Kolčava, Karel: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:00

Psán též Carolus Kolczawa, Karl Kolczawa. – 1673 vstoupil do jezuitského řádu. Studoval filozofickou fakultu (1676–78) a teologii (1684–87) v Olomouci. Působil jako učitel na pražské novoměstské koleji (1679, 1693/94, 1704–10, 1713–15), v Klatovech (1680), Březnici (1682, 1701, 1710/11), Opavě (1683), Kutné Hoře (1690, 1716/17), Jindřichově Hradci (1691), Olomouci (1697), Jičíně (1698/99) a Znojmě (1712). Byl také katechetou a představeným kongregací.

K. je jediný český jezuitský dramatik, jehož dílo bylo jako celek vydáno tiskem. Šestisvazkový soubor Exercitationes dramaticae [Dramatická cvičení] obsahující 23 dramat byl postupně publikován 1703–05, 1713, 1715 a 1716. V předmluvě k prvnímu dílu K. uvádí, že na vydání her původně nepomýšlel, ale přimělo jej k němu přání některých přátel. Důvodem mohla být kvalita textů, která převyšuje průměrnou dobovou produkci, ale také snaha poskytnout vzor ostatním dramatikům. Hry byly totiž pravděpodobně psány jako vzorové texty pro adepty učitelství, kteří museli absolvovat tzv. „repetitio humaniorum“ (opakování klasických studií) a v jeho rámci napsat latinské drama ­nebo epickou báseň. Sám K. se patrně inspiroval tvorbou rakouského jezuitského dramatika N. Avanciniho (1611–86), který v Čechách působil jako vizitátor jezuitské provincie a nabádal ke zvýšení úrovně školských her.

Teoretické názory na divadlo a drama vyjádřil K. např. ve sbírce fiktivních dopisů Epistulae familiares in usum… iuventutis conscriptae [Rodinné listy k užitku… mládeže sepsané, 1709]. Dopis č. 158 je psán otci, který nechce, aby jeho syn hrál ve škole divadlo. K. vysvětluje, proč je hraní divadla důležité („pokud se chlapci často účastní divadelních představení a hrají na scéně před početným publikem… odloží strach a ostýchavost, které je často činí mlčenlivější než sochy, jakmile mají něco říci před zraky množství lidí“), protože otec si jistě přeje, aby byl jeho syn schopen hovořit krásně i „tváří v tvář nejvyšším knížatům země“.

V předmluvě k vydání prvního dílu svých her se K. vyslovuje přímo k teorii dramatu. Jeho záměrem nebylo psát tragédie podle aristotelských pravidel, ačkoliv je znal, ale chtěl se raději řídit „přirozeností“ (natura). V době, kdy už byly první tři svazky jeho dramat vydány, se k teorii vrací v dopise č. 142 zmíněné sbírky Epistulae familiares. Oproti svým dřívějším názorům se tentokrát hlásí k zásadě, že umění je lepším vůdcem než přirozenost, a přiznává, že by udělal lépe, kdyby si byl osvojil „předpisy tragického umění“ (praecepta artis tragicae). Svá dramata z prvního a druhého svazku tedy považuje za „plody přirozenosti, nikoli umění“ (non artis, sed naturae). Po stránce tragické dispozice naopak označuje hry třetího svazku za vzorné zejména pro to, že jejich děj je ve shodě s jezuitskými poetikami členěn na čtyři části – protasi, epitasi, katastasi a katastrofu. V protasi vznikají příčiny budoucího neštěstí, ale nic ještě nenaznačuje smutný konec. V epitasi již tyto příčiny vyvolávají zápletku a obrat osudu k horšímu. Katastasis je „srážka příznivé a nepříznivé štěstěny“, přičemž stále není jisté, jak děj dopadne. Katastrofa představuje krutý konec, kdy vycházejí najevo všechny lsti a omyly. Tyto čtyři části radí K. rozdělit do tří (hra určená pro mladší ročníky) nebo pěti dějství (hra pro vyšší ročníky). Má-li hra tři dějství, doporučuje, aby se v prvním odehrála protase, v druhém epitase a ve třetím katastase a katastrofa.

