Feuerstein, Bedřich: Porovnání verzí

Aktuální verze z 28. 6. 2017, 12:18

Pocházel z rodiny správce velkostatku, později ředitele panství Thurn-Taxisů v Loučni, kde 1898–1903 navštěvoval obecnou školu. Studoval na c. k. střední reálné škole v Nymburku (1903–10), pozemní stavitelství na České vysoké škole technické v Praze (dnešní ČVUT, 1910–17) a soukromě u J. Plečnika na VŠUP (1912). Se spolužákem V. Kerhartem vycestoval 1913 do Ruska, od 1914 se účastnil architektonických soutěží a stýkal se se skupinou Tvrdošíjní. 1915–16 pracoval v architektonické kanceláři J. Gočára, 1916–17 u B. Slámy. V létě 1917 nastoupil vojenskou službu a pracoval jako domobranecký inženýr v Pule na Istrii, na inspektorátu vojenských hřbitovů v Linci (1917) a ve Villachu (1918). V armádě zůstal i po válce; 1919 působil jako tlumočník a ordonanční důstojník u štábu generála E. Ch. A. Hennocqua a M. Parise ve francouzské misi na Slovensku, poté v Užhorodě. 1919 byl vyznamenán Československým válečným křížem. Zasloužil se o expozici někdejšího Památníku odboje (resp. Památníku osvobození), pro nějž na zámku v Tróji a v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě instaloval památky čs. legií. Spolupracoval na návrhu stejnokroje čs. armády. 1919 se stal členem Svazu architektů, 1920 byl jedním ze zakládajících členů skupiny Devětsil, spoluzaložil její architektonickou sekci ARDEV (1923). 1920 se stal členem SVU Mánes, kde dlouhá léta pracoval jako předseda sekce architektů. T. r. obdržel od francouzské vlády roční stipendium na studium na pařížské École des beaux-arts; 1924–26 tu studoval v ateliéru A. Perreta. 1928 podnikl studijní cestu do USA, 1929 navštívil Čínu. 1926–30 pracoval v Tokiu v projekční kanceláři Čechoameričana A. Raymonda (Raimanna); úspěšná spolupráce skončila roztržkou a F. odchodem. 1931 cestoval po SSSR, navštívil Londýn a Paříž. V témže roce si zřídil soukromou projekční kancelář. Během 1935 se zhoršily F. zdravotní obtíže; trpěl depresemi, nespavostí, ztrácel sluch. Nepomohl ani léčebný pobyt v Jeseníku (1936), který přinesl jen krátkodobé zlepšení. V květnu 1936 F. spáchal sebevraždu (skokem z Trojského mostu). Zemřel po převozu do nemocnice na Bulovce.

F. měl ctižádost vyniknout především v architektuře, kterou považoval za svůj hlavní obor. Snaha o tvarovou čistotu pocházela mj. ze zkušeností z Japonska, kde se utvrdil v pojetí architektury odvozené z rázu krajiny, zvyklostí a potřeb obyvatel. Puristické, neoklasicistní tvarosloví nesou jedny z mála jeho realizovaných staveb – Městské krematorium v Nymburku (1924) či Vojenský zeměpisný ústav v Praze-Bubenči (1925). Převaha nerealizovaných architektonických projektů a pocit neuznání v této profesi přispěly k rozvinutí jeho psychické choroby.

Byl též malířem, knižním grafikem, navrhoval plakáty (např. cyklus pro Švédský balet / Ballets Suédois, 1921, pod pseudonymem EldSten /švédský překlad jeho příjmení/), mj. pro inscenace, na nichž spolupracoval jako scénograf. Je autorem výpravy filmů V. Vančury Před maturitou (1932), Na sluneční straně (1933) a Marijka nevěrnice (1934). Přispíval do uměnovědných časopisů (Červen, Musaion, Volné směry).

