Kocmánek, Václav František: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:00

Psán též Kozmánek, Kozmanecius, Kocmanecius, Kozmanides, Kocmanides. – Narodil se v rodině Daniela K. Novopražského, vysloužilého císařského vojáka, který se usadil v Čáslavi. K. navštěvoval školy ve svém rodišti, v Praze a 1621–26 v Uherském Brodě. Odtud se v důsledku válečných událostí vrátil 1626 do Čáslavi. Poté přesídlil do Prahy, 1627 konvertoval ke katolictví a začal studovat na jezuitské akademii, kde dosáhl hodnosti bakaláře. Od 1635 působil jako učitel v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a v Ledči nad Sázavou. 1639 se natrvalo usadil v Praze. Byl kantorem u sv. Petra na Poříčí, od 1644 pak rektorem kůru u sv. Jindřicha a od 1650 u sv. Štěpána. 1640 se výhodně oženil a získal pražské měšťanství.

Dosud známé K. literární dílo se dochovalo pouze v rukopisném sborníku, uloženém dnes ve Strahovské knihovně. Sborník obsahuje 28 skladeb zapsaných v průběhu delší doby pravděpodobně samotným autorem. Podstatnou část K. tvorby představují kronikářské a dokumentaristické práce pojednávající o nedávné historii či soudobých válečných událostech (např. Sumovní krátké sepsání o hrozné válce, kteráž se léta Páně 1618 v české zemi začala…, 1653; Relací, jak se jest při vzetí Menšího města Pražského a potom dále… při obležení Starého a Nového města dělo, b. d.). Časový a elegický charakter mají i některé písňové skladby (Lamentatio rusticana, Naříkání a pláč sprostých a ubohých sedlákův českých, b. d.; Spis krátký o žalostném a nenadálém zahynutí v létu 1634, b. d.; Píseň o Tomášovi Dvořákovi na hradě Buchlově v vězení sedícím…, b.d.). Řada K. prací je spjata s jeho učitelskou profesí a kulturním životem měšťanstva. Patří sem např. hádanky, příležitostné verše pro studenty, humoristické skladby (Planctus facetosus et ridiculosus [Nářek žertovný a směšný], De rudente chorago [O zpěváku, který hýkal]) a také divadelní hry.

K. dramatická tvorba vznikala pravděpodobně od čtyřicátých let 17. stol. za jeho pražského pobytu. Zahrnuje dva texty náboženského obsahu a sedm světských intermedií. Skladba Actus pobožný o Narození Syna Božího, pána našeho Ježíše Krista je tradiční vánoční hrou vycházející z letitého a konzervativního trendu měšťanské a lidové zbožnosti. Respektuje rozvrh děje i formální postupy podobných skladeb. Hru otevírá prolog (uvítání a krátké shrnutí děje), následuje scéna andělského zvěstování pastýřům, dále klanění pastýřů narozenému dítěti a dialog, v němž si Maria stěžuje na svou chudobu a vyzývá Josefa, aby v rendlíčku ohřál zbytek kašičky pro hladové děťátko. Hra pokračuje výstupem tří králů, kteří po krátké poradě přistupují před krále Heroda, aby se dověděli o místě Kristova narození. Tři králové pak posílají k Josefovi posla, jsou Marií přizváni a klaní se Kristu. Herodes poté rozkazuje vojákům vyvraždit dětí v celém království, vojáci v krátkém náznakovém výstupu s dvěma Židovkami plní rozkaz a vracejí se ke králi. Anděl vyzývá Josefa k útěku do Egypta, Josef oznamuje Marii boží vůli, ta hořekuje nad údělem svého syna a spolu s Josefem odchází. Epilog se obrací k divákům a prosí je o almužnu.

Hra má v duchu humanistické tradice silně statický a deklamační ráz, předpokládá zřejmě realizaci na jednoduchém simultánním jevišti, umožňujícím rychlé změny dějišť a náznakovou akci (přechody postav přes jeviště, pokleknutí, poklona apod.). Při změnách dějiště je ­také na několika místech předepsána instrumentální hudba nebo zpěv. Pastýři, tři králové a epizodní postavy jsou vystiženy pouze obecně, individuální rysy nesou pouze postavy Panny Marie, Josefa a Heroda. Maria je pojata v lyrickém a elegickém duchu jako něžná a starostlivá matka, Josef je tradičně „stareček shrbený“, unavený starostmi a hledající posilu v alkoholu (ve hře je jako jediný nositelem komického prvku). U krále Heroda je akcentován jeho strach o vlastní moc a bezohledná krutost. Hra je napsána převážně osmislabičným sdruženě rýmovaným veršem (pouze ojediněle v promluvách Marie a Heroda je užito vznešenějšího verše jedenáctislabičného). Její rozsah je 899 veršů.

Mezi K. dramatické texty lze zahrnout také skladbu Verše, kteréž přináležejí ad instrumenta passionis Christi k cvičení a říkání jich mládeže v Veliký pátek (1644). Jde o pašijovou slavnost obsahující monology třinácti andělů před zpěvem „Vstalť jest této chvíle“. Skladba vychází z tradice deklamačních cvičení a liturgických performancí, hojně pěstovaných zejména jezuity.

