Finazzi, Filippo: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:58

Psán též Finazzini, Finazi, Finacci, Financi. – Hudební vzdělání získal v Miláně. Jako kastrát-sopranista debutoval v italském městě Crema 1723 a v pěvecké dráze pak pokračoval v Římě, kde zpíval řadu ženských postav, a v Benátkách jako secondo uomo. Na podzim 1728 odešel do Vratislavi k operní společnosti vedené S. Burigottim (1728/29), A. Pantaleonim a F. Darbesem (1729/30). 1732 se vrátil do Benátek ­(Teatro S. Angelo) a své pěvecké aktivity koncentroval na oblast severní Itálie (Milán, Brescia, Cento, Bologna, Florencie, Lucca, Verona, Modena, Ferrara aj.). 1735 se stal členem prestižní společnosti Accademia filarmonica v Bologni jako zpěvák, o rok později jako skladatel. 1739 byl ve službách vévody v Modeně, podle některých zpráv jako kapelník.­Zúčastnil se údajně válek o dědictví rakouské jako rytmistr a padl do rakouského zajetí (⇒ Lohr 1998). V létě 1743 jej angažoval impresário → P. Mingotti. F. s jeho společností vystupoval v Linci, Hamburku, Praze, Lipsku (zde zřejmě při velikonočním veletrhu 1744 podnikal i samostatně ⇒ Müller 1917, ⇒ Flechsig 2001), Drážďanech a v Kodani. Poslední jevištní vystoupení F. je doloženo 16. 2. 1746, kdy zpíval v Hamburku titulní roli při vůbec prvním provedení vlastní opery Temistocle (l: → P. Metastasio). Na rozdíl od mnohých italských pěvců se po ukončení pěvecké kariéry nevrátil do vlasti, ale usadil se v Hamburku (1746), kde deset let působil jako učitel hudby a udržoval kontakty s aristokratickými a intelektuálními kruhy, jeho přáteli byli např. básník F. von Hagedorn a dánský tajný rada baron B. von Ahlefeld. V průběhu těchto let konvertoval k protestantismu. 1756 získal nedaleko města pozemek zvaný „malá Lombardie“ na panství Jersbeck a dal si zde vystavět usedlost, kde s vdovou G. Steinmetzovou (sňatek 21. 4. 1762) a jejím synem strávil zbytek života.

Uměleckou dráhu F. charakterizuje úspěšné propojení pěvecké a skladatelské aktivity spolu s dlouhodobou vazbou k Mingottiho společnosti. V rámci svého hlasového rozsahu (nejméně d¹–a²) preferoval vysokou polohu a uplatňoval bohatá melismata a ozdoby v rámci přiměřených technických nároků. Jeho vokální tvorba se vyznačuje svěží virtuózní melodikou sólových partů a harmonickou prostotou doprovodu.

Do dějin pražské opery se F. o karnevalu 1743/44 zapsal vůbec prvním uvedením vlastního intermezza Il matrimonio sconcertato della forza di Bacco [Mocí Bakchovou pokažené manželství], komponovaného na libreto → G. B. Locatelliho, pozdějšího pražského impresária. Intermezzo provedli Mingottiho zpěváci G. Magagnoli (Rosetta) a A. Catani (Policardo). Rozverný karnevalový text (F. hudba se nedochovala) vypráví scény z manželského života opilce Policarda a jeho ženy Rosetty, jež se baví na jeho účet. Společnost účinkovala v Divadle v Kotcích od konce 1743 do března 1744, v červenci téhož roku bylo intermezzo stejnými interprety provedeno v Hamburku. F. je považován také za skladatele dalšího intermezza L’amor fa l’uomo cieco [Láska člověka zaslepí, l: C. Goldoni] uvedeného 1744 v Praze (⇒ MGG); poprvé zaznělo v Hamburku v prosinci 1743 (pražské libreto dochované v Drážďanech bylo zničeno za druhé světové války). Pěvecky se F. v Praze uplatnil v operách seria např. jako Idelberto v opeře Adelaide, jako Medarse v opeře Siroe a v titulní roli opery Artaserse během karnevalu 1744. Hudbu těchto oper komponoval, popř. upravoval → P. Scalabrini, v případě opery Adelaide je F. uváděn jako spoluautor, podobně jako u pastorály Il Tempio di Melpomene [Chrám Melpomeny], provedené poprvé v Hamburku v lednu 1747 jako benefiční představení sopranistky R. Valentini, manželky impresária Mingottiho.

Prameny a literatura

Z jevištní tvorby dochováno pouze několik operních árií (⇒ Müller 1917, s. CCVII–CCXVII, tematický soupis tvorby); Ústav hudební vědy FF UK Praha – knihovna, sign. F 29: Italiänische Oden für Liebhaber des Spielens und Singens, Hamburg [1774]; ČMH, sign. B 57 (B 4127): Il Matrimonio sconcertato, Dalla forza di Bacco. Intermezzo nuovo in Musica, da rapresentarsi Per la prima volta, Nel Nuovo Teatro di Praga, nel Carnovale 1744…, La Musica del… Filippo Finaz­zi…, Praga [1744]; další libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori. •• Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1, 1774, díl 3, s. 93; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 82–86, 90, 109n.; E. H. Müller: Angelo und Pietro Mingotti, Dresden 1917, s. 24, 31–35, 44, 64–66, CCIII–CCVI; E. Schmitz: Ge­schichte der Kantate und des geistlichen Konzertes I, Leipzig 1914, s. 156; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 46; R. Batchvarova-Schwei­tzer: The Mingotti Opera Company in Brno, Graz, Prague and Copenhagen, dipl. práce, FF UK Praha 1994, s. 63n., 104; A. Lohr: Finazzi und die Hofstelle zur kleinen Lombardei, Jahrbuch für den Kreis Storman 17/1999, Hamburg 1998, s. 115–141; H. Flechsig: Unterwegs zwischen Prag und Leipzig. Eine Reiseroute der Wanderkomödianten im 17. und 18. Jahrhundert, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s.122. •• DBI, DČD I, Eitner, Fétis, Gerber, Grove, Grove O, Meyer, MGG, Sartori

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 170–171
Autor: Dagmar Glüxam