Tuma, Roman: Porovnání verzí

Aktuální verze z 11. 6. 2018, 09:50

Roman Tuma

* 15. 1. 1899 Praha (CZ)

† 25. 10. 1933 Praha (CZ)

herec

Narodil se jako druhé ze tří dětí strojníka v pražském Podskalí, podstatnou část dětství a dospívání strávil na Vinohradech. K divadlu se dostal přes pravidelné návštěvy smíchovské Pištěkovy arény a Národního divadla, prakticky pak skrze recitační vystoupení v Sokole. Poprvé vystupoval v divadle Uranie, kam byl 1915 přijat ředitelem V. Štechem; po půl roce byl angažován do Městského divadla v Plzni. Záhy dostal jako výrazný mladý talent nabídku z Městského divadla Královských Vinohrad, kam 1916 nastoupil. V souboru se setkal s řadou osobností, jakými byli B. Karen, V. Vydra, B. Zakopal, a především režisér K. H. Hilar. Seznámil se rovněž s herečkou Annou Iblovou, která se stala jeho životní partnerkou. Když si soubor divadla 1919 v kampani vynutil Hilarovo odvolání, vystoupil T. spolu s dalšími členy na režisérovu podporu a podepsal petici za jeho návrat. Hilar, s nímž do Národního divadla přešla skupina umělců z Vinohrad, počítal i s T. (ačkoli jej nevzal s sebou hned v první skupině): již 1923 vyjednával s vedením vinohradského divadla možnost T. hostování v inscenaci Shakespearova Romea a Julie. První roli hrál T. v Národním divadle jako host, do stálého angažmá byl přijat začátkem 1925. V sezoně 1928/29 u něj propukla nervová nemoc, jež se projevovala poruchami paměti a řeči; z divadla na čas odešel. Po léčbě v sanatoriu se na scénu Národního divadla vrátil 1930, objevil se však pouze ve dvou inscenacích. Během léčby byl zbaven svéprávnosti, jednat za něj musela sestra Milada. Zemřel 25. října 1933, pochován je na Vinohradském hřbitově. 1933 mu byla in memoriam udělena státní cena.

