Divadlo v Kotcích: Porovnání verzí
nahoru...
(Automatická aktualizace šablony) |
m |
||
| (Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | <ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress | + | <ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress/>{{Infobox Instituce |
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | {{Infobox Instituce | + | |
| název = <ee:label>Divadlo v Kotcích</ee:label> | | název = <ee:label>Divadlo v Kotcích</ee:label> | ||
| letopočet = <ee:era>Praha 1739–1783</ee:era> | | letopočet = <ee:era>Praha 1739–1783</ee:era> | ||
| Řádka 9: | Řádka 6: | ||
</ee:alias> | </ee:alias> | ||
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage> | | foto = <ee:titleimage></ee:titleimage> | ||
| + | | fotodesc = <ee:imagedesc></ee:imagedesc> | ||
| type = <ee:type>divadlo</ee:type> | | type = <ee:type>divadlo</ee:type> | ||
| adresa = <ee:address> | | adresa = <ee:address> | ||
| Řádka 16: | Řádka 14: | ||
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
| − | </ee:perex | + | </ee:perex><ee:content> |
Divadlo v Kotcích bylo zřízeno 1738–39 v Praze, v prvním patře tzv. menších Kotců, tradičního staroměstského tržiště (v místech dnešního domu čp. 536-I, Rytířská 29). Byla to první scéna, jež nebyla vybudována z iniciativy soukromníka nebo šlechtického mecenáše, ale přímo péčí správy města, za podpory příslušníků městské honorace. Divadlo se však ještě neobešlo bez občasné podpory aristokratických mecenášů. Zprvu město pronajímalo DvK italským operním impresáriům a německým cestujícím principálům. Postupně se zde vystřídali (s pauzami vynucenými válečnými událostmi ve 40. a 50. letech) S. Lapis (1739–40), F. Kurtz (1743), P. Mingotti (1743/44), J. Schröder (1744), znovu Mingotti s F. A. Nuthem jako podnájemcem (1746), P. Nicolini (1747), F. G. Wallerotti (1748), G. B. Locatelli (1748–57) s J. Kurtzem (1753/54), Ch. Schulzem (1754/55) a B. Schuchovou (1757) jako podnájemci pro německou činohru, A. Franceschini (1758/59) s podnájemci A. Mingottim pro operu (1759/60) a J. Kurtzem pro činohru (1759). Kurtz se pak sám stal hlavním nájemcem Kotců (1760–63) s podnájemcem pro operu G. Molinarim (1762–64), který přijal jako svého podnájemce pantomimistu G. Jacobelliho (1763). Divadlo s celým zařízením 1764 „emfyteuticky“ odkoupil J. Bustelli. Za jednorázově složenou sumu 1000 zl., roční nájemné v téže výši a při kauci 4000 zl. si zajistil doživotně vlastnické a užívací právo. Předpokladem kontraktu bylo očividně protiprávní zrušení smlouvy s Kurtzem uzavřené do 1766, které na pokyn dvora provedla městská správa. Bustelli pak divadlo držel až do své smrti 2. 3. 1781. Přímo řídil jen svou operní společnost a pro činohru s výjimkou období 1765–68 přibíral podnájemce: J. J. Bruniana (1764/65, 1768–79) a C. Wahra (od 1779). Po Bustelliho smrti divadlo připadlo (proti vrácení nájmu 1000 zl. dědicům) nazpět městu. Brzy však ztratilo centrální význam, protože již byly v proudu přípravy na vybudování velkého Nosticova divadla. Posledním nájemcem byl C. Wahr, který tu hrál do velikonoc 1783, pak činnost divadla v Kotcích skončila. | Divadlo v Kotcích bylo zřízeno 1738–39 v Praze, v prvním patře tzv. menších Kotců, tradičního staroměstského tržiště (v místech dnešního domu čp. 536-I, Rytířská 29). Byla to první scéna, jež nebyla vybudována z iniciativy soukromníka nebo šlechtického mecenáše, ale přímo péčí správy města, za podpory