Kodíček, Josef: Porovnání verzí

Verze z 6. 6. 2016, 14:39 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky) m ← Porovnání se starší verzí		Aktuální verze z 12. 5. 2021, 14:22 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)
(Není zobrazeno 23 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádka 1:		Řádka 1:
	<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress>		<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress>
	<span id="PageFillProgress">4</span>		<span id="PageFillProgress">4</span>
−	</ee:progress>	+	</ee:progress>{{Infobox Osoba
−	{{Infobox Osoba	+	| jméno=<ee:firstname>Josef</ee:firstname>
−	| jméno = <ee:firstname>Josef</ee:firstname>	+	| příjmení=<ee:lastname>Kodíček</ee:lastname>
−	| příjmení = <ee:lastname>Kodíček</ee:lastname>	+	| pseudonym=<ee:pseudonym>E. V. Prokop, Jan Albert, Jožka, K. Luťovský, j. k., jk., k., J. K., J. K-ček., -k.K., K-k., K-ček., Os., Ostens, P. Os., P. Ostens, Pavel Ostens, ß</ee:pseudonym>
−	| pseudonym = <ee:pseudonym>E. R. [ = Egon Reisen], E. V. Prokop, Jan Albert, Jožka, K. Luťovský, j. k., jk., k., J. K., J. K-ček., K., K-k., K-ček., -k., Os., Ostens, P. Ostens, P. Os., Pavel Ostens, ß</ee:pseudonym>	+	| narozen=<ee:mvchronology type="narození" field="date_from">
−	| narozen = <ee:mvchronology type="narození" field="date_from">	+
	24. 1. 1892		24. 1. 1892
	</ee:mvchronology>		</ee:mvchronology>
−	| místoNarození = <ee:mvchronology type="narození" field="place">	+	| místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place">
	Praha (CZ)		Praha (CZ)
	</ee:mvchronology>		</ee:mvchronology>
−	| zemřel = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from">	+	| zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from">
	3. 11. 1954		3. 11. 1954
	</ee:mvchronology>		</ee:mvchronology>
−	| místoÚmrtí = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="place">	+	| místoÚmrtí=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="place">
−	Mnichov (CZ)	+	Mnichov (D)
	</ee:mvchronology>		</ee:mvchronology>
−	| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>	+	| foto=<ee:titleimage>kodicek.jpg</ee:titleimage>
−	| povolání = <ee:profession>divadelní a literární a výtvarný kritik, překladatel, dramaturg, režisér,</ee:profession>	+	| fotodesc=<ee:imagedesc>Josef Kodíček, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.</ee:imagedesc>
		+	| povolání=<ee:profession>divadelní a literární a výtvarný kritik, překladatel, dramaturg, režisér,</ee:profession>
	}}<ee:perex>		}}<ee:perex>
	Všestranný divadelník čapkovské generace, z jehož díla nejvýznamnější byla činnost kritická, teoretická a redakční. Literární kritiku považoval za svébytný umělecký druh, jenž má spoluvytvářet a určovat vývoj. Postuláty, formulované v teoretických studiích a nekompromisně vyžadované v divadelních kritikách, se pokoušel uplatnit v období vlastního dramaturgického a režijního působení ve vinohradském divadle (1927–30).		Všestranný divadelník čapkovské generace, z jehož díla nejvýznamnější byla činnost kritická, teoretická a redakční. Literární kritiku považoval za svébytný umělecký druh, jenž má spoluvytvářet a určovat vývoj. Postuláty, formulované v teoretických studiích a nekompromisně vyžadované v divadelních kritikách, se pokoušel uplatnit v období vlastního dramaturgického a režijního působení ve vinohradském divadle (1927–30).
−	</ee:perex>	+	</ee:perex><ee:content>
−	<cshow logged="1">	+	Pocházel z českožidovské pražské rodiny právního úředníka Hermanna K. a Hermine, roz. Jedlinsky; byl nejstarší z šesti dětí. Vystudoval Akademické gymnázium, kde se seznámil s K. Čapkem. Po maturitě 1911 se zapsal na práva, univerzitní studia pro vypuknutí 1. světové války nedokončil. Musel narukovat a byl odvelen na balkánskou frontu, kde se nakazil malárií. Už za studií se začal věnovat žurnalistice: 1910–12 psal o divadle a literatuře do českožidovského listu Rozvoj, 1911–14 byl hlavním divadelním recenzentem kulturně politického týdeníku Přehled, kde tiskl i články o výtvarném umění a architektuře. 1913–14 byl členem redakčního kruhu divadelní a literární revue Scéna. Po válce publikoval výtvarné kritiky v časopisech Národ a Červen. Od 1919 byl jeho hlavním působištěm nový deník českožidovského hnutí Tribuna, v němž pracoval do 1927 jako vedoucí redaktor divadelní rubriky a sekretář redakce. 1927–30 působil jako dramaturg a příležitostný režisér v Městském divadle na Královských Vinohradech, proto divadelně kritickou činnost dočasně přerušil. Referentem Tribuny zůstal až do jejího zániku na konci 1928, psal o výtvarném umění, o veřejně společenských událostech i politických tématech. Ve třicátých letech přispíval jako nezávislý novinář pravidelněji do Českého slova, Přítomnosti a německojazyčného Prager Mittag, občas do dalších periodik. Dramaturgicky spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana a věnoval se filmové scenáristice a režii. Po podepsání mnichovské dohody v září 1938 opustil v první emigrační vlně z rasových důvodů Československo. Následovala jej manželka Illa, roz. Knina, rakouská majitelka úspěšných podniků na dámské prádlo. Válečná léta strávil v londýnském exilu jako hlasatel, redaktor a vedoucí českého vysílání BBC. 1945–48 byl šéfredaktorem časopisu československého ministerstva zahraničních věcí The Central European Observer (1948 A Tragic Lesson /Tragická lekce/, odsudek únorového puče). Po nastolení komunistického režimu v Československu se do vlasti už nikdy nevrátil. Od 1951 do smrti pracoval v londýnské, později v mnichovské pobočce rádia Svobodná Evropa jako jeden z jejích průkopníků. Mj. byl členem komise (spolu s P. Tigridem a A. Heidlerem), posuzující hlasovou úroveň uchazečů o práci v české redakci RFE, adepty následně učil rozhlasovému projevu. Režíroval zpravodajské a publicistické vysílání, postupně se jeho doménou staly literárně dramatické pořady. V rámci cyklu Hra týdne (rozhlasové adaptace dramat) nastudoval více než sto inscenací; k nejvýznamnějším patřily hry bratří Čapků, Peroutkova alegorie ze starého Říma ''Šťastlivec Sulla''. 1952 stál u zrodu nakladatelství Editions Sokolova, v jehož edici Knihy v exilu vycházela původní česká a slovenská literatura. Zemřel v Mnichově, zpopelněn byl v Londýně.
−	<ee:content>	+
−	Pocházel z českožidovské pražské rodiny právního úředníka Hermanna K. a Hermine, roz. Jedlinsky. Studoval na Akademickém gymnáziu, kde se seznámil s K. Čapkem, maturoval 1911. Práva na Karlově univerzitě nedostudoval, protože byl hned na počátku 1. světové války odveden do rakousko-uherské armády a odvelen na balkánskou frontu, kde se nakazil malárií. Už za gymnaziálních a vysokoškolských studií se začal věnovat žurnalistice, 1910–12 publikoval příspěvky o divadle a literatuře v českožidovském listu Rozvoj, 1911–14 byl hlavním divadelním recenzentem kulturně politického týdeníku Přehled, kde tiskl i články o výtvarném umění a architektuře. 1913–14 byl členem redakčního kruhu, který vydával divadelní a literární revui Scéna. Po válce publikoval výtvarné kritiky v časopisech Národ a Červen, jeho hlavním působištěm se však stal nově založený deník českožidovského hnutí Tribuna, kde byl 1919–27 vedoucím redaktorem divadelní rubriky a sekretářem redakce. 