Švanda ze Semčic, Pavel st.: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
(založení hesla)
m
 
(Není zobrazeno 7 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress>
 
<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress>
 
<span id="PageFillProgress">3</span>
 
<span id="PageFillProgress">3</span>
−
</ee:progress>
+
</ee:progress>{{Infobox Osoba
−
{{Infobox Osoba
+
| jméno=<ee:firstname>Pavel</ee:firstname>  
−
| jméno = <ee:firstname>Pavel</ee:firstname> <ee:lastname>Švanda ze Semčic st.</ee:lastname>
+
| příjmení=<ee:lastname>Švanda ze Semčic st.</ee:lastname>
−
| pseudonym = <ee:pseudonym></ee:pseudonym>
+
| pseudonym=<ee:pseudonym></ee:pseudonym>
−
| narozen = <ee:mvchronology type="narození" field="date_from">
+
| narozen=<ee:mvchronology type="narození" field="date_from">
 
28. 11. 1825
 
28. 11. 1825
 
</ee:mvchronology>
 
</ee:mvchronology>
−
| místoNarození = <ee:mvchronology type="narození" field="place">
+
| místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place">
 
Praha
 
Praha
 
</ee:mvchronology>
 
</ee:mvchronology>
−
| zemřel = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from">
+
| zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from">
 
5. 1. 1891
 
5. 1. 1891
 
</ee:mvchronology>
 
</ee:mvchronology>
−
| místoÚmrtí = <ee:mvchronology type="úmrtí" field="place">
+
| místoÚmrtí=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="place">
 
Brno
 
Brno
 
</ee:mvchronology>
 
</ee:mvchronology>
−
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage>
+
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage>
−
| povolání = <ee:profession>divadelní ředitel, režisér, herec</ee:profession>
+
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc>
 +
| povolání=<ee:profession>divadelní ředitel, režisér, herec</ee:profession>
 
}}<ee:perex>
 
}}<ee:perex>
−
<br/>
+
 
−
</ee:perex>
+
</ee:perex><ee:content>
−
<cshow logged="1">
+
Křtěn Pavel Antonín Martin. Manžel herečky, spisovatelky a překladatelky Elišky Peškové (1832–1895). Divadelnímu podnikání se věno­valy i tři z jejich čtyř dětí. Dcera Marie (provd. Stankovská, později Koldínská, zemř. 1906) byla ředitelkou smíchovských divadel, syn Ka­rel (1867–1928) jejich artistickým správcem a Pavel ml. (1855–1923) zpěvákem a dědicem mimopražské divadelní koncese.
−
<ee:content>
+
 
