Vrchlická, Eva: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
|||
| (Není zobrazeno 27 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | <ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | ||
<span id="PageFillProgress">4</span> | <span id="PageFillProgress">4</span> | ||
| − | </ee:progress> | + | </ee:progress>{{Infobox Osoba |
| − | {{Infobox Osoba | + | | jméno=<ee:firstname>Eva</ee:firstname> |
| − | | jméno = <ee:firstname>Eva</ee:firstname> | + | | příjmení=<ee:lastname>Vrchlická</ee:lastname> |
| − | | příjmení = <ee:lastname>Vrchlická</ee:lastname> | + | | pseudonym=<ee:pseudonym></ee:pseudonym> |
| − | | pseudonym = <ee:pseudonym></ee:pseudonym> | + | | narozen=<ee:mvchronology type="narození" field="date_from"> |
| − | | narozen = <ee:mvchronology type="narození" field="date_from"> | + | |
6. 3. 1888 | 6. 3. 1888 | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| − | | místoNarození = <ee:mvchronology type="narození" field="place"> | + | | místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place"> |
Praha (CZ) | Praha (CZ) | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| − | | zemřel = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> | + | | zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> |
18. 7. 1969 | 18. 7. 1969 | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| − | | místoÚmrtí = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="place"> | + | | místoÚmrtí=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="place"> |
Praha (CZ) | Praha (CZ) | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| − | | foto = <ee:titleimage></ee:titleimage> | + | | foto=<ee:titleimage>vrchlickatit.jpg</ee:titleimage> |
| − | | povolání = <ee:profession>herečka, spisovatelka,</ee:profession> | + | | fotodesc=<ee:imagedesc>Eva Vrchlická na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 168.</ee:imagedesc> |
| + | | povolání=<ee:profession>herečka, spisovatelka,</ee:profession> | ||
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
Herečka senzitivního a lyrického projevu, který vyjádřením emocí a niterných prožitků souzněl s psychologickým stylem činohry Národního divadla za Kvapilovy éry. Tvořivě zdolala podněty expresionismu i civilismu K. H. Hilara. Ve třicátých letech se však její herectví s příměsí patosu jevilo jako málo spontánní, zejména v konfrontaci s temperamentními, bezprostředními herečkami generace avantgardy. Byla rovněž literárně činná. | Herečka senzitivního a lyrického projevu, který vyjádřením emocí a niterných prožitků souzněl s psychologickým stylem činohry Národního divadla za Kvapilovy éry. Tvořivě zdolala podněty expresionismu i civilismu K. H. Hilara. Ve třicátých letech se však její herectví s příměsí patosu jevilo jako málo spontánní, zejména v konfrontaci s temperamentními, bezprostředními herečkami generace avantgardy. Byla rovněž literárně činná. | ||
| − | </ee:perex> | + | </ee:perex><ee:content> |
| − | + | Vlastním jménem Eva Marie Johana Frídová. Narodila se jako druhé dítě v rodině básníka J. Vrchlického; patrně byla dcerou herce J. Seiferta, s nímž matka udržovala poměr. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem v prostředí prodchnutém literaturou a uměním (babičkou z matčiny strany byla Sofie Podlipská, pratetou Karolina Světlá), ale také prohlubující se manželskou krizí a odcizením rodičů. Rodinná atmosféra vnímavou dívku hlubinně zasahovala a poznamenala celý její život. Oklopena uměleckým světem setkávala se od dětství s jeho reprezentanty včetně herců Národního divadla a stala se oddanou vyznavačkou umění H. Kvapilové. Navštěvovala Vyšší dívčí školu (do 1907) a rozhodovala se mezi výtvarným uměním a divadlem, nakonec zvolila herectví. Absolvovala několik lekcí u E. Vojana (byla jeho jedinou žačkou) a na jeho radu získávala první jevištní praxi u Faltysovy společnosti hrající během léta v pražském okolí. Pohostinská vystoupení jí koncem 1907 umožnil také ředitel Městského divadla v Plzni V. Budil. Herecky se dále školila u M. Hübnerové a pod jejím vedením nastudovala několik rolí, v nichž vystupovala na předměstských scénách (Švandovo divadlo na Smíchově, Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech) i jinde. První angažmá získala na doporučení své učitelky od června 1908 v holešovické Uranii, ani ne po roce však dostala výpověď. V následující sezoně působila u ředitele F. Laciny v Národním divadle v Brně a poprvé hostovala v pražském Národním divadle (Markétka, Goethe: ''Faust'', 24. 4. 1910). 1910 se provdala za zpěváka, herce a literáta Jaromíra Nevoleho (1886–1926). Od podzimu t. r. byla údajně přijata do chorvatského národního divadla v Záhřebu, kam však nenastoupila a zůstala bez angažmá. V listopadu 1910 hostovala v Ostravě u Divadla moravských měst. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála; objevovala se u cestujících společností ředitelů J. Tuttra, J. Hodra, V. Housy, K. Kaňkovského, M. Procházkové-Malé a B. Jeřábka, v jehož souboru krátce zůstala. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: ''Romeo a Julie'', 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. Souběžně se věnovala recitaci, několikrát se objevila na filmovém plátně, jako filmová herečka se však neprosadila. (Hrála v němých filmech ''Yorickova lebka ''a ''Stavitel chrámu ''– oba 1919; ve zvukových snímcích ''Žena pod křížem'', 1937; ''Rukavička'', 1941; ''Divá Bára'', 1949). Významnější byla její činnost literární. Námětově i materiálově často čerpajíc z divadelní inspirace a zkušenosti psala básně, memoáry (''Dětství s Vrchlickým'', 1937; ''Dětství a mládí s Vrchlickým'', 1960), povídky (''U divadla'', 1947), knihy pro děti (''Básník s dětmi''; ''Nová Anděla'', 1948; ''Vincka'', 1950). Největšího ohlasu dosáhl povídkový soubor ''Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara'' (1946), který pro další vydání dvakrát rozšířila. V autobiografii ''Cestou necestou'' vylíčila svou životní dráhu před nástupem do Národního divadla, popsala poměry u venkovských divadel a připomenula řadu divadelníků. Překládala z ruštiny, němčiny a francouzštiny; pro Národní divadlo přeložila několik her a zdramatizovala Olbrachtův román ''Anna proletářka''. K 10. výročí vzniku ČSR obdržela čestný dar Ministerstva školství a národní osvěty, 1931 jí byla udělena státní cena za herectví a 1953 titul zasloužilá umělkyně. [[File:Vrchlickatri.jpg|left|300px|Fenella (D.