Viktorin, Václav: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 2. 2017, 19:11

Původním povoláním učitel vesnických škol na Roudnicku a Mělnicku. Zpěvu se začal věnovat poměrně pozdě v pěveckých sborech. Jeho ta­lent objevil ředitel ND F. A. Šubert. Po dobu jednoho roku navštěvoval V. v Praze Pivodovu pěveckou školu a pak nastoupil profesionální dráhu. Hostoval v ND hned po jeho druhém otevření, v sezoně 1883/84. O angažmá se ucházel v několika rolích od léta 1885 (jako Fiorillo, Rossini: Lazebník sevillský, Hlasatel, Wagner: Lohengrin, Poustevník, Weber: Čarostřelec). Byl přijat a a setrval v ND do 1907 ja­ko barytonista vedle B. Benoniho. 1907 se stal pražským měšťanem, zanechal umělecké dráhy a věnoval se pěvecké pedagogice. Výjimečně hostoval mimo Prahu (např. v Plzni, Přemysl, Smetana: Libuše, 1900). Podílel se na přípravě pražské Smetanovy výstavy (1917). Vystupo­val koncertně, jako pěvec lidových písní nebo v oratoriích a kantátách (mj. Metoděj, Dvořák: Svatá Ludmila, 1901).

Do ND přišel bez předchozích divadelních zkušeností, což jeho herecký projev pozname­nalo malou schopností individualizovat cha­raktery. Účinkoval v řadě českých premiér a vytvořil velké postavy i v evropském reper­toáru (např. Telramund, Wagner: Lohengrin), ale lépe se mu dařilo v menších rolích, jimž bylo společné vážné, klidné, nevzrušené jed­nání. Ztvárnil rozšafného Mistra zedníka (Smetana: Tajemství), bodrého dudáka Jiskru Řehůřka (Kovařovic: Psohlavci) a důstojného krále Vladislava (Smetana: Dalibor), kterého provedl i při zájezdu ND na Mezinárodní hu­dební a divadelní výstavu ve Vídni 1892. Jeho baryton měl kovový, jadrný zvuk, basový tém­br a velký rozsah. Zřetelně vyslovoval a s citem frázoval melodické linie. Zpíval v téměř dvaceti premiérách českých děl a řadu rolí kmenového českého repertoáru si podržel po celé dvacetiletí (např. Přemysl ve Smetanově Libuši téměř 100krát). Jeho umírněný dramatic­ký projev bez nápadnějších gest založil zejm. ve Smetanových a Fibichových operách poně­kud jednostrannou interpretační tradici, kte­rou obohatila výrazným herectvím až další ge­nerace zpěváků ND.

Role (v ND)

