Ebert, Carl Egon: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 12:01

Jeho otec Michael Xaver E. (zemř. 1829) byl dvorním radou a úředníkem v domě knížat Fürstenbergů. Carl Egon navštěvoval od 1814 ve Vídni piaristickou Löwenburskou akademii, kam chodily děti zchudlé šlechty a vyššího měšťanstva. Poslední rok gymnázia, přípravné filozofické ročníky a část práv, která opustil 1824, studoval v Praze. S pomocí J. H. Dambecka soukromě studoval estetiku a pokoušel se o dramatickou tvorbu (1818–20 napsal údajně více než 20 her). 1825 mu vyšla v Kronbergu první sbírka básní. Byl důvěrným přítelem F. Palackého, s nímž se pohyboval ve vlastenecké společnosti a šlechtických salonech, a přispíval do německé verze jeho ČČM (Monatschrift des böhmischen Museums, od 1827). 1825 se stal fürstenberským knihovníkem. 1829 se vydal s knížetem jako průvodce na cesty s politickým posláním do Donaueschingen. Byl uváděn do vysoké společnosti a kněžna mu věnovala prostředky na studijní cestu do Švýcarska. Seznámil se s německými literáty (Uhland, Lenau ad.), s nimiž udržoval trvalé styky. Od 1833 spravoval v Praze fürstenberský majetek, 1848 byl jmenován dvorním radou. Spolu s 60 českými a německými spisovateli podepsal 18. 3. 1848 prohlášení o zrovnoprávnění národností (Die Erklärung für die Gleichberechtigung der Nationalitäten), během revoluce byl členem Národního výboru, kde zastával umírněná stanoviska, ale s českými kruhy se posléze rozešel. Stýkal se pouze s jednotlivci, např. v česko-německém spolku Arkadia (zal. 1860), k němuž patřili A. W. Ambros, J. Mánes, J. F. Kittl, sochař E. Max, F. B. Mikovec ad. Rodina Fürstenbergů mu 1858 vyměřila penzi a E. se nadále věnoval pouze literatuře. 1872 mu císař udělil řád železné koruny a povýšil ho do rytířského stavu. Jeho sestra Juliana byla manželkou vydavatele časopisu Ost und West R. Glasera, druhá sestra Wilhelmina se provdala za skladatele V. J. Tomáška.

Z patriotických motivů vzešel E. epos Wlasta, Böhmisch nationales Heldengedicht, jedno z nejznámějších děl pražské předbřeznové literatury se značným ohlasem v zahraničí (I–III, 1825–28, vyd. 1829, česky ukázka v překladu V. Hanky v ČČM 3, 1828, s. 39–44). Podle eposu napsal 1840 neznámý autor s šifrou L. B. libreto, jež pod názvem Wlasta zhudebnil učitel hudby u vídeňského císařského dvora J. Geiger (prem. 2. 12. 1840 v dvorní opeře, 8 repríz do února 1842). Příběh dívčí války E. psychologicky značně prohloubil, když Vlastě připsal vývoj od krvežíznivé bojovnice v panovnici velkého formátu. Romantické prvky jsou zde zastoupeny začarovanými meči, proroctvím, nápojem nenávisti apod.

S pražským divadlem udržoval E. trvalý společenský kontakt (např. 1831 napsal Prolog k dobročinné hudebně deklamační akademii pořádané v divadle, který četla N. Herbstová) a dlouhodobě usiloval i o autorské uplatnění. V činohře Bretislaw und Jutta chtěl smírným řešením příběhu napravit nepříznivý obraz českého krále-násilníka, který vytvořil Grillparzer (Königs Ottokar Glück und Ende, 1825). Po pražské německé premiéře (1829) byl Bretislaw uveden ve Vídni (3. 10. 1829), patrně v Olomouci (je obsažen v cenzurním seznamu povolených her ze 30. let), 1841 v překladu L. Vukotinoviče chorvatsky a 1842 německy v Pešti. Teprve 1848 byla hra ve StD dávána česky. V českém ochotnickém a loutkovém repertoáru zůstala více než půl století a nelze vyloučit, že inspirovala J. Wenziga k napsání českého libreta Břetislav a Jitka, které 1868–70 zhudebnil A. W. Ambros. Další E. činoherní tragédie Czestmir (27. 3. 1835) nedosáhla podobného ohlasu a E. se po tvrdé kritice Ant. Müllera v Bohemii patriotických námětů zřekl. (Souběžně psal hru Čestmír též J. K. Tyl, prem. 3. 5. 1835 ve StD).

E. libreto Lidwinna (1836) je tragickým příběhem chudé schovanky ze mlýna, která chce zbohatnout i za cenu spojení s ďáblem. Obětuje i své nejbližší, ale nakonec všeho upřímně lituje, což umožní její vzestup na nebesa. Text zhudebnil J. Dessauer. Opera měla být původně provedena 2. 9. 1836 ve StD při korunovaci Ferdinanda I. českým králem, byla však odsunuta pro údajný nedostatek času na přípravu, možné jsou však i cenzurní důvody, protože zloduchem příběhu je vysoce postavený muž. Rámcovým modelem libreta je „hra o polepšení“, jak ji přinášela vídeňská dramatika: hřešící hrdina se nakonec podrobí vyššímu řádu. Lidwinin svůdce hrabě Maldonado byl vytvořen podle postavy z nejvlivnějšího dobového operního díla, Meyerbeerova Roberta ďábla. Romantické rekvizity a efekty (hořící mlýn, oheň šlehající ze skal, rozbíjení kouzelných zrcadel, postavy duchů ad.) jsou převzaty z kouzelných her vídeňských předměstských divadel, hojně provozovaných v Praze německy i v překladech. Text Lidwiny, ač vydán jako libreto, byl pro kompozici i pro provedení značně upravován, zejména krácením dialogů. V tištěné verzi má vedle mluvených částí 15 uzavřených hudebních celků, označených jako dialog a dueto, recitativ a árie, melodram, scéna a dueto, sbor ad. Po dramaturgické a literární stránce bylo E. zpracování „ságy z Čech“ (alte böhmische Saga) pokládáno za šťastné.