-F. E. Auber: Němá z Portici, Národní divadlo, 1919), fotograf neuveden. zdroj: Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-2453.]]Po 2. světové válce se přiklonila ke komunistické ideologii a aktivně se účastnila různých veřejných aktivit. Byla třikrát vdaná, všechna manželství skončila rozvodem. Po rozchodu s prvním mužem (1918) se provdala za hoteliéra Edmunda Zavřela (bratr režiséra F. Zavřela; sňatek 1920, rozvod 1930), nikoli za dramatika F. Zavřela, jak často uváděno (ještě 2008 v LČL). Třetí, věkově nerovný sňatek (byla o 16 let starší) uzavřela 1934 s překladatelem, publicistou a divadelníkem Erikem Adolfem Saudkem (1904–1963; rozvod 1952). Za nacistické okupace byla kvůli jeho židovskému původu diskriminována, musela opustit Národní divadlo. | |
| − | <ee:content> | + | |
| − | Vlastním jménem Frídová. Narodila se jako druhé dítě v rodině básníka J. Vrchlického; patrně byla dcerou herce J. Seiferta, s nímž matka udržovala poměr. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem v prostředí prodchnutém literaturou a uměním (babičkou z matčiny strany byla Sofie Podlipská, pratetou Karolina Světlá), ale také prohlubující se manželskou krizí a odcizením rodičů. Rodinná atmosféra vnímavou dívku hlubinně zasahovala a poznamenala celý její život. Oklopena uměleckým světem setkávala se od dětství s jeho reprezentanty včetně herců Národního divadla a stala se oddanou vyznavačkou umění H. Kvapilové. Navštěvovala Vyšší dívčí školu (do 1907) a rozhodovala se mezi výtvarným uměním a divadlem, nakonec zvolila herectví. Absolvovala několik lekcí u E. Vojana (byla jeho jedinou žačkou) a na jeho radu získávala první jevištní praxi u Faltysovy společnosti hrající během léta v pražském okolí. Pohostinská vystoupení jí koncem 1907 umožnil také ředitel Městského divadla v Plzni V. Budil. Herecky se dále školila u M. Hübnerové a pod jejím vedením nastudovala několik rolí, v nichž vystupovala na předměstských scénách (Švandovo divadlo na Smíchově, Pištěkovo divadlo na Královských Vinohradech) i jinde. První angažmá získala na doporučení své učitelky od června 1908 v holešovické Uranii, ani ne po roce však dostala výpověď. V následující sezoně působila u ředitele F. Laciny v Národním divadle v Brně a poprvé hostovala v pražském Národním divadle (Markétka, Goethe: ''Faust'', 24. 4. 1910). 1910 se provdala za zpěváka, herce a literáta Jaromíra Nevoleho (1886–1926). Od podzimu t. r. byla údajně přijata do chorvatského národního divadla v Záhřebu, kam však nenastoupila a zůstala bez angažmá. V listopadu 1910 hostovala v Ostravě u Divadla moravských měst. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála; objevovala se u cestujících společností ředitelů J. Tuttra, J. Hodra, V. Housy, K. Kaňkovského, M. Procházkové-Malé a B. Jeřábka, v jehož souboru krátce zůstala. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: ''Romeo a Julie'', 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. Souběžně se věnovala recitaci, několikrát se objevila na filmovém plátně, jako filmová herečka se však neprosadila. (Hrála v němých filmech ''Yorickova lebka ''a ''Stavitel chrámu ''– oba 1919; ve zvukových snímcích ''Žena pod křížem'', 1937;''Rukavička'', 1941;''Divá Bára'', 1949). Významnější byla její činnost literární. Námětově i materiálově často čerpajíc z divadelní inspirace a zkušenosti psala básně, memoáry (''Dětství s Vrchlickým'', 1937; ''Dětství a mládí s Vrchlickým'', 1960), povídky (''U divadla'', 1947), knihy pro děti (''Básník s dětmi''; ''Nová Anděla'', 1948; ''Vincka'', 1950). Největšího ohlasu dosáhl povídkový soubor ''Z oříšku královny Mab: Šest povídek ze Shakespeara'' (1946), který pro další vydání dvakrát rozšířila. V autobiografii ''Cestou necestou'' vylíčila svou životní dráhu před nástupem do Národního divadla, popsala poměry u venkovských divadel a připomenula řadu divadelníků. Překládala z ruštiny, němčiny a francouzštiny; pro Národní divadlo přeložila několik her a zdramatizovala Olbrachtův román ''Anna proletářka''. K 10. výročí vzniku ČSR obdržela čestný dar Ministerstva školství a národní osvěty, 1931 jí byla udělena státní cena za herectví a 1953 titul zasloužilá umělkyně. Po 2. světové válce se přiklonila ke komunistické ideologii a aktivně se účastnila různých veřejných aktivit. Byla třikrát vdaná, všechna manželství skončila rozvodem. Po rozchodu s prvním mužem (1918) se provdala za hoteliéra | + | |
| − | Dcera Eva V. ml. (1911–1996, provd. Reimoserová, podruhé Korbelářová) se stala tanečnicí a choreografkou. | + | Dcera Eva V. ml. (1911–1996, provd. Reimoserová, podruhé Korbelářová) se stala tanečnicí a choreografkou. 1930–39 byla členkou baletu Národního divadla v Praze, 1941–46 choreografkou v Divadle na Vinohradech, pak působila u různých divadel. |