V pražské Uranii začínal v rolích sluhů, tovaryšů a vojáků, později byl pro svůj vzhled a urostlou postavu obsazován hlavně do rolí mladých šlechticů a milovníků. V Městském divadle v Plzni se uplatňoval v komediálním repertoáru, zaujal především procítěným výkonem a nevšedně výrazným líčením v roli kadeta Bedřicha v Dreyerově hře Sedmnáctiletí. Ve vinohradském divadle se uvedl titulní rolí v Knoblockově Faunovi v režii V. Vydry st.; nadchl energií, výbušností a výraznou mimikou a překvapil jistotou, s níž si při zdejším debutu počínal. Směrodatné pro jeho herecký vývoj bylo setkání s K. H. Hilarem, jenž tehdy formoval umělecký profil vinohradského divadla. V jeho inscenacích T. vystupoval zprvu v menších a vedlejších rolích (lodní kuchař v Ibsenově Peer Gyntovi, Charles Surface v Sheridanově Škole pomluv, Eros v Shakespearově Antoniovi a Kleopatře či Merkur v Molièrově Amfitryonu), posléze Hilar na hercově tvůrčím talentu stavěl: na křehkých promluvách a hlubokém citovém prožitku budované role mladíků a milovníků T. obohacoval eruptivní vášní a živelným výrazem. Velmi brzy se stal výrazným činitelem vinohradských inscenací. Skutečnost na jevišti představoval znásobenou do estetické hyperboly: jeho expresivní herectví hýřilo citovými vzruchy, mimika a gesta se vyznačovaly vypětím a prudkostí. Stylem často vyčníval mezi ostatními herci, postavy tvořil s obrovskou pečlivostí a zaujetím, rysy pojímal ostře a dravě. Nejdůležitějším prostředkem mu byl hlas; experimentoval s jeho krajními polohami, rozšiřoval rozsah. Akcentoval výslovnost, používal chrčivé „r“, kladl důraz na rytmiku deklamace (podtrhoval nuance mezi různě dlouhými slabikami, úmyslně varioval konce slov či veršů). Pro zvýrazňovanou práci s hlasem a artikulaci byl považován za pokračovatele E. Vojana. V titulní roli Theerova Faëthónta (v režii J. Kvapila) se jeho procítěný přednes dramatické básně stal pilířem celé inscenace; hrdinovi propůjčil mladistvou, až efébskou něhu, ale i pádnost, vášnivost a neústupnost, včetně výsměšné ironie. Nešlo však o sošnou deklamaci; T. se vyznačoval i mimořádným smyslem pro pohyb. Rovněž v Kvapilově režii Shakespearova Troila a Cressidy ukázal hlasovou pružnost a sílu, dal hrdinovi schopnost melodické hry s textem, jež reagovala na bojovné rozrušení i vroucí citové okamžiky. S Kvapilem pracoval také na roli Osvalda v Ibsenově Přízracích či Oberona ze Snu noci svatojánské. V Büchnerově Smrti Dantonově (režie V. Vydra st.) jako Desmoulins zjemňoval a lyrizoval drsnost sujetu právě intonační hlasovou hrou. Od 20. let hrál ve vinohradském divadle povětšině závažné role hledajících, bouřlivých, zlomených hrdinů, z nichž nejproslulejší se stal Vévoda ze Zákup z dramatu E. Rostanda Orlík. V bílém šlechtickém obleku s vysokým límcem, s uhlazenými vlasy a jemným pohledem, podal T. bouřícího hrdinu, v jehož nitru se udá přerod, se strhující dynamikou – ve škále od křehké citlivosti po dramatické zlomy, kdy propukal v hlasité výkřiky přecházející až v neartikulované zvuky. Z režií F. Hlavatého zapůsobil T. dále v současné komedii S. Guitryho Otec měl pravdu, v níž podobně jako dříve v Molièrově Amfitryonovi odkazoval na B. Zakopala (napodoboval jeho gesta, tón hlasu i tělesné dispozice). Uplatnil tu imitátorský talent, jejž s velkým ohlasem prezentoval při společenských večerech. T. výjimečný temperament se velmi dobře snoubil s moderní dramatikou; předvedl to např. i v roli indiánského míšence Ludvíka Laina z Claudelovy Výměny (r. K. Dostal) – postavě, zmítané pudy a divokostí a zároveň skličované niterným citem.

Na jeviště pražského Národního divadla T. vstoupil jako Romeo, kterého hrál po boku E. Vrchlické a v němž předvedl vyspělý expresionistický styl, budovaný ve vinohradském divadle. Jeho půvabný Romeo byl netypickým milovníkem, štvaným silným protestem proti staré generaci a konvencím. V Hilarově zhuštěné režii ovládala celý T. pohyb a mimiku vášeň, tragickým příběhem vedly postavu prudká gesta a žhnoucí oči. V akrobaticky provedené balkonové scéně herec ukázal fyzickou vybavenost, posilovanou od útlého mládí pravidelným tréninkem v Sokole. Důraz na tělo, silná stylizace a vypjatost se projevily i v inscenacích dalších režisérů Národního divadla. Jako Teiresias v Sofokleově Antigoně (r. K. Dostal) se T. zjevil v dlouhé světlé paruce a výrazné masce; tmavě vystínovanému obličeji propůjčil extatický výraz, doplněný širokými gesty a exponovaným hlasem. V Euripidových Bakchantkách předvedl tvrdého reka s hrdým pohledem, obnažený ztělesňoval sílu; subtilnější pojetí mužného hrdiny, s jistým zjemněním, podal jako Spartakus v Novákově režii Fischerových Otroků. Na první české scéně T. v druhé polovině 20. let dozrál, vypjatý expresionismus ustupoval stále propracovanější herecké práci směřující k civilismu. Proměna herectví byla dána i typem rolí: dostával úlohy v komediích a konverzačních veselohrách; postavy modeloval s karikujícím (kritickým) odstupem. Výraznými kreacemi byli baron Belcredi z Jindřicha IV. L. Pirandella (r. V. Novák) a především Claude Vallée z Rollandovy Hry o lásce a smrti (r. K. H. Hilar): štvanec v tmavém obleku s černými konturami obličeje, jehož propadání strachu a beznaději T. modeloval překotným ryčným proudem slov a rozmáchlými gesty, živelnost však již nebyla přepjatá. Ve hře Konec paní Cheneyové (r. V. Šulc) byl jako komorník Charles umírněný, veskrze diskrétní, v nehybné tváři přitom skrýval tajené zlo. Také jako Ratikin v Turgeněvově Měsíci na vsi (r. V. Gamza) opustil vypjatost a jeho projev byl niterný, ztlumený až k pasivní rezignaci. V nakrátko obnoveném angažmá po těžké nemoci vystoupil počátkem 30. let v roli Dona Felixe ve Směrech života F. X. Svobody (r. V. Novák), role ve Frejkově režii Calderónovy Schovávané na schodech, kde již velmi bojoval s výpadky paměti, byla jeho poslední.

