Taneční divadlo (Tanec): Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
m
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
−
<ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress/>
+
<ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress/>{{Infobox Instituce
−
{{Infobox Instituce
+
 
| název = <ee:label>Taneční divadlo</ee:label>
 
| název = <ee:label>Taneční divadlo</ee:label>
 
| letopočet = <ee:era></ee:era>
 
| letopočet = <ee:era></ee:era>
Řádka 7: Řádka 6:
 
</ee:alias>
 
</ee:alias>
 
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>
 
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>
 +
| fotodesc = <ee:imagedesc></ee:imagedesc>
 
| type = <ee:type>divadlo</ee:type>
 
| type = <ee:type>divadlo</ee:type>
 
| adresa = <ee:address>
 
| adresa = <ee:address>
Řádka 14: Řádka 14:
 
}}<ee:perex>
 
}}<ee:perex>
  
−
</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>
+
</ee:perex><ee:content>
 
Založené a vedené Borisem Milcem 1946–49 v Komické zpěvohře v Karlíně a provozované agenturou Umění lidu bylo samostatným tanečním souborem, který se orientoval na soudobou taneční tvorbu a experimentální hledání nových tanečních forem. Pro prosazení své koncepce nekonvenční dramaturgie vytvořil B. Milec okruh externích spolupracovníků, především mladých hudebníků (I. Dědina, I. Mladý, H. Macourek), předních choreografů (M. A. Tymichová, R. Braun, R. Gottliebová, S. Machov) a scénografů (F. Tröster, V. Doležal, J. Kropáček), dramaturgem byl J. Reimoser. Soubor byl složen převážně z externích tanečníků, členů ND Praha (R. Mazalová, D. Ledecká), Velké opery 5. května (A. César), Divadla V+W (M. Chaufour, E. Tanasco, O. Jungová), Divadla D (H. Plichtová, J. Smoláková), Komické zpěvohry (Z. Bronislavská, B. Füsseger, E. Poslušná, L. Sobotka, J. Švec aj.), Divadla satiry (E. Bohdalovská, Š. Smetanová aj.), studentů TKP (T. Hernychová, Z. Koliášová, M. Vlášková, M. Baštář, F. Halmazňa, Š. Toth) a členů dalších pražských divadel (V. Batěk, H. Mimrová, F. Häusler, Z. Slunéčková, B. Svoboda, K. Tolar aj.). Taneční divadlo působilo v karlínském divadle, kde mělo vymezeny hrací dny; zároveň podnikalo mimopražské i zahraniční zájezdy (Francie, Švédsko, Švýcarsko). První inscenace ''Balety 46'' (Komická zpěvohra Karlín, 1. 2. 1946) byla sestavená ze čtyř baletních novinek: ''Niobé'' (h. J. Francl) a ''Ve stínu lípy'' (h. V. Nelhýbel) v choreografii S. Machova, B. Milec uvedl mytické drama ''Děvín'' (h. J. Kovařík a J. Fiala), taneční perzifláž ''Tancem ke štěstí'' (h. Jiří Fiala). Balet ''Ve stínu lípy'' (v novém nastudování 1947), pod názvem ''Nikdy již válka...!'', získal čtvrtou cenu na Choreografické soutěži v Kodani a B. Füsseger za roli Vojáka cenu za nejosobitější taneční výkon. Toto dílo se stalo i součástí premiéry ''Balety 1947'' (Karlín 10. 11. 1947), kde byly uvedeny i dvě novinky v choreografii L. Hrdinové: na starofrancouzský šanson nastudovala ''Babí léto'' a ''Elektru našich dnů'' a podle Pirandellovy komedie krátký balet ''Rozbitý džbán'' (h. A. Casella) v choreografii B. Milce. Inscenaci ''Balety 1948'' (Karlín, 25. 5. 1948) tvořily krátké balety: ''Nahý král'' (h. J. Françaix, ch. R. Braun), variace Zimy z ''Popelky'' (ch. S. Machov, sólo E. Poslušná), taneční satira na filmové kýče ''Americká suita'' (h. Blue Monday blues E. F. Buriana, ch. B. Milec), ''Sedm hlavních hříchů ''(h. I. Mladý, ch. R. Gottliebová), ''Romance ''(h. P. I. Čajkovskij, ch. B. Milec), ''Domácí ples'' (h. O. Bradáč a J. Kovec, ch. B. Milec). Kritika zpočátku existenci Tanečního divadla přijímala pozitivně, později z pozic dobové ideologie pro parodické vyznění některých děl a nedostatek optimismu, je postupně odmítala; vývoj Tanečního divadla se tak zastavil. V poslední ''Premiéře 1948'' se projevila rezignace na další hledání a inscenační výboje. Vedle ''Lašských tanců, Obrázků z venkova'' na hudbu Z. Fibicha (ch. J. Smoláková), ''Ohňového tance tanec'' M. de Fally (ch. R. Braun), ''Slovanského tance č. 8'' (h. A. Dvořák, ch. B. Milec), uvedl B. Milec ještě ''Karneval dějin 1800–1950'' (h. A. Chačaturjan) s libretem ideologicky přizpůsobeným zjednodušenému marxistickému výkladu dějin. V následujícím roce soubor výrazně ztrácel návštěvníky, koncem roku 1949 byl nucen mj. z ekonomických důvodů ukončit svou činnost. Taneční divadlo bylo významným pokusem o vytvoření prvního profesionálního tanečního divadla, nezávislého na služebních povinnostech k ostatním složkám v divadle.
 