Ačkoliv tentokrát K. hlásá užitečnost pravidel, v jejich výkladu se dopouští značných posunů. Protagonista tragédie má být vznešený „buď rodem nebo slavnými skutky a jakoby uprostřed mezi řádnou a neřádnou povahou“, do neštěstí má ale upadnout „ne svým, ale cizím zaviněním nebo úkladem“ (u Aristotela „pro nějaké pochybení“, není řečeno, že cizí). Z „klasických“ jednot zmiňuje K. jednotu času, kterou si ovšem také poněkud přizpůsobuje – obsah má být takový, „aby se zdálo, že se může odehrát v jednom dni, ačkoliv věc sama by zabrala několik let“. Dále K. doporučuje vkládat po každém dějství, s výjimkou posledního, mezihru (chorus). Po posledním dějství může následovat tzv. commus nebo lamentus (žalostný zpěv). V mezihrách mají vystupovat alegorické symbolické postavy, které shrnují to, co se již stalo, a naznačují budoucí děj.

Většinu K. her tvoří tragédie. Zpravidla se k tomuto žánru řadí 17 textů (⇒ Ryba 1926), i když někdy je toto zařazení poněkud sporné. Dějištěm většiny tragédií je královský dvůr a námětem pak poměry u dvora, úklady, intriky, boj o přízeň panovníka. V sedmi hrách je tento námět spojen s motivem mučednické smrti. Hlavním hrdinou tak je např. sv. Václav (III, s. 1–132), krakovský biskup Stanislav (IV, s. 275–421), Thomas More (VI, s. 109–244), Jan Křtitel (VI, s. 5–108) nebo Adrianus, pronásledovatel křesťanů, který se nakonec sám stává křesťanským mučedníkem (V, s. 260–397). Některé hry, řazené mezi tragédie, končí šťastně, např. ve hře Maria auxiliatrix [Maria Pomocnice, IV, s. 5–116] se třem mladíkům podaří uprchnout ze zajetí mocného kalífa a odvést s sebou jeho dceru Ismerii, která se stává křesťankou. Také ve hře Providentiae divinae exemplar [Příklad božské prozřetelnosti, III, s. 133–351] se po překonání mnoha překážek šťastně setkává otec se synem, který se navíc stává zetěm a nástupcem svého bývalého nepřítele.

Dvě hry řadí Ryba mezi tragikomedie. V první z nich, Superbia humiliata et humilitas exaltata [Pokořená pýcha a povýšená pokora, V, s. 5–92], je zpupný král dočasně zbaven svého úřadu a jeho podobu na sebe bere anděl, který místo něj také vládne. Když se král napraví, anděl mu odznaky moci s napomenutím pro budoucnost vrací. Falco, hrdina hry Veritas novae vitae genitrix [Pravda rodičkou nového života, VI, s. 508–703], slibuje svému andělu strážnému, že nikdy nebude lhát. Slib dodrží, i když spáchá vraždu a přiznáním se sám odsoudí k smrti, před níž ho anděl zachrání.

Jako komikotragédie označuje Ryba tři hry, které obsahují četné komické prvky, ale končí smrtí protagonisty. V textu Atheismi poena [Potrestání bezbožnosti, IV, s. 422–578] je to rozmařilý Leontius, který popírá existenci Boha, pekla a v mnohém připomíná postavu Dona Jua­na. V dalších dvou hrách se jedná o mladíka, který žil sice zbožně, ale ďáblové způsobili, že se přiklonil k neřestnému životu (Bene coepta, malo fine terminata – Dobrý začátek, špatný konec, I, s. 400–627), a o otcovraha (Patris nimius in filium amor – Přílišná láska otce k synovi, V, s. 398–608).

Text Ioannes Nepomucenus… per quattuor elementa honoratus [Jan Nepomucký… uctěný čtyřmi živly] je deklamační drama. Alegorické postavy vystupují nejen v mezihrách, ale i ve vlastním ději, hra není členěna na dějství, ale na čtyři části, z nichž každá je věnována jednomu živlu. Podle Balbínovy terminologie by se jednalo o typ „declamatione inductiva“.

Šest K. dramat je rozděleno do pěti dějství, ostatní do tří. Počet scén v jednom dějství se pohybuje od osmi do třiceti, průměr je osmnáct, což ve srovnání s jinými jezuitskými hrami představuje vysoké číslo. Většina her obsahuje předehru (prolusio), jednotlivá jednání oddělují mezihry (chori). Výjimečně hry chorem také končí, někdy je na závěr vložen commus, lamentus nebo poean (radostný, oslavný zpěv).