1927 divadelně kritické práce zanechal, kulturním referentem Tribuny zůstal až do jejího zániku na konci 1928, věnoval se výtvarné kritice a kulturně politickým tématům. Divadelně kritickou činnost dočasně přerušil při nástupu do divadelní praxe: 1927–30 působil jako dramaturg a příležitostný režisér v Městském divadle na Královských Vinohradech. Ve 30. letech přispíval jako nezávislý novinář do měsíčníku Panoráma, do Přítomnosti, Lidových novin, Světozoru aj., dramaturgicky spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana a věnoval se filmové scenáristice a režii. Poté, co 1938 došlo k podpisu mnichovské dohody, opustil v první emigrační vlně z rasových důvodů Československo. Válečná léta strávil v londýnském exilu jako hlasatel, redaktor a vedoucí českého vysílání BBC. 1945–48 byl vydavatelem a šéfredaktorem časopisu československého ministerstva zahraničních věcí The Central European Observer, ve kterém publikoval 1948 článek A Tragic Lesson (Tragická lekce), ostře odsuzující únorový komunistický převrat ve vlasti. Od 1951 do smrti pracoval v londýnské a později v mnichovské pobočce Svobodné Evropy jako jeden z jejích průkopníků. Byl členem komise (spolu s P. Tigridem a A. Heidlerem), posuzující hlasovou úroveň uchazečů o práci v české redakci RFE, které následně učil rozhlasovému projevu. Režíroval zpravodajské a publicistické vysílání, postupně se jeho doménou staly literárně dramatické pořady. V rámci cyklu rozhlasových adaptací dramatických textů her Hra týdne nastudoval více než sto inscenací, z nichž k nejvýznamnějším patřily hry bratří Čapků nebo Peroutkova alegorie ze starého Říma ''Šťastlivec Sulla'', jejíž uvedení v Národním divadle zastavil komunistický puč. 1952 byl '''K.''' členem redakčního kruhu, který založil exilové nakladatelství Editions Sokolova, v jehož edici Knihy v exilu vycházela původní česká a slovenská literatura. '''K. '''zemřel 1954 v Mnichově, zpopelněn byl v Londýně.	+
−	Do literatury vstoupil 1913 expresionistickou básní Ode dne proměny v ''Almanachu na rok 1914''. Přihlásil se tak ke svým vzorům O. Fischerovi, O. Theerovi a především K. Čapkovi, s nímž ho pojilo přátelství i pozdější příslušnost k tzv. pátečníkům. 1926 se stal jedním z prvních členů Čapkem založeného českého centra PEN klubu. Překládal z němčiny romány a novely (L. Feuchtwanger, L. Frank), z italštiny básně (F. T. Marinetti). Zájem o výtvarné umění vedle časopiseckých článků o evropském malířství a referátů o výstavách současných umělců prokázal v monografii malíře a grafika V. Špály (1927). Jako mnozí další divadelníci (Honzl, Vančura, E. F. Burian) se '''K.''' pokusil i o filmovou tvorbu. Byl spoluautorem scénáře prvního česky mluvícího zvukového filmu ''Když struny lkají'' (1930, s M. Marešem, Q. E. Kujalem a F. Fehérem) a scénáře filmového přepisu staropražské legendy ''Golem'' (1936, s A.-P. Antoinem a J. Duvivierem). Pro vlastní filmové režie si vybral adaptace divadelních her – Čapkova ''Loupežníka'' (1931, podle vlastního scénáře) a Langrovo ''Obrácení Ferdyše Pištory'' (1931, scénář s K. Poláčkem). Filmy se setkaly s rozpačitým přijetím kritikou a diváckým nezájmem.	+	[[File:Kodicekdva.jpg|left|300px|Josef Kodíček v mládí, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]Jako literát debutoval v ''Almanachu na rok 1914 ''(1913) expresionistickou básní Ode dne proměny. Přihlásil se tak ke svým vzorům O. Fischerovi, O. Theerovi a především K. Čapkovi, s nímž ho pojilo přátelství i pozdější příslušnost k tzv. pátečníkům. 1926 se stal jedním z prvních členů Čapkem založeného českého centra PEN klubu. Překládal z němčiny romány a novely (L. Feuchtwanger, L. Frank), z italštiny básně (F. T. Marinetti). Jako mnozí další divadelníci (Honzl, Vančura, E. F. Burian) se '''K.''' pokusil i o filmovou tvorbu. Byl spoluautorem scénáře prvního českého zvukového filmu ''Když struny lkají'' (1930, s J. Brandtem, M. Marešem, Q. E. Kujalem a F. Fehérem – režisér) a scénáře filmového přepisu staropražské legendy ''Golem'' (1936, s A.-P. Antoinem a J. Duvivierem). Pro vlastní filmové režie si vybral adaptace divadelních her – Čapkova ''Loupežníka'' (1931, podle vlastního scénáře) a Langrovo ''Obrácení Ferdyše Pištory'' (1931, scénář s K. Poláčkem). Filmy se setkaly s rozpačitým přijetím kritikou a diváckým nezájmem.
−	Divadlu se '''K.''' věnoval celý život v mnoha profesích. Nejvýznamnější byla činnost kritická, teoretická a redakční. Do literatury vstoupil s tzv. druhou vlnou české divadelní kritiky, soustředěnou kolem čtrnáctideníku Scéna (s A. Dvořákem, E. Taussigem, O. Fischerem). Od 1910 sledoval jako recenzent zejména obě hlavní pražské oficiální scény (Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech), ojediněle i inscenace Intimního divadla umění na Smíchově (Švandovo divadlo), Divadla Vlasty Buriana, Divadla umění nebo Divadla mladých na Slupi. Spojení jeho všestranného vzdělání a orientace ve světovém dramatu s ostrými, sebejistými, nekompromisními soudy a čtivým jazykem z něj učinilo nejvýraznějšího i nejobávanějšího divadelního kritika čapkovské generace. Jeho recenze měly hlavně zpočátku většinou literární charakter, vycházel z dramatického textu jako hlavní složky představení (přestože v teoretických pracích volal po jednotě tří složek divadla – autora, režie a herců), inscenaci hodnotil okrajově. Znakem divadelní hry pro něho byla akce, oprávněnost lyrického dramatu připustil až po Čapkově ''Loupežníku''. Nespokojenost s charakterem soudobé české tvorby jej vedla k teoretickým požadavkům stavebně i významově uzavřeného dramatu, které formuloval v teoretických článcích a konkretizoval v recenzích. '''K. '''nepovažoval divadelní kritiku za činnost vědeckou, ale za svébytný druh umění, který nemá za úkol soudit, ale spoluvytvářet a určovat vývoj. Snažil se toho docílit sugestivitou, spojením formulačně přesných objektivních popisů se subjektivními postřehy, často ironií až zesměšněním autora či tvůrců. Přestávka vynucená první světovou válkou rozdělila '''K.''' divadelně kritickou činnost na dvě období. 1910–14 v teoretických článcích i referátech v souladu s programem Scény prosazoval odklon od psychologického realismu a impresionismu Kvapilovy éry. Místo samoúčelné dekorativnosti, vnější okázalosti a nadbytečné stylizace požadoval v divadle pravdivost, jevištní dynamiku, emotivní akce. Hlásil se k expresionismu jako novému stylu přicházejícímu z Německa, vítal pohostinsky uvedené expresionistické režie F. Zavřela, v té době působícího v Mnichově. 1919–27 na svou představu moderního divadla navázal v referátech deníku Tribuna, pokračoval v boji proti ornamentálnosti symbolistického divadla, ale také proti realismu a naturalismu na jevišti. Naplnění svých teoretických postulátů nacházel zejména v režiích K. H. Hilara. Vývoj jeho tvorby ve vinohradském a později Národním divadle doprovázel referáty a studiemi, ve kterých prokázal schopnost analýzy nejen dramatického textu, ale i jeho scénického provedení. Vysoce hodnotil Hilarovy inscenace Shakespearových her. Od poloviny 20. let přivítal '''K.''' jako další článek ve vývoji divadla civilismus, směřující ke střídmějšímu výrazu a nahrazující patetická gesta expresionismu vnitřní dramatičností. Nástup civilismu přišel v době, kdy '''K.''' zaměnil recenzentskou činnost za praktické působení v divadle, v jeho duchu režíroval hry na Vinohradech. Ve 30. letech se v teoretických článcích vrátil ke svému pojetí kritiky jako svébytného druhu umění, jehož současnou úroveň odsoudil v sarkastických až urážlivých článcích Rozhovor o kritice, Po rozhovoru o kritice a Rozhovor kritiků. Provokativní polemiky, vyvolávající často soudní žaloby pro urážku na cti, uveřejňoval '''K.''' po celou dobu své spisovatelské činnosti. Už 1913 ve Scéně ukázal na dvě opačná hodnocení Jaroslava Vrchlického F. X. Šaldou, s nímž pak vedl polemiky na stránkách Peroutkovy Přítomnosti až do 20. let. Nekompromisně odmítl i Šaldova dramata. Spory na stránkách novin řešil i s A. Dvořákem, A. M. Píšou či M. Ruttem. Jako typický představitel klasického měšťanského divadla první poloviny 20. století od počátků brojil proti levicové avantgardě, na založení Devětsilu reagoval sarkastickým článkem Devěthnid. Stavěl se proti poetismu, přesvědčen o neetičnosti samoúčelné umělecké formy. Zamítal experimenty, nechápal pokusy o antiiluzívnost, protože iluze, snění a přetvářka byly pro něj podstatou divadla. Bouřil se proti surrealistickému popírání rozumu a logiky v literatuře, protože rozum považoval za atribut lidskosti. Za jediné skutečně moderní dramatické autory označoval trojici O’Neill, Pirandello, Shaw, z českých dramatiků si cenil K. Čapka, F. Langra a do určité doby A. Dvořáka. Ideálem herectví se mu stali E. Vojan a M. Hübnerová, jako jeden z prvních postřehl herecký talent i u V. Buriana, F. Futuristy nebo S. Rašilova.	