Dawison, Max: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 11:37

Pocházel z hudebnické rodiny; jeho otec byl zpěvákem, mladší bratr Magnus D. (1877 Bytom [Beuthen, Slezsko]–1958 Düsseldorf) byl 1898–1900 barytonistou pražského německého divadla, bratr Eugen D. (1865 [?]–1934 Teplice) působil po 1890 jako synagogální kantor v Teplicích, kde byla 12. 12. 1900 provedena v městském divadle jeho opera na vlastní text Erda Diösy.

D. absolvoval reálku a studoval zpěv na Kullakově konzervatoři v Berlíně. Pokračoval na konzervatořích v Kolíně n. R. a v Paříži, kde se mu intenzivně věnoval M. Padilla a seznámil ho s pěveckou technikou bel canto. D. debutoval 1889 v Düsseldorfu (Hlasatel, Wagner: Lohengrin) a stal se barytonistou místního souboru. Pražské německé divadlo bylo jeho druhým působištěm. V říjnu 1890 zde hostoval jako Daland (Wagner: Der fliegende Holländer), Werner Kirchhofer (Nessler: Trompeter von Säkkingen) a Almaviva (Mozart: Figaros Hochzeit). Ač ještě nebyl členem souboru, pozval ho již v červnu 1891 ředitel A. Neumann na zájezd pražského německého divadla do Berlína v roli Ambrosia (Weber–Mahler: Die drei Pintos) a od sezony 1891/92 ho angažoval. Je pravděpodobné, že jistou roli sehrálo doporučení M. Padilly, který v Praze hostoval a byl s ředitelem Neumannem v živém kontaktu. D. se stal i vyhledávaným koncertním pěvcem a sólistou velkých oratorních koncertů, které pořádalo pražské divadlo s místními německými sbory (13. 8. 1890 Beethoven: 9. symf., 2. 5. 1893 Händel: Samson, 13. 5. 1899 Reznicek: Messe F Dur, 13. 2. 1900 Brahms: Deutsches Requiem). Po desetiletém působení (naposledy vystoupil 31. 5. 1900 jako Hans Sachs ve Wagnerově opeře Die Meistersinger von Nürnberg) odešel do Hamburku, kde se uplatnil nejprve v opeře, do 1926 opět jako koncertní pěvec a pedagog.

V Neumannově pražském souboru se postupně stal jedním z nejzaměstnanějších pěvců. Jeho hlas charakterizovala kritika jako „bel canto baryton“ s velkým rozsahem a mohutným objemem, který si podržel sytou barytonovou barvu i při interpretaci vysoko položených rolí. Ušlechtilá tvorba tónu byla připisována jeho italskému školení. Při téměř každodenním vystupování rozvíjel D. velmi rychle své hlasové schopnosti, rozšířil si repertoár, naučil se čelit velkému pracovnímu zatížení a zejména získal hereckou zkušenost, jež mu zprvu chyběla. Prosadil se i ve wagnerovských rolích, v nichž na pozadí velkého orchestru udržel i v největším afektu a síle krásný zvuk hlasu. S velkým studijním úsilím dokázal Wagnerovy postavy i psychologicky věrohodně interpretovat. (Při svém posledním vystoupení dostal od pražských wagneriánů vavřínový věnec.) Vytvořil několik zdařilých rolí zhýralců a padouchů (Ďábel, S. Wagner: Bärenhäuter); mezi jeho nejlepší kreace v samém závěru pražského působení patřil i Mozartův Don Juan. U tisku měl výjimečné postavení a nekompromisní R. Batka v jeho případě toleroval i jinak kritizované extemporování s vysokými tóny, k němuž D. sahal v místech s kontextuálním opodstatněním, v mimořádně dramatických nebo tragických scénách, a prováděl je pěvecky dokonale (Jacob, Méhul: Josef und seine Brüder). Ač jeho umělecká dráha pokračovala v Hamburku ještě poměrně dlouho, pražské desetiletí bylo jejím skutečným vrcholem.

Role (v Praze)

1890, vše j. h. i v angažmá: Hlasatel (Wagner: Lohengrin), Daland (Wagner: Der fliegende Holländer), Werner Kirchhofer (Nessler: Trompeter von Säkkingen); 1891–93: Hoël (Meyerbeer: Dinorah), Emil (Bretón: Die Liebenden von Teruel), Ambrosio (Weber–Mahler: Die drei Pintos), Don Cesar (Mannheimer: Maritana, prem.), Radamante (Joh. Strauss: Ritter Pásmán), Simeon (Enna: Die Hexe), Hajdar Ben Said (Gounod: Tribut von Zamora), Pierre Gringoire (Brüll: Gringoire), Harald (Wagner: Die Feen), Amfortas (Wagner: Parsifal, koncertně), Totonne (Tasca: Am Strande St. Lucia), Bastien (Mozart: Bastien und Bastienne), Ferdinand V. (Moszkowski: Boabdil); 1894–96: Farao (Rossini: Moses), Pietro (Grünberger: Die Heimkehr, prem.), Ford (Verdi: Falstaff), Frode Fredegard (Beeckgard: Frode), Heinrich (Adam: Nürnberger Puppe), Perin (Reznicek: Donna Diana, prem.), Johannes Freudhofer (Kienzl: Der Evangelimann), Filippo (Hubay: Geigenmacher von Cremona), Tsing-Sing (Auber: Das eherne Pferd), John (Goldmark: Das Heimchen am Herd); 1897–1900: Charles Gérard (Giordano: André Chénier), Don Pedro (Albéniz: Pepita Jimenez), Jacob (Méhul: Josef und seine Brüder), Telramund (Wagner: Lohengrin), Poutník, Wotan a Hagen (Wagner: Ring des Nibelungen), Wolfram (Wagner: Tannhäuser), Nelusco (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Marke (Wagner: Tristan und Isolde), Mercutio (Gounod: Romeo und Julie), Hidraot (Gluck: Armide), Almaviva (Mozart: Figaros Hochzeit), Don Juan (Mozart: Don Juan), Král Salomo (Goldmark: Königin von Saba), Tonio a Taddeo (Leoncavallo: Der Bajazzo), Don Pizzaro (Beethoven: Fidelio), Papageno (Mozart: Die Zauberflöte), Duch krále Artuše (Lazzari: Armor, prem.), Sir Humphry (Marschner: Der Vampyr), Hans Sachs (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Heinrich VIII. (Saint-Saëns: Heinrich VIII.), Guglielmo (Mozart: Così fan tutte), Ďábel (S. Wagner: Bärenhäuter).

Prameny a literatura

Prager Zwischenactszeitung 11. 10. 1890 [debut], Bohemia 1898: 8. 10. [Král Marke], 15. 10. [Jacob], 15. 11. [Wotan], 29. 11. [Hagen]; 28. 12. [Don Quixote]; Prager Tagblatt 1. 6. 1900 [odchod]; Rosenheim, s. 98, 103; Němeček 1963.  •  Eisenberg; ODS; Seeger 1979; Kutsch 1997; Ulrich 1997; Neues deutsches Theater.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 106–107
Autor: Jitka Ludvová