| − | Na samém začátku své cesty k divadlu '''V.''' našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky ''Princezna Pampeliška'' takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: ''Potopený zvon''). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: ''Faust''). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž '''V.''' souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v ''Kupci benátském'', Julii v ''Romeovi a Julii'', Desdemonu v ''Othellovi ''a Violu ve ''Večeru tříkrálovém'') o Perditu (''Zimní pohádka''), Hermii (''Sen noci svatojanské'') a zejména o Kateřinu (''Zkrocení zlé ženy'', partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: ''Lucerna''; Boženka, Štolba: ''Vodní družstvo''). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: ''Zvěstování''), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově ''Choulostivém věku'', Marie Jindřiška v Crommelynckových ''Dětinných milencích''). Emotivně nasycený projev činil z '''V.''' vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: ''Bouře''). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti. Na přelomu desátých a dvacátých let, i v důsledku množství podobných rolí, sklouzávala do stereotypu a hlasové i mimické manýry. Novým impulsem pro její herecký naturel a typ byla expresionistická dramatika (Vendla, Wedekind: ''Procitnutí jara''), díla K. Čapka (po Mimi v ''Loupežníkovi'' byla první Helenou v ''R. U. R.'') a zvláště režie šéfa činohry K. H. Hilara, jenž ji vedl k vypjatě expresivnímu projevu (dynamická, živelně pudová Julie v ''Romeovi a Julii'') i k nadsazené karikatuře (Cvrčková, Čapkové: ''Ze života hmyzu''). Tvorba '''V.''' kulminovala ve druhé polovině dvacátých let obsažnými portréty tragických či trpce hořkých ženských osudů (Sophie, Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Závažné úlohy jí přinášela francouzská tzv. dramatika ticha (Aude, Raynal: ''Hrob neznámého vojína''; Lucie, Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') a dramatizace románů F. M. Dostojevského, kde postihla svár trýzněné a trýznící ruské duše (Grušenka, ''Bratři Karamazovi''; Nastasja Filipovna, ''Idiot''; Lebjadkinová, ''Běsové''). Deklamační umění a cit pro verš cele uplatnila v básnických dramatech (Roxana, Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''; Aricie, Racine: ''Faidra''). Její lyrické a lyrizované herectví si přisvojovalo i odlišněji založené postavy, např. hrdinky dramat Ibsenových, Noru či Rebeku Westovou v ''Rosmersholmu'', které '''V.''' poetizovala a idealizovala navazujíc na pojetí H. Kvapilové. Významový rámec jevištních postav, jejich charakter a životní postoj výmluvně doslovovalo i hereččino měkké tělo, vláčný pohyb a gesto sahající až k secesnímu tvarosloví. Komplementárním protějškem jejích tiše trpících, rozbolavělých hrdinek, žen bezelstného srdce (Anna, Frank: ''Karel a Anna'') či zmítajících se mezi dobrem a zlem byly postavy, jež prozářila čirým veselím (nevěstka Mona, Lonsdale: ''Jarní úklid''). Vedle herectví generace nastupující ve dvacátých letech (J. Horáková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová) se projev '''V.''' obsahující příměs patosu jevil jako umělý a neautentický. Od počátku třicátých let se loučila s rolemi mladých žen, od nichž ji neúprosně vzdaloval zralý věk provázený mánesovskou fýzis. Do staršího oboru se přehrávala s velkými obtížemi; neschopnost vyrovnat se s novými úkoly poukazuje na těsné sepětí jejího herectví s vymezenou škálou rolí, jíž nebyla s to tvořivě překročit. Po všechna další léta její herecký repertoár sestával z menších rolí matek, tetiček, chův a hospodyň; po válce a zejména po únoru 1948 v úlohách starých žen z tendenční dobové dramatiky naplňovala požadavky na realistické zobrazení člověka. | + | Na samém začátku své cesty k divadlu '''V.''' našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky ''Princezna Pampeliška'' takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: ''Potopený zvon''). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: ''Faust''). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž '''V.''' souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v ''Kupci benátském'', Julii v ''Romeovi a Julii'', Desdemonu v ''Othellovi ''a Violu ve ''Večeru tříkrálovém'') o Perditu (''Zimní pohádka''), Hermii (''Sen noci svatojanské'') a zejména o Kateřinu (''Zkrocení zlé ženy'', partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: ''Lucerna''; Boženka, Štolba: ''Vodní družstvo''). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: ''Zvěstování''), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově ''Choulostivém věku'', Marie Jindřiška v Crommelynckových ''Dětinných milencích''). Emotivně nasycený projev činil z '''V.''' vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: ''Bouře''). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti.[[File:Vrchlickadva.jpg|right|300px|Levóna (J. Zeyer: Sulamit, Národní divadlo, 1923), foto: K. Váňa. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-1230.]] Na přelomu desátých a dvacátých let, i v důsledku množství podobných rolí, sklouzávala do stereotypu a hlasové i mimické manýry. Novým impulsem pro její herecký naturel a typ byla expresionistická dramatika (Vendla, Wedekind: ''Procitnutí jara''), díla K. Čapka (po Mimi v ''Loupežníkovi'' byla první Helenou v ''R. U. R.'') a zvláště režie šéfa činohry K. H. Hilara, jenž ji vedl k vypjatě expresivnímu projevu (dynamická, živelně pudová Julie v ''Romeovi a Julii'') i k nadsazené karikatuře (Cvrčková, Čapkové: ''Ze života hmyzu''). Tvorba '''V.''' kulminovala ve druhé polovině dvacátých let obsažnými portréty tragických či trpce hořkých ženských osudů (Sophie, Rolland: ''Hra o lásce a smrti''). Závažné úlohy jí přinášela francouzská tzv. dramatika ticha (Aude, Raynal: ''Hrob neznámého vojína''; Lucie, Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') a dramatizace románů F. M. Dostojevského, kde postihla svár trýzněné a trýznící ruské duše (Grušenka, ''Bratři Karamazovi''; Nastasja Filipovna, ''Idiot''; Lebjadkinová, ''Běsové''). Deklamační umění a cit pro verš cele uplatnila v básnických dramatech (Roxana, Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''; Aricie, Racine: ''Faidra''). Její lyrické a lyrizované herectví si přisvojovalo i odlišněji založené postavy, např. hrdinky dramat Ibsenových, Noru či Rebeku Westovou v ''Rosmersholmu'', které '''V.''' poetizovala a idealizovala navazujíc na pojetí H. Kvapilové. Významový rámec jevištních postav, jejich charakter a životní postoj výmluvně doslovovalo i hereččino měkké tělo, vláčný pohyb a gesto sahající až k secesnímu tvarosloví. Komplementárním protějškem jejích tiše trpících, rozbolavělých hrdinek, žen bezelstného srdce (Anna, Frank: ''Karel a Anna'') či zmítajících se mezi dobrem a zlem byly postavy, jež prozářila čirým veselím (nevěstka Mona, Lonsdale: ''Jarní úklid''). Vedle herectví generace nastupující ve dvacátých letech (J. Horáková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová) se projev '''V.''' obsahující příměs patosu jevil jako umělý a neautentický. Od počátku třicátých let se loučila s rolemi mladých žen, od nichž ji neúprosně vzdaloval zralý věk provázený mánesovskou fýzis. Do staršího oboru se přehrávala s velkými obtížemi; neschopnost vyrovnat se s novými úkoly poukazuje na těsné sepětí jejího herectví s vymezenou škálou rolí, jíž nebyla s to tvořivě překročit. Po všechna další léta její herecký repertoár sestával z menších rolí matek, tetiček, chův a hospodyň; po válce a zejména po únoru 1948 v úlohách starých žen z tendenční dobové dramatiky naplňovala požadavky na realistické zobrazení člověka. |
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
== <ee:bibliography_label>Role</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Role</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>Městské divadlo v Plzni | + | <ee:bibliography_content>'''Městské divadlo v Plzni''' |
| − | + | Alena (J. Vrchlický: ''Noc na Karlštejně''), Akmé (týž: ''Pomsta Catullova'', i ND 1914), Pampeliška (J. Kvapil: ''Princezna Pampeliška'', i Uranie 1909, ND 1917) – j. h. 1907. | |
| − | + | '''Švandovo divadlo''' | |
| − | + | Mína Mařáková (J. Hilbert: ''Vina'', i ND Brno 1908, ND 1913) j. h. – 1908. | |
| − | + | '''Pištěkovo divadlo''' | |
| − | + | Nataša (A. I. Palm: ''Náš přítel Něklužev'') j. h. – 1908. | |
| − | + | '''Uranie''' | |
| − | + | [?] (J. Zeyer: ''Radúz a Mahulena'') j. h.; Routička (G. Hauptmann: ''Potopený zvon'', i ND Brno 1909), Marie (E. Raupach: ''Mlynář a jeho dítě''), Nerissa (W. Shakespeare: ''Kupec benátský'', i ND 1920), Nora (H. Ibsen: ''Nora'', i Jeřábkova spol. 1912, ND 1922) – 1908; Katuše, kněžna saská (F. X. Čečetka: ''Král Jiří z Poděbrad''), Josefina [?] (F. V. Jeřábek: ''Služebník svého pána'') – 1909. | |
| − | Národní divadlo | + | '''Národní divadlo Brno – F. Lacina''' |
| + | |||
| + | Julie (V. Štech: ''Deskový statek''), Ethel Holmová (G. Esmann: ''Otec a syn''), Elsa (F. Molnár: ''Ďábel''), Pavla (B. Viková-Kunětická: ''Cop'') + Sefa (táž: ''Holčička''), Princezna Kačenka (A. Jirásek: ''Pan Johanes''), Viola (W. Shakespeare: ''Večer tříkrálový'', i Jeřábkova spol. 1912) – 1909; Dolli (K. Fořt dle L. N. Tolstého: ''Anna Karenina''), Helena (A. Bisson: ''Bezejmenná''), Desdemona (W. Shakespeare: ''Othello''), Sestra Marta (E. Rostand: ''Cyrano de Bergerac''), Louison (Molière: ''Zdravý nemocný''), Prija (J. Zeyer: ''Radúz a Mahulena''), Michelina (R. de Flers – G.-A. de Caillavet: ''Buridanův osel''), Pavlína, kněžna Borghesová (E. Bozděch: ''Světa pán v županu''), Marianna (P. Hervieu: ''Pochodeň života''), Suzanna (G. Ohnet: ''Majitel hutí'') – 1910. | ||
| + | |||
| + | '''Divadlo moravských měst – K. Komarov, Ostrava''' | ||
| + | |||
| + | Heša (G. Zapolska: ''Morálka paní Dulské'') j. h. – 1910. | ||
| + | |||
| + | '''Tuttrova společnost''' | ||
| + | |||
| + | Magelona (J. J. Kolár: ''Magelona'') – 1912. | ||
| + | |||
| + | '''Jeřábkova společnost''' | ||
| + | |||
| + | Helena (S. Przybyszewski: ''Pro štěstí''), Porcie (W. Shakespeare: ''Kupec benátský'', i ND 1931), Julie (týž: ''Romeo a Julie'', i ND 1913) – 1912; Hippodamie (J. Vrchlický: ''Námluvy Pelopovy''), Ellida (H. Ibsen: ''Paní z námoří''), Hilda (týž: ''Stavitel Solness'') – 1913. | ||
| + | |||
| + | '''Národní divadlo''' | ||
| + | |||
| + | Markétka (J. W. Goethe: ''Faust'') j. h. – 1910; Eva (J. Vrchlický: ''K životu'') j. h. – 1912; Dorotka (J. K. Tyl: ''Strakonický dudák''), Ebba Brahe (E. Bozděch: ''Baron Goertz'') – 1913; Violéna (P. Claudel: ''Zvěstování''), Hermie (W. Shakespeare: ''Sen noci svatojanské''), Eva (V. K. Klicpera: ''Veselohra na mostě''), Kateřina (W. Shakespeare: ''Zkrocení zlé ženy'') – 1914; Phoebe (týž: ''Jak se vám líbí''), Geneviève (E. Pailleron: ''Choulostivý věk'') – 1915; Perdita (W. Shakespeare: ''Zimní pohádka''), Hanička (A. Jirásek: ''Lucerna''), Boženka (J. Štolba: ''Vodní družstvo'') – 1916; Dinah (S. Lom: ''Vůdce''), Emma (F. F. Šamberk: ''Jedenácté přikázání''), Komtesa Jaro (V. Dyk: ''Revoluční trilogie'') – 1917; Salomena (B. Adámek: ''Salomena''), Kralevic Václav (J. Hilbert: ''Falkenštejn'') – 1918; Kateřina (A. N. Ostrovskij: ''Bouře''), Fenella (D.-F.-E. Auber: ''Němá z Portici'') – 1919; Mimi (K. Čapek: ''Loupežník''), Lucie Desmoulinsová (R. Roland: ''Danton'') – 1920; Lady Chilternová (O. Wilde: ''Ideální manžel''), Mariana (A. de Musset: ''Rozmary Marianiny''), Helena Gloryová – Robotka Helena (K. Čapek: ''R. U. R.'') – 1921; Rebeka Westová (H. Ibsen: ''Rosmersholm''), Cvrčková (J. a K. Čapkové: ''Ze života hmyzu''), Agrafena Alexandrovna Světlova /Grušenka/ (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: ''Bratři Karamazovi''), Vendla (F. Wedekind: ''Procitnutí jara''), Gerda (H. Ibsen: ''Brand'') – 1922; Františka (F. X. Šalda: ''Dítě'') – 1923; Irmingerd (A. Jirásek: ''Gero''), Anna (J. Hilbert: ''Druhý břeh'') – 1924; Rezi + Osiris (H. Soumagne: ''Poslední Mesiáš''), Roxana (E. Rostand: ''Cyrano z Bergeracu''), Axiocha (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: ''Smír Tantalův''), Sophie de Courvoisier (R. Rolland: ''Hra o lásce a smrti'') – 1925; Marie Jindřiška (F. Crommelynck: ''Dětinní'' ''milenci''), Lucie (J. Sarment: ''Oči ze všech nejkrásnější'') – 1926; Čang-Haitang (Klabund: ''Křídový kruh''), Mona (F. Lonsdale: ''Jarní úklid''), Aude (P. Raynal: ''Hrob neznámého vojína'') – 1927; Kybel (E. O’Neill: ''Velký bůh Brown''), Nastasja Filipovna Baraškova (F. M. Dostojevskij, dram. B. Putjata: ''Idiot'') – 1928; Cordelie (W. Shakespeare: ''Král Lear''), Anna (L. Frank: ''Karel a Anna'') – 1929; Marja Timofejevna Lebjadkinová (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: ''Běsové'') – 1930; Livia (V. Nezval: ''Milenci z kiosku''), Adéla (M. Achard: ''Domino'') – 1932; Bettina Klausenová (G. Hauptmann: ''Před západem slunce'') – 1933; Jeanne (A. Strindberg: ''Opojení'') – 1935; Teta Máli (V. Werner: ''Lidé na kře''), Edith Cortrightová (S. Lewis, dram. S. Howard: ''Továrník Dodsworth'') – 1936; Paní Hlubinová (F. Šrámek: ''Měsíc nad řekou'') – 1937; Paní Lásková (F. F. Šamberk: ''Josef Kajetán Tyl''), Paní továrníková Kalistová (V. Werner: ''Štěstí je umění'') – 1939; Paní Tykalová (F. E. Šaman: ''Slunečný den''), Augusta (H. Sudermann: ''Domov'') – 1941; Rebeka (J. J. Kolár, ú. V. Vančura: ''Pražský žid''), Xenie (M. Gorkij: ''Jegor Bulyčov'') – 1946; Oinona (J. Racine: ''Faidra'') – 1947; Addie (L. Hellmanová: ''Lištičky'') – 1948; Marja Ivanovna (L. N. Rachmanov: ''Neklidné stáří'') – 1949; Nina Ivanovna (A. P. Štejn: ''Čestný soud'') – 1950; Matka (Tchj Djan Čun: ''Na jih od 38. rovnoběžky''), Činčvarová (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: ''Anna proletářka'') – 1951; Helena Toralová (A. Jirásek: ''Samota'') – 1953; Anfisa (A. P. Čechov: ''Tři sestry''), Stařenka (A. a V. Mrštíkové: ''Maryša'') – 1956.</ee:bibliography_content> | ||
== <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Překlady</ee:bibliography_label> == | ||
<ee:bibliography_content>Klabund: ''Křídový kruh'', ND 1927, t. 1929; T. Bernard: ''Julius, Julinka a Julík'', rozmn. Centrum 1929; M. Achard: ''Domino'', ND 1932, i rozmn. Centrum; Tchaj Djan Čun: ''Na jih od 38. rovnoběžky'', ND 1951, i t. </ee:bibliography_content> | <ee:bibliography_content>Klabund: ''Křídový kruh'', ND 1927, t. 1929; T. Bernard: ''Julius, Julinka a Julík'', rozmn. Centrum 1929; M. Achard: ''Domino'', ND 1932, i rozmn. Centrum; Tchaj Djan Čun: ''Na jih od 38. rovnoběžky'', ND 1951, i t. </ee:bibliography_content> | ||
| Řádka 55: | Řádka 71: | ||
<ee:bibliography_content>I. Olbracht: ''Anna proletářka'', ND 1951, t. 1952.</ee:bibliography_content> | <ee:bibliography_content>I. Olbracht: ''Anna proletářka'', ND 1951, t. 1952.</ee:bibliography_content> | ||
== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>Vůdce. Jakubu Seifertovi, ''Lumír ''46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in ''Svátkův divadelní almanach republiky československé'', Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453;''Cestou necestou'', Praha 1946 (memoáry).</ee:bibliography_content> | + | <ee:bibliography_content>Vůdce. Jakubu Seifertovi, ''Lumír ''46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in ''Svátkův divadelní almanach republiky československé'', Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453; ''Cestou necestou'', Praha 1946 (memoáry).</ee:bibliography_content> |
== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>AMP: Sbírka matrik, EVS O4, matrika oddaných u sv. Salvátora 1906–1919 (22. | + | <ee:bibliography_content>AMP: Sbírka matrik, EVS O4, matrika oddaných u sv. Salvátora 1906–1919, s. 53 (22. 5. 1910); OSPSM O2, matrika oddaných u okresní správy politické na Smíchově 1920–1921, s. 75 (2. sňatek 29. 7. 1920, s údajem o rozvodu); Soupis pražského obyvatelstva (Jaromír Nevole, * 1886; s údajem sňatku a rozvodu). |
| − | NA: Fond Policejní ředitelství I, konskripce, | + | NA: Fond Policejní ředitelství I, konskripce, (Emil Frida, * 1853; online, cit. 10. 5. 2016), URL: [http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link_amp_ref=czarch:CZ-100000010:874_amp_karton=132_amp_folium=494 http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link_amp_ref=czarch:CZ-100000010:874_amp_karton=132_amp_folium=494]; (Jaromír Nevole, * 1886, údaj o sňatku; online, cit. 10. 5. 2016), URL: [http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link_amp_ref=czarch:CZ-100000010:874_amp_karton=420_amp_folium=326 http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link_amp_ref=czarch:CZ-100000010:874_amp_karton=420_amp_folium=326]</ee:bibliography_content> |
== <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>-r., ''Lidové noviny'' 23. 10. 1909 [Routička]; 14. 11. 1909 [Viola]; nesign., tamtéž 7. 1. 1910 [Dolli]; 7. 4. 1910 [Desdemona]; 17. 4. 1910 [Michelina]; ''Moravská orlice'' 20. 8. 1910 [odchod z Brna]; ''Národní listy'' 5. 3. 1912 [u div. společností]; T. [V. Tille], tamtéž 9. 2. 1913 [Julie], 11. 10. 1913 [Kateřina]; F. Šorm: ''Umělecký profil hereček Národního divadla'', Praha 1918, s. 88; k.: E. V., ''Jeviště'' 2, 1921, s. 366; H. Jelínek: ''S prvního balkonu'' I, Praha 1924, s. 193 (Salomena), 234 (Kralevic Václav); E. Konrád: E. V., ''Národní a Stavovské divadlo'' 2, 1924/25, č. 3, s. 3–4; A. Veselý: E. V., ''Hovory s herci'', Praha 1926, s. 106–120; nesign.: E. V., tamtéž 5, 1927/28, č. 38, s. 2–3; Čestné uznání […], ''Národní listy'' 28. 10. 1928; O. Fischer: E. V., in sb. ''Nové české divadlo 1928''–''1929'', Praha 1929, s. 78–80; M. Nováková: Naše herečky. E. V., ''Rozpravy Aventina'' 5, 1929/30, s. 305–306; J. Götzová: ''Profily českých herců'', Praha 1931, s. 75–76, obr. část s. 146–149; kd [E. Konrád]: E. V. na odpočinek?, ''Lidové noviny'' 4. 5. | + | <ee:bibliography_content>-r., ''Lidové noviny'' 23. 10. 1909 [Routička]; 14. 11. 1909 [Viola]; nesign., tamtéž 7. 1. 1910 [Dolli]; 7. 4. 1910 [Desdemona]; 17. 4. 1910 [Michelina]; ''Moravská orlice'' 20. 8. 1910 [odchod z Brna]; ''Národní listy'' 5. 3. 