Maria, Jaroslav: Porovnání verzí

Verze z 28. 11. 2016, 14:34 (zobrazit zdroj) Petra.jezkova (diskuse | příspěvky) m ← Porovnání se starší verzí		Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:53 (zobrazit zdroj) Conversion script (diskuse) (Automatická aktualizace šablony)
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.)
Řádka 22:		Řádka 22:
	}}<ee:perex>		}}<ee:perex>
	Plodný literát, jenž vyšel z okruhu Moderní revue; psal provokativní verše, romány a dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem. Dramata čerpají ze současnosti, jiná se inspirují wagneriánským kultem, nebo ovzduším italské renesance. Estétský, artistní dialog a ignorování divadelních nároků udává jejich knižní povahu; přemíra slovní reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Některá byla uvedena v Národním divadle, na Vinohradech aj.		Plodný literát, jenž vyšel z okruhu Moderní revue; psal provokativní verše, romány a dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem. Dramata čerpají ze současnosti, jiná se inspirují wagneriánským kultem, nebo ovzduším italské renesance. Estétský, artistní dialog a ignorování divadelních nároků udává jejich knižní povahu; přemíra slovní reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Některá byla uvedena v Národním divadle, na Vinohradech aj.
−	</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>	+	</ee:perex><ee:content>
	Vlastním jménem Jaroslav Mayer. Úmrtí mylně uváděno 8. 11. 1942 Terezín. – Narodil se jako třetí dítě a první syn v česko-německé rodině; otec, advokát Karel Mayer, pocházel ze Švýcarska, matka byla Češka. '''M.'''  vyrůstal s četnými sourozenci (celkem jedenáct dětí) v kultivovaném měšťanském prostředí. Nižší gymnázium navštěvoval v Benešově (1879–83), kde žil u babičky a jejího druhého manžela K. V. Zapa. Na vyšším gymnáziu pokračoval v Hradci Králové, dokončil je v Praze v Truhlářské ul. (maturita 1888). Na otcovo přání vystudoval právnickou fakultu (JUDr. 1893). Po absolutoriu pracoval jako advokátní koncipient v otcově kanceláři v Rakovníku, pak v Hradci Králové, v Karlíně, od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích. 1896 se oženil se Zdenkou Fikarovou, dcerou křivoklátského advokáta. 1900 byl přeložen ke krajskému soudu v České Lípě, téhož roku požádal o propuštění ze státní služby ze zdravotních důvodů. Otevřel si vlastní kancelář v Křivoklátě, nedostatek práce jej 1903 odvedl do Berouna, kde pracoval opět jako koncipient, účastnil se veřejného života, dokonce hrál s místními ochotníky. 1908 přesídlil do Tábora, kde se jako majitel advokátní kanceláře (od 1909) trvale usadil. 1905 podnikl s manželkou první velkou italskou cestu; za výtvarným uměním do Itálie jezdil každoročně až do 1935 (i několikrát do roka). Dvakrát jej doprovázela Z. Braunerová (1928, 1930), jejímž byl dlouholetým duchovním přítelem i právním zástupcem a posléze napsal její monografii (1937). Výsledkem cest byl mj. průvodce ''Itálie'' (1925) a sbírka cestopisných i odborných textů ''Itálie a my'' (1932, obs. i první tři kapitoly ''Itálie''). Na '''M.''' povahu i tvorbu měla značný vliv vrozená tělesná vada a celková slabost; prodělaný psotník mu zkřivil obličej, od studentských let trpěl srdeční arytmií.<br/>Už jako student pravidelně navštěvoval divadlo, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. Byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění; pod vlivem strýce Alberta Mayera se stal vášnivým wagneriánem. Pravidelně, téměř týdně jezdil do Prahy, kde se stýkal s uměleckými přáteli. Patřil k zakladatelům Dramatického klubu (1929) vydávajícího krátce divadelní měsíčník Nová scéna, jehož autoři a přispěvatelé (J. Karásek ze Lvovic, J. Mahen, V. Nezval, J. Seifert, F. X. Šalda, K. Teige, V. Vančura) volali po zvýšení úrovně Národního divadla a po zřízení jeho druhé scény. '''M.''' se kvůli své radikální kritičnosti (i způsobům) dostával do četných konfliktů, které vedly až k soudním sporům (posmrtná obhajoba J. Jeremiáše a denunciace Národního divadla, rozdmýchání aféry okolo A. Sedláčkové). Pobuřoval též románovou tvorbou; justiční tetralogie (''Spravedlnost'', ''Panstvo v taláru ''I–II, ''Váhy a meč'' a ''Peklo'' 1917–31) mu přivodila obžalobu, vleklý soudní spor byl uzavřen 1936 odsouzením '''M.''' pro urážku vrchního soudu v Brně (události částečně popsal v brožuře ''V objetí Železné panny'', 1929). Za nacistické okupace se obrátil na říšského protektora R. Heydricha s žádostí o propuštění svého koncipienta K. Listopada z Terezína. Nedlouho poté byl zatčen gestapem (20. 