Benda, Jiří Antonín (Starší divadlo): Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:57

Německy Georg Anton. – Člen rozvět­ve­ného rodu, který 1706 založil jeho otec Jan Jiří (1686–1757) sňatkem s Dorotou Brixi († 1762), jež pocházela ze známé hudebnické rodiny. Na zámku hraběte Ignáce z Klenové v Benátkách působila zámecká kapela a hrálo se divadlo. Uměnímilovný hrabě B. rodinu podporoval.

Jako chlapec B. hrál s otcem v hostincích k tanci. Studoval na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích (1735) a v jezuitské koleji v Jičíně (1739–42). Na obou školách se vzdělával v hudbě a přicházel do styku se školním divadlem, u jezuitů také s řečnickými cvičeními, výraznou deklamací a vzrušeným dramatickým monologem, což později využil ve svých melo­dramech. V březnu 1742 se s rodiči a sourozenci vystěhoval do Postupimi, kde byl jeho nejstarší bratr František prvním houslistou v kapele pruského krále Friedricha II. Pod jeho vedením se B. několik měsíců zdokonaloval v houslové hře a ještě v témže roce byl přijat jako houslista do pruské královské kapely. Zároveň působil jako cembalista a korepetitor ve dvorní opeře. Přechod z protireformační atmosféry jezuitské koleje do prostředí pruského dvora, prosyceného osvícenstvím, představoval pro B. prudký zlom a hluboce jej ovlivnil. Již zde se stal protestantem a vstoupil do zednářské lóže.

Jeho dalším působištěm se stala Gotha, ­jedno z nejdůležitějších středisek německého osvícenství, kde získal místo dvorního vévodského kapelníka (od 1. 5. 1750). 1751 se zde oženil s dcerou dvorního advokáta Eleonorou Leichnerovou (všech pět jeho dětí se později stalo hudebníky, zpěváky nebo herci). 1765–66 absolvoval studijní cestu do Itálie (Benátky, Bologna, Florencie, Řím). Když bylo 1775 v Gothě založeno dvorní divadlo a jeho kapelníkem se stal B. konkurent A. Schweitzer, cítil se B., tehdy už úspěšný skladatel hudby pro divadlo, odsunut a v dubnu 1778 podal výpověď. V následujícím období cestoval, účast­nil se představení svých singspielů a melodramů, pořádal akademie ze svých skladeb a po­koušel se najít nové stálé místo (Hamburk, Mannheim, Vídeň, Berlín). To se mu však nepodařilo a 1779 se vrátil do Gothy. Obdržel od vévody doživotní penzi, na kterou původně svým odchodem ztratil nárok. Zcela se stáhl do ústraní a do konce života pobýval v malých lokalitách, nejprve v Georgenthalu u Gothy, později v Ohrdrufu, Ronneburgu a Köstritz. Téměř přestal komponovat, věnoval se filozofii a kore­spondenci s přáteli, připravoval svá starší díla do tisku a podnikal různé cesty ­(např. 1781 řídil provedení svého melodramu Ariadne auf Naxos [Ariadna na Naxu] v Pa­říži).

Jako dvorní kapelník měl B. v Gothě na starosti duchovní hudbu i ostatní hudební produkce, které se na zámku odehrávaly, včetně hudby k činohrám (operní představení se zde 1750–64 nekonala). Jako skladatel přispíval do repertoáru duchovními kantátami a různými instrumentálními skladbami. Pro svůj zájem o hudebně­dramatické druhy, který projevoval už v době pobytu v Berlíně, nenacházel v Gothě příliš podnětů. Na text gothajského dvorního zpěváka G. A. Galletiho zkomponoval italskou operu Xindo riconosciuto [Znovupoznaný Xindo, Gotha 10. 8. 1765] a k dalšímu studiu vy­užil svého pobytu v Itálii, kde jej zaujala především díla J. A. Hasseho, B. Galuppiho, N. Picciniho, G. Paisiella, T. Traetty a → Ch. W. Glucka. Po návratu složil a uvedl dvě italská intermezza Il buon marito [Hodný manžel, 1766; novodobá premiéra Schwetzingen 2002] a Il nuovo maest­ro di capella [Nový kapelník, 1767].