Založené a vedené Borisem Milcem 1946–49 v Komické zpěvohře v Karlíně a provozované agenturou Umění lidu bylo samostatným tanečním souborem, který se orientoval na soudobou taneční tvorbu a experimentální hledání nových tanečních forem. Pro prosazení své koncepce nekonvenční dramaturgie vytvořil B. Milec okruh externích spolupracovníků, především mladých hudebníků (I. Dědina, I. Mladý, H. Macourek), předních choreografů (M. A. Tymichová, R. Braun, R. Gottliebová, S. Machov) a scénografů (F. Tröster, V. Doležal, J. Kropáček), dramaturgem byl J. Reimoser. Soubor byl složen převážně z externích tanečníků, členů ND Praha (R. Mazalová, D. Ledecká), Velké opery 5. května (A. César), Divadla V+W (M. Chaufour, E. Tanasco, O. Jungová), Divadla D (H. Plichtová, J. Smoláková), Komické zpěvohry (Z. Bronislavská, B. Füsseger, E. Poslušná, L. Sobotka, J. Švec aj.), Divadla satiry (E. Bohdalovská, Š. Smetanová aj.), studentů TKP (T. Hernychová, Z. Koliášová, M. Vlášková, M. Baštář, F. Halmazňa, Š. Toth) a členů dalších pražských divadel (V. Batěk, H. Mimrová, F. Häusler, Z. Slunéčková, B. Svoboda, K. Tolar aj.). Taneční divadlo působilo v karlínském divadle, kde mělo vymezeny hrací dny; zároveň podnikalo mimopražské i zahraniční zájezdy (Francie, Švédsko, Švýcarsko). První inscenace ''Balety 46'' (Komická zpěvohra Karlín, 1. 2. 1946) byla sestavená ze čtyř baletních novinek: ''Niobé'' (h. J. Francl) a ''Ve stínu lípy'' (h. V. Nelhýbel) v choreografii S. Machova, B. Milec uvedl mytické drama ''Děvín'' (h. J. Kovařík a J. Fiala), taneční perzifláž ''Tancem ke štěstí'' (h. Jiří Fiala). Balet ''Ve stínu lípy'' (v novém nastudování 1947), pod názvem ''Nikdy již válka...!'', získal čtvrtou cenu na Choreografické soutěži v Kodani a B. Füsseger za roli Vojáka cenu za nejosobitější taneční výkon. Toto dílo se stalo i součástí premiéry ''Balety 1947'' (Karlín 10. 11. 1947), kde byly uvedeny i dvě novinky v choreografii L. Hrdinové: na starofrancouzský šanson nastudovala ''Babí léto'' a ''Elektru našich dnů'' a podle Pirandellovy komedie krátký balet ''Rozbitý džbán'' (h. A. Casella) v choreografii B. Milce. Inscenaci ''Balety 1948'' (Karlín, 25. 5. 1948) tvořily krátké balety: ''Nahý král'' (h. J. Françaix, ch. R. Braun), variace Zimy z ''Popelky'' (ch. S. Machov, sólo E. Poslušná), taneční satira na filmové kýče ''Americká suita'' (h. Blue Monday blues E. F. Buriana, ch. B. Milec), ''Sedm hlavních hříchů ''(h. I. Mladý, ch. R. Gottliebová), ''Romance ''(h. P. I. Čajkovskij, ch. B. Milec), ''Domácí ples'' (h. O. Bradáč a J. Kovec, ch. B. Milec). Kritika zpočátku existenci Tanečního divadla přijímala pozitivně, později z pozic dobové ideologie pro parodické vyznění některých děl a nedostatek optimismu, je postupně odmítala; vývoj Tanečního divadla se tak zastavil. V poslední ''Premiéře 1948'' se projevila rezignace na další hledání a inscenační výboje. Vedle ''Lašských tanců, Obrázků z venkova'' na hudbu Z. Fibicha (ch. J. Smoláková), ''Ohňového tance tanec'' M. de Fally (ch. R. Braun), ''Slovanského tance č. 8'' (h. A. Dvořák, ch. B. Milec), uvedl B. Milec ještě ''Karneval dějin 1800–1950'' (h. A. Chačaturjan) s libretem ideologicky přizpůsobeným zjednodušenému marxistickému výkladu dějin. V následujícím roce soubor výrazně ztrácel návštěvníky, koncem roku 1949 byl nucen mj. z ekonomických důvodů ukončit svou činnost. Taneční divadlo bylo významným pokusem o vytvoření prvního profesionálního tanečního divadla, nezávislého na služebních povinnostech k ostatním složkám v divadle.
 
