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 24. 4. 1937 [4 párky s hořčicí] ● ref. Pučalka, člověk naměkko: If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 24. 10. 1937; jv [J. Vodák], České slovo 26. 10. 1937 ● J. Hloucha: Devět úsměvů, Praha 1937, nestr.; Ve-, Národní politika 5. 12. 1938 [To bylo v háji]; Ef, tamtéž 23. 12. 1938 [Americký hotel]; dj, Lidové noviny 14. 6. 1939 [Štěstí do domu]; nesign.: Petříček & Pavlíček ve Švandově divadle, Národní listy 5. 1. 1940, večerní vydání [angažmá ve Švandově divadle]; nesign., České slovo 23. 1. 1940 [Petříček & Pavlíček]; V. Lipský, Venkov 30. 7. 1940 [Děvče z přístavu] ● ref. Karolina: Ur. [A. J. Urban], Národní politika 10. 6. 1941; Ks, Lidové noviny 11. 6. 1941 ● ref. Jedenáctý v řadě: AMB [A. M. Brousil], Venkov 12. 4. 1942; ej. [E. Jánský], Národní politika 13. 4. 1942, pražské vydání; B [E. Bass], Lidové noviny 14. 4. 1942 ● p.: H. V. od čtvrtka v Uranii, České slovo 10. 7. 1942 [odchod z Nového divadla a angažmá v Uranii] ● ref. Julie si koupí dítě: Dr Hch [V. Hloch], Venkov 11. 7. 1942; ej. [E. Jánský], Národní politika 17. 7. 1942, pražské vydání; pí, Lidové noviny 21. 7. 1942 ● ref. Artisté: jwg., České slovo 12. 9. 1942; Ks, Lidové noviny 13. 9. 1942; os.- [O. Srbová], Národní práce 13. 9. 1942 ● ref. Asagao: vlč [V. Čech], České slovo 26. 1. 1943; jd [J. Drda], Lidové noviny 27. 1. 1943; V. Hloch, Venkov 29. 1. 1943 ● ref. Štěstí ve třech: jwg., České slovo 13. 3. 1943; ej. [E. Jánský], Národní politika 13. 3. 1943, pražské vydání; os. [O. Srbová], Národní práce 13. 3. 1943; V. Hloch, Venkov 16. 3. 1943; N. Bonhardová, tamtéž 16. 5. 1943; bd, Lidové noviny 18. 5. 1943 ● V. Holzknecht: J. Ježek & Osvobozené divadlo, Praha 1957, s. 116, 118, 127, 129, 217–218, 225; R. Mihola: H. V. vypráví. Filmovou hvězdou jsem nebyla, Naše rodina 8, 1976, č. 42, s. 12; J. Pospíšil – E. Kešner: Hvězdou operety, Praha 1978, s. 93, 101–102, 108–113, 138, 145–146; J. Tvrzník: Šest dýmek F. Filipovského, Praha 1981, s. 104, 111, 125, 136–137, 205; V. Poppová: Herecké ohlédnutí. H. V., Květy 32, 1982, č. 4, s. 39 + č. 5, s. 39 + č. 6, s. 43 + č. 7, s. 39; J. Werich: Vzpomíná... vlastně potlach, Praha 1982, s. 9, 60–61; DČD IV ● nekrology: O. Suchý, Svobodné slovo 7. 3. 1987; (fk) [F. Knopp], Lidová demokracie 10. 3. 1987 ● V. Fabianová: Jsem to já?, Praha 1933, s. 43, 54, 330, 343–346; P. Hořec – R. Šterclová: 76 yardů J. Štercla, Praha 1997, s. 70, 75; R. Mihola: H. V. Cesta ke šmíře, Praha 2004; R. Rohál: Vzlety a pády slavných českých žen, Praha 2004, s. 7–45; Příběhy slavných. Jednou jsi dole, jednou nahoře (H. V.), Česká televize 2013; O. Suchý: Neznámá známá H. V., Praha 2013.
ČBS, ČHS, ČSBS, ČSFD, EDS, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Fikejz – Film III, Film II–III, Ilustrovaný encyklopedický slovník, MČSE, Osobnosti, Populární slovník českých a slovenských herců, Teichman, Universum
Životní události
- 24. 11. 1914: narození, Praha (CZ)
- 3. 3. 1987: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Lašková Jana
Vazby
H
Vznik: 2019
Autor: Martin J. Švejda