Na počátku 20. let se T. objevil ve dvou němých filmech: v melodramatu Mnichovo srdce (1921) hrál smutného mnicha Řehoře, o dva roky později ztvárnil menší roli Jonnyho v dramatu s kriminální zápletkou Muž bez srdce.

Ve 20. letech se jako člen vinohradského souboru účastnil pravidelných matiné a setkání umělců, na nichž byla oblíbeným programem recitace. T. ji pojímal herecky. Byl vyhledávaným recitátorem veršů moderních básníků (V. Dyk, S. A. Jesenin), stal se dvorním interpretem básní J. Wolkera, s jehož bojovnými, sociálně laděnými verši silně rezonoval. Bytostné rebelství a silná inklinace k revoltě předurčilyT. postoj k divadelnímu umění a levicovému kolektivismu; vztah k expresionismu jako novému stylu, jenž vybočoval ze staré měšťanské uhlazenosti. Angažoval se v Organizaci českého herectva, koncem života vstoupil do KSČ. Ve 30. a 40. letech po něm bylo pojmenováno několik ochotnických divadelních spolků.

Role

Divadlo Uranie

Viktor (A. Koldický: Hraběnka z Podskalí), Medard (E. Merlittová: Druhá manželka) – j. h. 1913; Janek (K. Světlá – E. Pešková: Kříž u potoka), Jeník Novák (G. Moser – R. Lenhard: Naše Baruška), Robiguet (H. Meilhac: Svatební noc), Albert Thommerel (M. Hennequin – P. Veber: Tři neděle v chládku), Vrchní (A. Cibulka: Jak se loví rybičky), Robert (A. Cibulka: Tatínkův policejní pes), Princ Banana Matadi (H. Meilhac: Lev na cestách), Lord Merostone (W. S. Maugham: Lady Frederick), Vašata (J. von Plotz – E. Pešková: Zakletý princ), vrátný Bruno Drtikol (M. Neal – M. Ferner: Jeho sladké tajemství) – 1915.

Městské divadlo v Plzni

Bedřich (M. Dreyer: Sedmnáctiletí), Boby (V. A. Krylov: Divoška), Vojtěch Lípa (F. Tolda: Čarovný závoj), Želmír (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů), Octaveo (G. Ohnet: Majitelé hutí), Eduard (A. Klas: Snoubenci), Kníže (Presher-Stein: Zesnulá excelence), Flamendr (J. K. Tyl: Pražský flamendr) – 1916.

Městské divadlo Královských Vinohrad

(Městské divadlo na Královských Vinohradech 1922–24)

