Vocedálek, František: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:13

Psán též Woczedialek, Vodseďálek, Vocedálek st. – Vyučený krejčí V. se údajně po 1780 přistěhoval do Staré Vsi, kde je 1785 zaznamenán jako majitel usedlosti. Pro potřeby početné rodiny (byl údajně třikrát ženat a stal se otcem více než dvaceti dětí) si postupně přivydělával příležitostným ševcováním a předením, později také kreslil stavební plány a s dorůstajícími syny v létě pracoval jako zedník. Číst a psát se naučil až kolem 1802 (kdy údajně poprvé „dostal biblí do ruky“), a to pravděpodobně u známého vysockého podučitele, lidového dramatika a divadelníka J. Petrušky. Kolem 1809, kdy byl jeden z jeho synů odveden na vojnu, vypravil se prý V. za ním do Prahy, kde snad také navštívil divadlo. Po návratu se rozhodl, že napíše českou hru: jeho první biblická hra o Mojžíšovi (dochovaný opis nese název Móžiš) vznikala o nedělích v zimě 1811 a byla potom celé léto ve Staré Vsi vždy v neděli a ve svátek provozována. V následujících letech napsal V. podobným způsobem další české biblické hry: Novou komedii o Davidoji (1813), 1814/15 hru o královně Ester a hru o moudrém soudci Danielovi (nedochována, rkp. četl 1855 F. B. Mikovec ⇒ Edice), 1816 novozákonní Novou komedii o sv. Petru a Pavlovi (i tento nedochovaný rkp. 1855 prohlédl Mikovec) a také svou jedinou známou světskou hru, Novou komedii o Libuši (s cenným údajem v záhlaví rkp. „léta Páně 1816 dne 12. března dáno ve Staré Vsi“), která vznikla pod vlivem oblíbené Hájkovy kroniky. V dalších letech se V. z blíže neznámých důvodů odmlčel; až z 1827 je známa pozdní biblická hra Nová komedie o Samsonoji, která podle současných znalostí tvůrčí období úspěšného lidového dramatika a divadelníka z Podkrkonoší zřejmě uzavírá.

Prvotina Mojžíš zaujímá mezi V. dochovanými texty mimořádné místo svou rozsáhlostí (přes 3000 veršů), počtem více než 60 postav a monumentálním scénickým pojetím. Současníky byla považována za V. nejlepší práci. Děj, líčící Mojžíšův život od narození až po jeho smrt a závěrečnou vítěznou bitvu Jozua s amorejskými králi, je rozčleněn do 57 výstupů a rámován úvodní a závěrečnou opovědí s následujícími slavnostními sbory. Na osnově biblického děje V. rozpracovává i realistické a naturalistické motivy (útisk židovských robotníků egyptskými dozorci a úředníky, neúspěšná slyšení Mojžíše u faraona, bití robotníků, úplatky a udavačství apod.) a významné epizody rozvíjí zpěvními vložkami (např. výstup Mojžíšovy dojaté matky po jeho zachránění, Mojžíšův nářek v poušti, scény zamilovaných dvojic). Jak ukazuje srovnání úryvků publikovaných 1855 Mikovcem s pozdějším zápisem J. Poloprutského (před 1870), který představuje úpravu pro inscenace řízené Františkem V. ml. 1833, 1865 a 1866, procházela hra ve folklorním kontextu obvyklým procesem aktualizace.

V Nové komedii o Davidoji předvedl V. Davidovu strmou cestu ke královskému trůnu a její dramatické zvraty formou realistických obrazů ze soudobého života. Na okázalém třípatrovém jevišti, kterého zde jako režisér využil poprvé, se v typickém narativním pojetí odehrávaly naturalistické scény bitev i obřadní výjevy svateb či „funusů“ s hudebními a zpěvními vložkami, vstupy opovědníka a okrajovými výstupy blázna.

