Hentzová, Marie: Porovnání verzí

Aktuální verze z 7. 2. 2022, 09:14

Psána též Henze, Henzová, Hentze. Rodilá Němka. Do Prahy přišla z dvorního divadla v Braunschweigu. Po hostování v tanečních scénách Halévyho opery Die Jüdin byla 1860 angažována spolu s další sólistkou J. Belkeovou do baletního souboru StD vedeného V. Reisin­gerem. Tanečníci StD vystupovali i v českých představeních a po otevření PD v listopadu 1862 i na této scéně. Když 1864 ustavoval ředi­tel Liegert samostatný baletní soubor PD s ba­letní mistryní M. Kneislovou, stala se H. první sólistkou. 1868 byly její schopnosti oceněny funkcí baletní mistryně, kterou vykonávala vedle aktivní taneční dráhy (naposledy tančila 19. 9. 1871, Helena, Meyerbeer: Robert ďábel). Uplatňovala se též jako choreografka. 1868 za­ložila baletní školu a přijala 12 dívek, které společně vystoupily veřejně v červenci 1868 a občas účinkovaly v představeních. Její škola byla zrušena v rámci úsporných opatření po ná­stupu ředitele Maýra 1874 a Maýr ji též sus­pendoval z funkce baletní mistryně. Funkce byla obnovena od 1876, kdy H. začala znovu pracovat s jednou sólovou tanečnicí a 14 sbo­ristkami. 1877 měla 4 sólistky, 12 sboristek a kapelníka pro balet. Nově otevřenou baletní školu navštěvovalo 24 dívek. 1878 se počet sólistek i sboristek snížil a baletní škola nepra­covala, v roce 1879 zůstala v divadle pouze je­diná sólistka a 9 sboristek. V říjnu 1880 konči­la H. pracovní smlouva a vedení divadla ji už neobnovilo. 

Jako tanečnice byla ceněna pro „znamenitou techniku a milou grácii“ (1867); již 1864–65 si jejího kultivovaného projevu ve svých kritikách pro Národní listy několikrát všiml B. Smetana. Zvláště na sebe upozornila stylovým ztvárně­ním role Blaženého ducha v Gluckově opeře Orfeus a Eurydika (1866). Spolu se sboristka­mi vystupovala též v Tanci cikánů na hudbu Smetanových Braniborů v Čechách, který aranžovala baletní mistryně Mišková a který od představení Prodané nevěsty při císařské ná­vštěvě Prahy 1866 nahrazoval postrádaný ta­neční prvek. 1869 již H. navrhovala definitivní podobu tanců ve druhé verzi Prodané nevěsty. Vystupovala v mnoha tanečních scénách v či­nohrách a ve výpravných hrách, které jí na vel­kých jevištích předměstských arén dávaly větší choreografické možnosti (např. 1863 Told–Titl, upr. Tyl: Čarovný závoj). Pokud balet studoval samostatné představení, uplatnila se větší rolí (1863: Fany, Anon.: Honba na medvěda, ch: Reisinger; Gianetta, Benoist: Zamilovaný ďá­bel; 1864: tance, Hertel–Pugni: Satanella, tance při hostování souboru Théàtre Du Port St. Martin z Paříže ad.).

Jako choreografka nenastudovala H. žádný celovečerní balet, vypravila však po taneční stránce více než 80 oper, operet, činoher a vý­pravných her, mezi nimiž byly téměř všechny premiéry děl českých skladatelů. Připravila pro každodenní provoz množství meziaktních vý­stupů či baletních vložek, zejména z tanců růz­ných národů, vkládaných opakovaně do čino­herních představení. Formovala balet PD téměř dvacet let. Udržovala jeho výkonnost na přimě­řené úrovni a starala se o výchovu dorostu. V polemikách sedmdesátých let o směřování českého hudebního divadla, vedených mezi staročeským a mladočeským křídlem, bývala řazena na Smetanovu stranu a představovala nejvýznamnější osobnost baletu PD Smetano­vy doby.