Největší umělecké uplatnění nalezl v práci pro divadlo, pro které vytvořil zhruba čtyřicet scénografií. Spolupracoval s režiséry K. H. Hilarem, J. Frejkou, J. Honzlem, B. Stejskalem, K. Dostalem, F. Pujmanem, s výtvarníky J. Čapkem, A. Wachsmannem, V. Gottliebem, se sochařem O. Švecem a se scénografem F. Zelenkou. Vyjadřoval se výhradně stylizovaně, nevzdával se začlenění mobiliáře a rekvizit, neulpíval však na detailu. Základním východiskem jeho přístupu k jevištnímu prostoru a kostýmu byla (podobně jako u V. Hofmana) práce s geometrizujícími, kubizujícími, resp. kubofuturistickými formami. Scénografickou činnost zahájil začátkem 1921; bratři Čapkové jej požádali o návrh scény k R. U. R. pro pražské Národní divadlo (jako kostýmní výtvarník je uveden J. Čapek, některé kostýmy však navrhl rovněž F.). Kubistické a rondokubistické formy tu kombinoval s moderními funkcionalistickými tvary, využil scénograficky neobvyklé materiály (sklo).

Po návratu z Paříže (divadelní inspiraci čerpal zejména ve Velkém divadle na Elysejských polích u J. Hébertota) spolupracoval s K. H. Hilarem v Národním divadle na inscenaci Molièrovy hry Zdravý nemocný. Kubofuturisticky stylizovanou, čistou a hravou výpravu prodchnul atmosférou francouzského malířství 17.–18. století. Malovaná antiiluzívní dekorace, která si zachovala i v realizaci bezprostřednost původního rukopisu, byla umocněna živou barevností kostýmů inspirovaných komedií dell’arte (zvláště v některých kostýmech pro ženské postavy) i barokními formami. Následujícího roku s Hilarem připravili Marloweova Edvarda II., jehož výtvarné zpracování je považováno za jeden z mezníků české scénografie. Na rozdíl od předcházejících „malířských“ pojetí zde scénu určuje architektonický objekt složený z fragmentu obnaženého gotického opěrného systému a z kusu schodiště. Významově proměnlivý tvar představoval exteriér i interiér. Užitím černé a bílé barvy dosáhl F. účinného výtvarného kontrastu a silné expresivity podporující napětí, charakteristické pro Hilarovy režie.

Za působení v Perretově ateliéru vypravil 1925 starofrancouzské frašky Hra o kádi a Mistr Pleticha uvedené v rámci Výstavy dekorativních umění v Paříži.

Po návratu z Japonska 1932 proslovil v SVU Mánes přednášku „Japonské divadlo Nó“. T. r. spolupracoval s  J. Frejkou na výpravě ke hře V. Nezvala Milenci z kiosku. Scéna vytvořená v duchu poetismu za použití hyperbolických surreálných objektů (antická Afrodité, růžové poupě, kostky domina) podtrhovala obraznost veršů. Surrealisticky F. pojednal též výpravu k Frejkově nastudování hry G. Neveuxe Julie aneb Snář, inspirován Picassovou scénografií Třírohého klobouku (1919) pro Ďagilevův Ruský balet. Ve výpravě k Čapkově Věci Makropulos v Městském divadle na Královských Vinohradech dospěl prostřednictvím jednoduchých výrazových prostředků (registrační skříně) k čistému, oproštěnému výrazu, až funkcionalistických rysů. Scénografický minimalismus odrážející zkušenost z cest po Dálném východě F. uplatnil též v inscenaci dramatu H. R. Lenormanda Asie, kterou pro čistotu linií a tvarů považoval za jednu ze svých stěžejních výprav.

1933 navázal spolupráci s Osvobozeným divadlem. Výprava politické satiry Osel a stín čerpala z principů japonského divadla kabuki; karikující komiku F. zhmotnil tvarovou deformací, zpřeházením a rozrušením měřítek, rytmickým střídáním pozitivu a negativu. Výpravu k další produkci V + W – Baladě z hadrů – pojal značně puristicky; rozmanitá, vesměs odpudivá scénická prostředí vykouzlil jen pomocí světel a závěsů. Metaforických možností draperie, rozehrané v tvořivém kontaktu hereckou akcí, využil i ve své poslední divadelní výpravě v Národním divadle; v částečně konstruktivistické scéně Vančurova Jezera Ukereve (s V. Gottliebem) předjal akční scénografii, která se objevila na českých jevištích o třicet let později.