Faun (E. Knoblock: Faun, j. h.), Fenton (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské), Max Strähler (G. Hauptmann: Kolega Crampton), Fortunio (A. de Musset: Slon), Jan (H. Müller-Schlösser: Krejčí Wibbel) – 1915; Lodní kuchař (H. Ibsen: Peer Gynt), Fernand (A. Mars – H. Lyon: Paní admirálová), Augustin Pláška (F. Hlavatý: Španělský balet), Foron Latruche (P. Veber – M. Gerbidon: Ztracený syn), Jaroslav Smiřický (K. Kolman: Šlechtici), Lord Monkhurst (E. Knoblock: Milníky), Charles Surface (R. B. Sheridan: Škola pomluv), Javorník (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Christy Mahon (J. M. Synge: Rek západu), Jean (S. Guitry: Noční hlídač) – 1916; Cesar Dulemba (T. Konczyński: Návrat jara), Lionello (J. Maria: Parisina), Eros a Dolabella (W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra), Peeping Tom (J. Vrchlický: Godiva), Milenec (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota), Karel (J. Štolba: Zlatá rybka) – 1917; Oldfux (L. Holberg: Muž, který nemá kdy), Russworm (J. Karásek ze Lvovic: Král Rudolf), Lavelin (F. Vanderém: Mistr), Sigmund Korybut (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Čečetka (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Václav z Bubna (F. A. Šubert: Probuzenci), Merkur (Molière: Amfitryon), Karel Vrbka (V. Skoch: Libelula), Hrabě Chatillon (K. Mečíř: Noc v Bastille), Havlíček (E. Kučera: Ideální domácnost), Mladý manžel (J. Štolba: Mořská panna), Jiřík (Z. Krasiński: Nebožská komedie), Žid Rufin (A. F. Pisemskij: Baal) – 1918; Julian Duprat (G. Flaubert: Kandidát), Merkur (O. Fischer: Jupiter), Kudrlička (L. Stroupežnický: Naši furianti), Pierot (K. Nedbal: Poslední smích), Serjoža (M. P. Arcybašev: Žárlivost); Pan (Ch. van Lerberghe: Pan), Vacek (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Treplev (A. P. Čechov: Čejka), Don Sancho (P. Corneille: Cid), Lind (H. Ibsen: Komedie lásky), Jaroslav (F. X. Svoboda: Poslední muž), Nebbich (J. Kalda: Pemza), Roger ze Seringtonu (A. de Lorde – J. Marséle: Napoleonka), Eugen Marchbanka (G. B. Shaw: Candida), Hanuš (A. Dvořák: Husité) – 1919; Zajatec (E. Konrád: Návrat mládí); Fernando (W. Shakespeare: Bouře), Posel (O. Fischer: Herakles), Vévoda ze Zákup (E. Rostand: Orlík), Karel a Mořic (S. Guitry: Otec měl pravdu), Vitale Malipiero (I. Vojnović: Paní se slunečnicí), Ségard (Ch. Vildrac: Koráb Tenacity), Le Breux (É. Verhaeren: Svítání); druhý voják (F. Šrámek: Hagenbeck) – 1920; Bedřich (A. Strindberg: Pelikán), Carevič Alexej (D. S. Merežkovskij: Carevič Alexej), Ondřej Miron (F. Porché: Čapka a šišák), Aennius Seneka (E. Lederer-Leda: Zrádce), Camille Desmoulins (G. Büchner: Smrt Dantonova), Pietro Bembo (J. Maria: Lucrezia Borgia), Troilus (W. Shakespeare: Troilus a Cressida) – 1921; Lélio (Molière: Domnělý paroháč), Lála (E. Konrád: Javor), Ludvík Laine (P. Claudel: Výměna), Kleant (Molière: Lakomec), Faëthón (O. Theer: Faëthón), Cassio (W. Shakespeare: Othello), Pierre Maréchal (P. Frondaie: Montmartre), Midas (J. Vrchlický: Midasovy uši), Grigorij Otrepěv (A. S. Puškin: Boris Godunov), Sebastian (W. Shakespere: Večer tříkralový) – 1922; Langfred Kann (B. Björnson: Laboremus), Alvaro Lara (J. Vrchlický: Láska a smrt), Oberon (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Jiří Osten (F. Zavřel: Vzpoura), Edward Luton (W. S. Maugham: Dokola); Král Karel XII. (E. Bozděch: Baron Goertz), Kralevic Florizel (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Jero (I. Vojnović: Maškaráda v podkroví) – 1923; Orestes (Sofokles: Elektra); Ivar Kareno (K. Hamsun: Hra života), Zlatá maska (J. Mahen: Dezertér), Václav (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Kastor (É. Verhaeren: Spartská Helena) – 1924.

