Skrbková, Lola: Porovnání verzí

Aktuální verze z 11. 7. 2017, 16:03

Vlastním jménem Aloisie S., dcera Alžběty S. a Aloise S., vrchního geometra na ministerstvu financí ve Vídni. Zde prožila nejútlejší mládí, školní docházku už zahájila v Praze, kde vystudovala šest tříd gymnázia a poté přešla na obchodní akademii. Současně navštěvovala od 1922 Dramatický kurs J. Budilové-Balákové a hudební a deklamační kurzy Husovy školy Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze, kde 1922–33 účinkovala zejména v představeních režiséra J. Schettiny a A. Kurše. 1923–25 působila ve sboru elévů Národního divadla. 1923–27 studovala na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze pod vedením M. Hořicové-Laudové, A. Suchánkové a J. Hurta. Absolvovala taneční kurzy u M. Mayerové a J. Kröschlové, učila se šermovat, žonglovat. Byla členkou zakladatelského souboru Osvobozeného divadla (1926), hrála ve většině inscenací obou vedoucích režisérů – J. Frejky a J. Honzla. Po jejich roztržce přešla 1927 s J. Frejkou a E. F. Burianem do divadélka Dada a 1928 do Moderního studia. Zde od počátku působila ve sboru Burianova voicebandu (s přerušením až do rozpadu 1941 v divadle D); první zkoušky se odehrávaly v jejím bytě. Po rozpadu avantgardních scén hostovala krátce v Národním divadle, kde hrála menší komediální role. Nespokojena odešla 1934 k E. F. Burianovi do nově založeného divadla D. Zde se setkala se svým životním partnerem Vilémem Pfeifferem, za kterého se 1938 provdala. Až do zavření divadla nacisty 1941 byla jednou z hlavních opor souboru; účinkovala v řadě inscenací, asistovala režii, působila jako vedoucí voicebandového sboru. V herecké škole při D 41 vyučovala jevištní řeč a recitaci. Okupaci přestála spolu s kolegy (J. Stránskou a V. Šmeralem) v úvazku vinohradského divadla (1941–45), byla však často nasazována na nucené práce. Současně se 1941 stala pedagožkou dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze, kde vyučovala spolu s J. Frejkou, F. Tröstrem, M. Nedbalem a L. Peškem. Po osvobození spolu s nimi působila na scéně DISKu až do 1947. Aby udržela tradici Burianova voicebandu, založila a vedla 1944 dvanáctičlenný Komorní recitační sbor. Po návratu E. F. Buriana z koncentračního tábora se 1945 připojila k souboru divadla D 46; po roce spolu s dalšími členy původního souboru kvůli vzájemnému neporozumění odešla. Ve změněných podmínkách nepřijal její nabídku na spolupráci ani umělecký šéf Národního divadla J. Honzl. Následně vystřídala řadu angažmá: 1947 patřila k hereckým oporám nově založeného Divadla města Žižkova pod vedením režiséra A. Kurše, podobně v Divadle pracujících ve Zlíně (1948–49), poté působila ve Státním divadle v Ostravě (1949–53), v Městském divadle v Benešově (1953–55) a v Horáckém divadle v Jihlavě (1955–59), kde se věnovala režii. Dlouholetá členka KSČ; 1962 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Na výzvu A. Kurše vyučovala umělecký přednes na JAMU v Brně (1959–68), kde také režírovala. Během svého tvůrčího života příležitostně publikovala. V několika studiích rozpracovala metodu výuky jevištní řeči jako samostatné pedagogické disciplíny, rekonstruovala Burianovo nastudování Máje a vybrané voicebandové pasáže z představení Dada. Od konce 30. let hrála rovněž ve filmu, v 70. letech spolupracovala s Československým rozhlasem. Zemřela na následky ischemické srdeční choroby, pohřbena byla rozptylem na Ústředním hřbitově v Brně.

