Wenig, Josef: Porovnání verzí

Po otcově brzké smrti (1889) se matka s dětmi uchýlila k bratrovi do Prahy, kde '''W''''''.''' vychodil reálku. 1902 začal studovat na Umělecko-průmyslové škole u E. K. Lišky, poté na Akademii výtvarných umění (absolutorium 1905). Již v sedmnácti letech debutoval jako ilustrátor a knižní grafik (Šubert: ''Moje vzpomínky'', 1902), ilustracemi přispíval do časopisů Mladý čtenář a Volné směry, uplatnil je v dětských knížkách nakladatelství B. Kočí. 1905 navrhl první divadelní výpravu (Mahen: ''Juanův konec'' studentské představení v holešovické Uranii), pracoval rovněž pro dekorační dílnu F. Petránka. 1907 se stal šéfem výpravy v Městském divadle Královských Vinohrad, kam jej přivedl strýc F. A. Šubert, první ředitel nového divadla. Po jeho konfliktu s divadelním družstvem oba 1908 odešli. Před druhým angažmá na Vinohradech (1913–16) '''W.''' navrhoval výpravy pro různé pražské scény (Intimní /Švandovo/ divadlo na Smíchově, Uranie, Kabaret Lucerna, Intimní dramatická družina, Loutkové divadlo na Královských Vinohradech) a dekorace k příležitostným akcím (loutkové představení Zeyerovy ''Legendy o rytíři Albanu'', 1909; pantomima bratra Adolfa ''Qui pro quo'', 1912). Navrhl jeviště pro zpěvní síň K. Samce U Rozvařilů v Praze na Poříčí (1910). Na výzvu J. Kvapila se podílel na umělecké koncepci monumentálních antických scén ''Maraton'', jimiž vyvrcholil první slet slovanského sokolstva, konaný 1912 na letenské pláni. Od 1913 spolupracoval s Národním divadlem, v jehož svazku působil po odchodu z Vinohrad 1918–22. Na vinohradskou scénu se vrátil v lednu 1921 (do 1939, od 1922 šéf výpravy). Ve dvacátých letech navrhoval výpravy pro revue, uváděné v karlínském Varieté, a pro inscenace Vinohradské zpěvohry. Po otevření pobočné scény vinohradského divadla, Komorního divadla (v hotelu Central v Hybernské ul., 1929), spravoval jako šéf výpravy dekorační fundus městských divadel a zajišťoval – z valné části vlastními návrhy – výpravy pro dvojnásobně rozšířený repertoár. Ve třicátých letech pravidelně navrhoval výpravy k absolventským představením Státní konzervatoře, která se obvykle odbývala na jedné z městských scén. Spolupracoval s mimopražskými divadly (Národní divadlo v Brně, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, Městské divadlo v Plzni) včetně loutkového Divadla feriálních osad v Plzni. Vedle dekorací a kostýmů byl též autorem opon (1905 Rožďalovice, okr. Nymburk, námět ''Hradčany nad rozkvetlými zahradami''; asi 1914 ochotníci v Liberci, hrající v sále hostince Prátr, na jehož místě dnes stojí Malé divadlo; 1929 Divadlo na Kladně, námět ''Práce, spořivost, věda a umění''). Významnou součástí jeho díla je také řada divadelních plakátů, které estetickou úrovní a vytříbeným stylem převyšují běžnou dobovou podobu tohoto druhu grafiky. Od 1919 se uplatňoval jako autor filmových architektur a kostýmů: Podílel se na řadě snímků z němé éry (''Stavitel chrámu'', ''Tam na horách / Česká láska'', ''Květ ze Šumavy'', r.: K. Lamač, nedochováno; ''Zlatý klíček'', r.: J. Kvapil, nedochováno; ''Josef Kajetán Tyl'') a na zvukových filmech natáčených většinou podle divadelních předloh (''Lucerna'', 1925; ''Prodaná nevěsta'', r.: S. Innemann, J. Kvapil, E. Pollert, 1933; ''Pražský flamendr'', ''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Jan Výrava'', ''Filosofská historie'', 1937; ''Děvče z předměstí aneb Všechno přijde najevo'', 1939).