Biblická hra o královně Ester představovala nepochybně jeden z vrcholů V. tvorby. Ke klíčovým scénám V. adaptace příběhu židovské dívky, která se stane královnou a zachránkyní svého národa, patřila obřadní scéna folklorní svatby, přispívající k autentičnosti pojetí „selské královny“ Ester na lidovém jevišti a k jejímu jednoznačně příznivému morálnímu hodnocení. Děj vrcholí ve chvíli, kdy se nová královna Ester rozhoduje, zda má zasáhnout ve prospěch vlastního pronásledovaného národa i přes nebezpečí, které jí hrozí. Dialog židovského vrátného Mardochea a královny Ester, který v tomto výstupu přerůstá v chórovou modlitbu Ester a židů, vystavěnou na motivickém půdorysu známé církevní antifony, patří k nejpůsobivějším pasážím. Modlitba tradovaná také jako prosba o úrodu a počátkem 19. stol. jako prosba o mír, ukazuje na další zdroje, z nichž V. ve své tvorbě čerpal.

Adaptace příběhu české kněžny a navazujících pověstí o dívčí válce v Nové komedii o Libuši odsuzuje soudobé války a oslavuje moudré osvícené panovníky. V duchu epické předlohy obsahuje jak chválu české země a jejího bohatství, tak projevy sociálního sebevědomí selského stavu. Sedláci se účastní volby kněžny i jejího poselstva k Přemyslovi; jsou hosty při svačině s Přemyslem i na knížecí svatbě; v příběhu o dívčí válce se pak uplatňují při scénách hostin, šarvátek i bitev. Osvícenská důvěra v rozumné vládce, kteří lidu zajistí štěstí, se objevuje jako protiklad ke svobodě, která je podmíněna rozbitím přirozených lidských i společenských vztahů.

Příběh známého izraelského soudce, siláka a podle V. „velkého pána“ Nová komedie o Samsonoji se na lidovém jevišti stal obžalobou biblického hrdiny. Pomsta božího vyvolence Samsona má totiž ve V. dramatizaci nejhorší důsledky právě pro sedláky: motivy zničených stodol a ztracené úrody stejně jako hrozba fyzického vyhlazení jsou argumenty, jimiž dramatik dosahuje působivosti a aktuálnosti příběhu. Z lidového výkladu děje vyplývá i náznaková charakteristika postav: Samson se stává „darebným juristou“, který se svými činy postavil mimo společnost; Dalila je zištnou měšťankou, otec Samsonovy první nevěsty ctižádostivým měšťanem; komická postava blázna – Kašpárka jako Samsonova průvodce na záletech se naopak vyznačuje názory selského mudrlanta. Okrajovými realistickými výstupy, které často vycházely ze zmínek v textu epické předlohy, V. směřuje k aktualizaci příběhu (výstupy námluv, svateb, bitev) a dosahuje zároveň dojmu dějového paralelismu.

V. dramatické texty jsou členěny do strof; představují tradiční typ veršovaného dramatu, který využívá zpravidla osmislabičného verše a obvyklého sdruženého rýmu, v lidovém divadle často nahrazovaného hláskovou shodou. Jazykové a stylistické prostředky vycházely z obecného hovorového jazyka, V. však využíval také knižních výrazů, ceremoniálního jazyka lidových obřadů a lidové frazeologie. K charakteristice lidových a komických postav sloužily některé vulgarismy, podíl nářečních prvků nebyl významný a v jednotlivých textech kolísal; postavy Židů byly charakterizovány prvky jazykové komiky (zkomolenými německými výrazy či tzv. maušlováním).

V. tvorba představuje originální adaptaci pozdní regionální tradice českého lidového divadla, navazující na ohlasy barokního školského biblického dramatu, i konvencí folklorního divadelnictví. Závažností myšlenek, rozvíjených v rámci známých biblických příběhů, formálním zpracováním i způsobem divadelní reali­zace zaujímala v repertoáru podkrkonošského lidového divadla výjimečné postavení. K charakteristickým prvkům vznikající V. dramatické a divadelní konvence patřilo využití ženského sboru a divadelní postavy opovědníka jako komentátora děje, který svými výstupy zprostředkovával nezbytný kontakt herců a diváků. Obdobnou funkci měla také tragikomická postava šaška či blázna, který údajně nesměl scházet v žádné V. hře, jeho místo zastávala podle pamětníků později i postava čerta.