příslušníků městské honorace. Divadlo se však ještě neobešlo bez občasné podpory aristokratických mecenášů. Zprvu město pronajímalo DvK italským operním impresáriům a německým cestujícím principálům. Postupně se zde vystřídali (s pauzami vynucenými válečnými událostmi ve 40. a 50. letech) S. Lapis (1739–40), F. Kurtz (1743), P. Mingotti (1743/44), J. Schröder (1744), znovu Mingotti s F. A. Nuthem jako podnájemcem (1746), P. Nicolini (1747), F. G. Wallerotti (1748), G. B. Locatelli (1748–57) s J. Kurtzem (1753/54), Ch. Schulzem (1754/55) a B. Schuchovou (1757) jako podnájemci pro německou činohru, A. Franceschini (1758/59) s podnájemci A. Mingottim pro operu (1759/60) a J. Kurtzem pro činohru (1759). Kurtz se pak sám stal hlavním nájemcem Kotců (1760–63) s podnájemcem pro operu G. Molinarim (1762–64), který přijal jako svého podnájemce pantomimistu G. Jacobelliho (1763). Divadlo s celým zařízením 1764 „emfyteuticky“ odkoupil J. Bustelli. Za jednorázově složenou sumu 1000 zl., roční nájemné v téže výši a při kauci 4000 zl. si zajistil doživotně vlastnické a užívací právo. Předpokladem kontraktu bylo očividně protiprávní zrušení smlouvy s Kurtzem uzavřené do 1766, které na pokyn dvora provedla městská správa. Bustelli pak divadlo držel až do své smrti 2. 3. 1781. Přímo řídil jen svou operní společnost a pro činohru s výjimkou období 1765–68 přibíral podnájemce: J. J. Bruniana (1764/65, 1768–79) a C. Wahra (od 1779). Po Bustelliho smrti divadlo připadlo (proti vrácení nájmu 1000 zl. dědicům) nazpět městu. Brzy však ztratilo centrální význam, protože již byly v proudu přípravy na vybudování velkého Nosticova divadla. Posledním nájemcem byl C. Wahr, který tu hrál do velikonoc 1783, pak činnost divadla v Kotcích skončila. | ||
| Řádka 22: | Řádka 20: | ||
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
| − | + | == <ee:bibliography_label>Literatura</ee:bibliography_label> == | |
| + | <ee:bibliography_content>O. Teuber: ''Geschichte des Prager Theaters I-II'', 1883,1885; J. Vondráček: ''Dějiny českého divadla I. Doba obrozenská 1771-1824'', 1956; M. Hlochová, J. Hloch: ''První stálá veřejná divadla pražská'', in sb. ''Documenta pragensia III'', 1983, s. 15,41; F. Černý (ed.): ''Divadlo v Kotcích'', 1992.<br/>''MEČO, ODS''</ee:bibliography_content> | ||
</ee:bibliography> | </ee:bibliography> | ||
<div class="chronology"><ee:chronology> | <div class="chronology"><ee:chronology> | ||
| Řádka 39: | Řádka 38: | ||
| noresultsheader=\n | | noresultsheader=\n | ||
}} | }} | ||
| − | < | + | <ee:published>'''Vznik:''' 2000{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů'', ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 147—148{{break}}</ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Adolf Scherl]]{{break}}</ee:author> |
| − | + | ||
| − | ''' | + | |
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
| − | ''' | + | |
| − | '''Autor:''' | + | |
| − | + | ||
<ee:category>[[Category:Česká divadla]]</ee:category> | <ee:category>[[Category:Česká divadla]]</ee:category> | ||
| Řádka 55: | Řádka 46: | ||
</ee:documentation> | </ee:documentation> | ||
</cshow> | </cshow> | ||
| − | |||
<references></references> | <references></references> | ||
| − | |||
<noinclude><languages></languages></noinclude> | <noinclude><languages></languages></noinclude> | ||
Aktuální verze z 3. 2. 2017, 14:04