Dobovému modelu romanticko-rytířských her s pohádkovými motivy odpovídá i další libreto Der Schild, napsané již 1825 pro fürstenberského kapelníka v Donaueschinger J. W. Kalliwodu. Po Kalliwodově váhání je zhudebnil L. E. Měchura (1843–44). V příběhu s mnoha kouzly je králi uloupen rodinný talisman, štít se vsazeným démantem, rytíři jej hledají, skutečný nálezce je podveden a obviněn z krádeže, ale z vězení mu pomohou gnómové a princezna, která ho miluje. S Měchurovou scénickou hudbou bylo hráno i E. drama Ein Gelübde z prostředí německých templářů ve 14. stol.

E. patřil ve své době k typickým sociálně zajištěným autorům, kteří tvořili ze záliby. Stýkal se s podobně situovanými literáty a hudebníky a spolupracoval s nimi (Tomášek, Měchura, Dessauer, Gordigiani). Jeho vysoké společenské postavení nepochybně přispívalo ke značnému renomé v zahraniční (při návštěvě Vídně 9. 12. 1845 mu básníci uspořádali slavnostní večer, k jeho 80. narozeninám vydalo několik desítek umělců a novinářů sborníček oslavných veršů Die deutschen Dichter an Ebert, 1881). Řadí se k rakouskému biedermeieru, k němuž vedle zdrobnělé lyriky patřil i zemský patriotismus, u E. obohacený o mytologické a historické inspirace a romantické pohádkové prvky.

Dílo

E. vydal své sebrané spisy (Poetische Werke, I–VII, Prag 1875–77). Jsou zde obsaženy i činohry Bretislaw und Jutta (1829), Der Frauen Lieb und Haas (neprov., 1862), Brunoy (neprov., 1862, přeprac. 1870) a Ein Gelübde (StD 1864). Czestmir nebyl vydán.

Práce pro hudební divadlo

Lidwinna, romant. opera, 3 jedn., h: Dessauer, 30. 9. 1836 StD, libr. vyd. 1836, znovu v sebr. spisech; Der Schild, romant. opera, 3 jedn., h: Měchura, soukromě prov. v Klatovech 1845, Měchurův opis libreta a klav. výtah v ČMH, text není zahrnut v sebr. spisech. – Podle Stiegera, sv. Titelkatalog, je E. autorem libret dvou oper Jos. Fischera, údajně provedených v Praze (Der Schatten der Geliebten, 1840, Das Abenteuer im Walde, 1849); jde však zřejmě o omyl.

Prameny a literatura

Pozůstalost v LA PNP, nezpracována.  •  Bohemia 1836, s. 119, 121, 124 [Lidwinna]; S. Zauper: C. E. E., Libussa, Jahrbuch für 1843, s. 279–307; Teuber III, s. 145–146, 529; J. Jakubec: Dějiny literatury české. Od nejstarších dob do probuzení politického, 1911; J. Pekař: František Palacký, 1913, s. 50, 54–60; A. Sauer: Einige Bemerkungen zu einer im Besitze des Vereins befindlichen Autographensammlung, Mitteilungen des Vereins für die Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1895, s. 295 [kritika Čestmíra od Ant. Müllera]; [R. Müller]: Erinnerungen eines alten Akademikers. Aus dem Nachlass von Prof. R. M., Deutsche Arbeit [Prag] 4, 1904/5, s. 249–261; M. Očadlík: Opery L. E. Měchury, Sborník prací k padesátým narozeninám Z. Nejedlého, 1928, s. 129–160 [zde obsah op. Der Schild]; W. Krause: K. E. E., Ein Beitrag zum böhmischen Biedermeier, dipl. práce něm. univ. v Praze, 1935; V. J. Tomášek: Vlastní životopis, vyd. Z. Němec, 1941; Vondráček II; A. Hofman: Die Prager Zeitschrift Ost und West. Ein Beitrag zur Geschichte der deutsch–slawischen Verständigung im Vormärz, Berlin 1957; Javorin, s. 65, 73, 119; S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, [1961], s. III/7 [Břetislav], rkp. v DÚ; DČD II; R. Pražák: Čeští divadelní umělci v německých divadlech v Budíně a v Pešti na přelomu 18. a 19. stol., Otázky divadla a filmu, I, Brno 1970, zvl. s. 75; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) […], II, Wien 1975, s. 495 [Wlasta ve Vídni]; S. Vedrödiová: Böhmische Themen und Motive im Werk K. E. E., dipl. práce FF UK Praha, germanistika, 2001 [lit.]; D. Tureček: Rozporuplná sounáležitost. Německojazyčné texty obrozenského dramatu, 2001.  •  Rieger; Wurzbach [lit.]; Otto [rozšíř. překlad textu z Wurzbacha]; ADB sv. 48, dodatky; ÖBL; NDB 1971 [lit.].

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 130–132
Autor: Jitka Ludvová