Manžel Vilém Pfeiffer, psán též Willy (5. 8. 1910 Praha – 31. 1. 1986 Brno) pocházel z dělnické rodiny. Dětství prožil v Bratislavě, kde jako nadšený ochotník hrál a režíroval v Intimním divadle. Ze studia na bratislavském reálném gymnáziu sběhl 1927 k cestujícím divadelním společnostem: nejprve působil u Z. Melíška v Lomnici nad Popelkou, po 6. měsících získal angažmá u A. Brázdové. Po absolvování základní vojenské služby hrál tři roky v souboru J. Bittla. E. F. Burian jej objevil v Kostelci nad Ohří během mimopražského zájezdu D 36 a angažoval jej jako profesionálního herce (1935–37). V mládí se herecky uplatňoval jako představitel hrdinných a milovnických rolí. Mezi jeho nejvýznamnější rané role patřil Kat ve stejnojmenné inscenaci divadla D 37, jenž znamenal kvalitativní zlom v jeho umělecké dráze. 1937–39 hostoval v Národním divadle v Praze, za okupace byl členem Městského divadla v Kladně (1934–40). V Městském divadle v Plzni účinkoval 1941–43, poté se vrátil do Prahy, kde režíroval v Nezávislém divadle (M. Pašek: Aramejská brána, 1944), poté působil v Divadle Nový život v Alhambře. Po válce přešel do Divadla kolektivní tvorby, poté do Lidové činohry, do Divadla města Žižkova (spolu s manželkou), do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Na popud A. Kurše přijal spolu se S. angažmá ve Státním divadle v Ostravě (1948–53), pak ji následoval do Městského oblastního divadla Benešov (1953–55) a do Horáckého divadla v Jihlavě (1955–59). Závěrem kariéry působil v Divadle bratří Mrštíků v Brně (1959–75), nakonec se uchýlil do soukromí. Jako levicově orientovaný se veřejně angažoval v KSČ a v odborech. Režim jej odměnil vyznamenáním Za vynikající práci (1966), titulem Zasloužilého umělce (1976) a Medailí J. K. Tyla (1983). Poměrně často byl vyhledáván filmovými režiséry. Zemřel v Brně, stejně jako S. byl rozptýlen na brněnském Ústředním hřbitově.

Herecké počátky S. jsou spjaty s řadou ochotnických, dobročinných a studentských spolků. 1925 vytvořila v Akademickém spolku Chod v Domažlicích postavu Anny v Langrově Periferii v režii a výpravě bratří Rádlů, roli si zopakovala t. r. pod hlavičkou Osvobozené scény – pobočky Osvobozeného divadla. Na konzervatoři se zapojila do mimoškolních aktivit svých vrstevníků sdružených kolem režiséra J. Frejky.

Vysoká, velmi štíhlá herečka ostřejších rysů tváře byla ve své oddanosti divadlu jednou z nejpracovitějších interpretek své generace. V raných letech disponovala univerzální hereckou výbavou, která jí umožnila ovládnout v Osvobozeném divadle role různého žánrového zaměření v rámci biomechanicko-poetistického programu (Když ženy něco slaví), nezřídka s vysokými pohybovými, deklamačními i pěveckými nároky. Hrála i mužské úlohy (Syn, Prsy Tirésiovy; Fotograf, Depeše na kolečkách; Stařeček Spittigna, Charleyova nová teta), oživlé předměty (Návěstí, Pojištění proti sebevraždě) či zvířata (Opice, Methusalém). Dokázala s pochopením vyhovět Frejkovým i Honzlovým režijním požadavkům. Ve Frejkově divadle Dada stavěla na svém fyzickém vzhledu, nebála se satiry ani grotesky. Dařilo se jí zejména v revuálních inscenacích Visacího stolu v partnerské komické hře s E. F. Burianem nebo s bratry Trojanovými. Stvořila zde aktuální typ povrchní mondény, jíž byla její Miss Aloisie Žekoslovakia. V revue Dona Kichotka zaujala důvtipnou groteskou v titulní postavě jako žena v brnění, představovala zde i oživlou basu, v závěru tančila na chůdách. V Moderním studiu překonala svou „špičatou ježibabou“ dosavadní inscenační konvenci chůvy ze Shakespearova Romea a Julie.