6. 1942), vězněn v Táboře, v Praze a v Malé pevnosti Terezín, odkud byl 5. září převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam záhy podlehl infekci skvrnitého tyfu.		Vlastním jménem Jaroslav Mayer. Úmrtí mylně uváděno 8. 11. 1942 Terezín. – Narodil se jako třetí dítě a první syn v česko-německé rodině; otec, advokát Karel Mayer, pocházel ze Švýcarska, matka byla Češka. '''M.'''  vyrůstal s četnými sourozenci (celkem jedenáct dětí) v kultivovaném měšťanském prostředí. Nižší gymnázium navštěvoval v Benešově (1879–83), kde žil u babičky a jejího druhého manžela K. V. Zapa. Na vyšším gymnáziu pokračoval v Hradci Králové, dokončil je v Praze v Truhlářské ul. (maturita 1888). Na otcovo přání vystudoval právnickou fakultu (JUDr. 1893). Po absolutoriu pracoval jako advokátní koncipient v otcově kanceláři v Rakovníku, pak v Hradci Králové, v Karlíně, od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích. 1896 se oženil se Zdenkou Fikarovou, dcerou křivoklátského advokáta. 1900 byl přeložen ke krajskému soudu v České Lípě, téhož roku požádal o propuštění ze státní služby ze zdravotních důvodů. Otevřel si vlastní kancelář v Křivoklátě, nedostatek práce jej 1903 odvedl do Berouna, kde pracoval opět jako koncipient, účastnil se veřejného života, dokonce hrál s místními ochotníky. 1908 přesídlil do Tábora, kde se jako majitel advokátní kanceláře (od 1909) trvale usadil. 1905 podnikl s manželkou první velkou italskou cestu; za výtvarným uměním do Itálie jezdil každoročně až do 1935 (i několikrát do roka). Dvakrát jej doprovázela Z. Braunerová (1928, 1930), jejímž byl dlouholetým duchovním přítelem i právním zástupcem a posléze napsal její monografii (1937). Výsledkem cest byl mj. průvodce ''Itálie'' (1925) a sbírka cestopisných i odborných textů ''Itálie a my'' (1932, obs. i první tři kapitoly ''Itálie''). Na '''M.''' povahu i tvorbu měla značný vliv vrozená tělesná vada a celková slabost; prodělaný psotník mu zkřivil obličej, od studentských let trpěl srdeční arytmií.<br/>Už jako student pravidelně navštěvoval divadlo, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. Byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění; pod vlivem strýce Alberta Mayera se stal vášnivým wagneriánem. Pravidelně, téměř týdně jezdil do Prahy, kde se stýkal s uměleckými přáteli. Patřil k zakladatelům Dramatického klubu (1929) vydávajícího krátce divadelní měsíčník Nová scéna, jehož autoři a přispěvatelé (J. Karásek ze Lvovic, J. Mahen, V. Nezval, J. Seifert, F. X. Šalda, K. Teige, V. Vančura) volali po zvýšení úrovně Národního divadla a po zřízení jeho druhé scény. '''M.''' se kvůli své radikální kritičnosti (i způsobům) dostával do četných konfliktů, které vedly až k soudním sporům (posmrtná obhajoba J. Jeremiáše a denunciace Národního divadla, rozdmýchání aféry okolo A. Sedláčkové). Pobuřoval též románovou tvorbou; justiční tetralogie (''Spravedlnost'', ''Panstvo v taláru ''I–II, ''Váhy a meč'' a ''Peklo'' 1917–31) mu přivodila obžalobu, vleklý soudní spor byl uzavřen 1936 odsouzením '''M.''' pro urážku vrchního soudu v Brně (události částečně popsal v brožuře ''V objetí Železné panny'', 1929). Za nacistické okupace se obrátil na říšského protektora R. Heydricha s žádostí o propuštění svého koncipienta K. Listopada z Terezína. Nedlouho poté byl zatčen gestapem (20. 6. 1942), vězněn v Táboře, v Praze a v Malé pevnosti Terezín, odkud byl 5. září převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam záhy podlehl infekci skvrnitého tyfu.