V. zahajoval svá představení ve Staré Vsi 1811–27 tradiční „parádou“ herců, kteří se před představením asi ve dvě hodiny odpoledne sešli a oblékli do divadelních kostýmů. Ve tři hodiny odcházeli z domu, který sloužil jako šatna, seřazeni v průvodu, přičemž obvykle v čele kráčel představitel krále, následován postavami blázna nebo čerta. Teprve když průvod 50–60 herců došel za doprovodu hudby k tzv. „palácu“ – velké, mírně svažité louce, ohrazené prkny, v jejíž nižší části stálo jeviště, nazývané „trátrum“ (theatrum) – byl prostor otevřen pro diváky.

Podle zpráv pamětníků bylo V. „trátrum“ ve Staré Vsi pódiové jeviště asi čtyři nebo pět loket nad zemí. První biblická hra o Mojžíšovi využívala jednoprostorové jeviště typu barokní kukátkové scény se zadním nepohyblivým prospektem, s čelní oponou a rampou. Později byla čelní opona rozstřižena na pět dílů a jeviště uzpůsobeno jako mansionová scéna, na níž byla inscenována hra o Esteře. Hry o Davidovi, Libuši a Samsonovi se prováděly na slavnostním třípatrovém jevišti. Několikaprostorová mansionová nebo patrová scéna umožňovala relativně stabilní umístění protagonistů a ostatních postav. Ve hře o královně Ester byl prostřední mansion („pokoj“) vyhrazen pro krále či královnu, boční mansiony pro ostatní postavy a předscéna pro komické mezihry sedláků či pro výstupy blázna. Ve hře o Libuši byl Přemysl ve scéně přijetí Libušina poselstva umístěn patrně „v dolením pokoji“, v dalším ději přichází k Libuši do „prostředního pokoje“; v nejvyšším patře se pak odehrává výjev Libušiny věštby. V druhém dílu o dívčí válce zaujímal Přemysl zřejmě trvalé místo v nejvyšším patře, zatímco ve spodním se odehrávaly bitevní scény, epizoda Ctiradova apod. Inscenace využívaly scénických efektů, významnou představující funkci měly také kostýmy a rekvizity herců.

Některé z V. rukopisů byly vystaveny na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze (1895), avšak stopy po nich se ztratily. Novodobé adaptace biblické hry o královně Ester (E. F. Burian, 1946) a světské hry o kněžně Libuši (1986) přiblížily V. tvorbu jako fenomén pozdní folklorní divadelní tradice Pod­krkonoší. Mojžíše uvedlo 1989 Středočeské divadlo v Kladně v úpravě a režii H. Burešové.

Edice

F. B. Mikovec: Stopy selského či sousedského divadla v Čechách, Lumír 5, 1855, s. 809–813, 834n., 856–862, 879–886, 902–909, 923–933, 951–954; Č. Zíbrt: Lidové divadlo o kněžně Libuši a o dívčí válce v Čechách, Divadlo 12, 1914, s. 2–4, 31n., 64n., 84–86, 113n., 142n., 162n. [edice nedokončena] + Lidová hra staročeská: Esther, Český lid 23, 1914, s. 277–296, 353–368; L. Sochorová: Sousedské divadlo českého obrození, Praha 1988, s. 105–157 (Nová komedije o Samsonoji); Mojžíš (Móžiš), ed. V. Ron, DR 2, 1990, č. 2, s. 73–111; Nová komedyje o Davidoji, ed. V. Ron, tamtéž 7, 1996, č. 2, s. 74–110.