+	Divadlu se '''K.''' věnoval po celý život a v řadě profesí; nejvýznamnější byla jeho činnost kritická, teoretická a redakční. Od 1910 sledoval jako recenzent obě hlavní pražské scény (Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech), pokusy Lyrického divadla a Divadla Umění, inscenační tvorbu Intimního (Švandova) divadla, později psal o kabaretech, Revoluční scéně, Divadle Vlasty Buriana a dalších scénách. Náležel k tzv. druhé vlně české divadelní kritiky, jež vystoupila začátkem desátých let a jejíž platformou se posléze stal čtrnáctideník Scéna (A. Dvořák, E. Taussig, O. Fischer). Spojení všestranného vzdělání a orientace ve světovém dramatu s ostrými, nekompromisními soudy učinilo z '''K.''' výrazného i obávaného divadelního kritika čapkovské generace. Zpočátku měly jeho recenze převážně literární charakter; prvořadý byl pro něho dramatický text, ač v teoretických statích volal po jednotě autora, režie a herců. Jevištní realizaci zprvu hodnotil spíše okrajově, avšak záhy nabývaly jeho soudy o režii, výpravě a herectví na pronikavosti a důrazu. Znakem divadelní hry pro něj byla akce, oprávněnost lyrického dramatu připustil až po Čapkově ''Loupežníku''. Nespokojenost s charakterem soudobé české dramatiky jej vedla k požadavkům stavebně i významově uzavřeného dramatu, které formuloval v teoretických statích a konkretizoval v recenzích. Divadelní kritiku pokládal za svébytný druh umění; přikládal jí úkol spoluvytvářet a určovat vývoj. Tomuto cíli se sám snažil přiblížit sugestivitou, spojením formulačně přesných objektivních popisů se subjektivními postřehy, často ironií až zesměšněním autora či tvůrců. V prvním období své divadelně kritické činnosti (1910–14) v souladu s programem časopisu Scéna prosazoval odklon od psychologického realismu a impresionismu Kvapilovy éry. Proti secesní dekorativnosti, okázalosti a samoúčelné stylizaci prosazoval dynamiku jevištního výrazu a emotivní akci. Hlásil se k expresionismu přicházejícímu z Německa a oceňoval pohostinské režie F. Zavřela, v té době působícího v Mnichově. Po válkou vynucené přestávce '''K. '''pokračoval v tažení proti ornamentálnosti symbolistního divadla, ale také proti realismu a naturalismu na jevišti. Naplnění svých představ a postulátů nacházel zejména v režiích K. H. Hilara. Jeho tvůrčí vývoj sledoval v referátech a studiích, pojících přesnost charakteristiky s básnivou evokací inscenace (''Režie jako básnické dílo''). V polovině dvacátých let '''K.''' vítal civilismus, jehož střídmý výraz a niterná dramatičnost vystřídaly vypjatý patos a dynamiku expresionismu. Jako zastánce klasického, tzv. měšťanského divadla první poloviny 20. století a jako vyznavač divadla dramatu odmítal experimentování nastupujících příslušníků avantgardy. Neiluzivní poetika mu byla cizí, neboť iluze, snění a mámení byly pro něj podstatou divadla. [[File:03.jpg|right|200px|Karikatura Josefa Kodíčka od Adolfa Hoffmeistera, b. d. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.|link=Karikatura Josefa Kodíčka od Adolfa Hoffmeistera, b. d. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]Sarkasticky komentoval založení Devětsilu (článkem Devěthnid), od počátku brojil proti levicové avantgardě. Stavěl se proti poetismu, přesvědčen o neetičnosti samoúčelné umělecké formy, a proti surrealistickému popírání rozumu a logiky v literatuře, protože rozum považoval za atribut lidskosti. Za skutečně moderní dramatické autory považoval E. O’Neilla, L. Pirandella a G. B. Shawa, z českých si cenil K. Čapka, F. Langera a do určité doby A. Dvořáka. Hereckým ideálem pro něj byli E. Vojan a M. Hübnerová, rozpoznal nevšední talent V. Buriana, F. Futuristy a X. Longenové. '''K.''' divadelně kritická práce vyvrcholila ve sbornících Dramatického svazu ''Nové české divadlo'' (redigoval je s M. Ruttem). Zde publikoval své nejrozsáhlejší, zásadní studie: Cesty nového divadla, Od hesel k lidskosti a Poezie skutečnosti. Situaci českého divadla a dramatu v nich nahlédl v kontextu světového divadelnictví a v historické perspektivě docenil přínos divadelníků, které jako kritik neakceptoval (J. Kvapil). Obšírně se zabýval civilismem, jehož význam však silně zveličil.
−	Vyvrcholením a zakončením '''K.''' divadelně kritické práce byly tři svazky sborníku ''Nové české divadlo'', vydávané Dramatickým svazem (orgán sdružujícím od 1919 divadelní kritiky, teoretiky i autory, '''K.''' byl jeho místopředsedou). Ve sbornících (redigoval je s M. Ruttem) publikoval své nejrozsáhlejší a zásadní studie. Jde o reprezentativní (obsahem i formou) pokus o zachycení pražského divadelního života (takřka výhradně však pouze oficiálních, kamenných scén) od konce 1. světové války do současnosti. Sborníky dávaly prostor i samotným tvůrcům (autorům, režisérům i hercům) vyjádřit svůj pohled na vlastní práci, čímž jsou cenné pro divadelně historické bádání. Kostrou prvního svazku, věnujícího se celému období od vzniku republiky, je vedle článků M. Rutteho Nové cesty českého dramatu a F. Götze Česká moderní divadelní kritika '''K.''' studie Cesty nového divadla (v obsahu nazvaná Cesty nového českého divadla). Po teoretických úvahách nad smyslem uměleckého díla a funkcí divadla a stručném nastínění historického vývoje a zvláštností českého divadelnictví v rámci evropského se autor věnuje jednotlivým tvůrcům, díky kterým se podle jeho názoru až v nedávné době česká divadelní kultura vyrovnala světové (režiséři J. Kvapil, F. Zavřel, J. Bor a zejména K. H. Hilar, výtvarníci V. Hofman, V. H. Brunner, J. Čapek, herci E. Vojan, M. Hübnerová, L. Dostalová). Ústřední stať je v prvním svazku sborníku doplněna portrétem V. Buriana a francouzsky psaným článkem o vývoji českého divadla od dob J. K. Tyla. V druhém svazku sborníku '''K.''' ve studii Od hesel k lidskosti hodnotí nástup civilismu jako nového divadelního stylu, srovnává současné americké a evropské drama (O’Neill, Pirandello, G. B. Shaw) a znovu se vrací k režiím K. H. Hilara, zejména k ''Hamletovi''. Třetí svazek obsahuje '''K.''' stať Poezie skutečnosti, která je další obhajobou jevištního civilismu proti umělecké afektovanosti, a krátké herecké portréty X. Longenové a K. Nolla. Studie ve sborníku Nové české divadlo zamýšlel '''K.''' jako divadelně historické, na rozdíl od činnosti recenzentské hodnotil hlavně kladné stránky jednotlivých inscenací, mnohé své ostře kritické soudy též přehodnotil a pochopil jako součást vývoje (Kvapilovy režie).	+	V duchu civilismu se nesla i '''K.''' dramaturgická a režijní činnost. Dramaturgii vnímal jako rovnocenné sepětí tvůrčí i organizátorské práce, usiloval o zajištění soběstačnosti nesubvencovaného divadla bez nutnosti klesnout pod úroveň dobrého vkusu. Na scéně se snažil prosadit vše, po čem volal v kritikách i teoretických statích: návrat od formalismu k nitru člověka, důraz na výstavbu dramatu a věrohodnost postav, věcnost, konkrétnost, odmítání patosu a afektovanosti. Páteří repertoáru se stala soudobá dramatika západní (L. Pirandello, G. B. Shaw, E. O´Neill) i domácí (K. Čapek, F. Langer, J. Hilbert, A. Dvořák). Uváděl i české autory 19. století (E. Bozděch, J. Vrchlický, J. Štolba), opakovaně se vracel ke světové klasice (H. Ibsen, L. N. Tolstoj, W. Shakespeare). Na české jeviště přivedl poprvé ''Žebráckou operu'' B. Brechta (1930), ale i utopistickou novinku E. Konráda ''Olbřím''. Práci dramaturga doplňoval přednáškami o moderních směrech v divadelnictví – portréty dramatiků i režisérů světového i českého divadla. Jako režisér prosazoval tzv. neviditelnou režii, spočívající v nenápadném vedení herců. Ovlivněn hilarovským civilismem nastudoval deset inscenací; nejvíce zaujali Shawovi ''Hrdinové'', Brucknerovi ''Zločinci'' a Sheriffův obraz války ''Konec cesty''. Nastudování ostatních her byla zčásti kopií zahraničních inscenací nebo replikou předchozích českých nastudování (Čapkovo ''R. U. R.'').
