Heythum, Antonín: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 3. 2020, 14:38

Antonín Heythum

* 23. 5. 1901 Most (CZ)

† 10. 1. 1954 Rottach (BRD)

scénograf, grafik, architekt, návrhář nábytku

Narodil se jako nejstarší ze čtyř dětí inženýra Antonína H.; dědeček z matčiny strany František Duras (1852–1931) byl profesionální fotograf, amatérský malíř a divadelník. Od 1915/16 je H. veden jako student české třídy na reálce v Ostravě, kde 1919 maturoval. 1916 (oficiálně 1919) založil první ostravský skautský oddíl. Po maturitě studoval na pražské technice (od 1. 9. 1920 České vysoké učení technické) architekturu a pozemní stavitelství, od 1923 studia několikrát ze zdravotních důvodů přerušil, dokončil je praktickou zkouškou až 1934. Od 1921 se věnoval divadelní scénografii; spolupracoval zejména s Národním divadlem v Moravské Ostravě, Národním divadlem, Osvobozeným divadlem, Českým divadlem v Olomouci, kde byl 1927–29 šéfem výpravy, a Městským divadlem na Královských Vinohradech. Od 1925 byl členem Devětsilu, působil v redakční radě Teigeho časopisu Stavba a jako obrazový redaktor časopisu Host. Ve Štěpánské ulici v Praze provozoval vlastní galerii zaměřenou na mladé umělce. 1935 měl velkou soubornou výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, 1936 byly jeho práce spolu s díly V. Hofmana, F. Kysely, F. Tröstera, F. Muziky a J. Čapka vystaveny na milánském Triennale, kde v kategorii divadelní výprava získal H. zlatou medaili. Blízké přátelství a spolupráce jej pojily s architektem E. Linhartem; jejich rodiny ve třicátých letech obývaly dvě sousedící vily v Praze Na Viničních horách. V té době H. krátce pracoval v pařížském ateliéru Le Corbusiera, placen z jeho nadace. 1938 odcestoval s manželkou, grafičkou a teoretičkou užitého umění Charlottou Maleckou (1906–1997, sňatek před 1934) do New Yorku, kde navrhl interiér československého pavilonu pro světovou výstavu (architekt budovy K. Roškot). Pavilon byl dokončen a otevřen 1939, přestože Československo přestalo územně existovat. Po vypuknutí válečného konfliktu zůstali manželé v USA; H. přednášel o architektuře a designu na Kalifornském technologickém institutu, Kolumbijské a Harvardské univerzitě. S ženou pracoval na teoretických spisech Design for Use (New York 1944) a Packaging Design Considerations (nepublikováno). Podílel se na několika divadelních inscenacích – s E. Piscatorem vytvořil v divadelní dílně newyorské univerzity New School inscenaci Shakespearova Krále Leara (1940). Jeho poslední výpravou byla scéna k inscenaci Women (1943) pro Pasadena Playhouse, na které pracoval se svou ženou Charlottou. Na Syracuse University vedl od 1946 doživotně ateliér průmyslového designu. T. r. se manželům narodil syn Jan Antonín. H. a jeho žena, která se také věnovala přednáškové činnosti, jsou řazeni k zakladatelům designu jako vysokoškolského oboru v USA. Během zdejšího pobytu byl H. v kontaktu s významnými představiteli americké výtvarné scény – manželi Eamesovými, A. Calderem nebo M. Rayem. Po válce působil jako pedagog také ve Švýcarsku. 1953 vážně onemocněl během evropské exkurze, kterou uspořádal pro své americké studenty. Zemřel na rakovinu 1954 v jihobavorském Rottachu.

H. patřil k univerzálně zaměřeným výtvarníkům, reflektujícím své dílo též teoreticky. Ve dvacátých letech vytvářel obrazové básně a fotomontáže, které vystavil 1926 na třetí výstavě Devětsilu v Rudolfinu. Od 1923 navrhoval nábytek a interiéry (návrhy publikoval v časopisech Stavba, Bytová kultura, Eva a ve sbornících Fronta, Byt a Jak bydleti). Vycházel z kubismu, ale postupně směřoval k jednoduchosti a víceúčelovosti funkcionalismu. 1937 vytvořil interiér expozice skla pro československý pavilon světové výstavy v Paříži. Proslulým se stal jeho nábytek z ohýbaných kovových trubek či tzv. básnické křeslo pro F. Halase. K jeho větším architektonickým realizacím patří dům v pražské kolonii Baba 1932 (Na Ostrohu 50, spolu s E. Linhartem), celostátní sklářská výstava v Praze 1933, rodinný dům J. Vavříka v Ostravě-Vratimově 1935 a československý pavilon pro Světovou výstavu v Bruselu 1935. Je také autorem úpravy hrobu básníka J. Wolkera v Prostějově (1925). Ojediněle spolupracoval též s filmem – vytvořil návrh výpravy k Nezvalově nerealizovanému scénáři Procházka citlivého měšťáka a co tomu říkal kůň (1932).