Choreografie (výpravné hry, opery, operety)

1866: Dance anglaise, Tanec v plášti, Pas de deux (Flotow: Alessandro Stradella), Rossini: Vilém Tell, Auber: Němá z Portici, Gluck: Armida; 1867: Gou­nod: Faust a Markéta, Donizetti: Dom Sebastian; 1868: Moniuszko: Halka, Meyerbeer: Robert ďábel, Skuherský: Lora (prem.), Šebor: Nevěsta husitská (prem.), Zajc: Loď v přístavu aneb Veselí plavci; 1869: Gluck: Orfeus a Eurydika, Verdi: Maškarní ples [Un ballo in maschera], Zajc: Lazzaroni neapol­ští, Lortzing: Car a tesař, Smetana: Prodaná nevěs­ta, Štolba–V. Hřímalý: Krejčí a švec, Smetana: Bra­niboři v Čechách; 1870: Šebor: Blanka (prem.), Zajc: Únos Sabinek, Nicolai: Veselé ženy windsorské, Elmar–V. Hřímalý: Šantala čili Všude dobře doma nejlíp, Meyerbeer: Hugenoti, Offenbach: Orfeus v podsvětí; 1871: Měchura: Marie Potocká (prem.), Offenbach: Krásná Genovefa z Brabantu, Halévy: Židovka, Offenbach: Pařížské zelenářky, Rozkošný: Svatojanské proudy (prem.); 1872: Räder–A. Čech: Flok a Cvok, Offenbach: Sněhulák, E. Pohl–Conradi: Milion aneb Čech a Amerika; 1873: Jonas: Javotte, Popelka bostonská, Pulda: Čert na zemi, Raimund: Dívka z čarovných krajů; 1874: Smetana: Dvě vdovy (prem.), Bendl: Lejla, Dvořák: Král a uhlíř (prem.); 1875: Glinka: Ruslan a Ludmila; E. Pohl–Lenhardt: Sedm havranů, Verne–Suppé: Ku Měsíci aneb Divy přírody; 1876: Verne–d’Ennery: Cesta kolem světa v 80 dnech, Räder: Středem země do Afriky čili Skalní duch; Dvořák: Vanda (prem.); 1877: Schauf­fert: Spor o dědictví, Offenbach: Král Mrkvička, Verne–Csepreghy–h: různí autoři: Carův kurýr, Lecocq: Dr. Piccolo, Bendl: Indická princezna (prem.), Smetana: Braniboři v Čechách; 1878: Told–Titl: čarovný závoj, Dvořák: Šelma sedlák (prem.), Thomas: Mignon, Tyl–F. Škroup: Chudý kej­klíř; 1879: Bradský: Jarmila (prem.), Lortzing: Car a tesař, Halévy: Quido a Ginevra, Pulda–J. Klička: Společnost atlanticko-pacifická, Offenbach: Krásné Gruzínky; 1880: Verne–d’Ennery–J. Klička: Dítky kapitána Granta.

Prameny a literatura

Cedule StD 1861–62, NMd. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1861, s. 15, 21; 1862, s. 14; 1863, s. 14; Národ­ní listy 13. 10. 1864, 23. 10. 1867; Teuber III, s. 565; Bartoš: PD opera; L. Hájek: Paměti Augustina Ber­gra, 1942, s. 19, 20, 25, 28, 32, 128; F. Bartoš v před­mluvě k partituře B. Smetana: Prodaná nevěsta, Stu­dijní vydání děl B. Smetany, 1940, I, s. XI; A. Kittl: Činohra PD; L. Schmidová: Československý balet, 1963; B. Brodská: Dějiny českého baletu do roku 1918, skripta HAMU, 1983, zvl. s. 71–72; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • NDp

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 189–190
Autor: Ladislava Petišková, Jana Holeňová