Řádka 43:		Řádka 43:
	<ee:bibliography_content>''V podvečer věku ''(trilogie: ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'', ''Soumrak''), t. Litoměřice 1898; ''Dobráci'', t. Terezín 1899; ''Johanna Radimská'', ND 1904, t. (''Dramatická sonáta ''I, [1904]); ''Irrlacherové'', cyklus Máje, Švandovo div. 1906, t. 1907 (''Dramatická sonáta ''II); ''V exilu'', t. 1907 (''Dramatická sonáta ''III); ''Tristan'', t. in ''Moderní revue ''14, 1907/08, sv. 20, s. 325–372, kn. 1908, VD 1915; ''Dvě'', Div. M. Zieglerové 1908; ''Má jest pomsta'', ND 1908; ''Hellenská kněžna'', t. in ''Moderní revue'' 17, 1910/11, sv. 23, s. 44–60, 79–106, 311–321, kn. 1911; ''Michelangelo Buonarroti'', t. in ''Moderní revue'' 18, 1911/12, sv. 24, s. 120–141, 159–190, kn. 1912; ''Parisina'', VD 1917, t. s tit. ''Parisina Malatestová'' in ''Moderní revue'' 23, 1917, sv. 31, s. 6–24, 53–59, 121–131, 153–166, 206–219, kn. (''Ferrarská trilogie ''I [1918]); ''Lucrezia Borgia'', t. in ''Moderní revue'' 24, 1917/18, sv. 32, s. 13–19, 74–86, 120–130, 167–177, 218–229, 253–268, kn. (''Ferrarská trilogie ''II [1920]), VD 1921; ''Torquato Tasso'', ND 1918, t. (''Ferrarská trilogie ''III [1918]); ''Dolfa'', VD 1919, i t.;  ''My a vy ''+ ''Mrtví vládnou'', t. Plzeň [1920], ND Brno 1921 [jen ''My a vy'']; ''Lichoběžník'', t. s dohrou ''Svítilna'' in ''Moderní revue'' 28, 1922, sv. 37, s. 72–80, 105–116, 158–164, 192–199, kn. [1922], Švandovo div. 1923; ''Dědictví'', t. in ''Pramen'' 3, 1922, s. 242–253, 296–303, 338–342, Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Marie a Marta''); ''Emausy'', t. in ''Moderní revue'' 30, 1923/24, sv. 39, s. 22–35, 82–93, 127–137, 215–225, kn. Plzeň [1926]; ''Marie a Marta'', t. in ''Moderní revue'' 31, 1925, sv. 40, s. 41–46, 78–85, kn. in ''Korále'', 1932, ochotn. Intimní scéna Tábor 1928 [s hrou ''Dědictví'']; ''Hotel Varieté'', Intimní div. 1931 ● ''Bratři Karamazovi'' dle F. M. Dostojevského, h. O. Jeremiáš, ND 1928, t. [1928], (s O. Jeremiášem).</ee:bibliography_content>		<ee:bibliography_content>''V podvečer věku ''(trilogie: ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'', ''Soumrak''), t. Litoměřice 1898; ''Dobráci'', t. Terezín 1899; ''Johanna Radimská'', ND 1904, t. (''Dramatická sonáta ''I, [1904]); ''Irrlacherové'', cyklus Máje, Švandovo div. 1906, t. 1907 (''Dramatická sonáta ''II); ''V exilu'', t. 1907 (''Dramatická sonáta ''III); ''Tristan'', t. in ''Moderní revue ''14, 1907/08, sv. 20, s. 325–372, kn. 1908, VD 1915; ''Dvě'', Div. M. Zieglerové 1908; ''Má jest pomsta'', ND 1908; ''Hellenská kněžna'', t. in ''Moderní revue'' 17, 1910/11, sv. 23, s. 44–60, 79–106, 311–321, kn. 1911; ''Michelangelo Buonarroti'', t. in ''Moderní revue'' 18, 1911/12, sv. 24, s. 120–141, 159–190, kn. 1912; ''Parisina'', VD 1917, t. s tit. ''Parisina Malatestová'' in ''Moderní revue'' 23, 1917, sv. 31, s. 6–24, 53–59, 121–131, 153–166, 206–219, kn. (''Ferrarská trilogie ''I [1918]); ''Lucrezia Borgia'', t. in ''Moderní revue'' 24, 1917/18, sv. 32, s. 13–19, 74–86, 120–130, 167–177, 218–229, 253–268, kn. (''Ferrarská trilogie ''II [1920]), VD 1921; ''Torquato Tasso'', ND 1918, t. (''Ferrarská trilogie ''III [1918]); ''Dolfa'', VD 1919, i t.;  ''My a vy ''+ ''Mrtví vládnou'', t. Plzeň [1920], ND Brno 1921 [jen ''My a vy'']; ''Lichoběžník'', t. s dohrou ''Svítilna'' in ''Moderní revue'' 28, 1922, sv. 37, s. 72–80, 105–116, 158–164, 192–199, kn. [1922], Švandovo div. 1923; ''Dědictví'', t. in ''Pramen'' 3, 1922, s. 242–253, 296–303, 338–342, Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Marie a Marta''); ''Emausy'', t. in ''Moderní revue'' 30, 1923/24, sv. 39, s. 22–35, 82–93, 127–137, 215–225, kn. Plzeň [1926]; ''Marie a Marta'', t. in ''Moderní revue'' 31, 1925, sv. 40, s. 41–46, 78–85, kn. in ''Korále'', 1932, ochotn. Intimní scéna Tábor 1928 [s hrou ''Dědictví'']; ''Hotel Varieté'', Intimní div. 1931 ● ''Bratři Karamazovi'' dle F. M. Dostojevského, h. O. Jeremiáš, ND 1928, t. [1928], (s O. Jeremiášem).</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> ==