V mezihrách vystupuje celá plejáda alegorických nebo fiktivních postav. Nejčastěji se jedná o personifikace lidských vlastností a citů, např. Amor (Láska), Timor (Bázeň) aj., křesťanství a pohanství (Christianitas, Idolomania), dále vystupují Géniové jako alegorická ztělesnění konkrétní nebo obecné postavy, např. Genius regis (Génius krále), popř. určité země (Genius Angliae). Hojně zastoupeni jsou také andělé, čerti, pohanští bohové, bytosti z antické mytologie. Mezi postavami v mezihrách najdeme i opičáka, který zadusí vlastní mládě – symbol přílišné otcovské lásky. Ve vlastním ději ­vystupují tyto postavy jen výjimečně, a pak většinou jde o postavy fiktivní (ve dvou hrách jsou to čerti, v jedné anděl, Maria a Pluto). Skutečné alegorie jsou zapleteny do vlastního děje jen v deklamační hře o Janu Nepomuckém, kde to však patří k žánru, a v tragédii Amor principis in subiectos populos [Láska vládce k podrobenému lidu, II, s. 561–688], kde jsou alegorickým postavám Apistia seu Perfidia (Proradnost), Panurgus seu Dolus aulicus (Dvořanský podvod) a Thyanus seu Furor populi (Zuřivost lidu) svěřeny hlavní role.

K. užívá barvité efekty i drastické scény, často se na jevišti odehrávají vraždy a popravy, včetně vržení odsouzence do rozžhaveného kotle. Sťatá hlava jedné z postav ještě volá „Maria“, jiná postava tančí s podzemními duchy a nakonec se všichni propadnou do země, kostlivec prochází zavřenými dveřmi aj. Jsou tu příležitosti k efektům s ohněm, přímo na jevišti se odehraje řada bitev a triumfů, četné jsou i různé tance, sny aj. Oblíbeným postupem je divadlo na divadle: postavy se připravují na nějaký čin tím, že si jej zkoušejí (např. čert hraje mladíka, na kterého chystá úklad), což však často přispívá spíše k rozvláčnosti hry. Samostatné „drama v dramatu“ představují scény I, 2 – I, 22 ve hře Atheismi poena, v nichž herci předvádějí příběh o zhýralci odneseném do pekla.

Ve velké míře se u K. projevuje i jiný typický rys jezuitské dramatiky, a to používání četných epických prvků. Postavy často líčí to, co divák zároveň vidí, popisují svůj nebo cizí duševní stav apod. Dramatický spád také brzdí úvahy a sentence (např. o způsobu vlády, povinnostech vladaře apod.), které K., stejně jako další jezuitští dramatikové, vkládá do úst svým postavám. Velkou pozornost K. věnuje rétorické stránce her, s oblibou používá stichomytie, slovní hříčky, metafory a metonymie, efekt ozvěny apod.

Otázka uvádění K. her dosud nebyla vyřešena. Provozování za jeho života doloženo není, z pozdější doby jsou bez udání pramene uváděny dvě inscenace Thomase Mora (1727 Olomouc, 1732 Jihlava, ⇒ Port). O vzorové a inspirativní funkci K. dramat svědčí např. anonymní hra Heppenus, Salenus, Marchenus, diu desiderati e terris peregrinis viatores [Heppenus, Salenus, Marchenus, dlouho očekávaní ­navrátilci z cizích zemí], provedená 1752 v Klementinu. Zpracovává sice starší látku, ale vystupuje v ní postava, kterou do příběhu přidal K. ve své hře Maria auxiliatrix seu Heppenus, Marchenus, Salenus fratres, Mariae devoti [Maria Pomocnice aneb bratři Heppenus, Marchenus a Salenus, Mariini ctitelé, 1713].

Edice

K. Kolczawa: Epistulae familiares in usum praecipue scholasticae iuventutis conscriptae, Pragae 1709; Exercitationes dramaticae I–VI, Pragae 1703–16.

Literatura

J. Port: Divadelní akce škol a bratr­stev v Československu III (rkp. KČD); F. M. Pelzel: Boehmische, Maehrische und Schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten, Prag 1786, s. 126; B. Ryba: Literární činnost K. K., Časopis Matice moravské (Brno) 50, 1926, s. 434–565; C. Sommervogel: Bibliothèque de la Compagnie de Jésus IV, Bruxelles–Paris 1893, s. 1180; J. Máchal: Dějiny českého dramata, Praha 1917, s. 70n.; Z. Kalista: České baroko, Praha 1941, s. 236–240, 336n.; J. Bužga: Motivy příběhu o Donu Juanovi ve školských hrách, Miscellanea musicologica 14, 1960, s. 27–35; K. A. F. Fischer: Catalogus (generalis) provinciae Bohemiae (1623–1773) et Silesiae (1755–1773) Societatis Jesu, München 1985. • DČD I, LČL

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 292–294
Autor: Magdaléna Jacková