Muck, Karl: Porovnání verzí
nahoru...
m |
m |
||
| Řádka 26: | Řádka 26: | ||
Syn bavorského státního úředníka Antona M., který si 1858/59 vzal roční dovolenou, aby spravoval brněnskou operní scénu a s velkými vlastními finančními náklady odvrátil její rozklad. '''M. '''studoval hudbu na Královské hudební škole ve Würzburgu, klasickou filologii v Heidelbergu a Lipsku (PhDr.). V Lipsku absolvoval i klavír na konzervatoři a debutoval 19. 2. 1880 jako pianista v Gewandhausu. Po krátkém dirigentském působení v Curychu a Salcburku byl 1882 angažován na jednu sezonu na místo prvního kapelníka v nově otvíraném městském německém divadle v Brně. Nastudoval standardní repertoár s vyrovnaným zastoupením německých a románských oper a jeho odborná zdatnost ihned zlepšila profesionální kvalitu orchestru. V létě 1886, po třech sezonách ve Štýrském Hradci, ho angažoval ředitel A. Neumann do funkce prvního kapelníka do StD v Praze jako nástupce G. Mahlera. Pražské angažmá ukončil '''M. '''v červnu 1892, poté byl po 20 let prvním kapelníkem Královské opery v Berlíně, kam 1898 angažoval E. Destinnovou, kterou velmi obdivoval a podporoval. (Destinnová ho později zachytila s ironií ve svém německy psaném románu ''Doktor Casanova'', česky jako ''Pan doktor Casanova'', 1988.) 1912–14 dirigoval Boston Symphony Orchestra a upozornil na sebe německými nacionalistickými projevy, jež během první světové války vedly v USA k jeho internaci. Po návratu do Evropy přijal 1922 vedení Hamburské filharmonie, 1933 odešel do soukromí. Po celou dobu své dirigentské kariéry, s výjimkou válečných let, hostoval na velkých evropských scénách. Už od přelomu 19. a 20. stol. byl stálým hostem bayreuthských festivalů, kde platil za nositele původního inscenačního wagnerovského stylu (zejména u ''Parsifala''). | Syn bavorského státního úředníka Antona M., který si 1858/59 vzal roční dovolenou, aby spravoval brněnskou operní scénu a s velkými vlastními finančními náklady odvrátil její rozklad. '''M. '''studoval hudbu na Královské hudební škole ve Würzburgu, klasickou filologii v Heidelbergu a Lipsku (PhDr.). V Lipsku absolvoval i klavír na konzervatoři a debutoval 19. 2. 1880 jako pianista v Gewandhausu. Po krátkém dirigentském působení v Curychu a Salcburku byl 1882 angažován na jednu sezonu na místo prvního kapelníka v nově otvíraném městském německém divadle v Brně. Nastudoval standardní repertoár s vyrovnaným zastoupením německých a románských oper a jeho odborná zdatnost ihned zlepšila profesionální kvalitu orchestru. V létě 1886, po třech sezonách ve Štýrském Hradci, ho angažoval ředitel A. Neumann do funkce prvního kapelníka do StD v Praze jako nástupce G. Mahlera. Pražské angažmá ukončil '''M. '''v červnu 1892, poté byl po 20 let prvním kapelníkem Královské opery v Berlíně, kam 1898 angažoval E. Destinnovou, kterou velmi obdivoval a podporoval. (Destinnová ho později zachytila s ironií ve svém německy psaném románu ''Doktor Casanova'', česky jako ''Pan doktor Casanova'', 1988.) 1912–14 dirigoval Boston Symphony Orchestra a upozornil na sebe německými nacionalistickými projevy, jež během první světové války vedly v USA k jeho internaci. Po návratu do Evropy přijal 1922 vedení Hamburské filharmonie, 1933 odešel do soukromí. Po celou dobu své dirigentské kariéry, s výjimkou válečných let, hostoval na velkých evropských scénách. Už od přelomu 19. a 20. stol. byl stálým hostem bayreuthských festivalů, kde platil za nositele původního inscenačního wagnerovského stylu (zejména u ''Parsifala''). | ||
</div> | </div> | ||