−	<ee:bibliography_content>Bádání o moderním dramatu a herci I–IV, ''Čas'' 8., 10., 16. a 17. 3., 27. 4. 1905; Skutečnost, že úmrtí paní Hany Kvapilové..., in sb. ''Hanna Kvapilová'', red. J. Lukavský – K. Horký, Praha [1907], s. 26–27; Hauptmann (Rysy generální), ''Scena ''1, 1913, 1. pol., s. 13–16; Úvodem. Tassové, in ''Torquato Tasso'', Praha [1918], s. I–IV; K historii Parisiny, ''Cesta'' 1, 1918/19, s. 804; ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', Praha 1919 [s edicí dopisů]; Vzpomínka na Vojana, ''Jeviště'' 1, 1920, s. 254–255; Bez názvu (Črta z krutých censurních dob), tamtéž 2, 1921, s. 34–36; Účtování, tamtéž, s. 210–215 [o J. Kvapilovi]; Další účtování, tamtéž, s. 242–244; Grabbe. Rysy povšechné, tamtéž 3, 1922, s. 250–252, kn. s tit. ''Grabbe: rysy generální'' → Tábor 1930; Jiří Karásek ze Lvovic, ''Literární listy'' 1, 1923/24, s. 140–148; ''Hilar'', 1935. ■ Výbor: ''Korále'', Praha 1932.</ee:bibliography_content>	+	<ee:bibliography_content>Bádání o moderním dramatu a herci I–IV, ''Čas'' 8., 10., 16. a 17. 3., 27. 4. 1905; Skutečnost, že úmrtí paní Hany Kvapilové..., in sb. ''Hanna Kvapilová'', red. J. Lukavský – K. Horký, Praha [1907], s. 26–27; Hauptmann (Rysy generální), ''Scena ''1, 1913, 1. pol., s. 13–16; Úvodem. Tassové, in ''Torquato Tasso'', Praha [1918], s. I–IV; K historii Parisiny, ''Cesta'' 1, 1918/19, s. 804; ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', Praha 1919 [s edicí dopisů]; Vzpomínka na Vojana, ''Jeviště'' 1, 1920, s. 254–255; Bez názvu (Črta z krutých censurních dob), tamtéž 2, 1921, s. 34–36; Účtování, tamtéž, s. 210–215 [o J. Kvapilovi]; Další účtování, tamtéž, s. 242–244; Grabbe. Rysy povšechné, tamtéž 3, 1922, s. 250–252, kn. s tit. ''Grabbe: rysy generální'' → Tábor 1930; Jiří Karásek ze Lvovic, ''Literární listy'' 1, 1923/24, s. 140–148; ''Hilar'', 1935 ■ Výbor: ''Korále'', Praha 1932.</ee:bibliography_content>
	== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==		== <ee:bibliography_label>Prameny</ee:bibliography_label> ==
	<ee:bibliography_content>SOA Praha: Sbírka matrik, Rakovník 22, matrika narozených 1860–1872, s. 180, obr. 183.		<ee:bibliography_content>SOA Praha: Sbírka matrik, Rakovník 22, matrika narozených 1860–1872, s. 180, obr. 183.
Řádka 73:		Řádka 73:
	| noresultsheader=\n		| noresultsheader=\n
	}}		}}
−	</cshow>
−	<cshow logged="0">
−	'''Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po <span class="plainlinks">[{{fullurl:Speciální:Přihlásit|returnto={{FULLPAGENAMEE}}}} přihlášení]</span>.'''
−	</cshow>
−	<cshow logged="1">
	<ee:published>'''Vznik:''' 2015{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Petra Ježková]]{{break}}</ee:author>		<ee:published>'''Vznik:''' 2015{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Petra Ježková]]{{break}}</ee:author>
−	</cshow>	+
	<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]]		<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]]
	[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>		[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>
Řádka 85:		Řádka 80:
	<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">		<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">