−	Své celoživotní umělecké postuláty, formulované v teoretických pracích a vyžadované v divadelních kritikách, se '''K. '''pokusil prakticky uplatnit v období dramaturgického a režijního působení v Městském divadle na Královských Vinohradech. Jeho cílem bylo zajistit soběstačnost nesubvencovaného divadla, ale neklesnout pod úroveň dobrého vkusu a vtisknout repertoáru určitý charakter. Soustředil se na soudobou západní i českou dramatiku, na české jeviště poprvé uvedl ''Žebráckou operu'' B. Brechta (1930), ale i utopistickou novinku E. Konráda ''Olbřím'' (1928). Práci dramaturga doplňoval přednáškami o moderních směrech v divadelnictví – portréty dramatiků i režisérů světového i českého divadla. Jako režisér prosazoval tzv. neviditelnou režii, jež má spočívat v nenápadném vedení herců. Ovlivněn hilarovským civilismem nastudoval deset inscenací, rozporuplně přijatých kritikou; z nich nejvíc zaujal Sheriffovým obrazem války ''Konec cesty'', Shawovými ''Hrdiny'' (obojí 1929) a Brucknerovými ''Zločinci'' (1930). Nastudování ostatních dramat byla zčásti kopií zahraničních inscenací (do jisté míry i Brucknerovi ''Zločinci'') nebo replikou předchozích českých nastudování (Čapkovo ''R. U. R.'').	+	'''K.''' zájem o soudobé světové drama se projevil i výběrem překladů. Kromě Marinettiho ''Ohnivého bubnu'', uvedeného v Národním divadle, překládal výhradně pro vinohradské divadlo během svého tamního angažmá. Soustředil se na díla německojazyčných autorů (F. Bruckner, R. Walter, G. Kaiser – scénicky nerealizovaný překlad hry ''Calaiští měšťané''). Patrně se pokusil i o vlastní hru; jeho autorství situační frašky …''zůstane to mezi námi'' o snu lékárnického pomocníka dobýt operním zpěvem Paříž však není jednoznačné.
−		+
−	Navzdory ostrým polemikám s F. X. Šaldou je pro oba autory typický zásadní rozdíl mezi vysokou úrovní kritické práce a průměrnou až podprůměrnou vlastní uměleckou tvorbou. Stejně jako '''K. '''filmové režie a většina jeho režií divadelních propadla u kritiky a obecenstva i původní situační fraška ''Zůstane to mezi námi'' o snu lékárnického pomocníka dobýt operním zpěvem Paříž (její autorství není zcela jednoznačné).	+
−		+
−	'''K.''' teoretický zájem o soudobé evropské i světové drama se v praxi projevil výběrem překladů. Kromě Marinettiho ''Ohnivého bubnu'', uvedeného v Národním divadle 1922, překládal výhradně v období svého dramaturgického a režijního působení ve vinohradském divadle. Soustředil se na dramatiku francouzskou (T. Bernard), americkou (B. Veiller), maďarskou (F. Molnár) či rakouskou (F. Bruckner). V rukopise zůstal scénicky nerealizovaný překlad hry G. Kaisera ''Calaiští měšťané''.	+
	</ee:content>		</ee:content>
	<ee:bibliography>		<ee:bibliography>
	== <ee:bibliography_label>Pseudonymy a šifry</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Pseudonymy a šifry</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>E. R. [ = Egon Reisen], E. V. Prokop, Jan Albert, Jožka, K. Luťovský, j. k., jk., k., J. K., J. K-ček., K., K-k., K-ček., -k., Os., Ostens, P. Ostens, P. Os., Pavel Ostens, ß</ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>E. V. Prokop, Jan Albert, Jožka, K. Luťovský, j. k., jk., k., J. K., J. K-ček., -k.K., K-k., K-ček., Os., Ostens, P. Os., P. Ostens, Pavel Ostens, ß</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>Jaroslav Kvapil, ''Rozvoj'' 2, 1908, č. 41, s. 4; Jánošík Jiřího Mahena, ''Rozvoj'' 4, 1910, č. 40, s. 4–5; Henrik Ibsen: Hedda Gablerova, ''Rozvoj'' 5, 1911, č. 3, s. 3; Jindřich Mošna, ''Rozvoj'' 5, 1911, č. 19, s. 1–2; Jaroslav Vrchlický: Hippodamie, ''Přehled'' 10, 1911/12, č. 13, s. 243–246; William Shakespeare: Večer tříkrálový, ''Přehled'' 10, 1911/12, č. 16, s. 295–296; Božena a Vilém Mrštíkovi: Anežka, ''Přehled'' 11, 1912/13, č. 2, s. 28–29; Cesta, ''Scena'' 1, 1. půlročník, 1913, č. 1, s. 10–13; Šimáček, ''Scena'' 1, 1. půlročník, 1913, č. 1, s. 28; K pojmu knižního dramatu, ''Scena'' 1, 1. půlročník, 1913, č. 2, s. 44–46; Eduard Vojan, ''Přehled'' 11, 1912/13, č. 32, s. 541–542; Kritický stav Vinohradského divadla, ''Přehled'' 11, 1912/13, č. 41, s. 698–699; Činohra. Drama Viktora Dyka, ''Přehled'' 12, 1913/14, č. 35, s. 617–619; Situace Národního divadla, ''Tribuna'' 1, 1919, č. 8, s. 5; Dělejte divadlo, ''Tribuna'' 1, 1919, č. 69, Příloha Tribuny, s. 13; K problému režiséra, ''Tribuna'' 1, 1919, č. 109, Příloha Tribuny, s. 12; K modernímu herci!, ''Tribuna'' 1, 1919, č. 229, s. 10–11; Arnošt Dvořák: Husité. K dnešní premiéře na Král. Vinohradech, ''Tribuna'' 1, 1919, č. 252, s. 2; Karel Čapek: Loupežník, ''Tribuna'' 2, 1920, č. 55, s. 2–3; Kappovština v divadelnictví, ''Tribuna'' 2, 1920, č. 89, s. 5–6; Eduard Vojan mrtev, ''Tribuna'' 2, 1920, č. 127, s. 1; Veliká Kateřina, ''Tribuna'' 2, 1920, č. 149, s. 2; Revoluční scéna, ''Tribuna'' 2. 1920, č. 211, s. 1–2; Büchnerův Vojcek (K premieře v Revoluční sceně), ''Tribuna'' 2, 1920, č. 274, s. 4–5; O Stavovské divadlo, ''Tribuna'' 2, 1920, č. 279, s. 4; Čtvrtstoletí Marie Hübnerové, ''Tribuna'' 2, 1920, č. 304, s. 5; Jasný den českého dramatu, ''Tribuna'' 3, 1921, č. 22, s. 5 a č. 23, s. 5–6 [K. Čapek: R. U. R.]; Gustav Schmoranz, ''Tribuna'' 4, 1922, č. 83, s. 5; Othello, ''Tribuna'' 4, 1922, č. 129, s. 3–4; Královna Kristýna. Strindberg a Hilar, ''Tribuna'' 4, 1922, č. 145, s. 3 a č. 146, s. 3; Vlastimil Burian a jeho druhové, ''Přítomnost'' 1, 1924, č. 6, s. 86–87; Marie Hübnerová, ''Tribuna ''8, 1926, č. 40, s. 3; Cesty nového divadla, in ''Nové české divadlo 1918–1926'', Praha 1926, s. 25–49; Vlasta Burian, tamtéž, s. 117–118; Le drame tchèque, tamtéž, s. 134–136; Od hesel k lidskosti, in ''Nové české divadlo 1927'', Praha 1927, s. 21–31; Umění není uměním, tamtéž, s. 105; Coup d’œil sur la mise en scène dans le théâtre tchécoslovaque, tamtéž, s. 119–122; Herec – vychovatel, ''Divadlo'' 7 (14), 1927/1928, č. 6, s. 54–56; Henrik Ibsen, ''Tribuna ''10, 1928, č. 69, s. 1; Jaroslav Kvapil šedesátníkem, ''Tribuna ''10, 1928, č. 227, s. 7; Divadlo a publicistika, ''Český svět ''25, 1928/1929, č. 5, s. 113–114; Poesie skutečnosti, in ''Nové české divadlo 1928–1929'', Praha 1929, s. 5-9; Xena Longenová, tamtéž, s. 114; Karel Noll, tamtéž, s. 115; Rozhovor o kritice, ''Přítomnost ''10, 1933, č. 7, s. 100–103; Po rozhovoru o kritice, ''Přítomnost ''10, 1933, č. 9, s. 137–140; Rozhovor kritiků, ''Přítomnost ''10, 1933, č. 11, s. 173–175; Čtvrt století české činohry. O Kvapila, ''Přítomnost'' 14, 1937, č. 16, s. 247–250; Hilarovo údobí. (Čtvrt století české činohry. II.), ''Přítomnost'' 14, 1937, č. 17, s. 266–269; Po Hilarovi a vedle Hilara. (Čtvrt století české činohry. III.), ''Přítomnost ''14, 1937, č. 18, s. 282–285; Vzpomínky na život a dílo Karla Čapka, ''Obzor ''2, 1942, č. 9/10, s. 2–6.</ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>Cesta, ''Scena'' 1, 1. půlročník, 1913, s. 10–13; Eduard Vojan, ''Přehled'' 11, 1912/13, s. 541–542; Činohra. Drama Viktora Dyka, ''Přehled'' 12, 1913/14, s. 617–619; Dělejte divadlo, ''Tribuna'' 20. 4. 1919, Příloha, s. 13; K problému režiséra, ''Tribuna''  8. 6. 1919, Příloha, s. 12; K modernímu herci!, ''Tribuna'' 28. 10. 1919; Karel Čapek: Loupežník, ''Tribuna'' 3. 3. 1920; Kappovština v divadelnictví, ''Tribuna'' 14. 4. 1920; Eduard Vojan mrtev, ''Tribuna'' 1. 6. 1920; Revoluční scéna, ''Tribuna'' 7. 9. 1920; Čtvrtstoletí Marie Hübnerové, ''Tribuna'' 29. 12. 1920; Jasný den českého dramatu, ''Tribuna'' 27. a 28. 1. 1921 [K. Čapek: ''R. U. R.'']; Othello, ''Tribuna'' 4. 6. 1922; Královna Kristýna. Strindberg a Hilar, ''Tribuna'' 24. a 25. 6. 1922; Vlastimil Burian a jeho druhové, ''Přítomnost'' 1, 1924, s. 86–87; Cesty nového divadla, in ''Nové české divadlo 1918–1926'', Praha 1926, s. 25–49; Vlasta Burian, tamtéž, s. 117–118; Od hesel k lidskosti, in ''Nové české divadlo 1927'', Praha 1927, s. 21–31; Umění není uměním, tamtéž, s. 105; Herec–vychovatel, ''Divadlo'' 7 (14), 1927/28, s. 54–56; Poesie skutečnosti, in ''Nové české divadlo 1928–1929'', Praha 1929, s. 5–9; Xena Longenová, tamtéž, s. 114; Karel Noll, tamtéž, s. 115; Rozhovor o kritice, ''Přítomnost ''10, 1933, s. 100–103; Po rozhovoru o kritice, tamtéž, s. 137–140; Rozhovor kritiků, tamtéž, s. 173–175; Čtvrt století české činohry. O Kvapila, ''Přítomnost ''14, 1937, s. 247–250; Hilarovo údobí. (Čtvrt století české činohry. II.), tamtéž, s. 266–269; Po Hilarovi a vedle Hilara. (Čtvrt století české činohry. III.), tamtéž, s. 282–285; Vzpomínky na život a dílo Karla Čapka, ''Obzor ''2, 1942, č. 9/10, s. 2–6.</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Redakce sborníků</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Redakce sborníků</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>''Nové české divadlo 1918–1926'', Praha 1926 (s M. Ruttem), ''Nové české divadlo 1927'', Praha 1927 (s M. Ruttem), ''Nové české divadlo 1928–1929'', Praha 1929 (s M. Ruttem).</ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>''Nové české divadlo 1918–1926'', Praha 1926 (s M. Ruttem), ''Nové české divadlo 1927'', Praha 1927 (s M. Ruttem), ''Nové české divadlo 1928–1929'', Praha 1929 (s M. Ruttem).</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Režie</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Režie</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>Městské divadlo na Královských Vinohradech<br/>S. Vane: ''Tajemná loď'', A. Strindberg: ''Otec'', R. Walter: ''Velké umění babické (Smrt Sokratova)'' – 1928; G. B. Shaw: ''Hrdinové'', T. Bernard: ''Poklad páně Barnereauův'', R. C. Sherriff: ''Konec cesty'', K. Čapek: ''R. U. R''. – 1929; F. Bruckner: ''Zločinci'', J. Ford: ''Giovanni a Annabella aneb Škoda, že to byla ''děvka, F. Molnár: ''Olympie – ''1930.</ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>'''Městské divadlo na Královských Vinohradech'''
		+
		+	S. Vane: ''Tajemná loď'', A. Strindberg: ''Otec'', R. Walter: ''Velké umění babické (Smrt Sokratova)'' – 1928; G. B. Shaw: ''Hrdinové'', T. Bernard: ''Poklad páně Barnereauův'', R. C. Sherriff: ''Konec cesty'', K. Čapek: ''R. U. R''. – 1929; F. Bruckner: ''Zločinci'', J. Ford: ''Giovanni a Annabella aneb Škoda, že to byla'' ''děvka'', F. Molnár: ''Olympie –'' 1930.</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Výprava</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Výprava</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>Městské divadlo na Královských Vinohradech<br/>F. Bruckner: ''Zločinci'' – 1930 (scéna).</ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>'''Městské divadlo na Královských Vinohradech'''
		+
		+	F. Bruckner: ''Zločinci'' – 1930 (scéna).</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Hra</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Hra</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>''Zůstane to mezi námi'' (pseud. Jan Albert), Div. V. Buriana 1933. </ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>''…zůstane to mezi námi'', Div. V. Buriana 1933 (pseud. Jan Albert). </ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>F. T. Marinetti: ''Ohnivý buben'', ND-StD 1922, i t. (s U. Dadonem); R. Walter: ''Velké umění babické (Smrt Sokratova)'', VD 1928; B. Veiller: ''Je Mary Duganová vinna? ''(pseud. E. V. Prokop), VD 1929; T. Bernard: ''Poklad páně Barnereauův ''(pseud. E. V. Prokop), VD 1929; F. Bruckner: ''Zločinci'' (pseud. E. V. Prokop), VD 1930; F. Molnár: Olympie (pseud. K. Luťovský), VD 1930.</ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>F. T. Marinetti: ''Ohnivý buben'', ND-StD 1922, i t. (s U. Dadonem); R. Walter: ''Velké umění babické (Smrt Sokratova)'', VD 1928; B. Veiller: ''Je Mary Duganová vinna? ''(pseud. E. V. Prokop), VD 1929; T. Bernard: ''Poklad páně Barnereauův ''(pseud. E. V. Prokop), VD 1929; F. Bruckner: ''Zločinci ''(pseud. E. V. Prokop), VD 1930; F. Molnár: ''Olympie ''(pseud. K. Luťovský), VD 1930.</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>NA: fond Policejní ředitelství, konskripce, kart. 278, obr. 211 [Kodiček Josef].	+	<ee:bibliography_content>AMP: Soupis pražských domovských příslušníků (otec Hermann Kodíček, * 1866).
−	Pozůstalost v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.</ee:bibliography_content>	+	NA: fond Policejní ředitelství, konskripce, kart. 278, obr. 211 (Josef Kodiček). Pozůstalost v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>O divadelně kritické činnosti: F. Götz: Spor generací, ''Host'' 3, 1923/24, s. 152–155; F. X. Šalda: Trojí generace, ''Kritika'' 1, 1924, s. 324–330 → ''Kritické projevy'' 12, Praha 1959, s. 270–278 + Mravy české divadelní kritiky, ''Kritika'' 2, 1925, s. 83 → ''Kritické projevy'' 13, Praha 1963, s. 116–118; F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, sb. ''Nové české divadlo 1918–1926'', 1926, s. 65–74; J. Fučík: Divadelní liberalismus, ''Tvorba'' 2, 1927, s. 38–43 → ''Divadelní kritiky'', Praha 1956, s. 266–270; -vh- [Miroslav Hýsek]: Nové české divadlo 1918–1926, ''Lumír'' 54, 1927/28, s. 387–388; F. X. Šalda: Kávová společnost propírá českou kritiku, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 208–219 → ''Z období Zápisníku ''I, Praha 1987, s. 508–513; F. X. Šalda: Obvinění české dramatické kritiky, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 223–224; J. Träger, O naší divadelní kritice, ''Nová svoboda'' 10, 1933, s. 126–127; L. Štoll: Pan K. polemizuje s Marxem, ''Levá fronta'' 3, 1933, s. 38–42 → ''Z bojů na levé frontě'', Praha 1964, s. 83–91; M. Liner: ''J. K. jako divadelní kritik'', dipl., FF UK Praha 1995; M. Tichý: ''Kritické dílo tzv. pragmatické generace'', dis., FF MU Brno 2008, s. 138–149, 186–195, 269–275 ''→ Kritické dílo čapkovské generace'', Praha 2009, s. 95–103, 134–140, 191–196 ●; o divadelních režiích: E. Janský: Rozhovor s J. K. – režisérem. ''Československé divadlo'' 11, 1928, s. 36–37 → ''Divadlo na Vinohradech 1907–1997'', Praha 1997, s. 49–50; B, ''Lidové noviny ''23. 2. 1928 [Tajemná loď]; A. M. Píša, ''Právo lidu'' 10. 12. 1928 [Velké umění babické]; Ot. F. [Fischer], ''Právo lidu'' 10. 4. 1929 [Hrdinové]; Č. [V. Červinka], ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 27 [Poklad páně Barnereauův] ●; ref. Konec cesty: J. Hilbert, ''Venkov'' 28. 9. 1929; Č. [V. Červinka], ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 70 ●; ref. R. U. R.: M. Rutte, ''Národní listy'' 16. 11. 1929, příl.; B, ''Lidové noviny'' 16. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], ''Právo lidu'' 16. 