| − | Do pražského angažmá nastupoval '''M. '''jako vyhraněná osobnost. Na rozdíl od starší generace divadelních kapelníků a některých svých vrstevníků neměl skladatelské ambice a zcela se soustředil na interpretační úkoly. Jeho přesně definovaný ideál spočíval v důsledném respektování partitury. Nesahal k úpravám notového textu, jak hojně činili romantičtí dirigenti (např. Mahler), a trval na přesném provedení zápisu. Vybíral repertoár též podle jednoznačnosti skladatelského záznamu, aby předešel svévolným interpretacím. Měl dokonalý sluch, v intonačním i barevném smyslu, s jehož pomocí upevnil v orchestru hráčskou kázeň. Racionálně zdůvodněné požadavky prosazoval s nekompromisní tvrdostí a jeho pracovitost, přísnost a osobní nepřístupnost z něho udělaly obávaného šéfa. Jeho největším výkonem ve StD bylo první pražské kompletní provedení Wagnerovy tetralogie ''Ring des Nibelungen '' (9. 2.–13. 2. 1887), jejíž první dvě části uvedl v prosinci 1885 G. Mahler; další dvě připravil '''M. '''sám. Dále se podílel na řízení cyklu Mozartových oper uspořádaném ve StD v říjnu 1887 ke 100. výročí premiéry opery ''Don Giovanni''. Po otevření budovy Nového německého divadla 5. 1. 1888 se mu díky ukázněnému orchestru podařilo bez větších problémů přestěhovat operní provoz (dirigoval zahajovací představení opery ''Die Meistersinger von Nürnberg'') a | + | Do pražského angažmá nastupoval '''M. '''jako vyhraněná osobnost. Na rozdíl od starší generace divadelních kapelníků a některých svých vrstevníků neměl skladatelské ambice a zcela se soustředil na interpretační úkoly. Jeho přesně definovaný ideál spočíval v důsledném respektování partitury. Nesahal k úpravám notového textu, jak hojně činili romantičtí dirigenti (např. Mahler), a trval na přesném provedení zápisu. Vybíral repertoár též podle jednoznačnosti skladatelského záznamu, aby předešel svévolným interpretacím. Měl dokonalý sluch, v intonačním i barevném smyslu, s jehož pomocí upevnil v orchestru hráčskou kázeň. Racionálně zdůvodněné požadavky prosazoval s nekompromisní tvrdostí a jeho pracovitost, přísnost a osobní nepřístupnost z něho udělaly obávaného šéfa. Jeho největším výkonem ve StD bylo první pražské kompletní provedení Wagnerovy tetralogie ''Ring des Nibelungen '' (9. 2.–13. 2. 1887), jejíž první dvě části uvedl v prosinci 1885 G. Mahler; další dvě připravil '''M. '''sám. Dále se podílel na řízení cyklu Mozartových oper uspořádaném ve StD v říjnu 1887 ke 100. výročí premiéry opery ''Don Giovanni''. Po otevření budovy Nového německého divadla 5. 1. 1888 se mu díky ukázněnému orchestru podařilo bez větších problémů přestěhovat operní provoz (dirigoval zahajovací představení opery ''Die Meistersinger von Nürnberg'') a prostorově separovat operu a operetu, jejíž část zůstala ve StD. V březnu a dubnu 1889 absolvoval s ředitelem Neumannem zájezd pražského souboru do Petrohradu a Moskvy. V Petrohradě pracoval déle než měsíc předem s místním orchestrem a řídil celkem pětkrát Wagnerovu tetralogii ''Ring des Nibelungen''. V červenci 1891 hostoval s Neumannovým souborem po tři týdny v Berlíně (zvl. Mascagni: ''Cavalleria rusticana ''a Rossini: ''Der Barbier von Bagdad''). ''Cavalleria rusticana ''(režie J. Elmblad) byla nejúspěšnější operou jeho angažmá, v Praze ji dirigoval 32krát, v červenci 1891 při zájezdu v Berlíně asi 30krát. |
V dějinách pražské německé opery patřil '''M. '''k velkým osobnostem. V období na přelomu století, kdy se ustalovala v orchestrech iv divadlech novodobá profesionální kritéria, je vyžadoval i v Praze. Z Berlína přivezl do pražského německého divadla 1. 4. 1895 celý orchestr Berliner Philharmonie, jehož vynikající výkon povzbudil zájem pražského publika o symfonickou hudbu a přispěl ke stabilizaci filharmonických koncertů německého divadla. Také v '''M. '''kariéře hrálo pražské divadlo mimořádnou roli; jeho dirgentské výkony při berlínském zájezdu 1891, obdivované tiskem i publikem, mu spolu s ohlasem Neumannova ruského turné pomohly k angažmá v berlínské Královské opeře. | V dějinách pražské německé opery patřil '''M. '''k velkým osobnostem. V období na přelomu století, kdy se ustalovala v orchestrech iv divadlech novodobá profesionální kritéria, je vyžadoval i v Praze. Z Berlína přivezl do pražského německého divadla 1. 4. 1895 celý orchestr Berliner Philharmonie, jehož vynikající výkon povzbudil zájem pražského publika o symfonickou hudbu a přispěl ke stabilizaci filharmonických koncertů německého divadla. Také v '''M. '''kariéře hrálo pražské divadlo mimořádnou roli; jeho dirgentské výkony při berlínském zájezdu 1891, obdivované tiskem i publikem, mu spolu s ohlasem Neumannova ruského turné pomohly k angažmá v berlínské Královské opeře. | ||