Prameny a literatura

PNP – knihovna, rkp. sbírka, sign. VI E 5 – V. Svoboda: Bilder und Erinnerungen aus meiner Jugend, 1826; sign. IV A 40, přír. č. 52/63, inv. č. 34: Ester, rkp. J. Poloprutského (1867–69); inv. č. 35: Nová komedie o Libuši, rkp. J. Poloprutského; sign. IV A 41: Mojžíš, rkp. J. Poloprutského (před 1870); sign. DU IV 43: Nová komedyje o Davidoji; sign. DU IV 44: Nová komedije o Samsonoji, rkp. Joachyma V. (1835). • F. Vodseďálek: Na výpravě za lidovou divadelní tvorbou v Podkrkonoší (opis rkp. Vlastivědné muzeum Vysoké n. J., sign. RK 47); A. Waldau: Böhmische Naturdichter, Prag 1860, s. 122; Almanach Matice divadelní, ed. J. V. Frič–J. L. Turnovský, Praha 1881, s. 19, 62; F. Mařatka: Ochotnické divadlo ve Vysokém nad Jizerou, Památník vysockého Krakonoše (Vysoké n. J.) 1886, s. 9n.; A. Rybička: Přední křisitelé, Praha 1883, s. 375; F. Menčík: Prostonárodní hry divadelní I (Vánoční hry), Holešov 1894, s. I–XIII; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, Příspěvky k dějinám českého divadla, ed. J. Ladecký, Praha 1895, s. 82–84; J. Ladecký: Česká divadla ochotnická, tamtéž, s. 119, 126n.; J. Máchal: Dějiny českého dramata, Praha 1917, s. 92n.; Č. Zíbrt: Mojžíš. Lidová hra divadelní z Podkrkonoší, Národní listy 20.–21. 3. 1917; M. Hýsek: Prameny selských her Vocedálkových, Český lid 33, 1924, s. 161–164; A. Pršala: O lidových hrách v Podkrkonoší, Sborník okresu železnobrodského 2, 1925/26, s. 109; J. Kramář: Příhody svého života, Olomouc, b. d., s. 33; P. Bogatyrev: Zur Frage der gemeinsamen Kunstgriffe im alttschechischen und in volkstümlichen Theater, Slavische Rundschau (Prag – Berlin – Leipzig) 10, 1938, s. 154–161 (nově K otázce společných uměleckých postupů ve středověkém a novodobém lidovém divadle, Souvislosti tvorby, Praha 1971, s. 132–138) + Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940, s. 100n., 118n., 247–251, 252–282; B. Slavík: Písmáci selského lidu, Praha 1940, s. 20n.; F. Jílek-Oberpfalzer: Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946, s. 31–53; R. Nasková: Jak šel život, Praha 1954, s. 33–37; V. Černý: Stredoveká dráma, Bratislava 1964, s. 150–156; J. Kopecký: Obrana konvence, Divadlo 18, 1967, s. 1–19; Z. Kalista: Oživené obrazy nebo obrazy živé, s. 20–24; A. Scherl: Moderní divadlo a lidová tvorba, s. 25–34; P. Kneidl: Labyrint světa. O selském nebo sousedském divadle v severovýchodních Čechách, Strahovská knihovna 10, 1975, s. 113–156; L. Sochorová: Sousedské divadlo doby národního obrození, Praha 1985, s. 23–37, 57–71, 121–143; J. Kopecký: O staré divadlo, DR 2, 1990, č. 3, s. 23; V. Ron: Sousedské divadelnictví severních Čech v 18. století, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 348, 355 + Několik poznámek k historii rukopisů Vodseďálkových her, DR 7, 1996, č. 2, s. 71–73; T. Matějec: Poznámka o verši sousedského dramatu, Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století, ed. V. Petrbok–R. Lunga–J. Tydlitát, Boskovice 1999, s. 289–294; viz Edice. • DČD I–II, Vondráček I

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 636–639
Autor: Ludmila Sochorová