V prvních výpravách pro Národní divadlo (Rozum, Druhý Břeh či Příští Mesiáš), ale i ve většině svých prací pro České divadlo v Olomouci vycházel částečně z kubismu (ostře prolamované stěny kulis, kubistický nábytek). Byl ovšem především průkopníkem divadelního konstruktivismu; vůbec prvním takovým pokusem v československém divadelnictví byly H. návrhy k nerealizované inscenaci dramatu F. Kocourka Jarní mámení, plánované pro Švandovo divadlo. Pracoval na nich již 1923 a částečně ovlivnily také pojetí jeho návrhů pro Příštího mesiáše uvedeného v Národním divadle 1925. Inovativní scénografie vytvářel ve spolupráci s režisérskými osobnostmi konstituujícího se Osvobozeného divadla J. Frejkou (Pojištění proti sebevraždě, Cirkus Dandin, Když ženy něco slaví, Depeše na kolečkách) a J. Honzlem (Němý kanár). Vlivy ruského konstruktivismu transformoval v duchu dadaismu a poetismu. Scény, rozvíjející pomocí konstrukcí, žebříků a lan pohybové možnosti herců, nebyly jen účelným technickým řešením, ale též výtvarnými kompozicemi, do jisté míry abstraktními, nepozbývající vtip ani lyrický náboj. H. v nich využíval autenticky působící materiály (textil, dřevo, kov), které neměly předstírat, že jsou něčím jiným. Ideová východiska tvorby tohoto období shrnul v teoretických článcích O jevištní konstrukci a Spolupráce režiséra a architekta na Jevišti (s J. Frejkou).

V práci pro větší institucionalizovaná divadla volil H. méně radikální řešení, i zde však jeho dílo zachovává vnitřní vývojovou logiku a integritu. Konvenčnější scénografie odpovídaly repertoáru; volil je kupř. pro konverzační dramatiku či pro tzv. problémové hry J. Hilberta (vypravil pět z nich). Scény sice nesou znaky moderního výtvarného vidění, jedná se však o více či méně popisná zobrazení míst, kam je lokalizován dramatický děj, tedy nejčastěji měšťanských interiérů. Prostá a náznaková scéna se uplatňuje v případě inscenací antických dramat, využívajících dobově oblíbená „appiovská“ řešení s pilíři a schodišti (Elektra, Smrt Hippodamie).

Příkladem organického propojení postupů konstruktivismu s požadavky velké scény je Farma pod jilmy. H. vytvořil důmyslnou konstrukci z hrubého dřeva; nikoli abstraktní strukturu, ale náznakové jevištní zobrazení domu se čtyřmi místnostmi, které umožňovalo plynulé přecházení mezi scénami. Polyfunkční řešení se stalo výchozím prvkem organizujícím ostatní divadelní složky. S režisérem K. Dostalem, který H. objevil pro pražské Národní divadlo, vytvořili ještě dalších devět inscenací, mezi nimiž výrazně originální výtvarné řešení představuje Kupec Benátský, zejména scéna ghetta, tvořená nepravidelně zvlněnými, jakoby zmuchlanými stěnami domů a vysoko nad ulicí nataženými šňůrami na prádlo.

V Olomouci spolupracoval H. nejčastěji (celkem devětkrát) s režisérem a šéfem činohry F. Salzerem, se kterým později pracoval také v Městském divadle na Královských Vinohradech. Jednoduše, nicméně účelně a působivě inscenovali O’Neillovu Chlupatou opici. Nevelká čtvercová platforma měnila v různých scénách svůj účel, určovaný v duchu modernistické divadelní poetiky výraznými nápisy (vývěsními štíty, transparenty); výtvarný výraz strohé laťové struktury scény v podpalubí dotvářela větší skupina herců, tak jako v H. konstruktivistických inscenacích.
Zvláštní místo zaujímá v H. díle spolupráce s K. H. Hilarem, který se často sám na návrzích podílel. Namísto výtvarného zjednodušení a zobecnění se zde objevuje tendence k nadsazené, až opulentní dekoraci, blyštivému ornamentálnímu povrchu, pod kterým jako by o to silněji bujela vnitřní dramata postav (Podivná mezihra, Pěst).