Aktuální verze z 9. 2. 2017, 14:51
Syn bavorského státního úředníka Antona M., který si 1858/59 vzal roční dovolenou, aby spravoval brněnskou operní scénu a s velkými vlastními finančními náklady odvrátil její rozklad. M. studoval hudbu na Královské hudební škole ve Würzburgu, klasickou filologii v Heidelbergu a Lipsku (PhDr.). V Lipsku absolvoval i klavír na konzervatoři a debutoval 19. 2. 1880 jako pianista v Gewandhausu. Po krátkém dirigentském působení v Curychu a Salcburku byl 1882 angažován na jednu sezonu na místo prvního kapelníka v nově otvíraném městském německém divadle v Brně. Nastudoval standardní repertoár s vyrovnaným zastoupením německých a románských oper a jeho odborná zdatnost ihned zlepšila profesionální kvalitu orchestru. V létě 1886, po třech sezonách ve Štýrském Hradci, ho angažoval ředitel A. Neumann do funkce prvního kapelníka do StD v Praze jako nástupce G. Mahlera. Pražské angažmá ukončil M. v červnu 1892, poté byl po 20 let prvním kapelníkem Královské opery v Berlíně, kam 1898 angažoval E. Destinnovou, kterou velmi obdivoval a podporoval. (Destinnová ho později zachytila s ironií ve svém německy psaném románu Doktor Casanova, česky jako Pan doktor Casanova, 1988.) 1912–14 dirigoval Boston Symphony Orchestra a upozornil na sebe německými nacionalistickými projevy, jež během první světové války vedly v USA k jeho internaci. Po návratu do Evropy přijal 1922 vedení Hamburské filharmonie, 1933 odešel do soukromí. Po celou dobu své dirigentské kariéry, s výjimkou válečných let, hostoval na velkých evropských scénách. Už od přelomu 19. a 20. stol. byl stálým hostem bayreuthských festivalů, kde platil za nositele původního inscenačního wagnerovského stylu (zejména u Parsifala).
Do pražského angažmá nastupoval M. jako vyhraněná osobnost. Na rozdíl od starší generace divadelních kapelníků a některých svých vrstevníků neměl skladatelské ambice a zcela se soustředil na interpretační úkoly. Jeho přesně definovaný ideál spočíval v důsledném respektování partitury. Nesahal k úpravám notového textu, jak hojně činili romantičtí dirigenti (např. Mahler), a trval na přesném provedení zápisu. Vybíral repertoár též podle jednoznačnosti skladatelského záznamu, aby předešel svévolným interpretacím. Měl dokonalý sluch, v intonačním i barevném smyslu, s jehož pomocí upevnil v orchestru hráčskou kázeň. Racionálně zdůvodněné požadavky prosazoval s nekompromisní tvrdostí a jeho pracovitost, přísnost a osobní nepřístupnost z něho udělaly obávaného šéfa. Jeho největším výkonem ve StD bylo první pražské kompletní provedení Wagnerovy tetralogie Ring des Nibelungen (9. 2.–13. 2. 1887), jejíž první dvě části uvedl v prosinci 1885 G. Mahler; další dvě připravil M. sám. Dále se podílel na řízení cyklu Mozartových oper uspořádaném ve StD v říjnu 1887 ke 100. výročí premiéry opery Don Giovanni. Po otevření budovy Nového německého divadla 5. 1. 1888 se mu díky ukázněnému orchestru podařilo bez větších problémů přestěhovat operní provoz (dirigoval zahajovací představení opery Die Meistersinger von Nürnberg) a prostorově separovat operu a operetu, jejíž část zůstala ve StD. V březnu a dubnu 1889 absolvoval s ředitelem Neumannem zájezd pražského souboru do Petrohradu a Moskvy. V Petrohradě pracoval déle než měsíc předem s místním orchestrem a řídil celkem pětkrát Wagnerovu tetralogii Ring des Nibelungen. V červenci 1891 hostoval s Neumannovým souborem po tři týdny v Berlíně (zvl. Mascagni: Cavalleria rusticana a Rossini: Der Barbier von Bagdad). Cavalleria rusticana (režie J. Elmblad) byla nejúspěšnější operou jeho angažmá, v Praze ji dirigoval 32krát, v červenci 1891 při zájezdu v Berlíně asi 30krát.
