Bečvářová, Marie: Porovnání verzí

'''B.''' prokázala hned na počátku své divadelní kariéry výrazný talent a smysl pro charakterizační detail. Mladistvá začátečnice jiskřivého temperamentu začínala v rolích naivních dívenek a v tzv. kalhotkových rolích. Upoutala něžnou plachostí farské schovanky Aničky (Halbe: ''Mládí''), prosadila se v kvalitním ansámblu výstavního divadla (např. Růžena, Sudermann: ''Zápas motýlů''), při debutu v Plzni podala efektní výkon v kalhotkové roli vikomta z Letoriéru. Záhy bylo zřejmé, že z '''B.''' vyrůstá výborný ženský komik''.'' Pro formování jejího herectví bylo důležité angažmá v Plzni pod vedením V. Budila. Za působení v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Byla něžnou Dorotkou (Tyl: ''Strakonický dudák''), jímavou Pampeliškou (Kvapil: ''Princezna Pampeliška''), rozmarnou švitořivou Julinkou (Blumenthal–Kadelburg: ''U bílého koníčka''), hubatou služtičkou (Holberg: ''Muž, který nemá kdy''), rezolutní Marií (Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') i živelně divokou a vášnivou Routičkou (Hauptmann: ''Potopený zvon''). Jejímu herectví byla blízká dramatika realistického směru; uplatňovala se ve hrách domácích autorů (např. Markýtka ve Stroupežnického ''Našich furiantech'', Božena v Šimáčkových ''Směrech života'', Zdeňka Lebdušková v Šubertových ''Žních'') i v dramatech M. Gorkého (Krivcová, ''Měšťáci'', Nasťa, ''Na dně'', později Pelageja Ivanovna, ''Barbaři''). Svou vnímavostí a hereckou inteligencí bezpečně zvládala i role v básnických dramatech (Brianda z Luny ve Vrchlického ''Soudu lásky'') a v četných salonních konverzačních hrách. Tzv. charakterní obor obsáhla jak v komediálních, tak ve vážných polohách (např. Eva, Madách: ''Tragédie člověka''; Růža, Kosor: ''Požár vášní''), ale jen zřídka se uplatnila jako tragická hrdinka, které byly v Plzni doménou O. Beníškové a T. Brzkové. Po Budilově odchodu z vedení [[File:Becvarova.JPG|left|text-bottom|250px|Becvarova.JPG]]divadla (1911) excelovala i nadále v komických rolích, prokazujíc smysl pro jadrný humor (mj. Kateřina v Shakespearově ''Zkrocení zlé ženy'', Corina v operetě''Mamzelle Nitouche'', Dorina v Molièrově''Tartuffovi''). Kolem poloviny desátých let se začala přehrávat do rolí starších žen. Byla laskavou slečnou Růženkou ve Šrámkově ''Létu'', temperamentní chůvou v ''Romeovi a Julii'' či hrdě odměřenou šlechtičnou Marou ve Vojnovićově ''Dubrovnické tragédii''. Bez námitek přijímala malé role a epizody, které oživovala svým charakterizačním uměním a činila z nich nepřehlédnutelné jevištní figury (např. čeledínka Maláňa v Krylově ''Divošce'' či učedník Filip v Tylově ''Pražském flamendru''). Tuto linii završila v Plzni rolí chůvy Nány v Čapkově ''R. U. R. ''a Frosiny v Molièrově ''Lakomci''. Po přechodu do Prahy jako by získala nový impulz a její herectví dosáhlo druhého vrcholu. Stala se vynikající představitelkou menších a epizodních rolí, které tvořila v ostrých obrysech a se schopností „živelně uchopit lidskou prapodstatu“ postavy. Nejlépe se jí dařily prosté venkovanky a maloměštky, nekomplikované starosvětské matróny, hospodyně, bytné, vdovy, babky a babičky, jimž vdechla opravdový život a jež obklopila atmosférou citové vroucnosti. V nesčetných variantách a podobách odhalovala jejich neřesti i ctnosti a ve zdánlivě jednoduchých stvořeních pootevírala průhledy do netušených hloubek vnitřního života. Diváky získávala „vodopádem lidového humoru“ (Františka, Scheinpflug: ''Pod závojem''), upoutala jako podšitá, hubatá a vypočítavá Fialová (Stroupežnický: ''Naši furianti''), jako plebejská kuplířka Irma (Langer: ''Obrácení Fredyše Pištory'') či potměšilá lichvářka Alena Ivanovna (Dostojevskij–Bor: ''Zločin a trest''). Její vynikající kreace vinohradské se většinou pojily s českou dramatikou současnou (Peštová v Langerově ''Velbloudu uchem jehly'', Fanka v Čapkově ''Loupežníkovi'') i starší, zejména Tylovou (Kordula ve ''Strakonickém dudákovi'', Mastílková ve ''Fidlovačce'').