−
<p style="text-align: justify;">Křtěn Pavel Antonín Martin. Manžel herečky, spisovatelky a překladatelky Elišky Peškové (1832–1895). Divadelnímu podnikání se věno­valy i tři z jejich čtyř dětí. Dcera Marie (provd. Stankovská, později Koldínská, zemř. 1906) byla ředitelkou smíchovských divadel, syn Ka­rel (1867–1928) jejich artistickým správcem a Pavel ml. (1855–1923) zpěvákem a dědicem mimopražské divadelní koncese.</p><p style="text-align: justify;">Rodina patřila k drobné šlechtě, v době '''Š. '''narození však vedla již měšťanský způsob živo­ta. Rodinná divadelní tradice sahala až ke '''Š. '''ot­ci Antonínovi, který po 1812 hrával ve StD ve Štěpánkových ochotnických představeních. Syn vystudoval malostranské gymnázium a fi­lozofické ročníky univerzity, po dvou letech však z bohoslovecké fakulty odešel. 1845 se stal úředníkem státní účtárny, aby si zajistil zá­zemí pro literární a novinářskou činnost. Se­známil se s Tylem, přispíval do ''Květů'', 1848 re­digoval vlastní časopisy ''Pozor ''a ''Hab’acht'', psal do listů ''Salon ''a ''Prag''. 1850 občas přispíval di­vadelními kritikami do ''Pražského večerního li­stu'', kde zastával stanovisko jeho radikálně de­mokratické redakce. 1848–55 vyučoval češtině na veřejné podreálce v pražském Josefově. Asi od podzimu 1853 do léta 1857 převzal po Mi­kovcovi divadelní rubriku ''Lumíra ''i s programo­vým zaměřením. 1853–63 řídil ochotnické Mi­kulášské divadlo na Starém Městě v Praze a byl tu uznávaným hercem a režisérem. E. Pešková, s níž se oženil 1850, mu byla při jeho podnikání mnohostrannou oporou. 1862 byl '''Š. '''správcem pražského chudobince na Karlově. Od listopadu 1862 do léta 1866 působil jako dramaturg, ta­jemník, vrchní režisér a pokladník nově otevře­ného PD, kde během krátké doby zajistil kaž­dodenní provoz. 1865 byl pověřen vedením českého Městského právovárečnického divadla v Plzni, a zřídil k tomu účelu vlastní společ­nost. Na tuto tzv. mimopražskou koncesi hrál v zimních měsících nejen v Plzni (1865–75, 1878–81, 1884–86), ale 1886–91 v Národním divadle v Brně a v létě ve vlastní plzeňské aré­ně Na staré poště (1873–75). 1869 získal další koncesi pro bezprostřední okolí tehdejší Prahy (tzv. pražskou) v souvislosti se stavbou Arény ve Pštrosce na Král. Vinohradech (1869–71). Později zakotvil v létě trvale na Smíchově, kde postupně provozoval několik objektů: 1871–85 Arénu v Eggenberku (též V lesíčku, na místě dnešního Justičního paláce), od 1881 Divadlo U Libuše (otevřeno Smetanovou ''Hubičkou ''za přítomnosti skladatele, od 1886 pod jménem Letní divadlo na Smíchově, později Švandovo divadlo) a od 1891 Arénu na Smíchově na ná­břeží u železničního mostu, kterou po jeho smrti dokončila E. Pešková. V létě 1876 vedl krátce též Národní arénu staročeského divadel­ního družstva (tzv. „trucarénu“).</p><p style="text-align: justify;">Svůj rozsáhlý podnik řídil '''Š. '''pomocí tzv. artistických správců. 1865–66, kdy byl pracov­ně vázán v PD, vedl plzeňský soubor J. Barák, v 70. letech spravoval jeho zeť J. J. Stankovský pražské předměstské arény. Během '''Š. '''nemoci 1889–90 byla společnost rozdělena na část brněnskou, pod vedením basisty J. Malého, a smíchovskou, řízenou hercem J. Kubíkem. Umělecký profil však formoval sám '''Š. '''spolu s E. Peškovou, která 1870 opustila PD a stala se členkou manželovy společnosti. Udržovala její soudržnost až do své smrti 1895, kdy byl vel­kopodnik rozdělen mezi jednotlivé dědice.</p><p style="text-align: justify;">Pražskému i mimopražskému divadlu této doby přinesl '''Š. '''více v oblasti činohry. Zasloužil se o zdomácnění moderní francouzské konver­zační veselohry a komedie mravů, o vznik no­vodobé české veselohry (Jeřábek, Sabina, Pfle­ger, Šamberk), v PD uvedl cyklus Molièrových her. Rozvíjel revolučně romantický program české demokratické inteligence z poloviny 19. stol., evropské divadelní dění ho ale později přivedlo k divadlu realistickému a naturalistic­kému (české premiéry B. Bjørnsona, H. Ibsena, dramatizace románů E. Zoly, některé hry F. X. Svobody, V. Štecha a J. Štolby). Po třicet let na­hrazovali '''Š. '''a Pešková chybějící českou herec­kou konzervatoř a dodávali PD a ND vynikají­cí síly; '''Š. '''vyškolil též režiséry E. Chvalovského a J. Šmahu.</p><p style="text-align: justify;">Nedostatek hudebních děl v plzeňském re­pertoáru nahrazoval '''Š. '''zprvu hostováním opery a baletu PD (výpravná hra s hudbou a baletem ''Život ve snách'', Rossini: ''Lazebník sevillský'', 1866). 1868 založil na přání městské rady oper­ní soubor a 28. 9. zahájil Verdiho ''Troubadou­rem''. Základ orchestru tvořilo asi 20 plzeňských hudebníků s dirigentem M. Angerem a režisé­rem a buffo tenoristou J. Kyselou. Sbor měl na počátku 8 žen a 11 mužů. Sólisté přišli většinou z Pivodovy nebo Lukesovy školy. '''Š. '''zval hosty z PD (A. Vávra, který zůstal v Plzni několik týdnů, J. Lukes, J. Paleček, J. Lev, Eleonora z Ehrenbergů, později E. Maislerová-Sáková, K. Čech) a z ND (V. Heš, M. Sittová, C. Raver­ta a baletní mistr A. Berger s manželkou G. Paltrinieriovou). Od 1870 byl v Plzni kapelní­kem F. Hruška, od 1872 místní rodák B. Hřímalý, 1878 J. Hartl, 1879–81 a 1884–86 E. Engel­bert a od února 1886 A. Kott (15 let). Brněn­skou operu vedli K. Weis (1886/87) a A. Kott, režisérem byl basista J. Malý. Od sezony 1872/73 byla ve '''Š. '''orchestru angažována část rodiny Ondříčků, bratři houslisty Františka Ondříčka Stanislav a Karel a jeho otec Jan.</p><p style="text-align: justify;">Mezi '''Š. '''umělci byla silná fluktuace, protože talentované zpěváky přebíralo PD, ND nebo za­hraniční scény. Delší dobu zůstali mezzosopra­nistka K. Summová (7 let, pak host), koloratur­ní pěvkyně F. Vidimská (4 roky, pak host), barytonista J. Novák (opakovaně po jedné sezo­ně), tenoristé H. Trochlil (4 roky) a Č. Melichá­rek (20 let), basista K. Tauš (3 roky), sopranistky H. Vávrová (1878–79, jako provd. Schieblová hostovala), M. Chlostíková (první plzeňská Car­men a 1888 první česká Alžběta ve Wagnerově opeře ''Tannhäuser'', 20 let) a Th. Boschettiová (od 1881 členka, 1884 host). V subretním oboru vystupovaly delší dobu J. Kaceřovská, M. Kaminská, C. Králová, B. Růžová, B. Haislerová; kariéru zde začínali tenoristé J. Pištěk a P. Švan­da ml. Menší operetní role zpívali činoherci (J. Vilhelm, J. Šmaha, V. Budil aj.). Do brněn­ského ND přešel Č. Melichárek, dále tu působi­ly A. Maxantová a M. Wollnerová, operetu po­sílili F. a M. Zöllnerovi.</p><p style="text-align: justify;">'''Š. '''operní repertoár se opíral o běžné a osvěd­čené tituly, zvl. o operu italskou a francouz­skou. Zpěvoherní soubor jako celek splňoval vysoká interpretační kritéria, obvyklá u '''Š. '''spo­lečnosti, na rozdíl od činohry však nepřinesl mnoho nových uměleckých hodnot, spíše vzdě­lával a bavil mimopražské prostředí. Přesto '''Š. '''dokázal v Plzni i v Brně držet krok s PD, po­zději ND, a pohotově reagovat na jejich operní novinky (Dvořák, Kovařovic, Bizet, Čajkovskij ad.). Programově uváděl Smetanu; postavy z ''Prodané nevěsty ''poprvé oblékl do lidových krojů z okolí Plzně (1869), čímž založil jednu z inscenačních tradic. Mezi členy plzeňského Hlaholu, kteří posilovali sbor, byla i mladičká E. Krásnohorská.