	<ee:documentation>		<ee:documentation>
−	<br/>	+
	</ee:documentation>		</ee:documentation>
	</cshow>		</cshow>
−	<cshow logged="1">	+
	<references></references>		<references></references>
−	</cshow>
	<noinclude><languages></languages></noinclude>		<noinclude><languages></languages></noinclude>

---

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:53

Vlastním jménem Jaroslav Mayer. Úmrtí mylně uváděno 8. 11. 1942 Terezín. – Narodil se jako třetí dítě a první syn v česko-německé rodině; otec, advokát Karel Mayer, pocházel ze Švýcarska, matka byla Češka. M.  vyrůstal s četnými sourozenci (celkem jedenáct dětí) v kultivovaném měšťanském prostředí. Nižší gymnázium navštěvoval v Benešově (1879–83), kde žil u babičky a jejího druhého manžela K. V. Zapa. Na vyšším gymnáziu pokračoval v Hradci Králové, dokončil je v Praze v Truhlářské ul. (maturita 1888). Na otcovo přání vystudoval právnickou fakultu (JUDr. 1893). Po absolutoriu pracoval jako advokátní koncipient v otcově kanceláři v Rakovníku, pak v Hradci Králové, v Karlíně, od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích. 1896 se oženil se Zdenkou Fikarovou, dcerou křivoklátského advokáta. 1900 byl přeložen ke krajskému soudu v České Lípě, téhož roku požádal o propuštění ze státní služby ze zdravotních důvodů. Otevřel si vlastní kancelář v Křivoklátě, nedostatek práce jej 1903 odvedl do Berouna, kde pracoval opět jako koncipient, účastnil se veřejného života, dokonce hrál s místními ochotníky. 1908 přesídlil do Tábora, kde se jako majitel advokátní kanceláře (od 1909) trvale usadil. 1905 podnikl s manželkou první velkou italskou cestu; za výtvarným uměním do Itálie jezdil každoročně až do 1935 (i několikrát do roka). Dvakrát jej doprovázela Z. Braunerová (1928, 1930), jejímž byl dlouholetým duchovním přítelem i právním zástupcem a posléze napsal její monografii (1937). Výsledkem cest byl mj. průvodce Itálie (1925) a sbírka cestopisných i odborných textů Itálie a my (1932, obs. i první tři kapitoly Itálie). Na M. povahu i tvorbu měla značný vliv vrozená tělesná vada a celková slabost; prodělaný psotník mu zkřivil obličej, od studentských let trpěl srdeční arytmií.
Už jako student pravidelně navštěvoval divadlo, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. Byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění; pod vlivem strýce Alberta Mayera se stal vášnivým wagneriánem. Pravidelně, téměř týdně jezdil do Prahy, kde se stýkal s uměleckými přáteli. Patřil k zakladatelům Dramatického klubu (1929) vydávajícího krátce divadelní měsíčník Nová scéna, jehož autoři a přispěvatelé (J. Karásek ze Lvovic, J. Mahen, V. Nezval, J. Seifert, F. X. Šalda, K. Teige, V. Vančura) volali po zvýšení úrovně Národního divadla a po zřízení jeho druhé scény. M. se kvůli své radikální kritičnosti (i způsobům) dostával do četných konfliktů, které vedly až k soudním sporům (posmrtná obhajoba J. Jeremiáše a denunciace Národního divadla, rozdmýchání aféry okolo A. Sedláčkové). Pobuřoval též románovou tvorbou; justiční tetralogie (Spravedlnost, Panstvo v taláru I–II, Váhy a meč a Peklo 1917–31) mu přivodila obžalobu, vleklý soudní spor byl uzavřen 1936 odsouzením M. pro urážku vrchního soudu v Brně (události částečně popsal v brožuře V objetí Železné panny, 1929). Za nacistické okupace se obrátil na říšského protektora R. Heydricha s žádostí o propuštění svého koncipienta K. Listopada z Terezína. Nedlouho poté byl zatčen gestapem (20. 6. 1942), vězněn v Táboře, v Praze a v Malé pevnosti Terezín, odkud byl 5. září převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam záhy podlehl infekci skvrnitého tyfu.