Altové zabarvení hlasu, muzikálnost a precizní přístup k jevištní řeči předurčily S. k významným úkolům ve voicebandových pasážích představení J. Frejky (vedoucí chóru, Asagao). Současně patřila k prvním interpretům Burianova samostatného voicebandu, který spolu s ní od založení 1928 tvořili M. Černá, H. Červenková, M. Hlávka, L. Kotěra a J. Schettina. Vrcholná léta její umělecké dráhy byla spjata s Burianovým divadlem D, ať šlo o herecké úkoly typu uštěpačné, pohybově stylizované Nerissy z Kupce benátského či tanečně pěvecké či recitační výstupy v Burianových kompozicích navazujících na tradice lidové kultury (Lidová suita, Vojna). Fyzický zjev ji předurčoval také pro role tvrdých nebo intrikánských žen, které dokázala vykreslit v groteskních rysech (pohrdlivá, autoritářská Gertruda, Hamlet III; satirický obraz Peachumové v Burianově adaptaci Žebrácké opery ad.). Za Burianova pobytu v Moskvě 1934 připravila samostatně textové pásmo Písně písní. Poté ji Burian jmenoval svou asistentkou. V této pozici působila posléze i jako dirigentka celého sboru, při reprízách Buriana zastupovala. Svěřoval jí i nácvik voicebandu a zaškolování nových členů. 1936–37 zpracovala dirigentskou knihu Máchova Máje, který považovala za vrchol Burianovy voicebandové tvorby.

Ve vypjatých historických okamžicích země zaujala drásavě naléhavým podáním Balady o staré zbrojmistrové v inscenaci Paříž hraje prim. S postupující uměleckou zralostí prohlubovala svůj herecký profil; závažnější polohu předvedla v roli bigotní, do vzpomínek pohroužené babičky Vilemíny v inscenaci Věra Lukášová, o tragické tóny rozšířila herecký rejstřík v procítěném výkonu zešílevší matky Agnes z Dykova Krysaře, o lyrický valér snovou úlohou ženy ze záhrobí ve hře M. Novákové Muži nemilují andělů. Po Burianově návratu z koncentračního tábora a obnovení činnosti divadla D interpretovala verše manifestačního provedení Hrubínovy Jobovy noci s pádným akcentem a chladnou sílou, poté ji už kromě rolí v obnovených nastudováních do repertoáru neobsadil.

Po přechodu do nově zakládaných poválečných scén musela S. ve spolupráci s režiséry jiného zaměření (např. s A. Kuršem) akceptovat proměnu dobového názoru na funkci divadla. To nasměrovalo její herecký projev k realističtějšímu pojetí rolí, které ale díky svému charakterizačnímu mistrovství tvarovala jakoby z jednoho kusu. Stala se přední interpretkou Divadla města Žižkova především pro výjimečné podání mluveného slova (Sibyla Berlingová, Inspektor se vrací), podobně i na dalších oblastních scénách. Ve Státním divadle v Ostravě se cítila herecky nevytížena. Její tvorba v Městském divadle ve Zlíně byla oceněna v celostátním kontextu za nepatetické hrdinství hlavní role vdovy-havířky v představení Dům u Osvětimi, za které divadlo získalo čestné uznání na přehlídce Divadelní žatva 1948. Závěrem své herecké kariéry hrála převážně role uvědomělých nebo naopak zatvrzelých starých žen a matek. Vystupovat přestala v polovině 50. let, kdy začala samostatně režírovat v Horáckém divadle v Jihlavě, kde debutovala inscenací Lesingovy Míny z Barnhelmu (s V. Pfeiffrem v roli Tellheima), která převyšovala uměleckou úroveň produkce divadla. S úspěchem se setkala i její snaha přiblížit postavy Goldoniho komedie Hrubiáni současnému životu. Léta své tvůrčí mladosti si na sklonku své kariéry připomněla se studenty brněnské Janáčkovy akademie múzických umění, kde inscenovala převážně hravý repertoár s pochopením pro potřeby mládí (mj. Nezvalovy Milence z kiosku).