</p><p style="text-align: justify;">Na plzeňském smetanovském repertoáru měl '''Š. '''dále ''Hubičku ''(1880) a ''Dvě vdovy ''(1884), v brněnském ND přistoupil ''Dalibor ''(1887), ''Braniboři v Čechách ''(1889) a ''Tajemství ''(1890). Z ostatních českých autorů zazněl v Plzni F. Škroup (''Dráteník'', 1869), Blodek (''V studni'', 1870), V. Hřímalý (''Zakletý princ'', 1874) a Dvo­řák (''Šelma sedlák'', vzápětí po PD 1878 jako první Dvořákova opera provedená mimo Pra­hu). V Brně hrál '''Š. '''1886 také Kovařovicovy ''Že­nichy''. Zahraniční tvorbu reprezentovali Verdi (''Troubadour ''a ''Ernani'', 1868, ''Rigoletto'', 1870, ''La Traviata'', 1872, 1877 s E. z Ehrenbergů j. h.), Donizetti (''Lucie z Lammermooru'', 1868, ''Lukrecie Borgia'', 1869), Meyerbeer (''Hugenoti'', 1868), Gounod (''Faust a Markéta'', 1869), Belli­ni (''Norma'', 1869), Weber (''Čarostřelec'', 1870), Auber (''Fra Diavolo'', 1873), Lortzing (''Car a tesař'', 1877), Bizet (''Carmen'', 1885), Flotow (''Alessandro Stradella'', 1871), v Brně dále Flo­tow (''Marta'', 1886), Adam (''Postilion z Lonju­meau'', 1888), Mozart (''Don Juan'', 1888) a Čaj­kovskij (''Eugen Oněgin'', 1891).</p><p style="text-align: justify;">Ve všech svých působištích se '''Š. '''střídal s ně­meckými divadly, v Praze mu konkurovalo PD. Hledal proto i pořady pro nejširší publikum, např. francouzskou šansoniérku Phillipo (13 ve­čerů v městském divadle v Plzni 1868/69, v lé­tě 1869 v nové Aréně ve Pštrosce) nebo japonské gymnasty (Plzeň 1870). Na Smíchově uváděl výpravné féerie (Pohl: ''Sedm havranů'', Maren­co: ''Excelsior''), v Brně nechal nastudovat jako samostatný baletní večer 4. a 7. část Dvořáko­vých ''Slovanských tanců ''a 4. a 6. scénu z Janáč­kových ''Valašských ''[''Lašských''] ''tanců ''(1889); vkusnou a nápaditou choreografii patrně při­pravila J. Friesová.</p><p style="text-align: justify;">Zatímco v opeře kopíroval repertoár PD, uvedl v operetě '''Š. '''řadu českých premiér, vybíraných tak, aby PD předešel a konkuroval i německé zemské scéně. K nejúspěšnějším autorům patři­li Suppé (''Lehká kavalerie'', Aréna ve Pštrosce 18. 7. 1869, ''Krásná Galathea'', tamtéž 7. 5. 1870, parodie ''Bruncvík a princezna z Dragantu'', Aréna v Eggenberku 18. 7. 1875) a Offenbach, hraný vesměs v Aréně v Eggenberku (''Ostrov Tulipa­tan'', 6. 9. 1871, ''Modrovous'', 19. 7. 1873, ''Krásná Helena'', 4. 9. 1873, ''Růženka, spanilá voňav­kářka'', 20. 6. 1875, ''Život v Paříži'', 7. 8. 1875, ''Pericola'', 7. 7. 1877). U Libuše měl českou pre­miéru Millöckerův ''Vodník Apajuna ''(25. 11. 1882), v brněnském Národním divadle Dellin­gerův ''Don Cesar ''(11. 11. 1888). Pražskou udá­lostí se stala Lecocqova ''Angot, dcera zelenářky ''(4. 7. 1874, též ''Angot, dítě pařížské tržnice'', v Brně ''Angot, dcera Zeleného trhu'') s B. Růžo­vou v hlavní roli, která jen v pražské Aréně v Eggenberku dosáhla 54 repríz. Kromě toho dával ovšem v Plzni řadu operet hraných i jinde: Offenbach (''Dafnis a Chloe ''a ''Orfeus v podsvětí'', 1868, ''Svatba při lucernách'', 1870, ''Princezna trebizondská'', 1880, ''Pytláci'', 1885); Suppé (''Žád­ný muž a tolik děvčat'', 1868, ''Dívčí ústav'', 1869, ''Fatinica, Boccaccio ''a ''Bandité'', 1879); Joh. Strauss (''Netopýr'', 1879), ''Cikánský baron ''(v Brně 1890). Operetní nabídku doplňoval Planquette (''Zvonky cornevillské'', Plzeň 1881), v Brně Lecocq (''Malý vévoda'', 1888), Millöcker (''Žeb­ravý student'', 1886) a Gilbert–Sullivan (''Mika­do'', 1889).</p><p style="text-align: justify;">'''Š. '''vytvořil jednu z umělecky nejkvalitněj­ších, největších a hospodářsky nejstabilnějších společností druhé poloviny 19. stol. (asi 45 čle­nů). Starý model kočovného podnikání reformoval na divadlo zájezdové, hrající v zimě ve stálých kamenných budovách (Plzeň, Brno, Smíchov), v létě v arénách (Král. Vinohrady a Smíchov v Praze, Plzeň) nebo na zájezdech do větších měst (Písek, Tábor, Mladá Boleslav, Kolín n. L., Jičín, Hradec Králové, Mor. Ostra­va, Kroměříž, Prostějov ad.). Tento model, stojí­cí vývojově mezi cestující společností a stálým celoročním provozem, převzali vzápětí i jiní úspěšní ředitelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina).</p>
+
Rodina patřila k drobné šlechtě, v době '''Š. '''narození však vedla již měšťanský způsob živo­ta. Rodinná divadelní tradice sahala až ke '''Š. '''ot­ci Antonínovi, který po 1812 hrával ve StD ve Štěpánkových ochotnických představeních. Syn vystudoval malostranské gymnázium a fi­lozofické ročníky univerzity, po dvou letech však z bohoslovecké fakulty odešel. 1845 se stal úředníkem státní účtárny, aby si zajistil zá­zemí pro literární a novinářskou činnost. Se­známil se s Tylem, přispíval do ''Květů'', 1848 re­digoval vlastní časopisy ''Pozor ''a ''Hab’acht'', psal do listů ''Salon ''a ''Prag''. 1850 občas přispíval di­vadelními kritikami do ''Pražského večerního li­stu'', kde zastával stanovisko jeho radikálně demokratické redakce. 1848–55 vyučoval češtině na veřejné podreálce v pražském Josefově. Asi od podzimu 1853 do léta 1857 převzal po Mi­kovcovi divadelní rubriku ''Lumíra ''i s programo­vým zaměřením. 1853–63 řídil ochotnické Mi­kulášské divadlo na Starém Městě v Praze a byl tu uznávaným hercem a režisérem. E. Pešková, s níž se oženil 1850, mu byla při jeho podnikání mnohostrannou oporou. 1862 byl '''Š. '''správcem pražského chudobince na Karlově. Od listopadu 1862 do léta 1866 působil jako dramaturg, ta­jemník, vrchní režisér a pokladník nově otevře­ného PD, kde během krátké doby zajistil kaž­dodenní provoz. 1865 byl pověřen vedením českého Městského právovárečnického divadla v Plzni, a zřídil k tomu účelu vlastní společ­nost. Na tuto tzv. mimopražskou koncesi hrál v zimních měsících nejen v Plzni (1865–75, 1878–81, 1884–86), ale 1886–91 v Národním divadle v Brně a v létě ve vlastní plzeňské aré­ně Na staré poště (1873–75). 1869 získal další koncesi pro bezprostřední okolí tehdejší Prahy (tzv. pražskou) v souvislosti se stavbou Arény ve Pštrosce na Král. Vinohradech (1869–71). Později zakotvil v létě trvale na Smíchově, kde postupně provozoval několik objektů: 1871–85 Arénu v Eggenberku (též V lesíčku, na místě dnešního Justičního paláce), od 1881 Divadlo U Libuše (otevřeno Smetanovou ''Hubičkou ''za přítomnosti skladatele, od 1886 pod jménem Letní divadlo na Smíchově, později Švandovo divadlo) a od 1891 Arénu na Smíchově na ná­břeží u železničního mostu, kterou po jeho smrti dokončila E. Pešková. V létě 1876 vedl krátce též Národní arénu staročeského divadel­ního družstva (tzv. „trucarénu“).
 +
 