Divadlo v Kotcích bylo zřízeno 1738–39 v Praze, v prvním patře tzv. menších Kotců, tradičního staroměstského tržiště (v místech dnešního domu čp. 536-I, Rytířská 29). Byla to první scéna, jež nebyla vybudována z iniciativy soukromníka nebo šlechtického mecenáše, ale přímo péčí správy města, za podpory příslušníků městské honorace. Divadlo se však ještě neobešlo bez občasné podpory aristokratických mecenášů. Zprvu město pronajímalo DvK italským operním impresáriům a německým cestujícím principálům. Postupně se zde vystřídali (s pauzami vynucenými válečnými událostmi ve 40. a 50. letech) S. Lapis (1739–40), F. Kurtz (1743), P. Mingotti (1743/44), J. Schröder (1744), znovu Mingotti s F. A. Nuthem jako podnájemcem (1746), P. Nicolini (1747), F. G. Wallerotti (1748), G. B. Locatelli (1748–57) s J. Kurtzem (1753/54), Ch. Schulzem (1754/55) a B. Schuchovou (1757) jako podnájemci pro německou činohru, A. Franceschini (1758/59) s podnájemci A. Mingottim pro operu (1759/60) a J. Kurtzem pro činohru (1759). Kurtz se pak sám stal hlavním nájemcem Kotců (1760–63) s podnájemcem pro operu G. Molinarim (1762–64), který přijal jako svého podnájemce pantomimistu G. Jacobelliho (1763). Divadlo s celým zařízením 1764 „emfyteuticky“ odkoupil J. Bustelli. Za jednorázově složenou sumu 1000 zl., roční nájemné v téže výši a při kauci 4000 zl. si zajistil doživotně vlastnické a užívací právo. Předpokladem kontraktu bylo očividně protiprávní zrušení smlouvy s Kurtzem uzavřené do 1766, které na pokyn dvora provedla městská správa. Bustelli pak divadlo držel až do své smrti 2. 3. 1781. Přímo řídil jen svou operní společnost a pro činohru s výjimkou období 1765–68 přibíral podnájemce: J. J. Bruniana (1764/65, 1768–79) a C. Wahra (od 1779). Po Bustelliho smrti divadlo připadlo (proti vrácení nájmu 1000 zl. dědicům) nazpět městu. Brzy však ztratilo centrální význam, protože již byly v proudu přípravy na vybudování velkého Nosticova divadla. Posledním nájemcem byl C. Wahr, který tu hrál do velikonoc 1783, pak činnost divadla v Kotcích skončila.
Ve své době patřilo DvK k významným střediskům středoevropského městského divadelnictví jak pěstováním italské opery, tak řadou reformních pokusů v oblasti německého činoherního divadla (uvádění her Goldoniho, Shakespeara, Schillera aj.). Bylo první profesionální scénou, kde se v 18. stol. hrála činohra česky. Poprvé, pokud je známo, 1754 v pantomimě Die Liebsraserei der Colombine (Kolombínino milostné řádění) – tehdy však šlo jen o jednu árii. 1763 nebo 1764, pravděpodobně za Molinariho, to bylo intermezzo Zamilovaný ponocnej, v dalším desetiletí vícekráte reprízované. Poté 1771 za Bruniana, který v překladu J. J. Zeberera uvedl Krügerovu hru Kníže Honzík. V uvádění českých her pokračovala i společnost C. Wahra.
Literatura
O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters I-II, 1883,1885; J. Vondráček: Dějiny českého divadla I. Doba obrozenská 1771-1824, 1956; M. Hlochová, J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, in sb. Documenta pragensia III, 1983, s. 15,41; F. Černý (ed.): Divadlo v Kotcích, 1992.
MEČO, ODS
Významné události
- 1738: vznik (založení), Praha
- 1754: významná událost, Praha
Bylo první profesionální scénou, kde se v 18. stol. hrála činohra česky. Poprvé, pokud je známo, 1754 v pantomimě Die Liebsraserei der Colombine (Kolombínino milostné řádění) - 1783: zrušení (ukončení činnosti), Praha
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 147—148
Autor: Adolf Scherl