11. 1929; J. Hilbert, ''Venkov'' 16. 11. 1929 ●; -es-, ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 323 [Zločinci] ●; M. Rutte: Dva projevy o vinohradské krisi, ''Národní listy'' 4. 4. 1930, příl.; A. M. Píša: Český Kierkegaard a pražský Karl Kraus?, ''Právo lidu'' 5. 3. 1933; M. Rutte: Poznej sebe sama (Příspěvek k psychologii J. K.), ''Národní listy'' 11. 3. 1933; A. M. Píša: Polemika do nekonečna?, ''Právo lidu'' 12. 3. 1933; M. Rutte: J. K. neodpovídá…, ''Národní listy'' 18. 3. 1933 ●; Zůstane to mezi námi: äg. [J. Träger], ''Právo lidu'' 26. 2. 1933; -k-, ''Československé divadlo'' 16 (11), 1933, s. 66 ●; J. Stránský: Odchod exulanta, ''Československý přehled'' 1, 1954, č. 10, s. 22–23 [projev na pohřbu]; jtg [Träger]: J. K. (1892–1954), ''Divadelní noviny'' 11, 1967/68, č. 21, s. 2; J. Pejskar: Kodíček Josef, in ''Poslední pocta'', sv. 2, 1986, s. 93–96; J. Vojvodík: J. K., ''Národní politika'' 22, 1990, č. 4, příl. Zvon (Oběžník českého ústředního svazu v Německu), s. 1; J. Dressler: Rejdyjo, ''Národní politika'' 21, 1989, s. 5; F. Tomáš: ''Je sedm hodin středověkého času. Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy'', Praha 1990, s. 96–103; V. Just: Svobodná Thálie Svobodné Evropě, in M. Junek a kol.: ''Svobodně!'', Praha 2011, s. 104–125; M. Kosák, J. Pospíšil: K připravovanému výboru textů J. K. o divadle, ''Divadelní revue'' 24, 2013, č. 2, s. 113–119 [připojeno pět K. textů].	+	<ee:bibliography_content>F. Götz: Spor generací, ''Host'' 3, 1923/24, s. 152–155; F. X. Šalda: Trojí generace, ''Kritika'' 1, 1924, s. 324–330 → ''Kritické projevy'' XII, Praha 1959, s. 270–278 + Mravy české divadelní kritiky, ''Kritika'' 2, 1925, s. 83 → ''Kritické projevy'' XIII, Praha 1963, s. 116–118; F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, sb. ''Nové české divadlo 1918–1926'', 1926, s. 65–74; J. Fučík: Divadelní liberalismus, ''Tvorba'' 2, 1927, s. 38–43 → ''Divadelní kritiky'', Praha 1956, s. 266–270; -vh- [Miroslav Hýsek]: Nové české divadlo 1918–1926, ''Lumír'' 54, 1927/28, s. 387–388; E. Janský: Rozhovor s J. K. – režisérem, ''Československé divadlo'' 11, 1928, s. 36–37 → ''Divadlo na Vinohradech 1907–1997'', Praha 1997, s. 49–50; B, ref. Tajemná loď, ''Lidové noviny ''23. 2. 1928; A. M. Píša, ref. Velké umění babické, ''Právo lidu'' 10. 12. 1928; Ot. F. [Fischer], ref. Hrdinové, ''Právo lidu'' 10. 4. 1929; Č. [V. Červinka], ref. Poklad páně Barnereauův, ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 27 ● ref. Konec cesty: J. Hilbert, ''Venkov'' 28. 9. 1929; Č. [V. Červinka], ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 70 ● ref. R. U. R.: M. Rutte, ''Národní listy'' 16. 11. 1929, příl.; B, ''Lidové noviny'' 16. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], ''Právo lidu'' 16. 11. 1929; J. Hilbert, ''Venkov'' 16. 11. 1929 ● ref. Zločinci: -es-, ''Zvon'' 30, 1929/30, s. 323; M. Rutte, ''Národní listy'' 23. 1. 1930 ● M. Rutte: Dva projevy o vinohradské krisi, ''Národní listy'' 4. 4. 1930, příl.; F. X. Šalda: Kávová společnost propírá českou kritiku, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 208–219 → ''Z období Zápisníku ''I, Praha 1987, s. 508–513 + Obvinění české dramatické kritiky, ''Šaldův zápisník'' 5, 1932/33, s. 223–224; J. Träger, O naší divadelní kritice, ''Nová svoboda'' 10, 1933, s. 126–127; L. Štoll: Pan K. polemizuje s Marxem, ''Levá fronta'' 3, 1933, s. 38–42 → ''Z bojů na levé frontě'', Praha 1964, s. 83–91; A. M. Píša: Český Kierkegaard a pražský Karl Kraus?, ''Právo lidu'' 5. 3. 1933 ● polemika s K. článkem Rozhovor o kritice (Přítomnost): M. Rutte: Poznej sebe sama (Příspěvek k psychologii J. K.), ''Národní listy'' 11. 3. 1933; A. M. Píša: Polemika do nekonečna?, ''Právo lidu'' 12. 3. 1933; M. Rutte: J. K. neodpovídá…, ''Národní listy'' 18. 3. 1933 + S čím kdo zachází, tím i schází (Doslov je kampani pátečníků), tamtéž 30. 4. 1933, příl. ● ref. …zůstane to mezi námi: Karel Engelmüller, ''Národní politika'' 26. 2. 1933; V. K. Müller, ''Národní listy'' 26. 2. 1933; äg. [J. Träger], ''Právo lidu'' 26. 2. 1933; -k, ''Československé divadlo'' 16 (11), 1933, s. 66 ● J. Stránský: Odchod exulanta, ''Československý přehled'' 1, 1954, č. 10, s. 22–23 [projev na pohřbu]; jtg [Träger]: J. K. (1892–1954), ''Divadelní noviny'' 11, 1967/68, č. 21, s. 2; J. Pejskar: Kodíček Josef, in ''Poslední pocta'', sv. 2, 1986, s. 93–96; J. Vojvodík: J. K., ''Národní politika'' 22, 1990, č. 4, příl. Zvon (Oběžník českého ústředního svazu v Německu), s. 1; J. Dressler: Rejdyjo, ''Národní politika'' 21, 1989, s. 5; F. Tomáš: ''Je sedm hodin středověkého času. Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy'', Praha 1990, s. 96–103; M. Liner: ''J. K. jako divadelní kritik'', dipl., FF UK Praha 1995; M. Tichý: ''Kritické dílo tzv. pragmatické generace'', dis., FF MU Brno 2008, s. 138–149, 186–195, 269–275 ''→ Kritické dílo čapkovské generace'', Praha 2009, s. 95–103, 134–140, 191–196; V. Just: Svobodná Thálie Svobodné Evropě, in M. Junek a kol.: ''Svobodně!'', Praha 2011, s. 104–125; M. Kosák, J. Pospíšil: K připravovanému výboru textů J. K. o divadle, ''Divadelní revue'' 24, 2013, č. 2, s. 113–119 [s přetiskem 5 K. textů].
−	Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum </ee:bibliography_content>	+	Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum
		+
		+	[[File:Kodicekctyri.jpg|x500px|popisek: Josef Kodíček, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]  [[File:Kodiceksest.jpg|x500px|Josef Kodíček s manželkou, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]
		+
		+	[[File:Kodicekpet.jpg|x400px|Josef Kodíček s přáteli (spolupracovníky?), b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]</ee:bibliography_content>
	</ee:bibliography>		</ee:bibliography>
	<div class="chronology"><ee:chronology>		<div class="chronology"><ee:chronology>
	== Životní události ==		== Životní události ==
	* <ee:chronology_date_from>24. 1. 1892</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>		* <ee:chronology_date_from>24. 1. 1892</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>
−	* <ee:chronology_date_from>3. 11. 1954</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Mnichov (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>	+	* <ee:chronology_date_from>3. 11. 1954</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Mnichov (D)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>
	</ee:chronology></div>		</ee:chronology></div>
	<div class="names"><ee:names/></div>		<div class="names"><ee:names/></div>
Řádka 78:		Řádka 80:
	| noresultsheader=\n		| noresultsheader=\n
	}}		}}
−	</cshow>	+	<ee:published>'''Vznik:''' 2015{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Markéta Trávníčková]]{{break}}</ee:author>
−	<cshow logged="0">	+
−	'''Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po <span class="plainlinks">[{{fullurl:Speciální:Přihlásit|returnto={{FULLPAGENAMEE}}}} přihlášení]</span>.'''	+
−	</cshow>	+
−	<cshow logged="1">	+
−	<ee:published>'''Vznik:''' 2015</ee:published><br/>	+
−	<ee:source></ee:source><br/>	+
−	<ee:author>'''Autor:''' [[Markéta Trávníčková]]</ee:author>	+
−	</cshow>	+
	<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]]		<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]]
	[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>		[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>
Řádka 95:		Řádka 90:
	</ee:documentation>		</ee:documentation>
	</cshow>		</cshow>
−	<cshow logged="1">	+
	<references></references>		<references></references>
−	</cshow>
	<noinclude><languages></languages></noinclude>		<noinclude><languages></languages></noinclude>

