Brzková, Terezie: Porovnání verzí
nahoru...
(Založena nová stránka s textem „<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> <span id="PageFillProgress">2</span> </ee:progress>{{Infobox Osoba | jméno=<ee:firstname>Terezie</ee:firstna…“) |
|||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | <ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress> | ||
| − | <span id="PageFillProgress"> | + | <span id="PageFillProgress">3</span> |
</ee:progress>{{Infobox Osoba | </ee:progress>{{Infobox Osoba | ||
| jméno=<ee:firstname>Terezie</ee:firstname> | | jméno=<ee:firstname>Terezie</ee:firstname> | ||
| Řádka 6: | Řádka 6: | ||
| pseudonym=<ee:pseudonym></ee:pseudonym> | | pseudonym=<ee:pseudonym></ee:pseudonym> | ||
| narozen=<ee:mvchronology type="narození" field="date_from"> | | narozen=<ee:mvchronology type="narození" field="date_from"> | ||
| − | + | 11. 1. 1875 | |
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place"> | | místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place"> | ||
| Řádka 19: | Řádka 19: | ||
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage> | | foto=<ee:titleimage></ee:titleimage> | ||
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc> | | fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc> | ||
| − | | povolání=<ee:profession>herečka, </ee:profession> | + | | povolání=<ee:profession>herečka,</ee:profession> |
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
Herečka, jež prošla řadou divadelních společností a ovládla široké rozpětí dramatických typů. Uplatnila se především na jevišti Městského divadla v Plzni, kde hrála sentimentální milovnice, postavy realistické a naturalistické dramatiky, démonické heroiny, aristokratky, lyrické hrdinky, ale vynikla i v komediích a konverzační hrách. Na poli moderní dramatiky naopak nalezla hranice svých hereckých možností. V Národním divadle nedostávala odpovídající herecké příležitosti a dobrovolně vyměnila českou první scénu za manželovu cestující společnost. Ke konci své kariéry proslula rolemi moudrých a dobrotivých stařenek, z nichž nejznámější je filmová Babička Boženy Němcové. | Herečka, jež prošla řadou divadelních společností a ovládla široké rozpětí dramatických typů. Uplatnila se především na jevišti Městského divadla v Plzni, kde hrála sentimentální milovnice, postavy realistické a naturalistické dramatiky, démonické heroiny, aristokratky, lyrické hrdinky, ale vynikla i v komediích a konverzační hrách. Na poli moderní dramatiky naopak nalezla hranice svých hereckých možností. V Národním divadle nedostávala odpovídající herecké příležitosti a dobrovolně vyměnila českou první scénu za manželovu cestující společnost. Ke konci své kariéry proslula rolemi moudrých a dobrotivých stařenek, z nichž nejznámější je filmová Babička Boženy Němcové. | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
| + | Rozená Jelínková. Narodila se v rodině kočujících divadelníků jako jedno z dvojčat (druhá holčička ihned zemřela); otec Vilém Josef Jelínek (1837–1902) byl hercem a ředitelem společnosti, matka Anna (1841–1907), dcera divadelního principála J. Krämera, herečkou. Divadlu se věnovaly sestry Marie (1862–1911, provd. Spurná), Hana (1871–1933, provd. Vojtová), Otýlie (1882–1967, provd. Beníšková) i bratři František (1867–1934; převzal otcův divadelní podnik) a Maxmilian (1878–1937). Hereckou dráhu začínala v rodičovské společnosti, kde dostala školení od otce, zkušeného praktika-režiséra, a zejména od matky, bedlivě provázející první divadelní kroky nadaných dcer. K jejímu hereckému růstu přispěl švagr V. Spurný, který za Jelínkovy nemoci soubor dočasně vedl jako artistický správce. Ještě za pobytu u otcovy družiny se v necelých devatenácti letech provdala za herce Josefa Brzka (1867–1917, sňatek 14. 11. 