Od 1937 využíval její charakterizační mistrovství také český film; ztvárnila v něm kolem třiceti menších rolí. Osobitý zjev ostře řezaných rysů tváře S. využili filmaři zejména pro menší komediální role a charakterní úlohy starších žen z lidového prostředí – učitelek, služek, venkovanek atp., jež ztvárnila ve filmech M. Friče, V. Kršky, J. Weisse, O. Vávry ad. Hrála např. Fialovou v Našich furiantech (1937), profesorku biologie v komedii Škola základ života (1938), nájemnici v Řeka čaruje (1945), služku Petronilu ve Vlčí jámě (1957), žebračku Marynu v Kladivu na čarodějnice (1969). Významnější úlohu babičky Vilemíny ve filmové verzi Věry Lukášové (1939) získala díky vynikajícímu výkonu ve stejnojmenné divadelní inscenaci E. F. Buriana (1938).

Pečlivá, exaktně přemýšlející S. zanechala významná písemná a rozhlasová svědectví o tvorbě E. F. Buriana a své pedagogické metodě v řadě studií a nahrávek. Zvláště cenné jsou její zápisy z nastudování voicebandových pasáží z představení v divadlech Dada a Moderní studio ve stati Od bubeníka k režisérovi a její rekonstrukce voicebandu Křest sv. Vladimíra, kterou natočila 1970 spolu s M. Semrádovou a režisérem J. Hraše pro Československý rozhlas.

Role

Dramatický kurz J. Budilové-Balákové

Prology (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) – 1922.

Národní divadlo

Dívka + Žena (J. Zeyer: Radúz a Mahulena, jako elévka) – 1923.

Dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby, Praha

Milá (V. Dyk: Milá sedmi loupežníků, i 1927) – 1924; Matka (I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů), Belisa (Molière: Učené ženy) – 1927.

Akademický spolek Chod, Domažlice

Anna (F. Langer: Periferie) – 1925.

Osvobozená scéna Osvobozeného divadla

Anna (F. Langer: Periferie, Teplice-Šanov) – 1925.

Volné sdružení posluchačů konservatoře – Divadlo mladých

Sbor athénských žen (Aristofanes: Když ženy něco slaví, i OD) – 1926.

Osvobozené divadlo

Dítě + Kolombina (V. Nezval: Vězeň – Madrigal,Večer Vítězslava Nezvala), Rozhlas (V. Nezval: Depeše na kolečkách,Večer Vítězslava Nezvala) – 1926; 1. návěstí + taneční intermezzo (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě), Syn + Tiresias + Kartářka (G. Apolinaire: Prsy Tirésiovy), Amálie + Opice (Y. Goll: Methusalem) – 1927.

Dada

Fotograf (J. Cocteau: Svatebčané na Eiffelce), Miss Czekoslovakia, též Miss Aloisie Žekoslovakia (Visací stůl č. 1), 1. večer voice-bandu, téžPrvní koncert voice-bandu (K. H. Mácha: Lovecká, Noc, K. J. Erben: Svatební košile, J. Neruda: Dva motivy, J. Hořejší: Úraz na ulici, K. Biebl: Varieté, Akord, Tango, A. Hoffmeister: Telefon lásky, J. Seifert: Svatební cesta, Charleston, K. Schulz: Jízda vlakem, básně), Laura (K. Schwitters: Stínohra), 2. koncert voice-bandu (K. J. Erben: Svatební košile, E. F. Burian: Válka 1926, G. Apollinaire: Pásmo), Miss Žekoslovakia (Třetí zavěšení Visacího stolu. Žurnál-revue), Dona Kichotka + Basa (E. F. Burian – J. Dréman – J. Frejka – M. Hlávka – V. Lacina – H. Slípka – J. Trojan: Dona Kichotka) – 1927; Vdova Quinová (J. M. Synge: Hrdina západu), Detektivka (K. Balling – J. Dréman – C. Petržílek – J. Plachta – J. Trojan: Bim-Bam revue), Iokasté (J. Cocteau dle Sofokla: Král Oidipús), Selka (H. Sachs: O muži, který vysedával telata), voiceband (P. Reverdy: Poutník), Skautka (K. Melíšek – J. Trojan: Gaučo a kráva), Ona + Dítě (E. F. Burian – V. Lacina – J. Trojan: Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský) – 1928.