 +
Svůj rozsáhlý podnik řídil '''Š. '''pomocí tzv. artistických správců. 1865–66, kdy byl pracov­ně vázán v PD, vedl plzeňský soubor J. Barák, v 70. letech spravoval jeho zeť J. J. Stankovský pražské předměstské arény. Během '''Š. '''nemoci 1889–90 byla společnost rozdělena na část brněnskou, pod vedením basisty J. Malého, a smíchovskou, řízenou hercem J. Kubíkem. Umělecký profil však formoval sám '''Š. '''spolu s E. Peškovou, která 1870 opustila PD a stala se členkou manželovy společnosti. Udržovala její soudržnost až do své smrti 1895, kdy byl vel­kopodnik rozdělen mezi jednotlivé dědice.
 +
 
 +
Pražskému i mimopražskému divadlu této doby přinesl '''Š. '''více v oblasti činohry. Zasloužil se o zdomácnění moderní francouzské konver­zační veselohry a komedie mravů, o vznik no­vodobé české veselohry (Jeřábek, Sabina, Pfle­ger, Šamberk), v PD uvedl cyklus Molièrových her. Rozvíjel revolučně romantický program české demokratické inteligence z poloviny 19. stol., evropské divadelní dění ho ale později přivedlo k divadlu realistickému a naturalistickému (české premiéry B. Bjørnsona, H. Ibsena, dramatizace románů E. Zoly, některé hry F. X. Svobody, V. Štecha a J. Štolby). Po třicet let nahrazovali '''Š. '''a Pešková chybějící českou herec­kou konzervatoř a dodávali PD a ND vynikají­cí síly; '''Š. '''vyškolil též režiséry E. Chvalovského a J. Šmahu.
 +
 
 +
Nedostatek hudebních děl v plzeňském re­pertoáru nahrazoval '''Š. '''zprvu hostováním opery a baletu PD (výpravná hra s hudbou a baletem ''Život ve snách'', Rossini: ''Lazebník sevillský'', 1866). 1868 založil na přání městské rady oper­ní soubor a 28. 9. zahájil Verdiho ''Troubadou­rem''. Základ orchestru tvořilo asi 20 plzeňských hudebníků s dirigentem M. Angerem a režisé­rem a buffo tenoristou J. Kyselou. Sbor měl na počátku 8 žen a 11 mužů. Sólisté přišli většinou z Pivodovy nebo Lukesovy školy. '''Š. '''zval hosty z PD (A. Vávra, který zůstal v Plzni několik týdnů, J. Lukes, J. Paleček, J. Lev, Eleonora z Ehrenbergů, později E. Maislerová-Sáková, K. Čech) a z ND (V. Heš, M. Sittová, C. Raver­ta a baletní mistr A. Berger s manželkou G. Paltrinieriovou). Od 1870 byl v Plzni kapelní­kem F. Hruška, od 1872 místní rodák B. Hřímalý, 1878 J. Hartl, 1879–81 a 1884–86 E. Engel­bert a od února 1886 A. Kott (15 let). Brněn­skou operu vedli K. Weis (1886/87) a A. Kott, režisérem byl basista J. Malý. Od sezony 1872/73 byla ve '''Š. '''orchestru angažována část rodiny Ondříčků, bratři houslisty Františka Ondříčka Stanislav a Karel a jeho otec Jan.
 +
 
 +
Mezi '''Š. '''umělci byla silná fluktuace, protože talentované zpěváky přebíralo PD, ND nebo za­hraniční scény. Delší dobu zůstali mezzosopra­nistka K. Summová (7 let, pak host), koloratur­ní pěvkyně F. Vidimská (4 roky, pak host), barytonista J. Novák (opakovaně po jedné sezo­ně), tenoristé H. Trochlil (4 roky) a Č. Melichá­rek (20 let), basista K. Tauš (3 roky), sopranistky H. Vávrová (1878–79, jako provd. Schieblová hostovala), M. Chlostíková (první plzeňská Car­men a 1888 první česká Alžběta ve Wagnerově opeře ''Tannhäuser'', 20 let) a Th. Boschettiová (od 1881 členka, 1884 host). V subretním oboru vystupovaly delší dobu J. Kaceřovská, M. Kaminská, C. Králová, B. Růžová, B. Haislerová; kariéru zde začínali tenoristé J. Pištěk a P. Švan­da ml. Menší operetní role zpívali činoherci (J. Vilhelm, J. Šmaha, V. Budil aj.). Do brněn­ského ND přešel Č. Melichárek, dále tu působily A. Maxantová a M. Wollnerová, operetu po­sílili F. a M. Zöllnerovi.
 +
 
 +
'''Š. '''operní repertoár se opíral o běžné a osvěd­čené tituly, zvl. o operu italskou a francouz­skou. Zpěvoherní soubor jako celek splňoval vysoká interpretační kritéria, obvyklá u '''Š. '''spo­lečnosti, na rozdíl od činohry však nepřinesl mnoho nových uměleckých hodnot, spíše vzdě­lával a bavil mimopražské prostředí. Přesto '''Š. '''dokázal v Plzni i v Brně držet krok s PD, po­zději ND, a pohotově reagovat na jejich operní novinky (Dvořák, Kovařovic, Bizet, Čajkovskij ad.). Programově uváděl Smetanu; postavy z ''Prodané nevěsty ''poprvé oblékl do lidových krojů z okolí Plzně (1869), čímž založil jednu z inscenačních tradic. Mezi členy plzeňského Hlaholu, kteří posilovali sbor, byla i mladičká E. Krásnohorská.
 +
 