1893 v Milevsku), s nímž 1895 otcovu společnost opustila. Několik následujících let působili manželé u venkovských divadelních společností: u K. Kaňkovského (1895–98), J. Drobného (1898–1900) a E. Zöllnerové (1900–06). V sezoně 1906/07 byli členy Divadla sdružených měst východočeských za ředitelství F. Laciny, v létě 1907 jsou doloženi u J. Hodra na štaci v lázeňském divadle v Luhačovicích. Poté získali angažmá u V. Budila v Městském divadle v Plzni, kde setrvali i po jeho odchodu z ředitelského křesla. Plzeň opustili na konci poslední předválečné sezony 1913/14, kdy se divadlo ocitlo v hospodářské krizi a členům byly pozastaveny a posléze sníženy platy. '''B.''' přijala nabídku do činohry Národního divadla, kde však nedostávala odpovídající herecké příležitosti. Koncem jara 1917 se účastnila zájezdu skupiny herců činohry Národního divadla na válečnou frontu na řece Soča v severovýchodní Itálii (dnes Slovinsko). T. r. ovdověla a po druhém sňatku s hercem a novopečeným divadelním ředitelem Václavem Zejfertem (Zejfartem, 1876–1938) v září 1919 vyměnila Národní divadlo za manželovu cestující společnost, s níž působila na venkově bezmála osm let. Začátkem 1927 nastoupila opět do Městského divadla v Plzni, jehož členkou byla do 1939; na odpočinek odešla nedlouho po smrti druhého muže. Teprve poté ji objevil film: 1939 debutovala ve snímku O. Vávry''Kouzelný dům'' (podle románu K. J. Beneše). Popularitu jí přinesla role Babičky ve stejnojmenném filmu F. Čápa natočeném podle novely B. Němcové (1940), která ji předurčila pro další úlohy moudrých a dobrotivých stařenek, zvláště v pohádkách (''Pyšná princezna'', ''Byl jednou jeden král''). Hrála asi ve čtyřiceti filmech, naposledy v pohádce ''Princezna se zlatou hvězdou na čele'' (1959). M. Frič s ní natočil dokument ''Zasloužilá umělkyně Terezie Brzková ''(1961); tento titul jí byl udělen 1955. Zemřela téměř dvaadevadesátiletá, pohřbena byla na Vyšehradě. | ||
| + | Z prvního manželství měla dvě dcery; Otýlie B. (* 1903 Kladno) hrála začátkem dvacátých let u otčímovy společnosti. Vnučka Ivana (1925–2008) byla manželkou P. Tigrida. | ||
| + | |||
| + | Dívčina vznosné štíhlé postavy, spíše výrazného než půvabného obličeje s delším nosem, širokými ústy a tenkým horním rtem a s bohatou hřívou vlasů začínala jako vesměs všechny debutantky rolemi naivek. K nim brzy připojovala úlohy milovnic, přebírané u otcovy družiny po starší sestře Haně. Vedle romanticky sentimentalizovaných portrétů mladých dívek ze starší dramaturgie (Jane, Birch-Pfeifferová dle C. Bell: ''Sirotek lowoodský''; Louisa, Dennery–Cormon: ''Dva sirotci'') se záhy setkávala s rolemi z realistické dramatiky, na nichž se utvářel základ jejího hereckého stylu (Baruška, Stroupežnický: ''Zkažená krev''). Hned v prvním angažmá u cizí společnosti se prosadila svým talentem schopným obsáhnout široké žánrové a typové rozpětí dramatických postav, díky tomu pak zaujímala ve venkovských družinách pozici protagonistky. Již jako dvacetiletá měla ve svém hereckém repertoáru Maryšu i Cypriennu, Strouhalku (Šimáček: ''Svět malých lidí'') i Desdemonu (Shakespeare: ''Othello''), Mínu (Hilbert: ''Vina'') i Alžbětu (Vrchlický: ''Noc na Karlštejně''). Suverénně zvládala polohy lyrické i rozverně komediální, ale její nejvlastnější doménou se stala sféra dramatická, heroická a do jisté míry i tragická. Vnímavá, přemýšlivá a zodpovědná herečka vstřebávala impulzy nových dramatických slohů a realistickou charakteristiku psychologicky prohlubovala a niterně zjemňovala, aniž by ubírala na výrazové plasticitě a zřetelnosti. Tento proces, započatý Mínou z Hilbertovy ''Viny'', ji přivedl k postavám ibsenovským (Hedvika, ''Divoká kachna'', Nora, Ellida Wangelová, ''Paní z námoří'', Lona Hesselová,''Opory společnosti''), jejichž galerie rozšířená za pobytu v Plzni zároveň ukázala hranice hereččiných možností na poli moderní dramatiky: komplikovanou Heddu Gablerovou ani Olgu v Čechovových ''Třech sestrách'''''B.''' plně nepostihla. Zářila v postavách frivolních krasavic, salonních lvic a přitažlivých intrikánek, jež prezentovala ve svůdných secesních stylizacích (Helena, Bernstein: ''Ve víru''; Pépa, Pailleron: ''Myška''; Juljaševičová, Zapolska: ''Morálka paní Dulské''; Paní Erlynneová, Wilde: ''Vějíř lady Windermerové''), výtečně ztvárňovala vášnivé, démonické hrdinky a barbarky (Hippodamie ve všech částech Vrchlického-Fibichovy trilogie; Lilitha, Zeyer: ''Sulamit''). Tato etapa jejího herectví kulminovala za pobytu v Plzni, kde kultivovaná dramaturgie, kombinující díla klasického odkazu s moderní dramatikou, poskytovala '''B.''' uplatnění širokého spektra výrazových a charakterizačních možností. Vedle vznešených panovnic a aristokratek (Gertruda v ''Hamletu'', Hraběnka Trčková v Schillerově ''Valdštejnovi'') ztělesňovala usmýkané lidové typy (Nora Burkeová, Synge: ''Ve stínu doliny''), vedle prototypů hrdinek naturalistické dramatiky (Hanka, Hauptmann: ''Forman Henčl''; Anisja, Tolstoj: ''Vláda tmy'') dámy velkého světa či polosvěta v konverzačních hrách (Vévodkyně z Marlborough, Scribe: ''Sklenice vody''; Marie Terezie, Bozděch: ''Světa pán županu''; Fanchon Ducloir, Engel–Horst: ''Modrá myška''), vedle postav nežensky tvrdého srdce (Runa, Zeyer: ''Radúz a Mahulena''; Goneril, Shakespeare: ''Král Lear''; Lady Milfordová, Schiller: ''Úklady a láska'') hrdinky nešťastné, lyricky procítěné (Anna Karenina) či plné smavého půvabu (Blažena, Shakespeare: ''Mnoho povyku pro nic''). Osobitou skupinu v jejím repertoáru tvořily postavy chytrých, vtipných žen, které si dovedou najít v životě pevnou pozici a obratností a humorem prosadit své záměry (Mrs. Dot, Maugham: ''Mrs. Dot''; Catherina Hübscherová, Sardou: ''Madame Sans-Gêne''; Dorina, Molière: ''Tartuffe''). Obdařena silným hlasovým fondem, jímž sytila vytříbený hlasový projev, stala se rovněž vyhledávanou interpretkou básnických dramat Shakespearových, Schillerových a Goethových i Vrchlického a Zeyerových. Na sklonku prvního plzeňského angažmá, zhruba od sezony 1913/14 se začala objevovat i v rolích z oboru matrón (Paní Higginsová, Shaw: ''Pygmalion''; plátenice Šestáková, Tyl: ''Paličova dcera''), jež předurčily její následné, notně jednostranné uplatnění v pražském Národním divadle. Zdejší činohra, mající již delší čas zcela nedostatečně pokrytý obor matek (penzionování L. Danzerové a M. Ryšavé 1912, odchod M. Pštrossové 1914), pro něj přijala právě '''B.''' V Praze „herečku úžasného temperamentu, sex-appealu a šarmu vtěsnali do staré chalupnice Černé“ (V. Vydra), která předznamenala její kariéru ztotožněnou na první české scéně povětšině s postavami z realistické dramatiky. Víceméně jen lehce modifikovaný typ postav, mezi nimiž bylo sice několik, ne však mnoho, závažných úkolů (Slečna Růžena, Šrámek: ''Léto''; Bába, Jirásek: ''Lucerna''; Mešjanovka, Preissová: ''Gazdina roba'') sotva mohl uspokojit umělecké ambice herecky temperamentní, žhoucí a rozmanité '''B.''' Bezprecedentní odchod z Národního divadla k novomanželově kočující společnosti, kde se jí nabízely velké a různorodé role, nebyl až tolik překvapivý. Zejfert své choti, jež byla nepopiratelnou star jeho družiny, vycházel vstříc jak efektními rolemi, jimiž se pozvolna loučila s mladými hrdinkami (Magda, Sudermann: ''Domov''; Žena, Schönherr: ''Ďáblice''; Fedora, Sardou: ''Fedora''), tak pěknými úkoly ze soudobé nebo nedávné české tvorby (Klásková, Jirásek: ''Lucerna''; Fanka, Čapek: ''Loupežník''; Peštová, Langer: ''Velbloud uchem jehly''). | ||
| + | |||
| + | Druhé plzeňské angažmá, které zahájila hrdinskou úlohou matky ve Vojnovićově ''Smrti matky Jugovičů'', jí přineslo pestrou škálu postav stárnoucích a starých žen nejrůznějších typů napříč celým repertoárovým spektrem. Vedle dobrotivých maminek a babiček (Černá babička, Vachek: ''Lišák Stavinoha'') ztělesňovala s gustem pichlavé babizny a karikaturně pojaté figury (Chrobačka, Čapkové: ''Ze života hmyzu'') či proletářské služky (Kadla, Konrád: ''Kvočna''). Zvnitřnělou dramatičností prolnula roli paní Tabretové (Maugham: ''Posvátný plamen''), titulní roli Čapkovy ''Matky'' či postavu Hospodyně (Vuolijoki: ''Ženy na Niskavuori''). V rolích stařenek hostovala po odchodu na odpočinek ještě několik let v Národním divadle, angažmá, nabízené po válce J. Honzlem, však už nepřijala. | ||
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography/> | <ee:bibliography/> | ||
<div class="chronology"><ee:chronology> | <div class="chronology"><ee:chronology> | ||
== Životní události == | == Životní události == | ||