Mimo Dada

1. komorní večer E. F. Burianova voice-bandu (K. Havlíček Borovský: Křest sv. Vladimíra, v Umělecké besedě), 2. komorní večer voice-bandu (E. F. Burian: Píseň písní, v Umělecké besedě) – 1928.

Moderní studio

Voiceband (J. Kakashi: Hra o Asagao), Chůva (W. Shakespeare: Romeo a Julie), 3. komorní večer voice-bandu + voiceband (V. Lacina: Kocour Félix v Čechách), Stařeček Spittigna (T. Brandon: To se řekne [Charleyova nová teta]), 4. komorní večer E. F. Burianova voice-bandu (K. H. Mácha: Máj, i D 36 a D 37, a po 1945), 5. komorní večer Burianova voice-bandu (Večer Jiřího Wolkra) – 1929.

Národní divadlo

Slečna Prismová (O. Wilde: Na čem záleží)– 1929; Paní Vornátová (F. Téver [A. Lauermannová-Mikschová]: Ozdravovna „Na Smíchu“), Kamila (S. Passeur: V řetězech)– 1931; Stará paní + Hlas správcové (G. Neveaux: Julie aneb Snář), Baba šenkýřka (J. Čapek: Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové), První družička (N. V. Gogol: Ženitba)– 1932.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Nájemnice (G. Zapolska: Morálka paní Dulské) – 1932.

Divadlo D 34–41  

Matka (E. Kästner: Život za našich dnů), Manekýnka (B. Jasieński: Ples manekýnů), Jindra (G. Včelička: Kavárna na hlavní třídě), Voicebandový večer V. Nezvala – 1933; voiceband (K. H. Borovský: Křest sv. Vladimíra), voiceband (Balady J. Wolkera, i 1936), D. Hulová (K. Nový – E. F. Burian: Chceme žít), Nerissa (W. Shakespeare: Kupec benátský), Voicebandový večer (Píseň písní), Peachumová (B. Brecht: Žebrácká opera), Palomidova sestra (M. Maeterlinck: Aladina a Palomid) – 1934; voiceband a tanec (E. F. Burian: Vojna), Olga (A. Hoffmeister: Mládí ve hře), Děvče (F. Wolf: John D. dobývá svět), voiceband (K. H. Mácha: Máj, i 1939 ve Valdštejnské zahradě), Paní Müllerová (J. Hašek: Dobrý voják Švejk), Nina (N. Pogodin: Aristokrati), recitace, sbor (V. Nezval: Milenci z kiosku) – 1935; Matka Bergmanová (F. Wedekind: Procitnutí jara), voiceband (K. H. Mácha: Ani labuť ani Lůna), Mnich (K. H. Mácha: Kat), Rákosová (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast) – 1936; Královna Gertruda (E. F. Burian: Hamlet III. aneb Být či nebýt čili Trůny dobré na dřevo), Profesorka Efrozina (J. Žák: Škola základ života), recitace (Komorní představení J. Seiferta) – 1937; Zbrojmistrová, recitace (F. Villon: Paříž hraje prim), Matka (J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera), Salička + Dědek Bakus + klibna (E. F. Burian: 1. lidová suita) – 1938; Babička Vilemína (B. Benešová: Věra Lukášová, i 1945) – 1938; Lucka (E. F. Burian: 2. lidová suita), Panna Perepelicina (F. N. Dostojevskij: Ves Stěpančikovo), Palomidova sestra (M. Maeterlinck: Alladina a Palomid) – 1939; Matka Agnes (V. Dyk: Krysař), recitace (Večer na paměť Boženy Němcové: F. Halas, J. Seifert, E. F. Burian), recitace (V. Nezval: 5 minut za městem), Paní Rathová (J. Trojan: Každý má dvě úlohy), Žena (J. Pokorný: Plavci, i 1945), Alžběta (E. Formanová: Cizinka) – 1940; Zlá královna (Z. Přecechtěl: Pohádka o tanci), Zuzana (M. Nováková: Muži nemilují andělů) – 1941.