 +
Na plzeňském smetanovském repertoáru měl '''Š. '''dále ''Hubičku ''(1880) a ''Dvě vdovy ''(1884), v brněnském ND přistoupil ''Dalibor ''(1887), ''Braniboři v Čechách ''(1889) a ''Tajemství ''(1890). Z ostatních českých autorů zazněl v Plzni F. Škroup (''Dráteník'', 1869), Blodek (''V studni'', 1870), V. Hřímalý (''Zakletý princ'', 1874) a Dvo­řák (''Šelma sedlák'', vzápětí po PD 1878 jako první Dvořákova opera provedená mimo Pra­hu). V Brně hrál '''Š. '''1886 také Kovařovicovy ''Že­nichy''. Zahraniční tvorbu reprezentovali Verdi (''Troubadour ''a ''Ernani'', 1868, ''Rigoletto'', 1870, ''La Traviata'', 1872, 1877 s E. z Ehrenbergů j. h.), Donizetti (''Lucie z Lammermooru'', 1868, ''Lukrecie Borgia'', 1869), Meyerbeer (''Hugenoti'', 1868), Gounod (''Faust a Markéta'', 1869), Belli­ni (''Norma'', 1869), Weber (''Čarostřelec'', 1870), Auber (''Fra Diavolo'', 1873), Lortzing (''Car a tesař'', 1877), Bizet (''Carmen'', 1885), Flotow (''Alessandro Stradella'', 1871), v Brně dále Flotow (''Marta'', 1886), Adam (''Postilion z Lonju­meau'', 1888), Mozart (''Don Juan'', 1888) a Čaj­kovskij (''Eugen Oněgin'', 1891).
 +
 
 +
Ve všech svých působištích se '''Š. '''střídal s ně­meckými divadly, v Praze mu konkurovalo PD. Hledal proto i pořady pro nejširší publikum, např. francouzskou šansoniérku Phillipo (13 ve­čerů v městském divadle v Plzni 1868/69, v létě 1869 v nové Aréně ve Pštrosce) nebo japonské gymnasty (Plzeň 1870). Na Smíchově uváděl výpravné féerie (Pohl: ''Sedm havranů'', Maren­co: ''Excelsior''), v Brně nechal nastudovat jako samostatný baletní večer 4. a 7. část Dvořákových ''Slovanských tanců ''a 4. a 6. scénu z Janáč­kových ''Valašských ''[''Lašských''] ''tanců ''(1889); vkusnou a nápaditou choreografii patrně při­pravila J. Friesová.
 +
 
 +
Zatímco v opeře kopíroval repertoár PD, uvedl v operetě '''Š. '''řadu českých premiér, vybíraných tak, aby PD předešel a konkuroval i německé zemské scéně. K nejúspěšnějším autorům patři­li Suppé (''Lehká kavalerie'', Aréna ve Pštrosce 18. 7. 1869, ''Krásná Galathea'', tamtéž 7. 5. 1870, parodie ''Bruncvík a princezna z Dragantu'', Aréna v Eggenberku 18. 7. 1875) a Offenbach, hraný vesměs v Aréně v Eggenberku (''Ostrov Tulipa­tan'', 6. 9. 1871, ''Modrovous'', 19. 7. 1873, ''Krásná Helena'', 4. 9. 1873, ''Růženka, spanilá voňav­kářka'', 20. 6. 1875, ''Život v Paříži'', 7. 8. 1875, ''Pericola'', 7. 7. 1877). U Libuše měl českou pre­miéru Millöckerův ''Vodník Apajuna ''(25. 11. 1882), v brněnském Národním divadle Dellin­gerův ''Don Cesar ''(11. 11. 1888). Pražskou udá­lostí se stala Lecocqova ''Angot, dcera zelenářky ''(4. 7. 1874, též ''Angot, dítě pařížské tržnice'', v Brně ''Angot, dcera Zeleného trhu'') s B. Růžo­vou v hlavní roli, která jen v pražské Aréně v Eggenberku dosáhla 54 repríz. Kromě toho dával ovšem v Plzni řadu operet hraných i jinde: Offenbach (''Dafnis a Chloe ''a ''Orfeus v podsvětí'', 1868, ''Svatba při lucernách'', 1870, ''Princezna trebizondská'', 1880, ''Pytláci'', 1885); Suppé (''Žád­ný muž a tolik děvčat'', 1868, ''Dívčí ústav'', 1869, ''Fatinica, Boccaccio ''a ''Bandité'', 1879); Joh. Strauss (''Netopýr'', 1879), ''Cikánský baron ''(v Brně 1890). Operetní nabídku doplňoval Planquette (''Zvonky cornevillské'', Plzeň 1881), v Brně Lecocq (''Malý vévoda'', 1888), Millöcker (''Žeb­ravý student'', 1886) a Gilbert–Sullivan (''Mika­do'', 1889).
 +
 
 +
'''Š. '''vytvořil jednu z umělecky nejkvalitněj­ších, největších a hospodářsky nejstabilnějších společností druhé poloviny 19. stol. (asi 45 čle­nů). Starý model kočovného podnikání reformoval na divadlo zájezdové, hrající v zimě ve stálých kamenných budovách (Plzeň, Brno, Smíchov), v létě v arénách (Král. Vinohrady a Smíchov v Praze, Plzeň) nebo na zájezdech do větších měst (Písek, Tábor, Mladá Boleslav, Kolín n. L., Jičín, Hradec Králové, Mor. Ostrava, Kroměříž, Prostějov ad.). Tento model, stojí­cí vývojově mezi cestující společností a stálým celoročním provozem, převzali vzápětí i jiní úspěšní ředitelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina).
 