V dějinách pražské německé opery patřil M. k velkým osobnostem. V období na přelomu století, kdy se ustalovala v orchestrech iv divadlech novodobá profesionální kritéria, je vyžadoval i v Praze. Z Berlína přivezl do pražského německého divadla 1. 4. 1895 celý orchestr Berliner Philharmonie, jehož vynikající výkon povzbudil zájem pražského publika o symfonickou hudbu a přispěl ke stabilizaci filharmonických koncertů německého divadla. Také v M. kariéře hrálo pražské divadlo mimořádnou roli; jeho dirgentské výkony při berlínském zájezdu 1891, obdivované tiskem i publikem, mu spolu s ohlasem Neumannova ruského turné pomohly k angažmá v berlínské Královské opeře.
Dirigent
Brno: 1882/83: Lortzing: Zar und Zimmermann, Der Wildschütz; Mozart: Don Juan, Weber: Der Freischütz, Flotow: Martha, Rossini: Wilhelm Tell, Verdi: Ein Maskenball, Rigoletto, Der Troubadour; Donizetti: Lucia von Lammermoor, Lucrezia Borgia; Gounod: Margarethe; Meyerbeer: Dinorah, Die Hugenotten; Wagner: Tannhäuser; Halévy: Die Jüdin. • Praha: 1887: Wagner: Siegfried, Götterdämmerung, Mozart: Idomeneo, Titus; 1888: Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, Tannhäuser, Siegfried, Reznicek: Satanella (prem.), Cornelius: Der Barbier von Bagdad; 1889: Wallnöfer: Eddystone (prem.), Reznicek: Emerich Fortunat (prem.); 1890: Litolff: Die Tempelherren, Solovjev: Cordelia, Meyerbeer: Der Nordstern; 1891: Ant. Rubinštejn: Die Kinder der Haide, Wöber: Der vierjahrige Posten (prem.), Mascagni: Cavalleria rusticana, Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg; 1892: Mannheimer: Maritana (prem.), Goldmark: Königin von Saba, Beer: Friedl mit der leeren Tasche, Joh. Strauss: Ritter Pásmán, Enna: Die Hexe.
Prameny a literatura
A. Rille: Die Geschichte des Brünner Stadttheaters 1734–1884, Brünn 1885, s. 159; Teuber III, s. 814, 815, 825, 847; V. Joss, Neue musikalische Presse 4, 1895, č. 14, s. 4–5 [Berlín. filharm. v Praze]; Bondi 1907; A. Einstein: K. M. 70 Jahre alt, Der Auftakt 9, 1929, s. 248–249; Rosenheim, s. 58–59 a mezi s. 91 a 130; J.-H. Lederer: Verismo auf der deutschsprachigen Bühne, Wien 1992; J. Ludvová: Betty Franková, pražská přítelkyně G. Mahlera, Gustav Mahler a Praha, 1996, zvl. s. 21–22 [souběžně něm.]. • MGG 1961; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Piper, sv. Register.
Životní události
- 22. 10. 1859: narození, Darmstadt, Německo
- 4. 3. 1940: úmrtí, Stuttgart, Německo
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 343–344
Autor: Jitka Ludvová