Městské divadlo na Král. Vinohradech

pobočné scény Městské komorní divadlo (MKD), Městské divadlo Na Poříčí (MD Poříčí), Městské lidové divadlo v Karlíně (MLD Karlín)

Královna Isabella (F. Schiller: Messinská nevěsta, MD Poříčí) – 1942; Paní Ciniová (L. Pirandello: Každý má svou pravdu, MD Poříčí) – 1944; Matka Jakubova (A. Dvořák, Husité, MLD Karlín) – 1945.

Cyklus koncertů Lidového divadla v Husově domě

Recitace (J. S. Machar: Zde by měly kvést růže, 19. literárně hudební večer) – 1944.

D 46

recitace (F. Hrubín: Jobova noc), Paní Lukášová (B. Benešová – E. F. Burian: Věra Lukášová), Žena (J. Pokorný: Plavci) – 1945.

Divadlo města Žižkova, Akropolis

Stará Řehačka (F. Šimáček: Svět malých lidí), Sibylle (J. B. Pristley: Inspektor se vrací), Petráňová (A. Horáková: Páni) – 1947; Jahelková (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena), Rézi (V. Rakous: Modche a Rézi) – 1948.

Divadlo pracujících Zlín/Gottwaldov

Savišna (A. N. Arbuzov: Šest zamilovaných), Hornická vdova Františka (T. Holuj: Dům u Osvětimi), Matka Ljuby (K. Isajev: Volá vás Tajmyr) – 1948; Nasťa (V. M. Kiršon: Veliká láska) – 1949.

Státní divadlo Ostrava

Dorota (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři), Hulová (A. Jirásek: Vojnarka) – 1949; Vojnická (A. P. Čechov: Strýček Váňa), Matka Chválová (M. Jariš: 15. březen) – 1950; Pošlepkinova (N. V. Gogol: Revizor), Šablovová (A. N. Ostrovskij: Pozdní láska) – 1951; Strouhalka (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Ulita (A. N. Ostrovskij: Les) – 1952; Baronka (Molière: Chudák manžel) – 1953.

Městské oblastní divadlo Benešov

Wolfová (G. Hauptmann: Bobří kožich), Paní Candourová (R. B. Sheridan: Škola pomluv) – 1954.

Pomocné režie

Divadlo D 34–41

K. H. Mácha – K. Reiner: Máj (i 1946) – 1935; G. Rossini: Lazebník sevillský, Komorní představení F. Gellnera, Komorní představení F. Halase (kompozice voicebandu, nastudování) – 1936; V. Dyk: Revoluční trilogie – 1938; M. Maeterlinck: Aladina a Palomid – 1939; Z. Němeček: Kátinka, B. Benešová: Věra Lukášová, J. Benda: Ariadna na Naxu (režie textu) – 1940.

D 46–47

B. Benešová – E. F. Burian: Věra Lukášová, J. Pokorný: Plavci, V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast – 1945; B. Brecht: Žebrácká opera – 1946.

Režie

Komorní recitační sbor

K. J. Erben, J. Neruda, J. Wolker: Balady a romance (Lucerna), J. Neruda (Městská knihovna), Johny z cirkusu (nový program z díla J. Wolkera, Městská knihovna) – 1944.

Divadlo U Nováků

B. Němcová: Povídám, povídám pohádku – 1945.

Horácké divadlo Jihlava

G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu, M. Jariš: Inteligenti – 1956; F. Šrámek: Plačící satyr, C. Goldoni: Hrubiáni – 1957; P. Kohout: Taková láska, P. Karvaš: Meteor – 1958; N. V. Gogol: Revizor, M. Halbe: Mládí – 1959.

