Jareš, Miloslav: Porovnání verzí

Aktuální verze z 17. 5. 2017, 09:39

Miloslav Jareš

* 1. 12. 1903 Praha (CZ)

† 18. 7. 1980 Praha (CZ)

herec, divadelní a rozhlasový režisér

Vlastním jménem Miloslav Josef Cibulka (koncem 1963 oficiálně přejmenován na Jareš). Syn pražského písmomalíře a lakýrnického mistra Otokara Cibulky a Anny, rozené Paterové, pocházející z Hudlic. 1914–18 navštěvoval reálku v Holešovicích, 1918–21 pražskou obchodní akademii. Poté studoval herectví a režii na dramatickém oddělení Státní konservatoře hudby u J. Hurta (1921–25). Současně pracoval jako úředník Angločeské banky (1921–33). Po odchodu zakladatelů Volného sdružení posluchačů dramatického oddělení Státní konzervatoře J. Škody a F. Salzera převzal 1923 jeho vedení. Soustředil kolem sebe skupinu mladých herců a režisérů a věnoval se systematicky divadelní tvorbě, většinou na scéně Legie malých v Holešovicích (nejprve vedl Scénu adeptů, dále tvořil pod hlavičkami Zkušební scény, Legie mladých, Divadla mladých). V této době spolupracoval též s divadelními ochotníky v Kulturním odboru čs. socialistů na Žižkově. 1926–33 hrál (příležitostně a ve volném úvazku) přední úlohy v Osvobozeném divadle v režiích J. Frejky a J. Honzla. Založil a vedl v Legii malých dětské studio Divadlo mládeže (1927–34), v českém divadle jedno z prvních svého druhu. 1932 se zapojil jako herec do repertoáru experimentálního Kolektivu mladých divadelníků V. Šulce. 1933–36 byl externím režisérem Radiojournalu (ke spolupráci jej přizval J. Hurt), poté až do 1967 stálým režisérem Čs. rozhlasu. 1936–37 režíroval s J. Trnkou soubor mladých herců Dřevěného divadla v Rokoku. 1941–42 pomáhal udržet linii poetického repertoáru na scéně Nezávislého divadla v pražské Alhambře. V sezoně 1943/44 jej vyzval B. Mathesius k pohostinské spolupráci v divadle Uranie, pokračování přerušil nacistický zákaz divadelních produkcí. Po válce J. přešel spolu s herci Uranie do Divadla 5. května, kde zůstal až do zániku scény 1948. Posléze se věnoval výhradně rozhlasu. Do důchodu odešel 1967, s Československým rozhlasem však spolupracoval doživotně. 1973 obdržel titul zasloužilý umělec.

Jako režisér debutoval nastudováním jednoho z nejoblíbenějších lyrických titulů avantgardní dramaturgie – Lásky hry osudné bratří Čapků na scéně Legie malých; bezprostředně poté se chopil jiného charakteristického žánru – středověké jarmareční Frašky o kádi. K absolventské režii zvolil hru H. von Hoffmansthala Člověk a smrt. Herecky se prosadil ještě jako student titulní rolí ve hře Scapinova šibalství; komický typ pak obohatil v úloze exaltovaného i vyrovnaného tragikomického Harlekýna ve Frejkově školním provedení Jevrejnovovy hry Veselá smrt. Díky své inteligenci, smyslu pro humor a kultuře hereckého projevu byl vyhledáván generačními režiséry, kteří mu svěřovali závažné úkoly: H. Thein roli Alcesta v Misantropu, ve které J. usiloval o niternější výraz rozvinutím mimiky tváře a očí; E. A. Saudek Mefista v inscenaci Goethova Urfausta. J. patřil k zakladatelskému souboru Osvobozeného divadla, kde hrával hlavní úlohy v inscenacích, které sem v nových nastudováních přenesl J. Frejka (Harlekýna ve Veselé smrti, žurnalistu Camemberta v Pojištění proti sebevraždě). Po odchodu E. F. Buriana a J. Frejky převzal několik rolí ve starších inscenacích J. Honzla (Denby, A. Hoffmeister: Nevěsta). V postavě ušlechtilého Jana ve Vančurově hře Učitel a žák (podle J. Trägra nejkrásnější postavě nové české dramatické poezie) akcentoval lehkomyslnou a dobrodružnou povahu mládí, jež ovšem rychle pomíjí. Ztělesnil rovněž Telegrafistu v Honzlově režii Depeše na kolečkách. Když se vedení divadla ujali J. Voskovec a J. Werich, vystupoval už jen pohostinsky – jako Leon Clifton ve hře Gorila ex machina čili Leon Clifton neboli Tajemství Cliftonova kladívka. Ve večerech jevištní poezie naplňoval Honzlovy režijní představy o umění mluveného slova; s vnitřní kázní se dokázal podrobit režisérovu přísnému vedení i v činohrách. J. kultivovaný projev – zejména v partnerství s J. Horákovou v raném období Osvobozeného divadla – naplňoval avantgardní ideál moderního herectví. Jejich hra byla velmi emotivní a hybná, vyvážená smyslem pro poezii a komiku.