---

Aktuální verze z 12. 5. 2021, 14:22

Pocházel z českožidovské pražské rodiny právního úředníka Hermanna K. a Hermine, roz. Jedlinsky; byl nejstarší z šesti dětí. Vystudoval Akademické gymnázium, kde se seznámil s K. Čapkem. Po maturitě 1911 se zapsal na práva, univerzitní studia pro vypuknutí 1. světové války nedokončil. Musel narukovat a byl odvelen na balkánskou frontu, kde se nakazil malárií. Už za studií se začal věnovat žurnalistice: 1910–12 psal o divadle a literatuře do českožidovského listu Rozvoj, 1911–14 byl hlavním divadelním recenzentem kulturně politického týdeníku Přehled, kde tiskl i články o výtvarném umění a architektuře. 1913–14 byl členem redakčního kruhu divadelní a literární revue Scéna. Po válce publikoval výtvarné kritiky v časopisech Národ a Červen. Od 1919 byl jeho hlavním působištěm nový deník českožidovského hnutí Tribuna, v němž pracoval do 1927 jako vedoucí redaktor divadelní rubriky a sekretář redakce. 1927–30 působil jako dramaturg a příležitostný režisér v Městském divadle na Královských Vinohradech, proto divadelně kritickou činnost dočasně přerušil. Referentem Tribuny zůstal až do jejího zániku na konci 1928, psal o výtvarném umění, o veřejně společenských událostech i politických tématech. Ve třicátých letech přispíval jako nezávislý novinář pravidelněji do Českého slova, Přítomnosti a německojazyčného Prager Mittag, občas do dalších periodik. Dramaturgicky spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana a věnoval se filmové scenáristice a režii. Po podepsání mnichovské dohody v září 1938 opustil v první emigrační vlně z rasových důvodů Československo. Následovala jej manželka Illa, roz. Knina, rakouská majitelka úspěšných podniků na dámské prádlo. Válečná léta strávil v londýnském exilu jako hlasatel, redaktor a vedoucí českého vysílání BBC. 1945–48 byl šéfredaktorem časopisu československého ministerstva zahraničních věcí The Central European Observer (1948 A Tragic Lesson /Tragická lekce/, odsudek únorového puče). Po nastolení komunistického režimu v Československu se do vlasti už nikdy nevrátil. Od 1951 do smrti pracoval v londýnské, později v mnichovské pobočce rádia Svobodná Evropa jako jeden z jejích průkopníků. Mj. byl členem komise (spolu s P. Tigridem a A. Heidlerem), posuzující hlasovou úroveň uchazečů o práci v české redakci RFE, adepty následně učil rozhlasovému projevu. Režíroval zpravodajské a publicistické vysílání, postupně se jeho doménou staly literárně dramatické pořady. V rámci cyklu Hra týdne (rozhlasové adaptace dramat) nastudoval více než sto inscenací; k nejvýznamnějším patřily hry bratří Čapků, Peroutkova alegorie ze starého Říma Šťastlivec Sulla. 1952 stál u zrodu nakladatelství Editions Sokolova, v jehož edici Knihy v exilu vycházela původní česká a slovenská literatura. Zemřel v Mnichově, zpopelněn byl v Londýně.

Jako literát debutoval v Almanachu na rok 1914 (1913) expresionistickou básní Ode dne proměny. Přihlásil se tak ke svým vzorům O. Fischerovi, O. Theerovi a především K. Čapkovi, s nímž ho pojilo přátelství i pozdější příslušnost k tzv. pátečníkům. 1926 se stal jedním z prvních členů Čapkem založeného českého centra PEN klubu. Překládal z němčiny romány a novely (L. Feuchtwanger, L. Frank), z italštiny básně (F. T. Marinetti). Jako mnozí další divadelníci (Honzl, Vančura, E. F. Burian) se K. pokusil i o filmovou tvorbu. Byl spoluautorem scénáře prvního českého zvukového filmu Když struny lkají (1930, s J. Brandtem, M. Marešem, Q. E. Kujalem a F. Fehérem – režisér) a scénáře filmového přepisu staropražské legendy Golem (1936, s A.-P. Antoinem a J. Duvivierem). Pro vlastní filmové režie si vybral adaptace divadelních her – Čapkova Loupežníka (1931, podle vlastního scénáře) a Langrovo Obrácení Ferdyše Pištory (1931, scénář s K. Poláčkem). Filmy se setkaly s rozpačitým přijetím kritikou a diváckým nezájmem. Divadlu se K. věnoval po celý život a v řadě profesí; nejvýznamnější byla jeho činnost kritická, teoretická a redakční. Od 1910 sledoval jako recenzent obě hlavní pražské scény (Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech), pokusy Lyrického divadla a Divadla Umění, inscenační tvorbu Intimního (Švandova) divadla, později psal o kabaretech, Revoluční scéně, Divadle Vlasty Buriana a dalších scénách. Náležel k tzv. druhé vlně české divadelní kritiky, jež vystoupila začátkem desátých let a jejíž platformou se posléze stal čtrnáctideník Scéna (A. Dvořák, E. Taussig, O. Fischer). Spojení všestranného vzdělání a orientace ve světovém dramatu s ostrými, nekompromisními soudy učinilo z K. výrazného i obávaného divadelního kritika čapkovské generace. Zpočátku měly jeho recenze převážně literární charakter; prvořadý byl pro něho dramatický text, ač v teoretických statích volal po jednotě autora, režie a herců. Jevištní realizaci zprvu hodnotil spíše okrajově, avšak záhy nabývaly jeho soudy o režii, výpravě a herectví na pronikavosti a důrazu. Znakem divadelní hry pro něj byla akce, oprávněnost lyrického dramatu připustil až po Čapkově Loupežníku. Nespokojenost s charakterem soudobé české dramatiky jej vedla k požadavkům stavebně i významově uzavřeného dramatu, které formuloval v teoretických statích a konkretizoval v recenzích. Divadelní kritiku pokládal za svébytný druh umění; přikládal jí úkol spoluvytvářet a určovat vývoj. Tomuto cíli se sám snažil přiblížit sugestivitou, spojením formulačně přesných objektivních popisů se subjektivními postřehy, často ironií až zesměšněním autora či tvůrců. V prvním období své divadelně kritické činnosti (1910–14) v souladu s programem časopisu Scéna prosazoval odklon od psychologického realismu a impresionismu Kvapilovy éry. Proti secesní dekorativnosti, okázalosti a samoúčelné stylizaci prosazoval dynamiku jevištního výrazu a emotivní akci. Hlásil se k expresionismu přicházejícímu z Německa a oceňoval pohostinské režie F. Zavřela, v té době působícího v Mnichově. Po válkou vynucené přestávce K. pokračoval v tažení proti ornamentálnosti symbolistního divadla, ale také proti realismu a naturalismu na jevišti. Naplnění svých představ a postulátů nacházel zejména v režiích K. H. Hilara. Jeho tvůrčí vývoj sledoval v referátech a studiích, pojících přesnost charakteristiky s básnivou evokací inscenace (Režie jako básnické dílo). V polovině dvacátých let K. vítal civilismus, jehož střídmý výraz a niterná dramatičnost vystřídaly vypjatý patos a dynamiku expresionismu. Jako zastánce klasického, tzv. měšťanského divadla první poloviny 20. století a jako vyznavač divadla dramatu odmítal experimentování nastupujících příslušníků avantgardy. Neiluzivní poetika mu byla cizí, neboť iluze, snění a mámení byly pro něj podstatou divadla. Sarkasticky komentoval založení Devětsilu (článkem Devěthnid), od počátku brojil proti levicové avantgardě. Stavěl se proti poetismu, přesvědčen o neetičnosti samoúčelné umělecké formy, a proti surrealistickému popírání rozumu a logiky v literatuře, protože rozum považoval za atribut lidskosti. Za skutečně moderní dramatické autory považoval E. O’Neilla, L. Pirandella a G. B. Shawa, z českých si cenil K. Čapka, F. Langera a do určité doby A. Dvořáka. Hereckým ideálem pro něj byli E. Vojan a M. Hübnerová, rozpoznal nevšední talent V. Buriana, F. Futuristy a X. Longenové. K. divadelně kritická práce vyvrcholila ve sbornících Dramatického svazu Nové české divadlo (redigoval je s M. Ruttem). Zde publikoval své nejrozsáhlejší, zásadní studie: Cesty nového divadla, Od hesel k lidskosti a Poezie skutečnosti. Situaci českého divadla a dramatu v nich nahlédl v kontextu světového divadelnictví a v historické perspektivě docenil přínos divadelníků, které jako kritik neakceptoval (J. Kvapil). Obšírně se zabýval civilismem, jehož význam však silně zveličil.

V duchu civilismu se nesla i K. dramaturgická a režijní činnost. Dramaturgii vnímal jako rovnocenné sepětí tvůrčí i organizátorské práce, usiloval o zajištění soběstačnosti nesubvencovaného divadla bez nutnosti klesnout pod úroveň dobrého vkusu. Na scéně se snažil prosadit vše, po čem volal v kritikách i teoretických statích: návrat od formalismu k nitru člověka, důraz na výstavbu dramatu a věrohodnost postav, věcnost, konkrétnost, odmítání patosu a afektovanosti. Páteří repertoáru se stala soudobá dramatika západní (L. Pirandello, G. B. Shaw, E. O´Neill) i domácí (K. Čapek, F. Langer, J. Hilbert, A. Dvořák). Uváděl i české autory 19. století (E. Bozděch, J. Vrchlický, J. Štolba), opakovaně se vracel ke světové klasice (H. Ibsen, L. N. Tolstoj, W. Shakespeare). Na české jeviště přivedl poprvé Žebráckou operu B. Brechta (1930), ale i utopistickou novinku E. Konráda Olbřím. Práci dramaturga doplňoval přednáškami o moderních směrech v divadelnictví – portréty dramatiků i režisérů světového i českého divadla. Jako režisér prosazoval tzv. neviditelnou režii, spočívající v nenápadném vedení herců. Ovlivněn hilarovským civilismem nastudoval deset inscenací; nejvíce zaujali Shawovi Hrdinové, Brucknerovi Zločinci a Sheriffův obraz války Konec cesty. Nastudování ostatních her byla zčásti kopií zahraničních inscenací nebo replikou předchozích českých nastudování (Čapkovo R. U. R.).

K. zájem o soudobé světové drama se projevil i výběrem překladů. Kromě Marinettiho Ohnivého bubnu, uvedeného v Národním divadle, překládal výhradně pro vinohradské divadlo během svého tamního angažmá. Soustředil se na díla německojazyčných autorů (F. Bruckner, R. Walter, G. Kaiser – scénicky nerealizovaný překlad hry Calaiští měšťané). Patrně se pokusil i o vlastní hru; jeho autorství situační frašky …zůstane to mezi námi o snu lékárnického pomocníka dobýt operním zpěvem Paříž však není jednoznačné.   