Kolem 1935 lze v H. díle vysledovat tendenci k novým experimentům. Pro surrealisticky imaginativní Dostalovu inscenaci hry Ať žije divadlo H.-R. Lenormanda vytvořil na scéně Národního divadla pozoruhodnou scénickou koláž, vycházející z různých výtvarných směrů a postupů. Originální a průkopnická byla také výprava pro Železný potok, uvedený 1936 Dělnickými divadelními ochotníky Československa v režii A. Kurše. Vtip H. scénografie spočíval v plynulé proměně scény, která byla hereckou akcí postupně ničena a měnila se ve změť materiálu – barikádu.

Fúzí modernistických směrů dospěl H. po konstruktivistických experimentech k stylově méně vyhraněným scénám, jejichž společným rysem zůstala velkorysá výtvarná zkratka. Po formální stránce pro něj bylo typické užívání několika vzájemně se prostupujících výtvarných struktur – např. barevně odlišené tři plány (stěny, koberce a trámoví konstrukce) v inscenaci Slabé pohlaví. Vypravil více než 80 inscenací, desítky dalších nerealizoval; jako scénograf dosáhl mezinárodního věhlasu.

Scény, kostýmy

Nová scéna v Moravské Ostravě

H. S. L. B. N.: Tři aktovky – 1921.

Národní divadlo v Moravské Ostravě

P. Petrovič: Liják, studie jevištního prostoru – 1922; Molière: Amfitryon, R. Rolland: Danton – 1923; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy, V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota – 1924.

Národní divadlo

L. Andrejev: Rozum, J. Hilbert: Druhý břeh – 1924; H. Soumagne: Příští Mesiáš (i kostýmy), E. O’Neill: Farma pod jilmy – 1925; D. Milhaud Zmatek – 1926; E. O’Neill: Velký bůh Brown – 1928; V. Werner: Todo je outsider, J. Hilbert: Irena – 1929; E. O’Neill: Podivná mezihra, K. a J. Čapkové: Lásky hra osudná, J. Hilbert: Třídič štěrku (i kostýmy), B. W. Levy: Láska a umění, J. Hilbert: Pěst – 1930; W. Shakespeare: Kupec benátský (i kostýmy), E. Synek: Rychlebové, A. Nowaczynski: Jaro národů – 1931; E. Bourdet: Slabé pohlaví, J. Hilbert: Let královny – 1932; E. R. Stemmle: Děti naší doby, C. Chesterton – R. Neale: Kouzlo domova, J. Klokoč: Aladin – 1933; E. Wool: Záhadný případ – 1934; H. R. Lenormand: Ať žije divadlo! – 1935; G. B. Shaw: Milionářka, K. Winter: Zářivá chvíle, E. Neumann: Tančící safír, S. Lewis – S. Howard: Továrník Dodsworth – 1936; V. Novák: Nikotina – 1937.

Sál konzervatoře – Studenti konzervatoře (Legie mladých)

P. Claudel: Výměna – 1924; I. Goll: Pojištění proti sebevraždě – 1925.

Zkušební scéna – Masarykova síň na Žižkově

Molière: Jiří Dandin – 1925.

Divadlo mladých – Sál Na Slupi

Aristofanes: Když ženy něco slaví – 1926.

Osvobozené divadlo

Molière: Cirkus Dandin, G. Ribémont-Dessaignes: Němý kanár, V. Nezval: Depeše na kolečkách – 1926.

České divadlo v Olomouci

F. Molnár: Hra na zámku, J. Zeyer: Doňa Sanča, R. Bernauer, R. Oesterreicher: Rajská zahrada, R. Wagner: Tannhäuser, A. Boïeldieu: Bílá paní, E. O’Neill: Chlupatá opice, R. Strauss: Elektra – 1927; J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější, J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie, W. A. Mozart: Kouzelná flétna, J. Offenbach: Zlatník toledský, B. Grün: Miss Chocolate, G. Abbott – P. Dunning: Brodway, anon.: Kdy a kde (Divadlo na výstavě soudobé kultury v Brně), J. Weinberger: Švanda dudák, L. N. Tolstoj: Živoucí mrtvola – 1928; M. Dekobra: Madona spacích vozů, V. Novák: Lucerna, F. Langer: Obrácení Ferdiše Pištory, B. Smetana: Dvě vdovy, anon.: Peníze na ulici, Z. Fibich: Messinská nevěsta, G. Puccini: Bohéma, E. Kálmán: Vévodkyně z Chicaga – 1929; B. Brecht, h. K. Weill: Žebrácká opera – 1930.