Jako literát vyšel z okruhu Moderní revue (jeho dlouholetým přítelem a uznalým kritikem jeho dramat byl J. Karásek ze Lvovic); psal provokativní verše, romány i dramata ovlivněné dekadencí i naturalismem, jež často pořádal do větších cyklů. Debutoval dramatickou trilogií V podvečer věku (hry Prokurátor Rein, Děti pana prokurátora a Soumrak), kterou koncipoval jako moderní Oresteiu a v níž vykreslil rozvrat prokurátorovy rodiny jako memento tíživých sociálních a psychologických problémů konce 19. století. Porušování scénického úzu (několikastránkové monology, neproveditelné scénické poznámky apod.) i násilné vyhrocování děje tarasily trilogii vstup na jeviště, avšak kritika (zvláště J. Vodák) ji přivítala pro dušezpyt, zakládající jinou dramatičnost, a pro životné postavy vyrostlé z maloměstských poměrů. Následující drama Dobráci, tematicky blízké Vině J. Hilberta, pojednává důsledky sexuálního poklesku mladé ženy. S dramaticky účinným dialogem a dobře kreslenými postavami kontrastují psychologické nepravděpodobnosti a závěrečný smír manželů nad zavražděným nemluvnětem. Mlhovité, náladové zahalování situací prozrazuje inspiraci Maeterlinckem a Ibsenem. V dramatu Johanna Radimská vytvořil prototyp hrdinky, jež vnímá sebe samu jako výjimečnou ženu a neuspokojena všedním životem prahne po mocných vznětech a vášních. Hru v Národním divadle po třech letech odkladů prosadil a nastudoval J. Kvapil. Obecenstvo i velká část kritiky však odmítla hrdinčinu patologičnost, strojenost fabule a dialogů a novinka propadla. Po neúspěchu jevištního debutu se M. k dramatické tvorbě vrátil po dvouleté odmlce hrami Irrlacherové a V exilu (s Johannou Radimskou tvoří trilogii Dramatická sonáta). Líčil v nich prostředí aristokratické rodiny stižené dekadentním druhem osudové viny, která její příslušníky odsuzuje k věčné, neukojitelné touze. Irrlacherové byli uvedeni v rámci druhého cyklu Máje ve Švandově divadle na Smíchově. Drama V exilu,  přenášející děj do toskánského kláštera benediktinek, pro svůj knižní charakter inscenováno nebylo. Z událostí ruské revoluce 1905 námětově čerpala hra Má jest pomsta, jíž dalo Národní divadlo přednost před dramatem Tristan. (M. ji později autokriticky nazval křiklavou biografovou historií ze soudní síně.) Uvedení bylo fiaskem a pohřbem nadějí, s nimiž byl vývoj plodného dramatika sledován.

Hra Dvě, zobrazující bez psychologického prohloubení ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění a skončí sebevraždou, byla načas posledním z M. dramat ze současnosti. Tristanem vstoupil do zcela odlišného námětového okruhu, který souvisel s jeho zaníceným wagneriánstvím. (Za životní mezník pokládal zhlédnutí Wagnerova Tristana v pražském německém divadle 1893; v nevydané autobiografii Já se obsáhle věnuje tristanovským inscenacím.) Oproti Wagnerovi i středověkým podáním opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ve své hře představil vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je spjat s nedosažitelností. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile se mu poddává, ztrácí o ni zájem a do jeho lásky se mísí nenávist. Drama se dostalo na scénu až po osmi letech od zadání do divadla. Ve stylově sladěné inscenaci je uvedl 1915 na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po premiéře Tristana nastudoval soubor Divadla sdružených měst východočeských, poté Národní divadlo v Brně (1916). Ženským protějškem k Tristanovi je Hellenská kněžna (1911) s podtitulem Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích. Zobrazuje střet hrdinčina duševního života se strnulým dvorským řádem, který vyvře po smrti jejího syna. Kvůli zjevným reálným předobrazům postav (císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf) naráželo zveřejnění hry na obtíže: K inscenaci nedošlo, při časopiseckém otištění bylo zabaveno druhé dějství a knižní vydání bylo povoleno až po interpelaci u říšské rady ve Vídni. Další okruh tvoří dramata renesanční; z pravidelných italských cest a studia tamní historie, umění (vliv Zeyerovy tvorby) i archiválií M. vytěžil drama Michelangelo Buonarroti (neinscenováno) a tzv. ferrarskou trilogii, Parisinu, Lucrezii Borgiu a Torquata Tassa, kterou zamýšlel proniknout k duchovní podstatě gotiky, renesance a baroku. Hrdinové bez idealizovaného heroismu jsou zmítáni zběsilými pudy a živelnými silami: Michelangelo je neurvalý, hrubý, surový a smyslný, avšak plá v něm duch vznícený Bohem. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením manžela je vyzrazen a Parisina popravena. Komplikované, atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. Renesance jakožto var krve, touhy po lásce a moci obestírá drama Lucrezia Borgia, s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích. M. se tu pokusil o rehabilitaci slavné milostnice, v níž zvýraznil rozpor živočišnosti s mystickými, náboženskými sklony, svár „pohanské“, vzpurné borgiovské krve s touhou po křesťanské odevzdanosti a pokoře. Z trilogie je Lucrezia Borgia nejslabší; myšlenky jsou jen hrubě nahozené, postavy nerozvinuté a kompozice chatrná. Hru přijalo Národní divadlo, ale po konfliktu s M. (šlo o hudbu J. Jeremiáše) ji vrátilo, inscenována byla až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Poslední a nejzdařilejší díl, Torquato Tasso, líčí hrdinu, značně odlišně od idealizovaného podání Goethova zato v souladu  s estenskými archiváliemi, jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Nejzdařilejší hru z ferrarské trilogie uvedlo Národní divadlo v režii J. Kvapila a výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan (1918, t. r. byla inscenována v brněnském Národním divadle).