K některým výpravám F. vytvořil i malované opony: k Hilarově inscenaci Moliѐrovy hry Zdravý nemocný, k inscenaci hry S. Gantillona Maya a k Nezvalovým Milencům z kiosku.

F. vnesl do české scénografie nové principy, založené na osobité interpretaci avantgardních podnětů, detailní znalosti starších slohů i estetiky východního umění. Jevištní prostor pojímal architektonicky, při využití sochařských i malířských výrazových prostředků. Scénický objekt v jeho výpravách získával autonomní, abstraktní charakter, jeho forma však zůstávala úzce spjata s ústřední myšlenkou díla a vycházela vstříc funkčním požadavkům inscenace. F. práce pro divadlo patří mezi vrcholné projevy meziválečné avantgardní scénografie. 

Pseudonymy

EldSten

Výpravy (scéna + kostýmy)

Národní divadlo

K. Čapek: R. U. R., Molière: Zdravý nemocný (kostýmy s J. Čapkem) – 1921; Ch. Marlowe: Edvard II. (s K. H. Hilarem a J. M. Gottliebem), O. Zich: Vina – 1922; J. Bartoš: Vzbouření na jevišti (StD) – 1926; F. X. Šalda: Zástupové, V. Nezval: Milenci z kiosku (StD), G. Neveux: Julie aneb Snář (StD) – 1932; J. Hilbert: Sestra, J. Cocteau: Milovaný hlas (StD), J. Toman: Svět bez oken (StD) – 1933; J. Giraudoux: Isabella na rozcestí – Intermezzo, W. Shakespeare: Cokoliv chcete čili Večer tříkrálový (s V. Gottliebem), A. V. Suchovo-Kobylin: Proces – 1934; G. Daviot: Richard z Bordeaux (s A. Wachsmannem), P. Raynal: Marna (s A. Wachsmannem, StD) – 1935; V. Vančura: Jezero Ukereve (s V. Gottliebem, StD) – 1936.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

F. Zavřel: Vzpoura, F. Šrámek: Plačící satyr, J. Vrchlický: Láska a smrt, G. F. Händel: Rinaldo (Operní studio Pražské konzervatoře), P. Hindemith: Svatá Zuzana (Operní studio Pražské konzervatoře) – 1923; K. Čapek: Věc Makropulos – 1932; H.-R. Lenormand: Asie – 1933; I. Krejčí: Antigona (Operní studio Pražské konzervatoře) – 1934.

Komorní divadlo

S. Gantillon: Maya

Zemské divadlo v Brně – Divadlo Na hradbách

R. Wagner: Tannhӓuser – 1922; V. Katajev: Defraudanti

Osvobozené divadlo

V + W: Děti kapitána Bublasa + Osel a stín – 1933; V + W dle E. Labiche – Marc-Michel: Slaměný klobouk, V + W: Kat a blázen – 1934; tíž: Panoptikum (s F. Zelenkou) + Vždy s úsměvem (s A. Wachsmannem) + Balada z hadrů (Spoutané divadlo) – 1935.

Scény

Národní divadlo

R. Karel: Ilseino srdce, B. Martinů: Istar – 1924; M. Anderson: Marie Skotská – 1935.

Výstavy se zastoupením scénografického díla

Posmrtná výstava (Mánes, Praha 1936); La scenografia Checoslovaca (čs. pavilon na bienále v São Paulo 1959); Bedřich Feuerstein – architektura, scénické návrhy, obrazy (Galerie V. Kramáře, Praha 1967); Bedřich Feuerstein – architekt, malíř, scénograf (Galerie moderního umění Roudnice nad Labem, 1994); Bedřich Feuerstein – scénografie, architektura (Národní muzeum – Lobkovický palác, Praha 1996).