1912 [u div. společností]; T. [V. Tille], tamtéž 9. 2. 1913 [Julie], 11. 10. 1913 [Kateřina]; F. Šorm: ''Umělecký profil hereček Národního divadla'', Praha 1918, s. 88; k.: E. V., ''Jeviště'' 2, 1921, s. 366; H. Jelínek: ''S prvního balkonu'' I, Praha 1924, s. 193 (Salomena), 234 (Kralevic Václav); E. Konrád: E. V., ''Národní a Stavovské divadlo'' 2, 1924/25, č. 3, s. 3–4; A. Veselý: E. V., ''Hovory s herci'', Praha 1926, s. 106–120; nesign.: E. V., tamtéž 5, 1927/28, č. 38, s. 2–3; Čestné uznání […], ''Národní listy'' 28. 10. 1928; O. Fischer: E. V., in sb. ''Nové české divadlo 1928''–''1929'', Praha 1929, s. 78–80; M. Nováková: Naše herečky. E. V., ''Rozpravy Aventina'' 5, 1929/30, s. 305–306; J. Götzová: ''Profily českých herců'', Praha 1931, s. 75–76, obr. část s. 146–149; kd [E. Konrád]: E. V. na odpočinek?, ''Lidové noviny'' 4. 5. 1939 ● ref. Cestou necestou: J. Honzl, ''Otázky divadla a filmu'' 2, 1946/47, s. 127; [Urb.] Z. Urbánek, ''Národní osvobození ''14. 1. 1947 ● k šedesátinám: F. Götz, ''Národní divadlo'' 23, 1947/48, č. 7, s. 162; J. Honzl, ''Svobodné noviny'' 6. 3. 1948 ● J. Vodák: ''Shakespeare: Kritikův breviář'', Praha 1950, ed. J. Träger, s. 24–25 (Kateřina ← ''Čas'' 13. 10. 1914), 123–124, 297, 304 (Julie ← ''Lidové noviny'' 18. 4. 1916, ''České slovo'' 11. 11. 1913, 27. 4. 1924), 182, 187 (Celie ← ''Československé noviny'' 20. 9. 1923, ''České slovo'' 23. 4. 1926), 223 (Perdita ← ''Lidové noviny'' 9. 5. 1916), 563 (Cordelie ← ''České slovo'' 8. 3. 1929); F. Götz: K sedmdesátinám E. V., ''Tvorba'' 1958, s. 237; J. M. Kvapil: Lyrička českého jeviště, ''Divadelní noviny'' 11, 1967/68, č. 16, s. 4; V. Müller, nekrolog, ''Lidová demokracie'' 25. 7. 1969; E. Kohout: ''Divadlo aneb Snář'', Praha 1975, zvl. s. 74, 76–78; DČD III; J. Procházka: ''Film a divadlo'' 23, 1979, č. 2, s. 2; J. Březina: ''Děti slavných rodičů'', Praha 1995, s. 146–147; J. Slomek: S otcovým pseudonymem, ''Lidové noviny'' 5. 3. 1998; K. H. Hilar: ''O divadle'', ed. E. Šormová, Praha 2002, s. 94 (Nora ← ''Divadlo ''7, 1908/09, s. 143–146), 111–112 (Pampeliška + Routička ← tamtéž, s. 398–401); E. Burget: ''Spisovatel a dramatik František Zavřel (1884–1947) v ideových a kulturních souvislostech první poloviny 20. století'', dis., PedF UK Praha 2013, s. 10, 100. |
ČBS, LČL, NDp, PBJ | ČBS, LČL, NDp, PBJ | ||
| − | + | <p style="text-align: center;">[[File:Vrchlickapet.jpg|x450px|Agrafena Alexandrovna Světlova (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi, Národní divadlo, 1922), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 169.]] [[File:Vrchlickactyri.jpg|x450px|Hanička (A. Jirásek: Lucerna, Národní divadlo, 1916), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 172.]] [[File:Vrchlickasest.jpg|x450px|Rebeka Westová (H. Ibsen: Rosmersholm, Národní divadlo, 1922), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-1158.]]</p><p style="text-align: center;"> [[File:Vrchlickasedm.jpg|x450px|Ysoarda z Ansoy (J. Vrchlický: Soud lásky, Národní divadlo, 1922), fotograf neuveden. zdroj: Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-1192.]] [[File:Vrchlickaosm.jpg|x450px|Rosetka (A. de Musset: Se srdcem divno hrát, Národní divadlo, 1917), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-1807.]] [[File:Vrchlickadevet.jpg|x450px|Eva Vrchlická na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-202339.]]</p> | |
</ee:bibliography_content> | </ee:bibliography_content> | ||
</ee:bibliography> | </ee:bibliography> | ||
| Řádka 72: | Řádka 88: | ||
* <ee:chronology_date_from>18. 7. 1969</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | * <ee:chronology_date_from>18. 7. 1969</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | ||
</ee:chronology></div> | </ee:chronology></div> | ||
| − | <div class="names"><ee:names/></div> | + | <div class="names"><ee:names> |
| + | == Další jména == | ||
| + | <ee:names_lastname>Frídová</ee:names_lastname> <ee:names_firstname/> | ||
| + | </ee:names></div> | ||
{{#dpl: | {{#dpl: | ||
| linksto={{FULLPAGENAME}} | | linksto={{FULLPAGENAME}} | ||
| Řádka 82: | Řádka 101: | ||
| noresultsheader=\n | | noresultsheader=\n | ||
}} | }} | ||
| − | + | <ee:published>'''Vznik:''' 2016{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Eva Šormová]]{{break}}</ee:author> | |
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | <ee:published>'''Vznik:''' 2016</ee:published> | + | |
| − | <ee:source></ee:source> | + | |
| − | <ee:author>'''Autor:''' [[Eva Šormová]]</ee:author> | + | |
| − | + | ||
<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]] | <ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]] | ||
[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category> | [[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category> | ||
| Řádka 99: | Řádka 111: | ||
</ee:documentation> | </ee:documentation> | ||
</cshow> | </cshow> | ||
| − | + | ||
<references></references> | <references></references> | ||
| − | |||
<noinclude><languages></languages></noinclude> | <noinclude><languages></languages></noinclude> | ||
Aktuální verze z 24. 5. 2021, 13:00
Eva Vrchlická
* 6. 3. 1888 Praha (CZ)
† 18. 7. 1969 Praha (CZ)
herečka, spisovatelka
Herečka senzitivního a lyrického projevu, který vyjádřením emocí a niterných prožitků souzněl s psychologickým stylem činohry Národního divadla za Kvapilovy éry. Tvořivě zdolala podněty expresionismu i civilismu K. H. Hilara. Ve třicátých letech se však její herectví s příměsí patosu jevilo jako málo spontánní, zejména v konfrontaci s temperamentními, bezprostředními herečkami generace avantgardy. Byla rovněž literárně činná.
Dcera Eva V. ml. (1911–1996, provd. Reimoserová, podruhé Korbelářová) se stala tanečnicí a choreografkou. 1930–39 byla členkou baletu Národního divadla v Praze, 1941–46 choreografkou v Divadle na Vinohradech, pak působila u různých divadel.
