Steger, Franz: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 2. 2017, 12:29

Vl. jm. Franjo Stazić, vystupoval též jako Ste­ger-Stazic, Ferenc Stazicz, česky psán Stéger nebo František Stazič. Původem Chorvat. Při­pravoval se na povolání lékárníka a současně studoval zpěv. 1846 debutoval v Záhřebu jako Vukoslav v první chorvatské opeře V. Lisinské­ho Ljubav i zloba. Během studia farmacie ve Vídni byl 1847 představen řediteli Theater an der Wien F. Pokornému, který financoval jeho školení a nechal ho vystoupit v roli Elwina (Bellini: Die Nachtwandlerin, pod jm. Stazić). Ještě 1847 se S. vrátil do Záhřebu, školil se dále a hostoval v jihoslovanských divadlech. 1848–52 vystupoval s přestávkami v maďar­ském Národním divadle v Pešti. V dubnu 1852 ho angažoval J. A. Stöger, nastupující podruhé na místo ředitele StD v Praze. Hned po prvních pražských úspěších získal S. nabídku z dvorního divadla ve Vídni, jež vedla k rozvázání praž­ské smlouvy po jedné sezoně. Na večeru na rozloučenou 26. 5. 1853 dostal album, do kte­rého přispěli skladbičkami mj. B. Smetana a F. Škroup, a s členkou pražského divadla F. Wagnerovou zazpíval ukázky z Wagnerova Tannhäusera. Do německého i českého divadla v Praze se S. vracel jako host. 1853–57 byl krátce členem, později hostem dvorního diva­dla ve Vídni (1856–57 tam účinkoval 32krát), 1858–60 a 1873/74 vystoupil v Pešti, 1865–67 v milánském Teatro alla Scala, 1869/70 v Teat­ro San Carlos v Lisabonu, 1870/71 v Mantově a na mnoha scénách v románských zemích. 1879 ukončil pěveckou dráhu a žil převážně ve Španělsku.

Jeho hrdinný tenor vynikal v prvních letech impozantní silou, zachovával si sonornost ve výškách i v horním barytonovém registru a měl velký objem ve střední poloze. V pražském StD splnil S. nejvyšší očekávání a stal se hlavní Stögerovou akvizicí. Počínaje rolí Masaniella v zahajovacím představení (Auber: Die Stum­me von Portici, 17. 4. 1852) na sebe soustředil veškerou pozornost a v každodenním provozu vznikala nerovnováha, protože publikum mu dávalo přednost a návštěvy na večerech bez je­ho účasti klesaly. V roli Ferdinanda pomohl k úspěchu opeře Der Meergeuse od F. Škroupa, a tento part, který převzal po Reichelovi, zpíval i při pozdějších návratech do StD. Pražské role zůstaly jádrem jeho repertoáru v dalších angaž­má; ve Vídni k nim přistoupil ještě Alamir (Do­nizetti: Belisar), Johann z Leydenu (Meyer­beer: Der Prophet), Vasco de Gama (Meyerbeer: Die Afrikanerin) a Licinius (Spontini: Vestalin), v Pešti připojil Florestana (Beethoven: Fidelio), Corteze (Spontini: Ferdinand Cortez), svou nejlepší roli Eleazara (Halévy: Židovka), maďarská díla (Erkel: Bánk Bán, Hunyadi Lászlo) a Wag­nerova Tannhäusera. Vídeňské kritické ohlasy nebyly tak jednoznačné jako pražské. V prv­ních vídeňských kritikách uznával E. Hanslick jeho mimořádné dispozice a chválil vynikající jednotlivosti (Meyerbeer: Der Prophet, 1854), ale vytýkal mu hereckou neschopnost, naturalistický přednes, přílišné tremolo a špatnou němčinu; všechny nedostatky znovu konstato­val i v pozdějších letech (zvl. 1857), v rozporu s pozitivním ohlasem S. výkonů u vídeňského publika. Naproti tomu při pražském hostování 1864 zaznamenal B. Smetana jisté opotřebová­ní jeho hlasového fondu, ale pokrok v herec­kém projevu a technické pěvecké zdokonalení (Národní listy 14. 5. 1864).