</ee:content>
 
</ee:content>
Řádka 31: Řádka 31:
 
   | noresultsheader=\n
 
   | noresultsheader=\n
 
}}
 
}}
−
</cshow>
+
<ee:published>'''Vznik:''' 2001{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima,'' ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 329-330{{break}}</ee:source><ee:author></ee:author>
−
<cshow logged="0">
+
−
'''Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po <span class="plainlinks">[{{fullurl:Speciální:Přihlásit|returnto={{FULLPAGENAMEE}}}} přihlášení]</span>.'''
+
−
</cshow>
+
−
<cshow logged="1">
+
−
'''Zdroj:''' <ee:published>2001</ee:published><br/>
+
−
'''Autor:''' <ee:author></ee:author>
+
−
</cshow>
+
 
<ee:category>[[Category:Český taneční slovník]]</ee:category>
 
<ee:category>[[Category:Český taneční slovník]]</ee:category>
  
Řádka 46: Řádka 39:
 
</ee:documentation>
 
</ee:documentation>
 
</cshow>
 
</cshow>
−
<cshow logged="1">
 
 
<references></references>
 
<references></references>
−
</cshow>
 
  
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>

Aktuální verze z 17. 2. 2017, 14:20

Taneční divadlo
divadlo


Založené a vedené Borisem Milcem 1946–49 v Komické zpěvohře v Karlíně a provozované agenturou Umění lidu bylo samostatným tanečním souborem, který se orientoval na soudobou taneční tvorbu a experimentální hledání nových tanečních forem. Pro prosazení své koncepce nekonvenční dramaturgie vytvořil B. Milec okruh externích spolupracovníků, především mladých hudebníků (I. Dědina, I. Mladý, H. Macourek), předních choreografů (M. A. Tymichová, R. Braun, R. Gottliebová, S. Machov) a scénografů (F. Tröster, V. Doležal, J. Kropáček), dramaturgem byl J. Reimoser. Soubor byl složen převážně z externích tanečníků, členů ND Praha (R. Mazalová, D. Ledecká), Velké opery 5. května (A. César), Divadla V+W (M. Chaufour, E. Tanasco, O. Jungová), Divadla D (H. Plichtová, J. Smoláková), Komické zpěvohry (Z. Bronislavská, B. Füsseger, E. Poslušná, L. Sobotka, J. Švec aj.), Divadla satiry (E. Bohdalovská, Š. Smetanová aj.), studentů TKP (T. Hernychová, Z. Koliášová, M. Vlášková, M. Baštář, F. Halmazňa, Š. Toth) a členů dalších pražských divadel (V. Batěk, H. Mimrová, F. Häusler, Z. Slunéčková, B. Svoboda, K. Tolar aj.). Taneční divadlo působilo v karlínském divadle, kde mělo vymezeny hrací dny; zároveň podnikalo mimopražské i zahraniční zájezdy (Francie, Švédsko, Švýcarsko). První inscenace Balety 46 (Komická zpěvohra Karlín, 1. 