Na samém začátku své cesty k divadlu V. našla v titulní postavě Kvapilovy symbolistní pohádky Princezna Pampeliška takřka ideální roli k uplatnění svých bytostných daností. Vyhrocenou senzitivnost i lyrický vznět, sladký hlas, oduševnělou tvář a něžné vzezření pak umně využívala a rozvíjela v rolích křehkých, snivých a cituplných dívek, pubertálních zpola ještě dětských děvčátek (Routička, Hauptmann: Potopený zvon). Pro submisivní dívčí a posléze ženské typy, pro trpné i trpící ženství nacházela kultivovaný fyzický a mluvní výraz vlahé něhy, milostného půvabu, tichého odevzdání i harmonického smíření (Markétka, Goethe: Faust). Výmluvně a účinně dokázala tlumočit psychické stavy a pocity svých hrdinek, zmatky dospívání a mladickou rozdychtěnost. Její herectví mířící k zobrazování lidského nitra se ústrojně vřadilo do psychologického stylu činohry Národního divadla za Kvapilovy éry, s nímž V. souzněla i vůlí k harmonii. Pod Kvapilovým režijním vedením rozšířila svůj shakespearovský repertoár (dosud zahrnoval Nerissu v Kupci benátském, Julii v Romeovi a Julii, Desdemonu v Othellovi a Violu ve Večeru tříkrálovém) o Perditu (Zimní pohádka), Hermii (Sen noci svatojanské) a zejména o Kateřinu (Zkrocení zlé ženy, partnerem v Petruchiovi E. Vojan), v níž uplatnila vzácnější veseloherní polohy svého rejstříku. Zdařile ztělesňovala nesložité role naivek, jež prodchla jímavou vroucností a osvěživou čistotou (Hanička, Jirásek: Lucerna; Boženka, Štolba: Vodní družstvo). Její doménou však zůstávaly hrdinky žijící komplikovanějšími citovými či duchovními vzněty (Violena, Claudel: Zvěstování), sny a probouzejícími se touhami (Genevieva v Pailleronově Choulostivém věku, Marie Jindřiška v Crommelynckových Dětinných milencích). Emotivně nasycený projev činil z V. vnímavou interpretku „uražených a ponížených“ (např. Kateřina, Ostrovskij: Bouře). Herečka, dobovou kritikou označována jako lyrička a senzitiv českého jeviště, přistupovala však k rolím více intelektem, analyzujíc jejich motivace a pohnutky. Na výraz pocitů, emocí a niterných prožitků, jež racionálně ovládala, kladla větší důraz, než na celkovou výstavbu postavy, jež často postrádala pevný obrys a tvar. Její ztvárnění mírných, až pasivních hrdinek neslo i stopu nálad konce století, dekadentní umdlelosti a slabosti.
Role
Městské divadlo v Plzni
Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Akmé (týž: Pomsta Catullova, i ND 1914), Pampeliška (J. Kvapil: Princezna Pampeliška, i Uranie 1909, ND 1917) – j. h. 1907.
Švandovo divadlo
Mína Mařáková (J. Hilbert: Vina, i ND Brno 1908, ND 1913) j. h. – 1908.
Pištěkovo divadlo
Nataša (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev) j. h. – 1908.
Uranie
[?] (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) j. h.; Routička (G. Hauptmann: Potopený zvon, i ND Brno 1909), Marie (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Nerissa (W. Shakespeare: Kupec benátský, i ND 1920), Nora (H. Ibsen: Nora, i Jeřábkova spol. 1912, ND 1922) – 1908; Katuše, kněžna saská (F. X. Čečetka: Král Jiří z Poděbrad), Josefina [?] (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána) – 1909.
Národní divadlo Brno – F. Lacina
Julie (V. Štech: Deskový statek), Ethel Holmová (G. Esmann: Otec a syn), Elsa (F. Molnár: Ďábel), Pavla (B. Viková-Kunětická: Cop) + Sefa (táž: Holčička), Princezna Kačenka (A. Jirásek: Pan Johanes), Viola (W. Shakespeare: Večer tříkrálový, i Jeřábkova spol. 1912) – 1909; Dolli (K. Fořt dle L. N. Tolstého: Anna Karenina), Helena (A. Bisson: Bezejmenná), Desdemona (W. Shakespeare: Othello), Sestra Marta (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Louison (Molière: Zdravý nemocný), Prija (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Michelina (R. de Flers – G.-A. de Caillavet: Buridanův osel), Pavlína, kněžna Borghesová (E. Bozděch: Světa pán v županu), Marianna (P. Hervieu: Pochodeň života), Suzanna (G. Ohnet: Majitel hutí) – 1910.
Divadlo moravských měst – K. Komarov, Ostrava
Heša (G. Zapolska: Morálka paní Dulské) j. h. – 1910.
Tuttrova společnost
Magelona (J. J. Kolár: Magelona) – 1912.
Jeřábkova společnost
Helena (S. Przybyszewski: Pro štěstí), Porcie (W. Shakespeare: Kupec benátský, i ND 1931), Julie (týž: Romeo a Julie, i ND 1913) – 1912; Hippodamie (J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy), Ellida (H. Ibsen: Paní z námoří), Hilda (týž: Stavitel Solness) – 1913.
Národní divadlo
Markétka (J. W. Goethe: Faust) j. h. – 1910; Eva (J. Vrchlický: K životu) j. h. – 1912; Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Ebba Brahe (E. Bozděch: Baron Goertz) – 1913; Violéna (P. Claudel: Zvěstování), Hermie (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Eva (V. K. Klicpera: Veselohra na mostě), Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – 1914; Phoebe (týž: Jak se vám líbí), Geneviève (E. Pailleron: Choulostivý věk) – 1915; Perdita (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Hanička (A. Jirásek: Lucerna), Boženka (J. Štolba: Vodní družstvo) – 1916; Dinah (S. Lom: Vůdce), Emma (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Komtesa Jaro (V. Dyk: Revoluční trilogie) – 1917; Salomena (B. Adámek: Salomena), Kralevic Václav (J. Hilbert: Falkenštejn) – 1918; Kateřina (A. N. Ostrovskij: Bouře), Fenella (D.-F.-E. Auber: Němá z Portici) – 1919; Mimi (K. Čapek: Loupežník), Lucie Desmoulinsová (R. Roland: Danton) – 1920; Lady Chilternová (O. Wilde: Ideální manžel), Mariana (A. de Musset: Rozmary Marianiny), Helena Gloryová – Robotka Helena (K. Čapek: R. U. R.) – 1921; Rebeka Westová (H. Ibsen: Rosmersholm), Cvrčková (J. a K. Čapkové: Ze života hmyzu), Agrafena Alexandrovna Světlova /Grušenka/ (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Vendla (F. Wedekind: Procitnutí jara), Gerda (H. Ibsen: Brand) – 1922; Františka (F. X. Šalda: Dítě) – 1923; Irmingerd (A. Jirásek: Gero), Anna (J. Hilbert: Druhý břeh) – 1924; Rezi + Osiris (H. Soumagne: Poslední Mesiáš), Roxana (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Axiocha (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smír Tantalův), Sophie de Courvoisier (R. Rolland: Hra o lásce a smrti) – 1925; Marie Jindřiška (F. Crommelynck: Dětinní milenci), Lucie (J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější) – 1926; Čang-Haitang (Klabund: Křídový kruh), Mona (F. Lonsdale: Jarní úklid), Aude (P. Raynal: Hrob neznámého vojína) – 1927; Kybel (E. O’Neill: Velký bůh Brown), Nastasja Filipovna Baraškova (F. M. Dostojevskij, dram. B. Putjata: Idiot) – 1928; Cordelie (W. Shakespeare: Král Lear), Anna (L. Frank: Karel a Anna) – 1929; Marja Timofejevna Lebjadkinová (F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: Běsové) – 1930; Livia (V. Nezval: Milenci z kiosku), Adéla (M. Achard: Domino) – 1932; Bettina Klausenová (G. Hauptmann: Před západem slunce) – 1933; Jeanne (A. Strindberg: Opojení) – 1935; Teta Máli (V. Werner: Lidé na kře), Edith Cortrightová (S. Lewis, dram. S. Howard: Továrník Dodsworth) – 1936; Paní Hlubinová (F. Šrámek: Měsíc nad řekou) – 1937; Paní Lásková (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Paní továrníková Kalistová (V. Werner: Štěstí je umění) – 1939; Paní Tykalová (F. E. Šaman: Slunečný den), Augusta (H. Sudermann: Domov) – 1941; Rebeka (J. J. Kolár, ú. V. Vančura: Pražský žid), Xenie (M. Gorkij: Jegor Bulyčov) – 1946; Oinona (J. Racine: Faidra) – 1947; Addie (L. Hellmanová: Lištičky) – 1948; Marja Ivanovna (L. N. Rachmanov: Neklidné stáří) – 1949; Nina Ivanovna (A. P. Štejn: Čestný soud) – 1950; Matka (Tchj Djan Čun: Na jih od 38. rovnoběžky), Činčvarová (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: Anna proletářka) – 1951; Helena Toralová (A. Jirásek: Samota) – 1953; Anfisa (A. P. Čechov: Tři sestry), Stařenka (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1956.