Důležitým podnětem pro jeho tvorbu se stal příchod Seylerovy herecké společnosti do Go­thy v červnu 1774. Měla v repertoáru činohry, singspiely a také Rousseaův melodram Pygmalion s hudbou A. Schweitzera. Výkony herců inspirovaly B. natolik, že se pokusil o kompozici podobného útvaru, který by v inscenaci hudebního díla poskytl prostor deklamačnímu umění činoherců. Ujal se textu J. Ch. Brandese Ariadne auf Naxos, který měl původně komponovat Schweitzer, a vy­tvořil melodram vystavěný na zcela nových principech strukturálního prostoupení hudby a deklamace. Tímto dílem okamžitě vzbudil všeobecnou pozornost. Další scénické kompozice na německé texty, melo­dramy a singspiely, skládal B. v rychlém sledu a vzápětí byly uváděny jak v Gothě, tak i v dalších městech. ­První provedení Ariadny (Gotha 21. 1. 1775) a Medey (t: F. W. Gotter, Lipsko 1. 5. 1775) patřila k progresivním inscenacím své doby a propůjčila melodramu pověst senzace. V krátké době se v repertoáru etablovaly ­jako dva prototypy odlišného utváření (Ariadna jako lyrický monolog a její spíše dramatický pandán Medea) a staly se východiskem pro vznik desítek podobných děl dalších skladatelů v následujících letech.

Téměř všechny své singspiely B. komponoval na libreta F. W. Gottera: Der Jahrmarkt [Vesnický trh, Gotha 10. 2. 1775], Walder (Gotha 23. 2. 1776), Romeo und Julie (Gotha 25. 9. 1776), Der Holzhauer [Dřevorubec, Go­tha 2. 1. 1778], Das tartarische Gesetz [Tatarský zákon, Mannheim 4. 3. 1787]. Dobovou podobu singspielu B. obohatil o působivé dramatické a lyrické scény a výraznou hudební charakteristiku osob. V době pobytu ve Vídni vytvořil melodramy Pygmalion (t: J.-J. Rou­sseau, Gotha 20. 9. 1779) a Theone. Vážná díla ­(Romeo und Julie, Walder) stejně jako komická (Der Jahrmarkt) obsahují operní prvky – rozsáhlé árie včetně koloratury a doprovázené recitativy. Do singspielu Romeo und Julie vtělil B. smuteční chór ve stylu Ch. W. Glucka a některé árie nepostavil na tradiční třídílné formě, ale jejich půdorys přizpůsobil dramatickému smyslu dané scény. Orchestru v tomto díle připadl důležitý podíl na dramatickém dění, charakteristice postav a situací. I když byla shake­spearovská tematika v libretu přizpůsobena konvenci, ve sféře singspielu se jevila jako zcela výjimečná. Pro hamburské divadlo B. údajně komponoval dnes blíže neznámou scénickou hudbu k Macbethovi. Své dílo uzavřel 1792 kantátou Bendas Klagen [Bendův nářek]. Všechna B. hudebnědramatická díla – s výjimkou Theone – byla za jeho života vydána tiskem, mnohá z nich opakovaně a v různých úpravách. Uváděla se i v českých zemích (Medea byla 1787 do češtiny přeložena K. H. Thámem a vydána tiskem), kde melodram i sing­spiel našly tvůrčí odezvu (→ F. O. Holý, → V. Praupner, → F. X. Partsch, → J. J. Rösler, J. A. Vitásek, F. J. Škroup ad.).

B. byl vzdělaný a přemýšlivý hudebník, seznámený s dobovými estetickými teoriemi, z nichž jej nejvíce ovlivnila nauka o afektech. Jeho teoretické myšlení reprezentuje stať Ueber das einfache Recitativ, publikovaná v časopise Magazin der Musik (1783; v českém překladu O. Hostinského jako Jiří Benda o recitativu v Daliboru 1880). Skladatelskou tvorbou B. obohatil i repertoár orchestrální, vokálně-instrumentální, písňový, komorní a sólový (sonáty pro cembalo). Řada jeho děl nevznikala na objednávku, jak bylo tehdy obvyklé, ale z vnitřní tvůrčí potřeby. V oblasti hudebního divadla se stal výrazným představitelem stylových proměn poslední čtvrtiny 18. stol.