2. 1946) byla sestavená ze čtyř baletních novinek: Niobé (h. J. Francl) a Ve stínu lípy (h. V. Nelhýbel) v choreografii S. Machova, B. Milec uvedl mytické drama Děvín (h. J. Kovařík a J. Fiala), taneční perzifláž Tancem ke štěstí (h. Jiří Fiala). Balet Ve stínu lípy (v novém nastudování 1947), pod názvem Nikdy již válka...!, získal čtvrtou cenu na Choreografické soutěži v Kodani a B. Füsseger za roli Vojáka cenu za nejosobitější taneční výkon. Toto dílo se stalo i součástí premiéry Balety 1947 (Karlín 10. 11. 1947), kde byly uvedeny i dvě novinky v choreografii L. Hrdinové: na starofrancouzský šanson nastudovala Babí léto a Elektru našich dnů a podle Pirandellovy komedie krátký balet Rozbitý džbán (h. A. Casella) v choreografii B. Milce. Inscenaci Balety 1948 (Karlín, 25. 5. 1948) tvořily krátké balety: Nahý král (h. J. Françaix, ch. R. Braun), variace Zimy z Popelky (ch. S. Machov, sólo E. Poslušná), taneční satira na filmové kýče Americká suita (h. Blue Monday blues E. F. Buriana, ch. B. Milec), Sedm hlavních hříchů (h. I. Mladý, ch. R. Gottliebová), Romance (h. P. I. Čajkovskij, ch. B. Milec), Domácí ples (h. O. Bradáč a J. Kovec, ch. B. Milec). Kritika zpočátku existenci Tanečního divadla přijímala pozitivně, později z pozic dobové ideologie pro parodické vyznění některých děl a nedostatek optimismu, je postupně odmítala; vývoj Tanečního divadla se tak zastavil. V poslední Premiéře 1948 se projevila rezignace na další hledání a inscenační výboje. Vedle Lašských tanců, Obrázků z venkova na hudbu Z. Fibicha (ch. J. Smoláková), Ohňového tance tanec M. de Fally (ch. R. Braun), Slovanského tance č. 8 (h. A. Dvořák, ch. B. Milec), uvedl B. Milec ještě Karneval dějin 1800–1950 (h. A. Chačaturjan) s libretem ideologicky přizpůsobeným zjednodušenému marxistickému výkladu dějin. V následujícím roce soubor výrazně ztrácel návštěvníky, koncem roku 1949 byl nucen mj. z ekonomických důvodů ukončit svou činnost. Taneční divadlo bylo významným pokusem o vytvoření prvního profesionálního tanečního divadla, nezávislého na služebních povinnostech k ostatním složkám v divadle.


Literatura

Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Dubská, A.: Taneční divadlo, Divadelní revue 1994, č. 4


Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 329-330



Citováno z „http://old.encyklopedie.idu.cz/index.php?title=Taneční_divadlo_(Tanec)&oldid=21954“