| − | * <ee:chronology_date_from> 11. 1. 1875</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Kolín (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | + | * <ee:chronology_date_from>11. 1. 1875</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Kolín (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> |
* <ee:chronology_date_from>19. 11. 1966</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | * <ee:chronology_date_from>19. 11. 1966</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | ||
</ee:chronology></div> | </ee:chronology></div> | ||
Verze z 13. 3. 2017, 11:35
Herečka, jež prošla řadou divadelních společností a ovládla široké rozpětí dramatických typů. Uplatnila se především na jevišti Městského divadla v Plzni, kde hrála sentimentální milovnice, postavy realistické a naturalistické dramatiky, démonické heroiny, aristokratky, lyrické hrdinky, ale vynikla i v komediích a konverzační hrách. Na poli moderní dramatiky naopak nalezla hranice svých hereckých možností. V Národním divadle nedostávala odpovídající herecké příležitosti a dobrovolně vyměnila českou první scénu za manželovu cestující společnost. Ke konci své kariéry proslula rolemi moudrých a dobrotivých stařenek, z nichž nejznámější je filmová Babička Boženy Němcové.
Rozená Jelínková. Narodila se v rodině kočujících divadelníků jako jedno z dvojčat (druhá holčička ihned zemřela); otec Vilém Josef Jelínek (1837–1902) byl hercem a ředitelem společnosti, matka Anna (1841–1907), dcera divadelního principála J. Krämera, herečkou. Divadlu se věnovaly sestry Marie (1862–1911, provd. Spurná), Hana (1871–1933, provd. Vojtová), Otýlie (1882–1967, provd. Beníšková) i bratři František (1867–1934; převzal otcův divadelní podnik) a Maxmilian (1878–1937). Hereckou dráhu začínala v rodičovské společnosti, kde dostala školení od otce, zkušeného praktika-režiséra, a zejména od matky, bedlivě provázející první divadelní kroky nadaných dcer. K jejímu hereckému růstu přispěl švagr V. Spurný, který za Jelínkovy nemoci soubor dočasně vedl jako artistický správce. Ještě za pobytu u otcovy družiny se v necelých devatenácti letech provdala za herce Josefa Brzka (1867–1917, sňatek 14. 11. 1893 v Milevsku), s nímž 1895 otcovu společnost opustila. Několik následujících let působili manželé u venkovských divadelních společností: u K. Kaňkovského (1895–98), J. Drobného (1898–1900) a E. Zöllnerové (1900–06). V sezoně 1906/07 byli členy Divadla sdružených měst východočeských za ředitelství F. Laciny, v létě 1907 jsou doloženi u J. Hodra na štaci v lázeňském divadle v Luhačovicích. Poté získali angažmá u V. Budila v Městském divadle v Plzni, kde setrvali i po jeho odchodu z ředitelského křesla. Plzeň opustili na konci poslední předválečné sezony 1913/14, kdy se divadlo ocitlo v hospodářské krizi a členům byly pozastaveny a posléze sníženy platy. B. přijala nabídku do činohry Národního divadla, kde však nedostávala odpovídající herecké příležitosti. Koncem jara 1917 se účastnila zájezdu skupiny herců činohry Národního divadla na válečnou frontu na řece Soča v severovýchodní Itálii (dnes Slovinsko). T. r. ovdověla a po druhém sňatku s hercem a novopečeným divadelním ředitelem Václavem Zejfertem (Zejfartem, 1876–1938) v září 1919 vyměnila Národní divadlo za manželovu cestující společnost, s níž působila na venkově bezmála osm let. Začátkem 1927 nastoupila opět do Městského divadla v Plzni, jehož členkou byla do 1939; na odpočinek odešla nedlouho po smrti druhého muže. Teprve poté ji objevil film: 1939 debutovala ve snímku O. VávryKouzelný dům (podle románu K. J. Beneše). Popularitu jí přinesla role Babičky ve stejnojmenném filmu F. Čápa natočeném podle novely B. Němcové (1940), která ji předurčila pro další úlohy moudrých a dobrotivých stařenek, zvláště v pohádkách (Pyšná princezna, Byl jednou jeden král). Hrála asi ve čtyřiceti filmech, naposledy v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959). M. Frič s ní natočil dokument Zasloužilá umělkyně Terezie Brzková (1961); tento titul jí byl udělen 1955. Zemřela téměř dvaadevadesátiletá, pohřbena byla na Vyšehradě.