Edice

Der Dorfjahrmarkt, Leipzig 1930 (Denkmäler deutscher Tonkunst, sv. 64); Medea, ed. J. Trojan, Praha 1976 (Musica antiqua bohemica II/8); ­Ariadne auf Naxos, ed. J. Trojan, tamtéž 1984 (MAB II/10); Ariadne auf Naxos, faksimile ed. T. Bauman, New York 1985/86 (German Opera 1770–1800, sv. 4, libreto sv. 18); Romeo und Julie, tamtéž, sv. 5, libreto sv. 22; G. A. Benda: Ueber das einfache Recitativ, Magazin der Musik (Hamburg) 1, 1783, s. 750–755.

Prameny a literatura

Fürst Thurn und Taxis Hofbibliothek Regensburg: partitura opery Xindo riconosciuto, dlouho považována za ztracenou ⇒ Meixner 2001. •• A. H. F. Schlichtegroll: Nekrolog auf das Jahr 1795, Gotha 1798, s. 290–336; Vertraute Briefe geschrieben auf einer Reise nach Wien und den Oesterreichischen Staaten zu Ende des Jahres 1808 und zu Anfang 1809 von Johann Friedrich Reichardt I, Amsterdam 1810, s. 26; R. Hodermann: G. B., Coburg 1895; K. Hůlka: J. B. Studie o starším českém hudebníkovi, Praha 1903; F. Brückner: G. B. und das ­deutsche Singspiel, Sammelbände der Internationalen Musikgesellschaft (Leipzig) 5, 1903/04, s. 571–621 + Zum Thema G. B. und das Monodram, tamtéž 6, 1904/05, s. 496–500; E. Istel: Einiges über G. B. „akkompagnierte“ Monodramen, tamtéž, s. 179–182 + Die Entstehung des deutschen Melo­dramas, Berlin 1906; V. Helfert: J. B. I (Základy) – II/1 (Gota 1750–1774), Brno 1929–34; J. van der ­Veen: Le Mélodrame musicale de Rousseau au romantisme, Den Haag 1955; Z. Pilková: Das Melo­dram J. B. in Zusammenhang mit der Mozartproblematik, Internationale Konferenz über das Leben und Werk W. A. Mozarts, Praha 1956, s. 85–97 + Dramatická tvorba J. B., Praha 1960 + J. B. Berliner Jahre und ihre Einfluß auf seine Melodramen, Kongreßbericht Potsdam 1983, ed. F. Beinroth, Potsdam 1984, s. 76–85; A. S. Winsor: The Melodramas and Sing­spiels of G. B., dis., Michigan 1967; E. V. Garrett: G. B., the Pioneer of the Melodrama, Studies in Eighteenth-Century Music: a tribute to K. Geiringer in his 70. birthday, ed. H. C. Robbins Landon, London 1970, s. 236–242; R. Pečman: Benda’s The Village Market as a Precursor of Fidelio, SPFFBU 1970, H 2, s. 141–150; F. Lorenz: Die Musikerfamilie Benda II,G. A. B., Berlin–New York 1971; T. Bauman: B., The Germans and Simple Recitative, Journal of the American Musicological Society (Chicago) 34, 1981, s. 119–130; J. Hilmera: Výpravy Františka Tröstera do inscenací Václava Kašlíka a Ferdinanda Pujmana, Sborník Národního muzea v Praze, řada A (historie) 40, 1986, s. 83n.; H. Strebel: Mozart und G. A. B. Zu einem musikalischen Gedanken bei Mozart, B. und J. Chr. Bach, Acta ­mozartiana (Augsburg) 35, 1988, č. 3, s. 52–56; J. Vyšohlídová: Bohemika ve sbírce autografů Státní ­knihovny v Berlíně, Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 96–105; M. Havlová: Frauentragödie als ­Paradenummer, ­Antiquitätenladen und Lernprozeß. Zur Gestaltung des Ariadne- und Medeastoffes in J. A. B. Melodramen, Untersuchungen zu Mu­sikbeziehungen zwi­schen Mannheim, Böhmen und ­Mähren im späten 18. und frühen 19. Jahrhundert. Symphonie–Kirchenmusik–Melodrama, ed. Chr. Hey­ter-Rauland–Chr.-H. Mahling, Mainz 1993, s. 178–201; T. Volek: České zámecké kapely 18. století a evropský hudební kontext, Hudební věda 34, 1997, s. 408, 410; Chr. Meixner: J. A. B. und sein ­wieder erkannter „Xindo“, Die Musikforschung (Kassel) 54, 2001, s. 47–49. •• ČHS, Grove, MGG

Georg Anton

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 47–49
Autor: Zdeňka Pilková, Alena Jakubcová