Krátká spolupráce s režisérem V. Šulcem na hlavní roli ve hře B. Brechta V houštinách měst přinesla vůbec nejlepší J. herecký výkon. Jeho postava Malajce Šlinga vyzařovala temný, teskný klid, v úsporných gestech i mluvě se zrcadlil rozpor mezi hledanou nirvánou a úskočností. Tvorba pro Dřevěné divadlo J. Trnky naznačuje také J. schopnost překračovat odlišné formy a žánry. Za okupace vytvářel v Nezávislém divadle i v Uranii poetické inscenace s důrazem na mluvené slovo.

V Divadle 5. května (posléze Činohra 5. května) patřil k oporám souboru a nejproduktivnějším režisérům; nastudoval zde čtrnáct inscenací různých žánrů. Už pro svou úvodní režii Mercadeta H. de Balzaca volil realističtější styl, odpovídající poválečné atmosféře i koncepci uměleckého vedení divadla. Nesporným přínosem repertoáru byla J. nastudování současných novinek (O. Černoch Veliká zkouška, P. Karvaš Meteor), které inscenoval se snahou o prohloubení schematických postav. Umělecký profil divadla překročil jen režiemi Marivauxovy hry Marianiny rozmary, která byla nejbližší jeho básnickému cítění, a inscenací hry irského dramatika S. O’Caseyho Jen jeho stín. J. rozhlasová zkušenost se zde projevila snahou o maximální postižení filosofické hloubky hry soustředěním na mluvené slovo; vysoká úroveň jevištní řeči byla vůbec specifikem jeho zralých režií. Poslední premiérou Činohry 5. května se stalo J. uvedení Mahenova Chrousta.

Spolu s P. Pražským a J. Bezdíčkem se stal průkopníkem tvůrčích zásad rozhlasové režie. Nastudoval několik desítek rozhlasových děl české a světové klasiky, současných her, cyklů české a světové poezie. Zabýval se rovněž teorií rozhlasové práce a své názory na problematiku zveřejňoval prostřednictvím odborných besed. Pro svou inteligenci a noblesu byl mezi svými spolupracovníky váženou osobností.

Role

Volné sdružení posluchačů konservatoře

Harlekýn (N. Jevrejnov: Veselá smrt, Scéna adeptů v Legii malých, OD 1926, 1927) – 1924; Scapino (Molière, Šibalství Scapinova, Legie malých 1925), Žurnalista Camembert (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě, sál na Slovanech, OD 1927, j. h.) – 1925; Alcest (Molière: Misantrop, Scéna adeptů) – 1926; Claude (H. von Hoffmansthal: Bloud a smrt, Komorní večer Scény adeptů v Legii malých) – 1927; Mefisto (J. W. Goethe: Urfaust) – 1928.

Osvobozené divadlo

Němý (G. Ribémont-Dessaignes, Němý kanár), Denby (A. Hoffmeister: Nevěsta, j. h.), Jan (V. Vančura: Učitel a žák) – 1927; Telegrafista (V. Nezval: Depeše na kolečkách), Clifton (V + W: Gorila ex machina čili Léon Clifton aneb Tajemství Cliftonova kladívka, j. h.) – 1928.

Kolektiv mladých divadelníků,  

Malajec Shling (B. Brecht: Bludiště velkoměsta / V houštinách měst), Švandovo divadlo – 1932.

Režie

Volné sdružení posluchačů dramatického oddělení Státní konzervatoře hudby, Legie mladých

K. a J. Čapkové: Lásky hra osudná (Legie malých); anonym: Fraška o kádi (Legie malých, i OD 1927), H. von Hoffmansthal: Člověk a smrt (s tit. Člověk a bloud, též Komorní večer Scény adeptů Legie malých 1927) – 1924.