Národní divadlo 

Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie, j. h.), [přednes] (J. S. Machar: T. G. Masarykovi), j. h. – 1924; Teiresias (Sofoklés: Antigona), Paulot de Rysberque (H. Bataille: Mamá Kolibřík), Spartakus (O. Fischer: Otroci), Posel (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Bel Affris (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Claude Vallé (R. Rolland: Hra o lásce a smrti), Eben (E. O’Neill: Farma pod jilmy), Kníže Zikmund Korybutovič, Ondřej z Brodu (S. Lom: Žižka), Vasja Šustrij (A. N. Ostrovskij: Horoucí srdce), Henri (J. Natanson: Klouček Netykavka), Karel Kudrlička (L. Stroupežnický: Naši furianti), Pedro Urdemalas (J. Grau: Pan Pygmalion), Pan Katz (K. Poláček: Pásky na vousy), Chrysippos (J. Vrchlický: Smrt Hippodamie) – 1925; Malabrun (A. Arnoux: Huon z Bordeaux), Claudio (W. Shakespeare, ú. B. Štěpánek: Blažena a Beneš), Chevalier de Gresset (V. Dyk: Revoluční trilogie), Miloš Binka (F. X. Šalda: Tažení proti smrti), Pepa (S. Howard: Věděli, co chtějí), Vít Lamač (J. Bartoš: Vzbouření na jevišti), Frank (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové), Učitel hudby (Molière: Bařtipán), Laertes (W. Shakespeare: Hamlet), František Magor (J. Kolman-Cassius: Jak nás poznamenala), Baron Tito Belcredi (L. Pirandello: Jindřich IV.), Plumoisseau (P. Chaine – A. Lorde – C. Vautel: Náš pan farář) – 1926; Čang-ling (Klabund: Křídový kruh), Pentheus (Euripidés: Bakchantky), Kos (E. Rostand: Chantecler), Frank (J. Bartoš: Uloupená kadeř), První muž (J. Romains: Diktátor), Chatterton (A. de Vigny: Chatterton), Profesor Pátek (G. K. Chesterton: Kamarád Čtvrtek), Inženýr Kubát (P. Kropáček: Stavba) – 1927; Petrov (F. Kubka: Ataman Rinov), Lynkeus (J. W. Goethe: Faust), Titus Anius (J. Vrchlický: Bar Kochba), Jan Želivský, Jiný posel (A. Jirásek: Jan Žižka), Lukáš (J. Bartoš: Jůra ďábel), První student (J. Mahen: Janošík), Charles (F. Lonsdale: Konec paní Cheneyové), Gaston (E. Scribe: Leonie), Vilém Mayer (E. Vachek: Lišák Stavinoha), David (S. Howard: Mateřství paní Phelpsové), Jacques Durand (H. Soumagne: Ultimo), Lucentio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Michail Alexandrovič Rakitin (I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi) – 1928; Malík (F. X. Svoboda: Směry života) – 1930; Don Felix (P. Calderón de la Barca: Schovávaná na schodech) – 1931.

Prameny

NMd: Složka R. T., přír. číslo H6p – 18/2017 (rukopis textu J. Kazda: Český herec Roman Tuma).

Archiv ND: složka č. P 269; fond fotografií.