Z prvního manželství měla dvě dcery; Otýlie B. (* 1903 Kladno) hrála začátkem dvacátých let u otčímovy společnosti. Vnučka Ivana (1925–2008) byla manželkou P. Tigrida.
Dívčina vznosné štíhlé postavy, spíše výrazného než půvabného obličeje s delším nosem, širokými ústy a tenkým horním rtem a s bohatou hřívou vlasů začínala jako vesměs všechny debutantky rolemi naivek. K nim brzy připojovala úlohy milovnic, přebírané u otcovy družiny po starší sestře Haně. Vedle romanticky sentimentalizovaných portrétů mladých dívek ze starší dramaturgie (Jane, Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský; Louisa, Dennery–Cormon: Dva sirotci) se záhy setkávala s rolemi z realistické dramatiky, na nichž se utvářel základ jejího hereckého stylu (Baruška, Stroupežnický: Zkažená krev). Hned v prvním angažmá u cizí společnosti se prosadila svým talentem schopným obsáhnout široké žánrové a typové rozpětí dramatických postav, díky tomu pak zaujímala ve venkovských družinách pozici protagonistky. Již jako dvacetiletá měla ve svém hereckém repertoáru Maryšu i Cypriennu, Strouhalku (Šimáček: Svět malých lidí) i Desdemonu (Shakespeare: Othello), Mínu (Hilbert: Vina) i Alžbětu (Vrchlický: Noc na Karlštejně). Suverénně zvládala polohy lyrické i rozverně komediální, ale její nejvlastnější doménou se stala sféra dramatická, heroická a do jisté míry i tragická. Vnímavá, přemýšlivá a zodpovědná herečka vstřebávala impulzy nových dramatických slohů a realistickou charakteristiku psychologicky prohlubovala a niterně zjemňovala, aniž by ubírala na výrazové plasticitě a zřetelnosti. Tento proces, započatý Mínou z Hilbertovy Viny, ji přivedl k postavám ibsenovským (Hedvika, Divoká kachna, Nora, Ellida Wangelová, Paní z námoří, Lona Hesselová,Opory společnosti), jejichž galerie rozšířená za pobytu v Plzni zároveň ukázala hranice hereččiných možností na poli moderní dramatiky: komplikovanou Heddu Gablerovou ani Olgu v Čechovových Třech sestráchB. plně nepostihla. Zářila v postavách frivolních krasavic, salonních lvic a přitažlivých intrikánek, jež prezentovala ve svůdných secesních stylizacích (Helena, Bernstein: Ve víru; Pépa, Pailleron: Myška; Juljaševičová, Zapolska: Morálka paní Dulské; Paní Erlynneová, Wilde: Vějíř lady Windermerové), výtečně ztvárňovala vášnivé, démonické hrdinky a barbarky (Hippodamie ve všech částech Vrchlického-Fibichovy trilogie; Lilitha, Zeyer: Sulamit). Tato etapa jejího herectví kulminovala za pobytu v Plzni, kde kultivovaná dramaturgie, kombinující díla klasického odkazu s moderní dramatikou, poskytovala B. uplatnění širokého spektra výrazových a charakterizačních možností. Vedle vznešených panovnic a aristokratek (Gertruda v Hamletu, Hraběnka Trčková v Schillerově Valdštejnovi) ztělesňovala usmýkané lidové typy (Nora Burkeová, Synge: Ve stínu doliny), vedle prototypů hrdinek naturalistické dramatiky (Hanka, Hauptmann: Forman Henčl; Anisja, Tolstoj: Vláda tmy) dámy velkého světa či polosvěta v konverzačních hrách (Vévodkyně z Marlborough, Scribe: Sklenice vody; Marie Terezie, Bozděch: Světa pán županu; Fanchon Ducloir, Engel–Horst: Modrá myška), vedle postav