Pieroni, Giovanni: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:02

Byl prvorozeným synem Alessandra P., medicejského dvorního architekta, a od mládí tak měl možnost vnímat intenzivní výtvarné podněty ze svého okolí (B. Buontalenti, G. Parigi). Studoval na univerzitě v Pise, kde se stal doktorem práv a pokračoval studiem dalších oborů, zvláště přírodních věd a matematiky, zajímal se o astronomii a patřil do okruhu žáků G. Galileiho. 1622 přicestoval do Vídně s dary zaslanými rodinou Medicejských ke svatbě císaře Ferdinanda II. s Eleonorou Gonzaga. Ve službách císaře poté setrval jako vojenský inženýr 30 let. V této funkci se zřejmě už 1622 dostal do Prahy, kde se podílel na výstavbě opevňovacího systému. Získal si zde důvěru místodržitele Karla z Lichtenštejna a také přízeň Albrechta z Valdštejna, který mu svěřil dozor nad všemi svými stavebními podniky. Proslulost architekta P. brzy natolik vzrostla, že zájem o jeho služby projevovaly i další významné osobnosti, např. Rambaldo Collalto, kardinál → František Ditrichštejn, Václav Eusebius Lobkovic, Jaroslav Bořita Martinic, Hans Ulrich Eggenberk a Ottavio Piccolomini. V neklidné době, kdy Čechy obsadila saská vojska (1631–32) a byl zavražděn Valdštejn (1634), se P. vrátil do klidnějšího prostředí Vídně. Do konce života se věnoval vědám a filozofii, založil vědeckou společnost a stýkal se s italským katolickým teo­logem V. Magnim.

První divadelní událostí, při níž se P. uplatnil jako císařský inženýr, byla uherská královská korunovace Eleonory Gonzaga v Šoproni v červenci 1622. Při této příležitosti byla na území habsburské říše provedena vůbec první, blíže neznámá italská „opera“ (commedia in musica). V době pražské královské korunovace císařovny Eleonory a císařova syna Ferdinanda III. 1627 stál už mnoha zakázkami zaměstnaný P. na vrcholu slávy, zahrnován poctami. Jeho scénografickou účast na realizaci k této příležitosti pořádaných italských představení dokládají dva dopisy příteli F. Vintovi, odeslané z Prahy v lednu a srpnu 1628, v nichž sděluje, že se na žádost císaře v době korunovace zdržel v Praze a byl zaměstnán při představeních 21. 11. (v den korunovace Eleonory Gonzaga) a 25. 11. 1627 (následující den po korunovaci Ferdinanda III.). Nejdůležitějším úkolem byla příprava v prvním dopise zmíněné „scény se stroji“ k italské pastorální opeře holdovacího charakteru La transformazione Calisto [Proměna Kallistó], kterou na počest následníka trůnu uspořádala císařovna Eleonora ve Vladislavském sále Pražského hradu. Libreto příběhu o nejkrásnější dívce Arkádie Kallistó a jejím synu Arkadovi, koncipované dle Ovidiových Proměn, je přičítáno Cesaru Gonzagovi, za autora hudby byl dříve považován G. B. Buonamente, připadá však v úvahu spíše G. Valentini nebo L. Bartolaia (⇒ Seifert 1985). Zpívali pravděpodobně sólisté vídeňské dvorní kapely. V sále bylo P. zřízeno divadlo patrně s jednou fixní perspektivní dekorací (stromy a les), jejímiž některými částmi pohybovaly stroje. Scénicky byly mj. představeny čtyři živly – Země, Voda, Oheň a Vzduch, které se radují nad právě korunovaným králem. Doplňující informace k tomuto dvouhodinovému představení poskytuje deník vratislavského úředníka Z. Allerta, pobývajícího v Praze se slezskou delegací, jenž v popisu zvláště zdůrazňuje intermedia a jejich scénické efekty.

Představení komedie dell’arte (společnost Fedeli → G. B. Andreiniho) se konalo po korunovaci císařovny 21. 11. v tzv. Novém sále, jenž se nacházel v místech dnešního Španělského sálu. Pro scénografa představoval tento sál úkol obtížný, neboť byl rozdělen čtyřmi sloupy, omezujícími prostor a perspektivu. P. scéna nakonec využila prostorů mezi sloupy, tvořícími jakýsi rám, lóže byly zasazeny do oken a hlediště bylo pod nimi, kolem a snad dokonce i za hrací plochou. Formálně rafinované řešení, v Praze zcela novátorské, nezapřelo racionalitu svého tvůrce – inženýra a architekta. P. práce konvenovaly vkusu dvora, neboť byly hrází proti šíření estetiky vnucované jezuity. Jeho trvající příznivou pozici dokládá skutečnost, že P. byl pověřen přípravou výtvarné složky obřadů při pohřbu Ferdinanda II. ve Vídni 1637 (⇒ Carrai–Schindler 2003).

Prameny a literatura

Archivio di Stato di Firenze, fond Miscellanea Medicea 20/5, fol. 49–51 (Pieroni F. Vintovi, Praha 7. 1. 1628); fol. 24 (Pieroni F. Vintovi, Custrow [Güstrow, Mecklenburg] 6. 8. 1628). • Z. Allert: Tagebuch aus dem Jahre 1627, ed. J. Krebs, Breslau 1887, s. 94–96, 85–87, 91n., 106–109; H. Seifert: Die Oper am Wiener Kaiserhof im 17. Jahrhundert, Tutzing 1985, s. 28n., 207, 283n., 432; J. Krčálová: G. P. – architekt?, Umění 36, 1988, s. 511–540; L. Zangheri: G. P. e Baccio del ­Bianco a Praga e nell’impero, Il barocco romano e l’Europa, ed. M. Fagiolo, Roma 1992, s. 505–512; O. G. Schindler: Von Mantua nach Ödenburg. Die ungarische Krönung Eleonoras I. Gonzaga (1622) und die erste Oper am Kaiserhof, Biblos (Wien) 46/2, 1997, s. 259–293; G. Carrai–O. G. Schindler: Veškerá císařská glory není nic než comedi. Italští a jiní komedianti při pražských korunovacích 1627, DR 14, 2003, č. 4, s. 38–55; G. Carrai: Nuovi documenti su G. P. e un’ipotesi per Palàzzo Wallenstein, Umění 52, 2004, s. 537–542.

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 458–461
Autor: Guido Carrai