Literatura

S-ý, Český deník 7. 12. 1915 [Mireston, Lady Frederik]; nesign.: Nový herec v Plzni, Nová doba 5. 1. 1916 [R. T. angažován do Městského divadla v Plzni]; tamtéž 10. 1. 1916 [Bedřich, Sedmnáctiletí]; Ot. F. [Fischer], Národní listy 11. 7. 1916 [Fortunius, Slon]; Alap, Moderní revue 23, 1917, s. 134 [Lionello, Parisina]; Z. Háskova, Československá republika 2. 9. 1920 [Vévoda ze Zákup, Orlík]; Ot. F. [Fischer], Národní listy 8. 9. 1920 [Karel a Mořic, Otec měl pravdu]; K. Č. [Čapek], tamtéž 5. 2. 1921 [Carevič Alexej]; Ot. F. [Fischer], tamtéž 17. 6. 1921 [Desmoulins, Smrt Dantonova]; Ot. F. [Fischer], tamtéž 18. 12. 1921 [Troilus, Troilus a Kressida]; Ot. F. [Fischer], tamtéž 18. 3. 1922 [Ludvík Laine, Výměna]; nesign.: Jedenáctá valná hromada Č. O. H., Lidové noviny 14. 4. 1922 [výstup T. na valné hromadě OČH]; ● Faëthón: Karel Engelmüller, Národní politika 28. 4. 1922; Zdena Hásková, Československá republika 28. 4. 1922; Ot. F. [Fischer], Národní listy 28. 4. 1922; nv., Právo lidu 28. 4. 1922; jv [Jindřich Vodák], Čas 28. 4. 1922; nesign.: Zrcadlo kritiků a kritik: Faëthón, Velikonoce, Jeviště 3, 1922, s. 299–300 [konfrontace úryvků recenzí uvedených inscenací] ● A. V., Československá republika 1. 8. 1922 [Marechal, Montmartre]; Kazetka, Lidové noviny 12. 9. 1922 [Midas, Midasovy uši]; Z. Hásková, Československá republika 18. 10. 1922 [Otrepěv, Boris Godunov] + Hercovo převtělování, tamtéž 7. 12. 1922; nesign., Lidové noviny 8. 2. 1925, [R. T. angažován do ND]; Mir. Rutte, Národní listy 15. 12. 1925 [Claude Vallé, Hra o lásce a smrti]; E. Konrád, Cesta 7, 1925, s. 810 [Henri, Klouček netykavka]; R. Tuma: Paradox moskevský a vinohradský, Ročenka Kruhu sólistů MDKV, Praha 1925, s. 61 [plamenná úvaha nad Stanislavského výrokem o malých rolích či malých hercích]; J. Klepetář: Herec mladistvé vášně, Národní a stavovské divadlo 13. 3. 1926; A. Veselý: R. T., in: Hovory s herci, Praha 1926, s. 98–107; MilNý, Národní listy 1. 12. 1927 [Chatterton]; nesign., Národní politika 9. 10. 1928 [návrat T. na scénu po nemoci]; L. Götzová: Profily českých herců, Praha [1931], s. 68–69; B. Bresková: In memoriam Romana Tumy, Praha 1933 [báseň] ● nekrology: J. Frejka, Divadlo 11, 1933, č. 5, s. 4; J. Vodák, České slovo 27. 10. 1933; nesign., Národní listy 27. 10. 1933; nesign., Národní politika 27. 10. 1933; Ot. F., Lidové noviny 27. 10. 1933; K. Engelmüller, Národní listy 27. 10. 1933; J. Fučík, Rudý večerník 27. 10. 1933; V. K. Müller, Národní politika 31. 10. 1933; H. J., Lumír 60, 1933, s. 63; Z. Dyková, Národní listy 18. 11. 1933; V. Vydra st., Divadlo 13, č. 3, s. 6 ● -ll-: In memoriam, Národní listy 25. 10. 1934 [portrét R. T.]; R. Tuma: Co si zpívám, Český herec 1909–1939, [Praha] 1940, s. 111–113 [úryvky z poznámek ke kolektivu herců] B. Karen: Epizody, Praha 1946, s. 252, 304–307, 322–324, 330, 342–344; J. Kazda: Český herec R. T., Informace a materiály dílčího úkolu státního programu výzkumu č. VIII–6–5/7, sv. 5, Praha 1980, s. 13–124 ● recitace: Schz: Jeseniův večer, Lidové noviny 14. 10. 1926; J. Träger: První Wolkrův recitátor, Divadelní noviny 24. 6. 1960 ● M. Hrabák: R. T. (Portrét herecké osobnosti), dipl. práce, FF UK 1978; J. Trager: Obroditel jevištní češtiny, Divadelní noviny 7, 1963, s. 2; V. Müller: Herec našeho mládí, Lidová demokracie 12. 12. 1973 a 12. 1. 1974; J. Fučík: R. T., in: Divadelní kritiky, Praha 1984, s. 335–336; DČD IV; J. Kolář: Zapomenuté hvězdy (IV.), Extatik, v němž se skrýval humor, Právo lidu 28. 8. 1991.

Fikejz – Film III, Film I, NDp; VD 100

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2017
Autor: Kristýna Sýbová