</ee:content>
 
</ee:content>
 
<ee:bibliography>
 
<ee:bibliography>
 
== <ee:bibliography_label>Prameny a literatura</ee:bibliography_label> ==
 
== <ee:bibliography_label>Prameny a literatura</ee:bibliography_label> ==
−
<ee:bibliography_content><p style="text-align: justify;">Opis křestního zápi­su z fary u sv. Štěpána v Praze, přepsal S. Langer: ''Pavel Švanda ze Semčic a Eliška Pešková'', rkp. v DÚ, část 6, dokumenty. • E. Pešková: ''Zápisky české he­rečky'', [1886]; Merhaut: ''Výbor z feuilletonů ''[1909], s. 21; A. B. Dostal: ''Čtyřicet let divadla na Smíchově ''[též pod názvem ''Světlem a stínem'', 1911]; V. Š. Táborský: ''Dějiny venkovských divadelních společností'', 1930, s. 94; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; L. Pacák: ''Opereta'',1946; A. Špelda: ''Plzeňská zpěvo­hra ve starém divadle 1868–1902'', 1950–1954, rkp. v DÚ; Javorin; ''Velká pochodeň'', sb., Brno 1959; J. Neruda: ''České divadlo'', I–V, 1959–1966; F. Černý: ''Hana Kvapilová'', 1960; Z. Jeřábková: Brněnské pů­sobení Pavla Švandy ze Semčic, ''Vlastivědný věstník moravský ''15, 1960, s. 249–254; J. Knap: ''Umělcové na pouti. České divadelní společnosti v 19. století'', 1961; ''Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965'', Plzeň–Praha 1965; Buchner: Cedule, s. 187–191; R. Deyl: ''Vavříny s trny'', 1973, s. 13–34; České divadlo v Brně, 1974; DČD III; O. Spalová: ''Sága rodu Budi­lova'', 1978; M. Obst: ''Švandovo divadlo 1881–1981'', 1981; J. Šmaha: ''Dělali jsme divadlo'', vyd. F. Černý, Hradec Králové 1982; ''Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti'', sb., Plzeň 1983; Šulc: Opereta; S. Šnajperková: ''P. Š. ze Semčic, divadelní podnikatel 2. pol. 19. stol.'', dipl. práce FF UK, 2002. • ČHS [s chybným datem nar.]; NDp; Postavy I [též Pešková]; Česká divadla.</p></ee:bibliography_content>
+
<ee:bibliography_content>Opis křestního zápi­su z fary u sv. Štěpána v Praze, přepsal S. Langer: ''Pavel Švanda ze Semčic a Eliška Pešková'', rkp. v DÚ, část 6, dokumenty. • E. Pešková: ''Zápisky české he­rečky'', [1886]; Merhaut: ''Výbor z feuilletonů ''[1909], s. 21; A. B. Dostal: ''Čtyřicet let divadla na Smíchově ''[též pod názvem ''Světlem a stínem'', 1911]; V. Š. Táborský: ''Dějiny venkovských divadelních společností'', 1930, s. 94; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; L. Pacák: ''Opereta'',1946; A. Špelda: ''Plzeňská zpěvo­hra ve starém divadle 1868–1902'', 1950–1954, rkp. v DÚ; Javorin; ''Velká pochodeň'', sb., Brno 1959; J. Neruda: ''České divadlo'', I–V, 1959–1966; F. Černý: ''Hana Kvapilová'', 1960; Z. Jeřábková: Brněnské pů­sobení Pavla Švandy ze Semčic, ''Vlastivědný věstník moravský ''15, 1960, s. 249–254; J. Knap: ''Umělcové na pouti. České divadelní společnosti v 19. století'', 1961; ''Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965'', Plzeň–Praha 1965; Buchner: Cedule, s. 187–191; R. Deyl: ''Vavříny s trny'', 1973, s. 13–34; České divadlo v Brně, 1974; DČD III; O. Spalová: ''Sága rodu Budi­lova'', 1978; M. Obst: ''Švandovo divadlo 1881–1981'', 1981; J. Šmaha: ''Dělali jsme divadlo'', vyd. F. Černý, Hradec Králové 1982; ''Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti'', sb., Plzeň 1983; Šulc: Opereta; S. Šnajperková: ''P. Š. ze Semčic, divadelní podnikatel 2. pol. 19. stol.'', dipl. práce FF UK, 2002. • ČHS [s chybným datem nar.]; NDp; Postavy I [též Pešková]; Česká divadla.</ee:bibliography_content>
 
</ee:bibliography>
 
</ee:bibliography>
 
<div class="chronology"><ee:chronology>
 
<div class="chronology"><ee:chronology>
Řádka 48: Řádka 67:
 
   | noresultsheader=\n
 
   | noresultsheader=\n
 
}}
 
}}
−
</cshow>
+
<ee:published>'''Vznik:''' 2006{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století,'' ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 557–561{{break}}</ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Ljuba Klosová]]{{break}}</ee:author>
−
<cshow logged="0">
+
 
−
'''Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po <span class="plainlinks">[{{fullurl:Speciální:Přihlásit|returnto={{FULLPAGENAMEE}}}} přihlášení]</span>.'''
+
−
</cshow>
+
−
<cshow logged="1">
+
−
'''Publikováno:''' <ee:published>2006</ee:published><br/>
+
−
'''Autor:''' <ee:author>[[Ljuba Klosová]]</ee:author>
+
−
</cshow>
+
 
<ee:category>[[Category:Hudební divadlo]]
 
<ee:category>[[Category:Hudební divadlo]]
 
[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>
 
[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>
Řádka 61: Řádka 74:
 
<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">
 
<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">
 
<ee:documentation>
 
<ee:documentation>
−
<br/>
+
 
 
</ee:documentation>
 
</ee:documentation>
 
</cshow>
 
</cshow>
−
<cshow logged="1">
+
 
 
<references></references>
 
<references></references>
−
</cshow>
 
  
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>

Aktuální verze z 13. 2. 2017, 14:02

Pavel Švanda ze Semčic st.
* 28. 11. 1825 Praha
† 5. 1. 1891 Brno
divadelní ředitel, režisér, herec


Křtěn Pavel Antonín Martin. Manžel herečky, spisovatelky a překladatelky Elišky Peškové (1832–1895). Divadelnímu podnikání se věno­valy i tři z jejich čtyř dětí. Dcera Marie (provd. Stankovská, později Koldínská, zemř. 1906) byla ředitelkou smíchovských divadel, syn Ka­rel (1867–1928) jejich artistickým správcem a Pavel ml. (1855–1923) zpěvákem a dědicem mimopražské divadelní koncese.

Rodina patřila k drobné šlechtě, v době Š. narození však vedla již měšťanský způsob živo­ta. Rodinná divadelní tradice sahala až ke Š. ot­ci Antonínovi, který po 1812 hrával ve StD ve Štěpánkových ochotnických představeních. Syn vystudoval malostranské gymnázium a fi­lozofické ročníky univerzity, po dvou letech však z bohoslovecké fakulty odešel. 1845 se stal úředníkem státní účtárny, aby si zajistil zá­zemí pro literární a novinářskou činnost. Se­známil se s Tylem, přispíval do Květů, 1848 re­digoval vlastní časopisy Pozor a Hab’acht, psal do listů Salon a Prag. 1850 občas přispíval di­vadelními kritikami do Pražského večerního li­stu, kde zastával stanovisko jeho radikálně demokratické redakce. 1848–55 vyučoval češtině na veřejné podreálce v pražském Josefově. Asi od podzimu 1853 do léta 1857 převzal po Mi­kovcovi divadelní rubriku Lumíra i s programo­vým zaměřením. 1853–63 řídil ochotnické Mi­kulášské divadlo na Starém Městě v Praze a byl tu uznávaným hercem a režisérem. E. Pešková, s níž se oženil 1850, mu byla při jeho podnikání mnohostrannou oporou. 1862 byl Š. správcem pražského chudobince na Karlově. Od listopadu 1862 do léta 1866 působil jako dramaturg, ta­jemník, vrchní režisér a pokladník nově otevře­ného PD, kde během krátké doby zajistil kaž­dodenní provoz. 1865 byl pověřen vedením českého Městského právovárečnického divadla v Plzni, a zřídil k tomu účelu vlastní společ­nost. Na tuto tzv. mimopražskou koncesi hrál v zimních měsících nejen v Plzni (1865–75, 1878–81, 1884–86), ale 1886–91 v Národním divadle v Brně a v létě ve vlastní plzeňské aré­ně Na staré poště (1873–75). 1869 získal další koncesi pro bezprostřední okolí tehdejší Prahy (tzv. pražskou) v souvislosti se stavbou Arény ve Pštrosce na Král. Vinohradech (1869–71). Později zakotvil v létě trvale na Smíchově, kde postupně provozoval několik objektů: 1871–85 Arénu v Eggenberku (též V lesíčku, na místě dnešního Justičního paláce), od 1881 Divadlo U Libuše (otevřeno Smetanovou Hubičkou za přítomnosti skladatele, od 1886 pod jménem Letní divadlo na Smíchově, později Švandovo divadlo) a od 1891 Arénu na Smíchově na ná­břeží u železničního mostu, kterou po jeho smrti dokončila E. Pešková. V létě 1876 vedl krátce též Národní arénu staročeského divadel­ního družstva (tzv. „trucarénu“).