Činoherní studio JAMU Brno

V. Nezval: Milenci z kiosku, P. Karvaš: Antigona a ti druzí – 1962; T. M. Plautus: Komedie o strašidle, V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast – 1963; V. Nezval: Milenci z kiosku – 1965; R. Lawler: Léto sedmnácté panenky – 1966.

Divadlo bratří Mrštíků

N. V. Gogol: Revizor – 1965.

Teatralia

Mladý herec na oficiální scéně, Listy pro umění a kritiku 1, 1933, s. 591–592; Pohled nazpět, Listy pro umění a kritiku 3,1935, s. 270–274; Zápisky z divadelního zájezdu D 35 do Švýcarska, Divadlo 15 (22), 1935/36, s. 2–4; Herci o sobě. Program D 37 (k Lazebníku sevillskému), č. 2, s. 35; Lid zanzibarský, Program D 37, č. 5, s. 93–96; Očima herce a režiséra, in Kdo vytváří divadlo? Autorství v divadle, Praha 1944, s. 26–29; Herec a divadlo, tamtéž, s. 53–56;  K vytvoření české jevištní řeči, in: V. Talík red.: Ve službách Thalie, Olomouc 1944, s. 102–105; E. F. Burianova voicebandová komposice Máchova Máje, Brno 1976; Od bubeníka k režisérovi, Sborník Janáčkovy akademie múzických umění 7, 1980, č. 1, s. 143–203; Herec o scéně a D 34, Acta scenographica 4, 1963, č. 2, s. 33–36; Voicebandová vzpomínka, Scéna 2, 1977, č. 14–15, s. 5.

Prameny

Archiv ND: soupis rolí.

MZMd: Pozůstalost Loly Skrbkové.

Správa hřbitovů města Brna.

Divadelní ústav, oddělení dokumentace.