Od her s náboženským obsahem se příkře odlišují K. intermedia, krátké komické hříčky určené zřejmě k předvádění v masopustu a při podobných slavnostech. Byla napsána mezi 1644–46. Jsou to Intermedium kratochvilné o selském hňupu chtějícím žákem býti, text ­Sequitur aliud intermedium ridiculosum continens in se stupiditatem cuiusdam rustici ad medicum confugientis [Následuje jiné intermedium pojednávající o hlouposti jednoho sedláka, který šel k lékaři], Intermedium nové o nemravných chrapouních, kterak jeden druhému, totiž dobrý vožralec lepšímu vožralci, svou ženu arcivožralou prodal, Intermedium o ženě selské hladem stonající a o muži o zdraví její se starajícím, Intermedium kratochvilné o grobiáních o urozenost se nesnadících a na vojnu, též na posvícení, ano i k ženění se strojících…, Intermedium o jednom sedláku hloupým, jehožto manželka po své vůli měla, ano jej i právala…, Intermedium de duobus rusticis rixantibus de lana caprina [Intermedium o dvou sedlácích hádajících se o kozí chlup]. Ve všech vystupuje v různých variacích komický typ hloupého sedláka, oblíbený již ve starší české dramatické tvorbě (→ Selský masopust). Děj intermedií je velmi prostý, jde o pouhý sled situací, jehož cílem není konkrétní dějová pointa, nýbrž vystižení groteskních karikatur selských hlupáků. Situační komiky dosahuje autor konfrontací omezených sedláků s rolemi, kterým nejsou schopni dostát (selský synek chce být žákem, sedlák nerozumí, nač se ho lékař táže, sedláci chtějí získat zásluhy ve válce a přou se o svou urozenost apod.), či realizací absurdních nápadů, které sedláci dostanou (opilý sedlák prodává jinému opilci svou ženu, sedlák chce vysedět ze sýrů telata).

V duchu humanistické tradice má dialog K. intermedií silně deklamační ráz, hlavním prostředkem charakterizace postav je tedy jazyk. Je groteskně nadsazený (postavy často karikují samy sebe) a plný hrubých vulgarismů. Promluvy postav vzdělanějších a postav sedláků však autor jazykově rozlišuje kultivovaností mluvy. Uplatňuje i postupy příznačné pro vzdělaneckou literaturu, avšak bez ohledu na sociální rozlišení postav (rozvinutá přirovnání, míšení latinského textu s českým, latinské názvy postav a poznámky). Intermedia jsou složena v tradičním českém osmislabičném verši, sdruženě rýmovaném.

Užívání scénických poznámek v jednotlivých textech kolísá. Zatímco Sequitur aliud intermedium… je pojato jako komická disputace a obsahuje s výjimkou úvodní scénické poznámky pouze promluvy dvou postav, v jiných intermediích autor běžně popisuje akci (příchody, odchody, pohyb po jevišti, gestika, hlasový projev, tanec, hudba, rekvizity). Z tohoto hlediska nejrozvinutější Intermedium o jednom sedláku hloupým… předepisuje dokonce několik dějišť (světnice, hospoda, chlév). Lze se domnívat, že intermedia byla hrána v interiéru na jednoduchém jevišti, v některých případech snad s náznakem simultánní scény. V kostýmování a hereckém výraze bylo jistě přihlíženo ke groteskní hyperboličnosti jazyka. Označení postav v Intermediu kratochvilném o grobiáních… termíny „diškantista“ (chlapecký soprán) a „altista“ (nižší chlapecký hlas) svědčí o tom, že intermedia mohla být hrána mladými studenty. Ze spojení vysokých hlasů s postavami hloupých sedláků mohl být těžen další komický efekt.

Edice

F. Menčík: Prostonárodní hry divadelní I (Vánoční hry), Holešov 1894, s. 1–23 (Actus pobožný o Narození Syna Božího, pána našeho Ježíše Krista); Selské čili sousedské hry českého baroka, ed. Z. Kalista, Praha 1942, s. 35–68 (Actus); A. Podlaha: V. F. Kozmanecia lidové hry z let 1644–1646, Český lid 7, 1898, s. 429–434 (O selském synku chtějícím žákem býti); pokračování tamtéž 8, 1899, s. 11–16 (O ženě selské hladem stonající…), s. 91–93 (O planém nedorozumění mezi dvěma sedláky), s. 238–242 (O grobiáních o urozenost se nesnadících) + Kozmánkova hra o nedbalém sedláku, jenž maje místo manželky své, jež do města šla, ošetřovati dobytek, toho neučinil (r. 1645), Český lid 14, 1905, s. 129–132; V. F. Kocmánek: Sedm interludií, ed. J. Hrabák, Praha 1953; Lidové drama pobělohorské, ed. J. Hrabák, Praha 1951, s. 13–27 (Interludium kratochvilné o krobiáních o urozenost se nesnadících), (233); [Kocmánkův sborník], digitální faksimile a popis in www.memoria.cz (projekt Memoriae mundi series bohemica).

Prameny a literatura

Strahovská knihovna, sign. DA IV 27: rukopisný sborník děl V. F. K. • E. Weyrauch: Bericht über die in der Bibliothek des Praemonstratenserstiftes Strahov in Prag aufbewahrten Handschriften des W. F. K., Sitzungsberichte der K. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 1860, č. 1, s. 58; A. Rybička: F. V. K. Čáslavský (Dodatky a opravy k biografiím…), ČČM 1872, s. 214; Menčík 1895, s. 81, 89; S. Souček: Rakovnická hra vánoční, Brno 1929, passim; Z. Kalista: České baroko, Praha 1941, s. 104, 336; F. Všetička: K. vánoční hra, ČNM 153, řada historická, 1984, s. 123–127; T. Havelka: Komika a tragika typů českého dramatu doby ba­roka, Tvar 8, 1998, č. 8, s. 6n.; viz Edice. • DČD I, Dlabač, LČL, OSN

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 287–289
Autor: Ondřej Hučín