Pseudonymy a šifry

E. V. Prokop, Jan Albert, Jožka, K. Luťovský, j. k., jk., k., J. K., J. K-ček., -k.K., K-k., K-ček., Os., Ostens, P. Os., P. Ostens, Pavel Ostens, ß

Teatralia

Cesta, Scena 1, 1. půlročník, 1913, s. 10–13; Eduard Vojan, Přehled 11, 1912/13, s. 541–542; Činohra. Drama Viktora Dyka, Přehled 12, 1913/14, s. 617–619; Dělejte divadlo, Tribuna 20. 4. 1919, Příloha, s. 13; K problému režiséra, Tribuna  8. 6. 1919, Příloha, s. 12; K modernímu herci!, Tribuna 28. 10. 1919; Karel Čapek: Loupežník, Tribuna 3. 3. 1920; Kappovština v divadelnictví, Tribuna 14. 4. 1920; Eduard Vojan mrtev, Tribuna 1. 6. 1920; Revoluční scéna, Tribuna 7. 9. 1920; Čtvrtstoletí Marie Hübnerové, Tribuna 29. 12. 1920; Jasný den českého dramatu, Tribuna 27. a 28. 1. 1921 [K. Čapek: R. U. R.]; Othello, Tribuna 4. 6. 1922; Královna Kristýna. Strindberg a Hilar, Tribuna 24. a 25. 6. 1922; Vlastimil Burian a jeho druhové, Přítomnost 1, 1924, s. 86–87; Cesty nového divadla, in Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1926, s. 25–49; Vlasta Burian, tamtéž, s. 117–118; Od hesel k lidskosti, in Nové české divadlo 1927, Praha 1927, s. 21–31; Umění není uměním, tamtéž, s. 105; Herec–vychovatel, Divadlo 7 (14), 1927/28, s. 54–56; Poesie skutečnosti, in Nové české divadlo 1928–1929, Praha 1929, s. 5–9; Xena Longenová, tamtéž, s. 114; Karel Noll, tamtéž, s. 115; Rozhovor o kritice, Přítomnost 10, 1933, s. 100–103; Po rozhovoru o kritice, tamtéž, s. 137–140; Rozhovor kritiků, tamtéž, s. 173–175; Čtvrt století české činohry. O Kvapila, Přítomnost 14, 1937, s. 247–250; Hilarovo údobí. (Čtvrt století české činohry. II.), tamtéž, s. 266–269; Po Hilarovi a vedle Hilara. (Čtvrt století české činohry. III.), tamtéž, s. 282–285; Vzpomínky na život a dílo Karla Čapka, Obzor 2, 1942, č. 9/10, s. 2–6.

Redakce sborníků

Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1926 (s M. Ruttem), Nové české divadlo 1927, Praha 1927 (s M. Ruttem), Nové české divadlo 1928–1929, Praha 1929 (s M. Ruttem).

Režie

Městské divadlo na Královských Vinohradech

S. Vane: Tajemná loď, A. Strindberg: Otec, R. Walter: Velké umění babické (Smrt Sokratova) – 1928; G. B. Shaw: Hrdinové, T. Bernard: Poklad páně Barnereauův, R. C. Sherriff: Konec cesty, K. Čapek: R. U. R. – 1929; F. Bruckner: Zločinci, J. Ford: Giovanni a Annabella aneb Škoda, že to byla děvka, F. Molnár: Olympie – 1930.

Výprava

Městské divadlo na Královských Vinohradech

F. Bruckner: Zločinci – 1930 (scéna).

Hra

…zůstane to mezi námi, Div. V. Buriana 1933 (pseud. Jan Albert). 

Překlady

F. T. Marinetti: Ohnivý buben, ND-StD 1922, i t. (s U. Dadonem); R. Walter: Velké umění babické (Smrt Sokratova), VD 1928; B. Veiller: Je Mary Duganová vinna? (pseud. E. V. Prokop), VD 1929; T. Bernard: Poklad páně Barnereauův (pseud. E. V. Prokop), VD 1929; F. Bruckner: Zločinci (pseud. E. V. Prokop), VD 1930; F. Molnár: Olympie (pseud. K. Luťovský), VD 1930.

Prameny

AMP: Soupis pražských domovských příslušníků (otec Hermann Kodíček, * 1866).

NA: fond Policejní ředitelství, konskripce, kart. 278, obr. 211 (Josef Kodiček). Pozůstalost v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.

Literatura

F. Götz: Spor generací, Host 3, 1923/24, s. 152–155; F. X. Šalda: Trojí generace, Kritika 1, 1924, s. 324–330 → Kritické projevy XII, Praha 1959, s. 270–278 + Mravy české divadelní kritiky, Kritika 2, 1925, s. 83 → Kritické projevy XIII, Praha 1963, s. 116–118; F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, sb. Nové české divadlo 1918–1926, 1926, s. 65–74; J. Fučík: Divadelní liberalismus, Tvorba 2, 1927, s. 38–43 → Divadelní kritiky, Praha 1956, s. 266–270; -vh- [Miroslav Hýsek]: Nové české divadlo 1918–1926, Lumír 54, 1927/28, s. 387–388; E. Janský: Rozhovor s J. K. – režisérem, Československé divadlo 11, 1928, s. 36–37 → Divadlo na Vinohradech 1907–1997, Praha 1997, s. 49–50; B, ref. Tajemná loď, Lidové noviny 23. 2. 1928; A. M. Píša, ref. Velké umění babické, Právo lidu 10. 12. 1928; Ot. F. [Fischer], ref. Hrdinové, Právo lidu 10. 4. 1929; Č. [V. Červinka], ref. Poklad páně Barnereauův, Zvon 30, 1929/30, s. 27 ● ref. Konec cesty: J. Hilbert, Venkov 28. 9. 1929; Č. [V. Červinka], Zvon 30, 1929/30, s. 70 ● ref. R. U. R.: M. Rutte, Národní listy 16. 11. 1929, příl.; B, Lidové noviny 16. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 16. 11. 1929; J. Hilbert, Venkov 16. 11. 1929 ● ref. Zločinci: -es-, Zvon 30, 1929/30, s. 323; M. Rutte, Národní listy 23. 1. 1930 ● M. Rutte: Dva projevy o vinohradské krisi, Národní listy 4. 4. 1930, příl.; F. X. Šalda: Kávová společnost propírá českou kritiku, Šaldův zápisník 5, 1932/33, s. 208–219 → Z období Zápisníku I, Praha 1987, s. 508–513 + Obvinění české dramatické kritiky, Šaldův zápisník 5, 1932/33, s. 223–224; J. Träger, O naší divadelní kritice, Nová svoboda 10, 1933, s. 126–127; L. Štoll: Pan K. polemizuje s Marxem, Levá fronta 3, 1933, s. 38–42 → Z bojů na levé frontě, Praha 1964, s. 83–91; A. M. Píša: Český Kierkegaard a pražský Karl Kraus?, Právo lidu 5. 3. 1933 ● polemika s K. článkem Rozhovor o kritice (Přítomnost): M. Rutte: Poznej sebe sama (Příspěvek k psychologii J. K.), Národní listy 11. 3. 1933; A. M. Píša: Polemika do nekonečna?, Právo lidu 12. 3. 1933; M. Rutte: J. K. neodpovídá…, Národní listy 18. 3. 1933 + S čím kdo zachází, tím i schází (Doslov je kampani pátečníků), tamtéž 30. 4. 1933, příl. ● ref. …zůstane to mezi námi: Karel Engelmüller, Národní politika 26. 2. 1933; V. K. Müller, Národní listy 26. 2. 1933; äg. [J. Träger], Právo lidu 26. 2. 1933; -k, Československé divadlo 16 (11), 1933, s. 66 ● J. Stránský: Odchod exulanta, Československý přehled 1, 1954, č. 10, s. 22–23 [projev na pohřbu]; jtg [Träger]: J. K. (1892–1954), Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 21, s. 2; J. Pejskar: Kodíček Josef, in Poslední pocta, sv. 2, 1986, s. 93–96; J. Vojvodík: J. K., Národní politika 22, 1990, č. 4, příl. Zvon (Oběžník českého ústředního svazu v Německu), s. 1; J. Dressler: Rejdyjo, Národní politika 21, 1989, s. 5; F. Tomáš: Je sedm hodin středověkého času. Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy, Praha 1990, s. 96–103; M. Liner: J. K. jako divadelní kritik, dipl., FF UK Praha 1995; M. Tichý: Kritické dílo tzv. pragmatické generace, dis., FF MU Brno 2008, s. 138–149, 186–195, 269–275 → Kritické dílo čapkovské generace, Praha 2009, s. 95–103, 134–140, 191–196; V. Just: Svobodná Thálie Svobodné Evropě, in M. Junek a kol.: Svobodně!, Praha 2011, s. 104–125; M. Kosák, J. Pospíšil: K připravovanému výboru textů J. K. o divadle, Divadelní revue 24, 2013, č. 2, s. 113–119 [s přetiskem 5 K. textů].

Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum 

  

Vznik: 2015
Autor: Markéta Trávníčková