Svůj rozsáhlý podnik řídil Š. pomocí tzv. artistických správců. 1865–66, kdy byl pracov­ně vázán v PD, vedl plzeňský soubor J. Barák, v 70. letech spravoval jeho zeť J. J. Stankovský pražské předměstské arény. Během Š. nemoci 1889–90 byla společnost rozdělena na část brněnskou, pod vedením basisty J. Malého, a smíchovskou, řízenou hercem J. Kubíkem. Umělecký profil však formoval sám Š. spolu s E. Peškovou, která 1870 opustila PD a stala se členkou manželovy společnosti. Udržovala její soudržnost až do své smrti 1895, kdy byl vel­kopodnik rozdělen mezi jednotlivé dědice.

Pražskému i mimopražskému divadlu této doby přinesl Š. více v oblasti činohry. Zasloužil se o zdomácnění moderní francouzské konver­zační veselohry a komedie mravů, o vznik no­vodobé české veselohry (Jeřábek, Sabina, Pfle­ger, Šamberk), v PD uvedl cyklus Molièrových her. Rozvíjel revolučně romantický program české demokratické inteligence z poloviny 19. stol., evropské divadelní dění ho ale později přivedlo k divadlu realistickému a naturalistickému (české premiéry B. Bjørnsona, H. Ibsena, dramatizace románů E. Zoly, některé hry F. X. Svobody, V. Štecha a J. Štolby). Po třicet let nahrazovali Š. a Pešková chybějící českou herec­kou konzervatoř a dodávali PD a ND vynikají­cí síly; Š. vyškolil též režiséry E. Chvalovského a J. Šmahu.

Nedostatek hudebních děl v plzeňském re­pertoáru nahrazoval Š. zprvu hostováním opery a baletu PD (výpravná hra s hudbou a baletem Život ve snách, Rossini: Lazebník sevillský, 1866). 1868 založil na přání městské rady oper­ní soubor a 28. 9. zahájil Verdiho Troubadou­rem. Základ orchestru tvořilo asi 20 plzeňských hudebníků s dirigentem M. Angerem a režisé­rem a buffo tenoristou J. Kyselou. Sbor měl na počátku 8 žen a 11 mužů. Sólisté přišli většinou z Pivodovy nebo Lukesovy školy. Š. zval hosty z PD (A. Vávra, který zůstal v Plzni několik týdnů, J. Lukes, J. Paleček, J. Lev, Eleonora z Ehrenbergů, později E. Maislerová-Sáková, K. Čech) a z ND (V. Heš, M. Sittová, C. Raver­ta a baletní mistr A. Berger s manželkou G. Paltrinieriovou). Od 1870 byl v Plzni kapelní­kem F. Hruška, od 1872 místní rodák B. Hřímalý, 1878 J. Hartl, 1879–81 a 1884–86 E. Engel­bert a od února 1886 A. Kott (15 let). Brněn­skou operu vedli K. Weis (1886/87) a A. Kott, režisérem byl basista J. Malý. Od sezony 1872/73 byla ve Š. orchestru angažována část rodiny Ondříčků, bratři houslisty Františka Ondříčka Stanislav a Karel a jeho otec Jan.

Mezi Š. umělci byla silná fluktuace, protože talentované zpěváky přebíralo PD, ND nebo za­hraniční scény. Delší dobu zůstali mezzosopra­nistka K. Summová (7 let, pak host), koloratur­ní pěvkyně F. Vidimská (4 roky, pak host), barytonista J. Novák (opakovaně po jedné sezo­ně), tenoristé H. Trochlil (4 roky) a Č. Melichá­rek (20 let), basista K. Tauš (3 roky), sopranistky H. Vávrová (1878–79, jako provd. Schieblová hostovala), M. Chlostíková (první plzeňská Car­men a 1888 první česká Alžběta ve Wagnerově opeře Tannhäuser, 20 let) a Th. Boschettiová (od 1881 členka, 1884 host). V subretním oboru vystupovaly delší dobu J. Kaceřovská, M. Kaminská, C. Králová, B. Růžová, B. Haislerová; kariéru zde začínali tenoristé J. Pištěk a P. Švan­da ml. Menší operetní role zpívali činoherci (J. Vilhelm, J. Šmaha, V. Budil aj.). Do brněn­ského ND přešel Č. Melichárek, dále tu působily A. Maxantová a M. Wollnerová, operetu po­sílili F. a M. Zöllnerovi.

Š. operní repertoár se opíral o běžné a osvěd­čené tituly, zvl. o operu italskou a francouz­skou. Zpěvoherní soubor jako celek splňoval vysoká interpretační kritéria, obvyklá u Š. spo­lečnosti, na rozdíl od činohry však nepřinesl mnoho nových uměleckých hodnot, spíše vzdě­lával a bavil mimopražské prostředí. Přesto Š. dokázal v Plzni i v Brně držet krok s PD, po­zději ND, a pohotově reagovat na jejich operní novinky (Dvořák, Kovařovic, Bizet, Čajkovskij ad.). Programově uváděl Smetanu; postavy z Prodané nevěsty poprvé oblékl do lidových krojů z okolí Plzně (1869), čímž založil jednu z inscenačních tradic. Mezi členy plzeňského Hlaholu, kteří posilovali sbor, byla i mladičká E. Krásnohorská.