1883, vše j. h.: Přemysl a Radovan (Smetana: Libuše), Něborský, v angažmá Šujskij v novém znění 1894 (Dvořák: Dimitrij), Mícha (Smetana: Prodaná nevěsta), Verbíř (Bendl: Karel Škréta); 1884, vše j. h.: Moralles, v angažmá Esca­millo (Bizet: Carmen), Theobald (Halévy: Židovka), Ascanino Petruci (Donizetti: Lucrezie Borgia), De Retz, v angažmá St. Bris (Meyerbeer: Hugenoti), Roger (Fibich: Nevěsta messinská, prem.), Don Die­go (Meyerbeer: Afričanka), Silvan (Verdi: Maškarní ples); 1885: Fiorillo (Rossini: Lazebník sevillský, j. h.), Hlasatel (Wagner: Lohengrin, j. h.), Poustevník, Doubrava, Otakar, Kuno (Weber: Čarostřelec, j. h.), Hlasatel, též Pocestný (Rozkošný: Popelka, prem.), Hostinský (Massenet: Manon Lescaut); 1886: Eska­lus (Gounod: Romeo a Julie), Pavel (V. Hřímalý: Za­kletý princ), Hrabě Ceprano (Verdi: Rigoletto), Baal­-Hanan (Goldmark: Královna ze Sáby), Generál Lefort (Lortzing: Car a tesař), Vladislav (Smetana: Dalibor); 1887: Antonio (Mozart: Figarova svatba), Lecocq (Saint-Saëns: Etienne Marcel), Don Fernan­do (Beethoven: Fidelio); 1888: Montano (Verdi: Otello), Hrabě Morkar (Nápravník: Harold), Leuthol (Rossini: Vilém Tell), Matouš (Meyerbeer: Prorok); 1889: Adolf z Harasova (Dvořák: Jakobín, prem.), Valentin (Gounod: Faust a Markéta), Nicolas Pariset (Brüll: Zlatý křížek), Vasco (Kreutzer: Nocleh v Gra­nadě); 1890: Lancelot (Goldmark: Merlin), Sedlák (Franchetti: Asrael), Vok Vítkovic (Smetana: Čerto­va stěna), Thoas (Gluck: Ifigenie v Tauridě), Borella (Auber: Němá z Portici), Arnold (Trneček: Amaran­ta, prem.); 1891: Alfio (Mascagni: Sedlák kavalír), Wolfram (Wagner: Tannhäuser), Tomáš z Torquema­dy (Bendl: Lejla), Mečník (Moniuszko: Strašný dvůr), Publius (Mozart: Titus); 1892: Tobiáš (Weis: Viola, prem.), Jakub (Méhul: Josef v Egyptě), Lud­vík XII. (Messager: Cech písařů), Hrabě Tomský (Čajkovskij: Piková dáma), Friedrich z Vitzhumu (Bendl: Dítě Tábora, prem.), Tomeš (Smetana: Hu­bička), Strážmistr Miguel (Kovařovic: Noc Šimona a Judy, prem.); 1893: Farář (Foerster: Debora, prem.), Tonio (Leoncavallo: Komedianti), Florentius (Mascagni: Rantzauové); 1894: Bořek (Fibich: Bla­ník), Djul (Hummel: Mara), Telramund (Wagner: Lohengrin); 1895: Prospero (Fibich: Bouře, prem.), Senešal (Liszt: Svatá Alžběta), Květenský (F. ·kroup: Dráteník), Inkvizitor (Chapí: Čarodějka), Petr (Hum­perdinck: Perníková chaloupka); 1896: Lambro (Fi­bich: Hedy, prem.), Lothario (Thomas: Mignon), Schlemihl (Offenbach: Hoffmannovy povídky), Uhlíř (Rimskij-Korsakov: Májová noc), Biaggio (Smareg­lia: Istarská svatba), Trojekurov (Nápravník: Dub­rovský); 1897: Markýz d’Aubigni (Verdi: Violetta [La Traviata], De Rieul (Godard: Markytánka), Mat­heiu (Giordano: André Chénier), Antigonus (Nešve­ra: Perdita, prem.), Kníže Přemysl (Fibich: Šárka, prem.); 1898: Hanuš (Moniuszko: Halka), Jiskra Ře­hůřek (Kovařovic: Psohlavci, prem.), Učitel Brázda (A. V. Horák: Na večer Bílé soboty, prem.), Setník Charvát (Lošťák: Selská bouře, prem.); 1899: Jindra (Malát: Stáňa, prem.); 1900: Pizzaro (Beethoven: Fi­delio); 1901: Arcibiskup Metoděj (Dvořák: Svatá Ludmila); 1903: Smil z Klenova (V. Suk: Lesův pán), Domácí skřítek (Moor: Vij, prem.), Angelotti (Pucci­ni: Tosca); 1904: Bohumír z Bouillonu (Dvořák: Armida, prem.).

Prameny a literatura

Jeviště 1, 1885, s. 114–115; Dalibor 7, 1885, s. 249; 12, 1890, s. 187; Světozor 22, 1888, s. 174–175 [F. K. Hejda]; Den 26. 6. 1907 [Z. Nejedlý]; Právo lidu 26. 6. 1907 [vk]; Národní listy 22. a 25. 6. 1907 [jmenován měšťa­nem]; Smetana 14, 1924–25, s. 64 [H. Doležil]; Ne­jedlý: Opera ND I; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; ND po 1883. • Otto; ČHS; NDp; Kutsch 1997.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 601–602
Autor: Pavel Petráněk