Překlady
Klabund: Křídový kruh, ND 1927, t. 1929; T. Bernard: Julius, Julinka a Julík, rozmn. Centrum 1929; M. Achard: Domino, ND 1932, i rozmn. Centrum; Tchaj Djan Čun: Na jih od 38. rovnoběžky, ND 1951, i t.
Dramatizace
I. Olbracht: Anna proletářka, ND 1951, t. 1952.
Teatralia
Vůdce. Jakubu Seifertovi, Lumír 46, 1917/18, s. 299–301; Všecko mizí a všecko se objevuje, in Svátkův divadelní almanach republiky československé, Čes. Budějovice 1922, s. 59–61; Náčrt k povaze Rebeky Westové, Jeviště 3, 1922, s. 23–24; Před studiem nové úlohy, tamtéž, s. 145–146; Myšlenky a úvahy, tamtéž, s. 252–254; Desdemona, tamtéž, s. 389–391; Strindbergova Královna Kristýna, tamtéž, s. 452–453; Cestou necestou, Praha 1946 (memoáry).
Prameny
AMP: Sbírka matrik, EVS O4, matrika oddaných u sv. Salvátora 1906–1919, s. 53 (22. 5. 1910); OSPSM O2, matrika oddaných u okresní správy politické na Smíchově 1920–1921, s. 75 (2. sňatek 29. 7. 1920, s údajem o rozvodu); Soupis pražského obyvatelstva (Jaromír Nevole, * 1886; s údajem sňatku a rozvodu).
NA: Fond Policejní ředitelství I, konskripce, (Emil Frida, * 1853; online, cit. 10. 5. 2016), URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=132&folium=494; (Jaromír Nevole, * 1886, údaj o sňatku; online, cit. 10. 5. 2016), URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=420&folium=326
Literatura
-r., Lidové noviny 23. 10. 1909 [Routička]; 14. 11. 1909 [Viola]; nesign., tamtéž 7. 1. 1910 [Dolli]; 7. 4. 1910 [Desdemona]; 17. 4. 1910 [Michelina]; Moravská orlice 20. 8. 1910 [odchod z Brna]; Národní listy 5. 3. 1912 [u div. společností]; T. [V. Tille], tamtéž 9. 2. 1913 [Julie], 11. 10. 1913 [Kateřina]; F. Šorm: Umělecký profil hereček Národního divadla, Praha 1918, s. 88; k.: E. V., Jeviště 2, 1921, s. 366; H. Jelínek: S prvního balkonu I, Praha 1924, s. 193 (Salomena), 234 (Kralevic Václav); E. Konrád: E. V., Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25, č. 3, s. 3–4; A. Veselý: E. V., Hovory s herci, Praha 1926, s. 106–120; nesign.: E. V., tamtéž 5, 1927/28, č. 38, s. 2–3; Čestné uznání […], Národní listy 28. 10. 1928; O. Fischer: E. V., in sb. Nové české divadlo 1928–1929, Praha 1929, s. 78–80; M. Nováková: Naše herečky. E. V., Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 305–306; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 75–76, obr. část s. 146–149; kd [E. Konrád]: E. V. na odpočinek?, Lidové noviny 4. 5. 1939 ● ref. Cestou necestou: J. Honzl, Otázky divadla a filmu 2, 1946/47, s. 127; [Urb.] Z. Urbánek, Národní osvobození 14. 1. 1947 ● k šedesátinám: F. Götz, Národní divadlo 23, 1947/48, č. 7, s. 162; J. Honzl, Svobodné noviny 6. 3. 1948 ● J. Vodák: Shakespeare: Kritikův breviář, Praha 1950, ed. J. Träger, s. 24–25 (Kateřina ← Čas 13. 10. 1914), 123–124, 297, 304 (Julie ← Lidové noviny 18. 4. 1916, České slovo 11. 11. 1913, 27. 4. 1924), 182, 187 (Celie ← Československé noviny 20. 9. 1923, České slovo 23. 4. 1926), 223 (Perdita ← Lidové noviny 9. 5. 1916), 563 (Cordelie ← České slovo 8. 3. 1929); F. Götz: K sedmdesátinám E. V., Tvorba 1958, s. 237; J. M. Kvapil: Lyrička českého jeviště, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 16, s. 4; V. Müller, nekrolog, Lidová demokracie 25. 7. 1969; E. Kohout: Divadlo aneb Snář, Praha 1975, zvl. s. 74, 76–78; DČD III; J. Procházka: Film a divadlo 23, 1979, č. 2, s. 2; J. Březina: Děti slavných rodičů, Praha 1995, s. 146–147; J. Slomek: S otcovým pseudonymem, Lidové noviny 5. 3. 1998; K. H. Hilar: O divadle, ed. E. Šormová, Praha 2002, s. 94 (Nora ← Divadlo 7, 1908/09, s. 143–146), 111–112 (Pampeliška + Routička ← tamtéž, s. 398–401); E. Burget: Spisovatel a dramatik František Zavřel (1884–1947) v ideových a kulturních souvislostech první poloviny 20. století, dis., PedF UK Praha 2013, s. 10, 100.
ČBS, LČL, NDp, PBJ
Životní události
- 6. 3. 1888: narození, Praha (CZ)
- 18. 7. 1969: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Frídová
Vazby
H
Vznik: 2016
Autor: Eva Šormová