Divadlo mládeže

K. Driml: Čínské zrcadlo – 1923; Oslava jara (L. Bubelová: Junák, slunéčko jasné a pásmo Velikonoce) – 1928; K. Driml: Bacilínek – 1929; V. M. Volkenštejn dle R. Kiplinga: Mauglí – 1931; P. P. Gorlov: Uchvatitel ohně – 1933.

Dřevěné divadlo

J. Kucman – J. Trnka: Mezi broučky – 1936.

Nezávislé divadlo Alhambra

R. M. Rilke: Takový už život je (Všední den – komorní recitace) – 1942.

Uranie

S. Čech: Ve stínu lípy (v Divadle U Nováků) – 1945.

Divadlo 5. května

(Činohra 5. května 1946–48)

H. de Balzac:Mercadet – 1945; O. Černoch: Poslední zkouška, P. Karvaš: Meteor – 1946; P. de Marivaux: Lásky hra osudná – 1947; S. O’Casey: Jeho jiný stín, J. Mahen: Chroust – 1948.

Výprava

Legie malých

Molière: Šibalství Scapinova – 1925.

Teatralia

Legie mladých, in Velké divadlo pro malé diváky. Sborník k 25. výročí práce čsl. divadla pro děti a mládež, Praha 1961, s. 39.

Prameny

AMP: Sbírka matrik, matrika narozených HOL (1903–1905), fol. 52, snímek č. 58.

Archiv Čs. rozhlasu: Bibliografie Jarešových textů pro rozhlas.

Archiv L. Petiškové: rkp. poznámky J. Hraše k životopisu M. J.

Literatura

J. Vodák: ref: Cirkus Dandin, České slovo 12. 1. 1926; I. Fischerová: ref. Misantrop, Národní osvobození 23. 2. 1926; klo: ref. Němý kanár + Veselá smrt, Národní Osvobození 19. 3. 1926 ● ref. Jan, Učitel a žák: V. Nezval, Rudé právo 16. 3. 1927; J. Paulík, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 35 ● jv.: Hlas pochyb, České slovo 16. 10. 1927; v. z.: Goethův Urfaust na jevišti, Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 383; F. N.: Kolektiv mladých divadelníků, Rudé právo 5. 4. a 6. 4. 1932; O. Rádl: Historie Osvobozeného divadla, Přítomnost 12, 1935, s. 347–349 a 360; Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, ed. V. Blažek, Praha 1936, s. 146; J. Träger: Herecký svět Osvobozeného divadla, in sb. 10 let Osvobozeného divadla. 1927–1937, Praha 1937, s. 86; K. Koval, „Odvážný pokus“ v Nezávislém divadle, Venkov 28. 8. 1942 ● ad Činohra 5. května: J. Hrbas, Národní osvobození 31. 1. 1946; L. Fikar, Mladá fronta 23. 1. 1946; jmk, Svobodné slovo 12. 9. 1947; s. m., Svobodné noviny 4. 3. 1948 ● B. Rádl: Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo, strojopis, 1955, DÚk + Osvobozené divadlo. Dokumentace. II. část: Od podzimu 1927 do konce jara 1930, strojopis, 1961, DÚk + Repertoir Osvobozeného divadla od roku 1925 do 1930, strojopis, b. d., DÚk; A. Scherl: E. F. Burian divadelník, in M. Obst: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1962, s. 192 a 198; J. Träger: Cestou k divadelnímu umění pro děti a mládež, Acta scaenographica 6, 1965/66, s. 165 + Štafeta divadelního mládí v soumračné době, in F. Černý: Theater – divadlo, Praha 1965, s. 107, 373, 383; B. Rádl: Vzpomínky na avantgardu, strojopis, 1976, DÚk; Z. Zábranský: Miloval jsem rozhlas, Scéna 3, 1977, č. 7–8, s. 15; DČD IV; M. Mittelmann-Dedinský: Viktor Šulc, Bratislava 1984, s. 62–67; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1987, s. 84–88; Š. Otčenášek: Činohra 5. května, in Divadlo nové doby 1945–1948, Praha 1989, s. 35–80; R. Běhal: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, Praha 1992, s. 109; D. Čeporanová: Divadlo mládeže Legie mladých, Divadelní revue 5, 1994, č. 2, s. 67–68; J. Hraše: M. J., Svět rozhlasu [5], 2003, s. 54; J. Frejka: Divadlo je vesmír, ed. L. Petišková, Praha 2004, s. 8, 26, 619; A. Jochmanová: Za prostorem svět. Tvorba Jiřího Frejky ve dvacátých letech 20. století, Brno 2012, s. 55–56.

ČBS, ČSBS, EDS

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2017
Autor: Ladislava Petišková