Na plzeňském smetanovském repertoáru měl Š. dále Hubičku (1880) a Dvě vdovy (1884), v brněnském ND přistoupil Dalibor (1887), Braniboři v Čechách (1889) a Tajemství (1890). Z ostatních českých autorů zazněl v Plzni F. Škroup (Dráteník, 1869), Blodek (V studni, 1870), V. Hřímalý (Zakletý princ, 1874) a Dvo­řák (Šelma sedlák, vzápětí po PD 1878 jako první Dvořákova opera provedená mimo Pra­hu). V Brně hrál Š. 1886 také Kovařovicovy Že­nichy. Zahraniční tvorbu reprezentovali Verdi (Troubadour a Ernani, 1868, Rigoletto, 1870, La Traviata, 1872, 1877 s E. z Ehrenbergů j. h.), Donizetti (Lucie z Lammermooru, 1868, Lukrecie Borgia, 1869), Meyerbeer (Hugenoti, 1868), Gounod (Faust a Markéta, 1869), Belli­ni (Norma, 1869), Weber (Čarostřelec, 1870), Auber (Fra Diavolo, 1873), Lortzing (Car a tesař, 1877), Bizet (Carmen, 1885), Flotow (Alessandro Stradella, 1871), v Brně dále Flotow (Marta, 1886), Adam (Postilion z Lonju­meau, 1888), Mozart (Don Juan, 1888) a Čaj­kovskij (Eugen Oněgin, 1891).

Ve všech svých působištích se Š. střídal s ně­meckými divadly, v Praze mu konkurovalo PD. Hledal proto i pořady pro nejširší publikum, např. francouzskou šansoniérku Phillipo (13 ve­čerů v městském divadle v Plzni 1868/69, v létě 1869 v nové Aréně ve Pštrosce) nebo japonské gymnasty (Plzeň 1870). Na Smíchově uváděl výpravné féerie (Pohl: Sedm havranů, Maren­co: Excelsior), v Brně nechal nastudovat jako samostatný baletní večer 4. a 7. část Dvořákových Slovanských tanců a 4. a 6. scénu z Janáč­kových Valašských [Lašských] tanců (1889); vkusnou a nápaditou choreografii patrně při­pravila J. Friesová.

Zatímco v opeře kopíroval repertoár PD, uvedl v operetě Š. řadu českých premiér, vybíraných tak, aby PD předešel a konkuroval i německé zemské scéně. K nejúspěšnějším autorům patři­li Suppé (Lehká kavalerie, Aréna ve Pštrosce 18. 7. 1869, Krásná Galathea, tamtéž 7. 5. 1870, parodie Bruncvík a princezna z Dragantu, Aréna v Eggenberku 18. 7. 1875) a Offenbach, hraný vesměs v Aréně v Eggenberku (Ostrov Tulipa­tan, 6. 9. 1871, Modrovous, 19. 7. 1873, Krásná Helena, 4. 9. 1873, Růženka, spanilá voňav­kářka, 20. 6. 1875, Život v Paříži, 7. 8. 1875, Pericola, 7. 7. 1877). U Libuše měl českou pre­miéru Millöckerův Vodník Apajuna (25. 11. 1882), v brněnském Národním divadle Dellin­gerův Don Cesar (11. 11. 1888). Pražskou udá­lostí se stala Lecocqova Angot, dcera zelenářky (4. 7. 1874, též Angot, dítě pařížské tržnice, v Brně Angot, dcera Zeleného trhu) s B. Růžo­vou v hlavní roli, která jen v pražské Aréně v Eggenberku dosáhla 54 repríz. Kromě toho dával ovšem v Plzni řadu operet hraných i jinde: Offenbach (Dafnis a Chloe a Orfeus v podsvětí, 1868, Svatba při lucernách, 1870, Princezna trebizondská, 1880, Pytláci, 1885); Suppé (Žád­ný muž a tolik děvčat, 1868, Dívčí ústav, 1869, Fatinica, Boccaccio a Bandité, 1879); Joh. Strauss (Netopýr, 1879), Cikánský baron (v Brně 1890). Operetní nabídku doplňoval Planquette (Zvonky cornevillské, Plzeň 1881), v Brně Lecocq (Malý vévoda, 1888), Millöcker (Žeb­ravý student, 1886) a Gilbert–Sullivan (Mika­do, 1889).

Š. vytvořil jednu z umělecky nejkvalitněj­ších, největších a hospodářsky nejstabilnějších společností druhé poloviny 19. stol. (asi 45 čle­nů). Starý model kočovného podnikání reformoval na divadlo zájezdové, hrající v zimě ve stálých kamenných budovách (Plzeň, Brno, Smíchov), v létě v arénách (Král. Vinohrady a Smíchov v Praze, Plzeň) nebo na zájezdech do větších měst (Písek, Tábor, Mladá Boleslav, Kolín n. L., Jičín, Hradec Králové, Mor. Ostrava, Kroměříž, Prostějov ad.). Tento model, stojí­cí vývojově mezi cestující společností a stálým celoročním provozem, převzali vzápětí i jiní úspěšní ředitelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina).


Prameny a literatura

Opis křestního zápi­su z fary u sv. Štěpána v Praze, přepsal S. Langer: Pavel Švanda ze Semčic a Eliška Pešková, rkp. v DÚ, část 6, dokumenty. • E. Pešková: Zápisky české he­rečky, [1886]; Merhaut: Výbor z feuilletonů [1909], s. 21; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově [též pod názvem Světlem a stínem, 1911]; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 94; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; L. Pacák: Opereta,1946; A. Špelda: Plzeňská zpěvo­hra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; Javorin; Velká pochodeň, sb., Brno 1959; J. Neruda: České divadlo, I–V, 1959–1966; F. Černý: Hana Kvapilová, 1960; Z. Jeřábková: Brněnské pů­sobení Pavla Švandy ze Semčic, Vlastivědný věstník moravský 15, 1960, s. 249–254; J. Knap: Umělcové na pouti. České divadelní společnosti v 19. století, 1961; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965; Buchner: Cedule, s. 187–191; R. Deyl: Vavříny s trny, 1973, s. 13–34; České divadlo v Brně, 1974; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budi­lova, 1978; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, vyd. F. Černý, Hradec Králové 1982; Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti, sb., Plzeň 1983; Šulc: Opereta; S. Šnajperková: P. Š. ze Semčic, divadelní podnikatel 2. pol. 19. stol., dipl. práce FF UK, 2002. • ČHS [s chybným datem nar.]; NDp; Postavy I [též Pešková]; Česká divadla.

Životní události

  • 28. 11. 1825: narození, Praha
  • 5. 1. 1891: úmrtí, Brno

Další jména

Pavel Antonín Martin


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 557–561
Autor: Ljuba Klosová



Citováno z „http://old.encyklopedie.idu.cz/index.php?title=Švanda_ze_Semčic,_Pavel_st.&oldid=21276“