Národní divadlo v Brně

N. Machiavelli: Mandragora – 1929.

Divadlo v Umělecké Besedě – soubor Miloše Hlávky

E. O’Neill: Pod caribským měsícem – 1930.

Červené eso

K. Melíšek – F. Futurista – J. Gruss a kol.: Neseme – 1932.

Švandovo divadlo v Praze

L. Zilahy: V noci 17. dubna – 1933.

D 34

B. Jasieński: Ples manekýnů – 1933.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

E. O’Neill: Chlupatá opice – 1934; J. a M. Tomanovi: Přítelkyně – 1936; S. Kingsley: Newyorský přístav – 1937.

Dělničtí divadelní ochotníci Československa – sál Unitárie

A. Serafimovič: Železný potok – 1936.

Teatralia

O jevištní konstrukci, Pásmo 1, 1925, č. 5/6, s. 3; Spolupráce architekta a režiséra v divadle, Stavba 4, č. 5, 1925, s. 69–71 (s J. Frejkou); Výstava Triennale 1936, Stavba 13, č. 11, 1937, s. 173–174; O inscenaci Serafimovičova Železného potoka, Volné směry 33, 1937, s. 343; A National Theatre in Action, Theatre Arts 24, 1940, s. 136–146 (s Ch. Heythumovou).

Prameny

NMd Praha: Výtvarná sbírka, návrhy k 26 inscenacím.

Archiv ND: denní cedule, složka Antonín Heythum.

Archives of American Art Washington: Antonin Heythum papers, 1920–1959.

Soupis absolventů Matičního gymnázia Ostrava (online, cit. 24. 2. 2017), URL: http://mgo.tvorbawww.info/seznamy/1919.

Literatura

O. Mrkvička: ref. Pojištění proti sebevraždě, Lidové noviny 8. 4. 1925 ● ref. Cirkus Dandin: J. Honzl, Rudé právo 12. 5. 1925; J. Vodák, České slovo 12. 5. 1925 ● M. Majerová: ref. Farma pod Jilmy, Rudé právo 7. 10. 1925; J. Honzl: Repertoár Osvobozeného divadla, ReD 1, 1928, s. 247–248 + O modernost v českém divadle, tamtéž, s. 251–264 ● ref. Když ženy něco slaví: J. Vodák, České slovo 12. 1. 1926; M. Rutte, Národní listy 12. 1. 1926 ● M. Rutte: ref. Pěst, tamtéž 28. 11. 1930 + ref. Kupec benátský, tamtéž 18. 1. 1931 + ref. Chlupatá opice, tamtéž 9. 3. 1934 + ref. Ať žije divadlo, tamtéž 8. 12. 1935; V. Tille: Souborná výstava divadelní práce A. H. (katalog), Praha 1935 ● ref. Přítelkyně: M. Rutte, Národní listy 4. 2. 1936; A. M. Píša, Právo lidu, 2. 2. 1936 ● J. Träger: Za divadelním prostorem, Stavba 13, 1936/37, č. 4, s. 69; E. Janský: Počátky scénografie české divadelní avantgardy, Acta scaenographica 4, 1964, s. 125–132; J. Bílek: K historii brněnského Devětsilu, Česká literatura 13, 1965, s. 76–84; M. Caltová: Český jevištní konstruktivismus, Acta scaenographica 9, 1969, s. 119–126, 131–134; J. Švehla: Heythumova úprava Lenormandovy hry „Ať žije divadlo!“, Interscaena 1, 1971, s. 54–57; M. Wenigová: A. H., divadelní práce z let 1923–1937, dipl. práce, FF UK Praha 1971; M. Caltová: A. H., Prolegomena scénografické encyklopedie 10, 1972, s. 36–46; V. Ptáčková: Česká scénografie 20. století, Praha 1982, passim; F. Šmejkal: Český konstruktivismus, Umění 30, 1982, s. 214–243; J. Seifert: Všecky krásy světa, Praha 1985, s. 549–554; J. A. Pulos: The American Design Adventure, Cambridge 1988, s. 167–169; R. Švácha: A. H., Architekt 37, 1991, č. 9, s. 2; P. Koukal: Scénograf Osvobozených, Ústecký deník 28. 7. 2001; A. Jochmanová: Kontexty české divadelní avantgardy a tvorba režiséra Jiřího Frejky ve dvacátých letech XX. století, dis. práce, FF MU Brno 2006, s. 24; J. M. Burian: Leading Creators of Twentieth-Century Czech Theatre, Londýn – New York 2013, s. 131–133; J. Foldyna: Ing. Lumír Čermák (1923), výtah z rozhovoru ze 17. 4. 2012 (online, cit. 23. 12. 2016), URL: http://www.pametnaroda.cz/story/cermak-lumir-1923-1964.

ČBS, PBJ II, NDp, Toman

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2017
Autor: Vojtěch Poláček