Literatura

J. Weil, Rudé právo 12. 1. 1926 [sbor athénských žen, Když ženy něco slaví]; M. Rutte, Národní listy 20. 4. 1926 [Dítě a Kolombina, Večer Vítězslava Nezvala] ● ref. 1. večer voice-bandu v Dada: M. Očadlík, Národní osvobození 24. 4. 1927; ESVZ, České slovo 24. 4. 1927 ● ref. tit. role, Dona Kichotka: K. Schulz, Lidové noviny 29. 12. 1927; -rok-: Divadlo Na Slupi, Venkov 22. 1. 1928 ● I. Fischerová, Národní osvobození 11. 4. 1928 [Selka, Vysedával telata]; I. Fischerová, Národní osvobození 18. 2. 1929 [chór, Hra o Asagao / Asagao]; J. Vodák, České slovo 27. 2. 1929 [Chůva, Romeo a Julie]; bn: Slečna L. S. ve Stavovském divadle, Reforma 12. 11. 1929 [medailonek]; J. Träger, Večerník Práva lidu 30. 12. 1932 [Baba šenkýřka, Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové]; Nike: L. S., Lada 56, 1934, s. 30; J. Vodák, Píseň písní v D 35, České slovo 4. 10. 1934 [voiceband, Píseň písní] ● ref. Peachumová, Žebrácká opera: I. Fischerová: Národní osvobození 22. 11. 1934; -ll-, Národní listy 22. 11. 1934 ● I. Fischerová, Národní osvobození 24. 1. 1935 [zpěv, recitace, Vojna]; J. Vodák: Máchův Máj v D 35, České slovo 18. 5. 1935 [pomocná režie, voiceband]; J. Träger: Máchův večer v D 36, A–Zet 23. 6. 1936 [voiceband, Ani labuť ani lůna] + 25. 11. 1936 [Rákosová, Každý něco pro vlast]; Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, ed. V. Blažek, Praha 1936, s. 146; J. Vodák, České slovo 14. 4. 1937 [Královna Gertruda, Hamlet III]; A.M.P. [Píša]: Villon v D 38, Právo lidu 24. 2. 1938 [Zbrojmistrová, recitace, Paříž hraje prim]; kd: Lid baroku. D 38 ve Valdštejnské zahradě, Lidové noviny 25. 6. 1938 [Sedlák + Dědek Bakus + klibna, První lidová suita: Salička, Žebravý Bakus] ● ref. Věra Lukášová: M. Rutte, Národní listy 1. 12. 1938; K. Engelmüller, Národní politika 1. 12. 1938 [Babička Vilemína, pomocná rež.] ● J. Träger: Píseň hoře, lítosti a naděje, A–Zet 11. 1. 1940; J. Vodák, České slovo 11. 1. 1940 [Matka Agnes, Krysař] ● ref. Žena, Plavci: M. Rutte, Národní listy 15. 11. 1940; kd, Lidové noviny 15. 11. 1940 ● J. Flajšhans, Venkov 13. 9. 1940 [režie, Ariadna na Naxu]; uh, A–Zet Praha večerní 5. 7. 1944 [režie, Komorní recitační sbor]; KP, Právo lidu 12. 9. 1945 [recitace, Jobova noc]; O. S., Práce 11. 10. 1945 [Paní Lukášová + pomocná režie, Věra Lukášová]; Karnet, Mladá fronta 8. 11. 1945 [Žena + pomocná režie, Plavci] ● ref. Stará Řehačka, Svět malých lidí: jmk, Svobodné slovo 2. 9. 1947; B. Milčan, Obrana lidu 3. 9. 1947 ● Jmk., Svobodné slovo 7. 9. 1947 [Sibylle, Inspektor se vrací] ● ref. Vdova havířka, Dům u Osvětimi: ei, Zemědělské noviny 19. 10. 1948; J. Träger, Práce 19. 10. 1948; bs, Lidová demokracie 19. 10. 1948; E. A. Saudek: K dramaturgii, in sb. Divadelní žatva 1948, sest. E. Janský, Praha 1948, s. 104 ● L. Bublík, Nová svoboda 24. 9. 1950 [Chválová, Patnáctý březen]; V. Petřík, Jiskra 25. 5. 1956 [režie, Pozdní láska]; A. Mrvka, Jiskra 20. 4. 1956 [režie, Mína z Barnhelmu]; anon., tamtéž 4. 10. 1957 [režie, Hrubiáni]; F. Franc, tamtéž 26. 9. 1958 [režie, Meteor]; A. Scherl: E. F. Burian divadelník (1923–1941), in M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1962, s. 250–252; J. Brož – M. Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Praha 1966, s. 156, obr. 389, s. 170, obr. 440; J. Mikota: E. F. Burian a jeho voiceband, Prolegomena scénografické encyklopedie, část 14, Praha 1972, s. 85–108; L. Štěpán: Herečka avantgardy, Mladá fronta 16. 2. 1972; DČD IV; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 216, 232; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1981, s. 32, 67; v.: Jubileum L. S., Právo-venkov 16. 2. 1987; V. Závodský: Příslušnice divadelní avantgardy, Amatérská scéna 29, 1992, č. 5, s. 7; J. Tuček: Naše paní Lola, Občasník JAMU 2000, č. 1, s. 14; L. Petišková: Jiří Frejka. Básník jeviště, in: Jiří Frejka. Divadlo je vesmír, L. Petišková ed., Praha 2004, s. 25–26, 51, 79, 248; Vivat Academia I, Padesát let Janáčkovy Akademie múzických umění v Brně 1947–1997, Brno 2007, s. 109; J. Černý: Osudy československého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–55, Praha 2007, s. 16, 76; A. Jochmanová: Za prostorem svět. Tvorba Jiřího Frejky ve 20. letech 20. století, Brno 2012, s. 52, 62, 67, 105–107, 116, 125; L. S. in Česko-Slovenská filmová databáze, (online, cit. 13. 5. 2017), URL: http://www.csfd.cz/tvurce/1315-lola-skrbkova/?biography=21548; Vilém Pfeiffer in tamtéž, (online, cit. 13. 5. 2017), URL: http://www.csfd.cz/tvurce/28715-vilem-pfeiffer/?biography=19497.

Fikejz – Film III

Aloisie S.

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2017
Autor: Ladislava Petišková