Čech, Karel: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 11:34

Vl. jm. Tausík, křtěn Karel Anton. Bratr dirigenta Adolfa Č. (1841–1903). Syn učitele. Hudební vzdělání získal jako vokalista u sv. Štěpána v Praze (regenschori Z. Kolešovský). Vystudoval Akademické gymnázium a nedokončil studium medicíny. Jeho první učitelkou zpěvu byla harfenistka StD M. Lehmann–Löw, poté pracoval s J. L. Lukesem a J. Lvem. Vystupoval v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze, kde začínal společně se zpěvákem A. Krössingem. Po roce 1865 se zapojil do činnosti Umělecké besedy a seznámil se s B. Smetanou, který ho přivedl do PD. Debutoval 4. 1. 1868 jako Inkvizitor v Bendlově Lejle. Po odchodu basisty J. Palečka do Ruska (1870) převzal jeho role (Kecal, Smetana: Prodaná nevěsta, Mefisto, Gounod: Faust a Markéta, Kryšpín, Ricciové: Kryšpín a kmotra) a stal se prvním basistou PD. 1881 přešel do ND, avšak jeho působení bylo už 1882 přerušeno nemocí hlasivek, během které pracoval v administraci Národních listů. Do ND se vrátil 1884. 1888 podal formální výpověď, ale působil zde do 1890, kdy definitivně zanechal pěvecké dráhy (naposledy vystoupil jako Kecal 30. 1. 1890). Nastudoval na 70 rolí, některé opakovaně. Po odchodu z divadla ze zdravotních důvodů se stal ředitelem kůru v chrámu sv. Ludmily na Král. Vinohradech a učitelem zpěvu na akademickém a vinohradském gymnáziu. K jeho žákům patřili budoucí členové ND V. Kliment, K. Veverka, A. Veverková-Kettnerová ad.

Byl vyhledávaným koncertním pěvcem. Jako jeden z prvních interpretoval Fibichovy písně (9. 2. 1873 v Konviktu Dánskou baladu). Vystupoval v oratorních koncertech (16. 2. 1879 Astorga: Stabat mater, Händel: Pocity u hrobu Ježíšova, obojí v provedení Hudební jednoty svatovítské, 20. 5. 1884 Mozart: Requiem u sv. Salvátora při zádušní mši za B. Smetanu aj.).

Měl zvučný hlas se značným rozsahem, který obsáhl i basové i barytonové postavy, srozumitelnou dikci a čistou intonaci. Jeho vyzrálé výkony byly herecky i pěvecky vypracovány rovnocenně. Kritika zvláště cenila, že se nespokojuje s přirozenými vlohami, ale svědomitě se připravuje. V PD nastudoval v prvních provedeních všechny basové role Smetanových oper, včetně Chrudoše v Libuši 11. 6. 1881 při prvním otevření ND (Raracha v Čertově stěně v ND 1882 již nemohl interpretovat), vystoupil ve většině premiér dalších českých oper a v prvních českých nastudováních děl světového repertoáru. Vynikl jako Kašpar ve Weberově Čarostřelci, Mefisto v Gounodově Faustu a Markétě a Leporello v Mozartově opeře Don Juan, v níž vytvořil i titulní roli. Ke svým beneficím volil vedle Mozartových i díla Meyerbeerova (Robert ďábel, Prorok ad.), pro která měl hlasově technické předpoklady a jejichž postavy dokázal vynalézavě ztvárňovat herecky.

Role (v PD a ND)