nežensky tvrdého srdce (Runa, Zeyer: Radúz a Mahulena; Goneril, Shakespeare: Král Lear; Lady Milfordová, Schiller: Úklady a láska) hrdinky nešťastné, lyricky procítěné (Anna Karenina) či plné smavého půvabu (Blažena, Shakespeare: Mnoho povyku pro nic). Osobitou skupinu v jejím repertoáru tvořily postavy chytrých, vtipných žen, které si dovedou najít v životě pevnou pozici a obratností a humorem prosadit své záměry (Mrs. Dot, Maugham: Mrs. Dot; Catherina Hübscherová, Sardou: Madame Sans-Gêne; Dorina, Molière: Tartuffe). Obdařena silným hlasovým fondem, jímž sytila vytříbený hlasový projev, stala se rovněž vyhledávanou interpretkou básnických dramat Shakespearových, Schillerových a Goethových i Vrchlického a Zeyerových. Na sklonku prvního plzeňského angažmá, zhruba od sezony 1913/14 se začala objevovat i v rolích z oboru matrón (Paní Higginsová, Shaw: Pygmalion; plátenice Šestáková, Tyl: Paličova dcera), jež předurčily její následné, notně jednostranné uplatnění v pražském Národním divadle. Zdejší činohra, mající již delší čas zcela nedostatečně pokrytý obor matek (penzionování L. Danzerové a M. Ryšavé 1912, odchod M. Pštrossové 1914), pro něj přijala právě B. V Praze „herečku úžasného temperamentu, sex-appealu a šarmu vtěsnali do staré chalupnice Černé“ (V. Vydra), která předznamenala její kariéru ztotožněnou na první české scéně povětšině s postavami z realistické dramatiky. Víceméně jen lehce modifikovaný typ postav, mezi nimiž bylo sice několik, ne však mnoho, závažných úkolů (Slečna Růžena, Šrámek: Léto; Bába, Jirásek: Lucerna; Mešjanovka, Preissová: Gazdina roba) sotva mohl uspokojit umělecké ambice herecky temperamentní, žhoucí a rozmanité B. Bezprecedentní odchod z Národního divadla k novomanželově kočující společnosti, kde se jí nabízely velké a různorodé role, nebyl až tolik překvapivý. Zejfert své choti, jež byla nepopiratelnou star jeho družiny, vycházel vstříc jak efektními rolemi, jimiž se pozvolna loučila s mladými hrdinkami (Magda, Sudermann: Domov; Žena, Schönherr: Ďáblice; Fedora, Sardou: Fedora), tak pěknými úkoly ze soudobé nebo nedávné české tvorby (Klásková, Jirásek: Lucerna; Fanka, Čapek: Loupežník; Peštová, Langer: Velbloud uchem jehly).
Druhé plzeňské angažmá, které zahájila hrdinskou úlohou matky ve Vojnovićově Smrti matky Jugovičů, jí přineslo pestrou škálu postav stárnoucích a starých žen nejrůznějších typů napříč celým repertoárovým spektrem. Vedle dobrotivých maminek a babiček (Černá babička, Vachek: Lišák Stavinoha) ztělesňovala s gustem pichlavé babizny a karikaturně pojaté figury (Chrobačka, Čapkové: Ze života hmyzu) či proletářské služky (Kadla, Konrád: Kvočna). Zvnitřnělou dramatičností prolnula roli paní Tabretové (Maugham: Posvátný plamen), titulní roli Čapkovy Matky či postavu Hospodyně (Vuolijoki: Ženy na Niskavuori). V rolích stařenek hostovala po odchodu na odpočinek ještě několik let v Národním divadle, angažmá, nabízené po válce J. Honzlem, však už nepřijala.
Životní události
- 11. 1. 1875: narození, Kolín (CZ)
- 19. 11. 1966: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Jelínková
Vazby
H
Vznik: 2017
Autor: Eva Šormová