Teatralia

Působivost umění, Červen 1, 1918/19, s. 240–243; Architektura Vlastislava Hofmana, tamtéž, s. 278–282; Frank Lloyd Wright, Musaion, 1921, sv. II, s. 67–69; Velká zeď čínská, Volné směry 29, 1932, s. 230–243; Japonské divadlo Nó, Volné směry 30, 1933/34, s. 27–31 ■ Mezi domovem a světem (usp. S. Kolíbal), Praha 2000.

Prameny

SOA Praha: Sbírka matrik, Dobrovice 35, kniha narozených, N 1889–1907, s. 54, obr. 57.

NTM: Archiv architektury, korespondence, rkp. životopis, architektonické návrhy, fotografie z pozůstalosti B. F.

NM – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur: Osobní fondy 1920–1934, fond B. F.: písemné dokumenty, korespondence a skici, vztahující se k jeho japonskému pobytu.

Archiv ND: scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

NMd: scénické a kostýmní návrhy.

MZMd: fond 109 – B. F., kart. 3, i. č. 109/373, skicář č. 27: scénické a kostýmní návrhy k brněnským inscenacím.

Literatura

Jež: Pátá výstava Tvrdošíjných, Lumír 50, 1923, s. 221–223; Theatre Settings by Bedřich Feuerstein, Architect, Tokyo, Tokio 1927 ● nekrology: ec: Lidové noviny 11. 5. 1936; nesign., tamtéž 11. 5. 1936; nesign., tamtéž 12. 5. 1936; K. Č. [Čapek], tamtéž 12. 5. 1936 → O umění a kultuře III, Praha 1986, s. 696; nesign., Prager Presse 12. 5. 1936; J. E. Koula: In memoriam B. F., Stavba 13, 1936, s. 93–95 ● V. Reiman a kol. (ed.): B. F., Praha 1936; K. Lhota: Výstava architekta B. F., Architekt SIA 35, 1936, s. 164; K. Novotný: † B. F. (proslov k posmrtné výstavě v SVU Mánes, 1936), Volné směry 33, 1937, s. 67–68; V. Nezval: Trojský most, in: Praha s prsty deště, Praha 1936, s. 5–7; om: Vzpomínka na B. F., Svobodné noviny 11. 5. 1946; V. Nezval: Z mého života, Praha 1959, s. 213–214; B. F. – architektura, scénické návrhy, obrazy, Praha 1967 (kat. výstavy, text A. Masaryková); A. Masaryková: B. F., Architektura ČSSR 27, Praha 1968, s. 44–49; A. Raymond: An Autobiography, Tokio 1973, passim; J. Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Praha 1981, s. 107, (121, 134, 165); V. Ptáčková: Česká scénografie XX. století, Praha 1982, passim.; O. Ornest: V neděli ráno na trojském mostě: K nedožitým devadesátinám B. F., Věstník židovských náboženských obcí v Československu 42, 1982, č. 2, s. 5; R. Švácha: B. F., Výtvarná kultura 6, 1982, s. 61; Z. Lukeš: Nad dopisy B. F. Josefu Havlíčkovi, Umění 25, 1987, s. 104–128; DČD IV; K. Srp: Tvrdošíjní a hosté, Praha 1987 (kat. výstavy); Z. Lukeš: B. F., in: J. Švestka – T. Vlček (ed.): Český kubismus 1910–1925, Praha 1991, s. 244–245 (kat. výstavy); V. Valchářová a kol.: B. F., Roudnice nad Labem 1994 (kat. výstavy); V. Koubská: B. F. (1892–1936), Praha 1996 (kat. výstavy); V. Ptáčková: B. F.: objevný, Ateliér 9, 1996, č. 17–18, s. 9; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 102–103; J. Matulová: Mezi architekturou a malbou: B. F. jako hostující výtvarník stálého českého divadla v Brně, Opuscula Historiae Artium 59, Brno 2010, č. 1–2, s. 68–77; J. Valenta a kol.: Malované opony divadel českých zemí, Praha 2010, s. 17, 314, 316; H. Čapková: B. F. cesta do nejvýtvarnější země světa, Praha 2014.

Biografický slovník, NDp, NEČVU, Saur, Toman; DČVU IV/1–2 

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2017
Autor: Věra Velemanová