1868: Inkvizitor (Bendl: Lejla, j. h., prem.), Pomjan (Moniuszko: Halka, j. h., prem.), Pan Bohatý (Nicolai: Veselé ženy windsorské, j. h.), Vít (Skuherský: Lora, j. h., prem.), Gessler (Rossini:Vilém Tell, j. h.), Bartolo (Mozart: Figarova svatba, j. h.), St. Bris (Meyerbeer: Hugenoti), Zachariáš (Verdi: Nabucco), Orovist (Bellini: Norma), Don Juan a Komtur (Mozart: Don Juan), Husita (Šebor: Nevěsta husitská, prem.); 1869: Plumket (Flotow: Marta), Mirabolani (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Mefisto (Gounod: Faust a Markéta), Olbram (Smetana: Braniboři v Čechách), Ankarström (Auber: Gustav III.), Coaslin (Adam: U věrného pastýře), Kapulet (Gounod: Romeo a Julie), Rektor (Donizetti: Linda ze Chamounix), Gavril Atanasjevič (Vojáček: Zajatá), Lord Syndham (Lortzing: Car a tesař); 1870: Pizzaro (Beethoven: Fidelio), Pietro (Auber: Němá z Portici), Oldřich (Bendl: Břetislav, prem.), Beneš (Smetana: Dalibor), Leporello (Mozart: Don Juan), Mikuláš (Rozkošný: Mikuláš, prem.), Alidoro (Rossini: Popelka), Kněz (Mozart: Kouzelná flétna), Fernando (Verdi: Troubadour), Vuk (Šebor: Blanka, prem.), Bertram (Meyerbeer: Robert ďábel); 1871: Girej (Měchura: Marie Potocká, prem.), Kryšpín (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Falstaff (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Bartolo (Rossini: Lazebník sevillský), Figaro (Mozart: Figarova svatba), Vojín Max (Adam: Na Alpách), Bořita (Rozkošný: Svatojanské proudy, prem.); 1872: Radimský (Šebor: Husitská nevěsta), Farlaf (Glinka: Ruslan a Ludmila), Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta), Justin (Grisar: Zahradnický pes), Kalchas (Gluck: Ifigenie v Aulidě); 1873: Girot (Hérold: Souboj), Správce (Gounod: Holubice), Mnich (Weber: Čarostřelec), Hrabě Horn, spiklenec (Verdi: Maškarní ples), Šebastián z Weitmile (Skuherský: Rektor a generál, prem.), Lorenzo (Gounod: Romeo a Julie); 1874: Kašpar (Weber: Čarostřelec), Mumlal (Smetana: Dvě vdovy, prem.), Žítek (Fibich: Bukovín, prem.), Matěj (Dvořák: Král a uhlíř, prem.), Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Moncontour (Delibes: Král to řekl), Gubetta (Donizetti: Lucrezia Borgia), Don Tanbrice Urraga (Gevaert: Kapitán Henriot); 1875: Gaveston (Boieldieu: Bílá paní), Janek (Blodek: V studni), Volkov-Minin (Nápravník: Nižgorodci), Zachariáš (Meyerbeer: Prorok); 1876: Velekněz (Dvořák: Vanda, prem.), Marcel (Meyerbeer: Hugenoti), Farnese (Abert: Astorga), Paloucký (Smetana: Hubička, prem.); 1877: Don Pedro (Meyerbeer: Afričanka), Král (Thomas: Hamlet), Milota (Rozkošný: Záviš z Falkenštejna, prem.); 1878: Martin (Dvořák: Šelma sedlák, prem.), Lothario (Thomas: Mignon), Bonifác (Smetana: Tajemství, prem.); 1879: Van Bett (Lortzing: Car a tesař), Hovorka (Šebor: Zmařená svatba, prem.), Guido (Halévy: Guido a Ginevra); 1880: Jakob (Méhul: Josef a jeho bratři), Rocco (Beethoven: Fidelio); 1881: Ljubota (Bendl: Černohorci, prem.), Chrudoš (Smetana: Libuše, prem.), Figaro (Mozart: Figarova svatba), Domovít (Fibich: Blaník, prem.), Řeřicha (Dvořák: Tvrdé palice, prem.); 1883: Oberthal (Meyerbeer: Prorok), Petr Jáchym (Bendl: Karel Škréta); 1884: Velekněz (Verdi: Aida), Kajetán (Fibich: Nevěsta messinská), Basilio (Rossini: Lazebník sevillský), Silva (Verdi: Ernani); 1885: Jindřich Ptáčník (Wagner: Lohengrin), Gudal (Ant. Rubinštejn: Démon), Radoslav (Rozkošný: Popelka, prem.), Hrabě des Grieux (Massenet: Manon Lescaut); 1888: Malina (Smetana: Tajemství), Vilém Dobyvatel (Nápravník: Harold); 1889: Vilém z Harasova (Dvořák: Jakobín, prem.).

Prameny a literatura

Kniha narozených městečka Prčice, řím. kat. farní úřad, fol. 93, 1844, Stát. oblast. archiv Praha. Změna rodového jména úředně zapsána do matriky 17. 1. 1906. • Národní listy 10. 1. 1868, 9. 10. 1869; Dalibor 8, 1869, s. 30, 39, 152; Dalibor 1, 1873, s. 13, 38, 108, 116, 173–174, 183, 206, 303, 332, 339, 363, 379; 2, 1874, zvl. s. 118, 144, 173–174, 265, 269, 366, 391; Dalibor 3, 1881, s. 139–141; 6, 1884, s. 198; 11, 1889, s. 253, 370; 12, 1890, s. 9, 76; Hudební listy 1, 1870, zvl. s. 415; Divadelní listy 3, 1882, s. 135; J. Pihert: In memoriam, Hudební revue 7, 1913/14, s. 224–225; B. Benoni: Za K. Č., Smetana 4, 1914, s. 113–115; F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla v Praze, 1908; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917 a 1919; J. Bušek: Po stopách českých kantorů, Hudba a škola 4, 1931/32, s. 156–157; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; J. B. Foerster: Poutník, 1942, zvl. s. 204, 210; L. Novák: Stará garda Národního divadla. Činohra–Opera–Balet, 1944, s. 283–287; M. Šulc: 40. výročí K. Č., Hudební rozhledy 6, 1953, s. 808; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • ODS; Otto–Dodatky; ČHS; NDp; ND po 1883.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 101–103
Autor: Jaromír Paclt, Vlasta Reittererová