Do Prahy přijížděl S. vždy na delší dobu a zpíval tytéž role. Ve StD hostoval v létě 1854, 1855, 1856 (vystoupil jako Manrico v pražské německé premiéře Verdiho opery Der Trouba­dour), dále 1860 a 1864. V PD zpíval v květnu až červenci 1864 a v létě 1867 (mj. Gennaro, Donizetti: Lukrecie Borgia, Othello, Rossini: Othello, Eleazar, Halévy: Židovka ad.). Na české scéně zpíval italsky a německy. 1867 účinkoval v představeních, která v PD dirigo­val Smetana, jemuž S. hostování umožnilo na­studovat Meyerbeerovy Hugenoty. S. patřil zvl. na začátku své umělecké dráhy k typu pě­veckých hvězd, které s poměrně malým okru­hem rolí okouzlí publikum svým hlasem. Jeho pražská etapa byla vcelku epizodní a měla vý­znam spíše pro publicitu nastupujícího ředite­le Stögera.

Role (ve StD, vše něm.)

1852–53: Masaniello (Auber: Die Stumme von Portici), Raoul (Meyer­beer: Die Hugenotten), Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto), Ivanhoe (Marschner: Der Templer und die Jüdin), Ferdinand (F. Škroup: Der Meergeuse), Edgar (Donizetti: Lucia von Lammermoor), Lyonel (Flotow: Martha), Alessandro Stradella (Flotow: Alessandro Stradella), Gennaro (Donizetti: Lucre­zia Borgia), Sever (Bellini: Norma), Arnold (Rossi­ni: Wilhelm Tell), Johann von Leyden (Meyerbeer: Der Prophet), Ernani (Verdi: Ernani); 1854: Lici­nius (Spontini: Vestalin, j. h.); 1855: Ernani (Verdi: Ernani, j. h.); 1856: Manrico (Verdi: Troubadour, prem., j. h.). 1864: Robert (Meyerbeer: Robert der Teufel, j. h.).

Prameny a literatura

Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1853, s. 39; 1854, s. 27; 1857, s. 50, 51; 1861, s. 55, 1862, s. 50, 51; 1866, s. 36; Teuber III, s. 426, 449, 450–451, 454–456, 465, 473, 479, 564, 642, 670, 678; F. Kuhač: Prvi hrvat­ski operni tenor. Životopis F. S., Kazališni almanah, Zagreb 1895; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 22–23, 40; E. Rychnovsky: Das Tannhäu­ser-Jubiläum in Prag, Deutsche Arbeit [Prag] 4, 1904/5, s. 127–135; J. Plavec: František Škroup, 1941; Anon.: F. S., prvi interpret Vukoslava u Ljuba­vi i zlobi, Kazališni list, Zagreb 1946, s. 23–24; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Smetany, 1858–1865, 1948, s. 64, 256–257; C. Gatti: Il teatro alla Scala,II. Chronologia dalle origini al 1963, Ricordi 1964; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972; J. Balatková: Einmalige Gastspiele der Mitglieder der Wiener Hofoper in Olmütz in den Jahren 1851 und 1853, Acta Universitatis Olomou­censis, Musicologica 1, 1993, zvl. s. 105; Eduard Hanslick: Sämtliche Schriften, I/2, 1849–54, I/3, 1855–56, I/4, 1857–58, vyd. D. Strauss, Wien ad. 1994, 1995, 2002. • Eisenberg [chybí Praha]; Mu­zička enciklopedija; Magyar színházmüvészeti; ČHS; Kosch [lit.]; Kutsch 1997; Ulrich 1997 [chyb­né datum úmrtí].

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 512–513
Autor: Jitka Ludvová