Návrat k současné tematice zahájila hra s magdalénským námětem Dolfa, pojednávající smutný osud mladé nevěstky. Drama se objevilo nejprve knižně, jako první titul nakladatelství Aventinum, k jehož vzniku M. přispěl, následně bylo provedeno v rámci literárního matiné ve Vinohradském divadle (1919, režie K. Vávra). Tříaktová „truchlohra“ My a vy (1920) podává kritiku popřevratové demokracie, jež tu pod zvučnými hesly o rovnostářství a hospodářském profitu ničí estetické hodnoty. Hlavní hrdinka raději hyne v ohni (spolu se svým zámkem a vlastním přičiněním), než aby se přizpůsobila novému diktátu kolektivizace. M. nadto ve hře zobrazil dva estetické názory, reprezentované básnickými typy: romantickým vyznavačem krásy, minulosti a noblesy (Julius Slavata = J. Zeyer) a politicky aktivním realistou (Svatoslav Lamač = J. S. Machar). Hra Lichoběžník (1922) líčí citové peripetie postav, k nimž dochází v důsledku války. Vztahový „lichoběžník“ je rozřešen odchodem vojáka-válečného navrátilce od nevěrné manželky i od milované samaritánky do širého světa za neznámým, tajemným cílem. Hra byla přijata, ale neprovedena v Národním divadle, premiéra se uskutečnila (bez epilogu Svítilna) v rámci komorních her ve Švandově divadle 1923.

Pozdější M. subtilní balada z rozhraní života a smrti Emausy (Národní divadlo ji vrátilo 1923), salonní groteska Marie a Marta (1928), sociální hra o důsledcích války Dědictví (1928) a hra Varieté (Národní divadlo ji vrátilo 1928) se již na větší scény nedostaly. Text hry Potrhlý princ, napsané za druhé světové války (1942 ji údajně chtěl nastudovat Soubor J. Snížka), tiskem nevyšel a nebyl nalezen.

M. zasahoval do divadelního dění i jako publicista. V esejistických analýzách si všímal autorů, s nimiž se cítil být umělecky spřízněn (Hauptmann, Grabbe), z pohledu dramatika psal o „svých“ režisérech (J. Kvapil, K. H. Hilar); většinu studií přetiskl ve výboru Korále. Vydal brožuru Památník Jaroslavu Jeremiášovi, k poctě zemřelého skladatele, do níž vedle vzpomínkové části Immortely zařadil výběr z jeho korespondence.
Nejednou byl účastníkem divadelních afér. Po Jeremiášově smrti, kterou spojoval s přehlíživým jednáním správy Národního divadla vůči jeho dílům, se obrátil otevřeným dopisem na prezidenta republiky a rozpoutal vlnu kritiky poměrů v Národním divadle. Román Parnas (1930), v němž vykreslil nelichotivý portrét A. Sedláčkové, znectil její repertoár a zpochybnil její herectví i charakter, mu vynesl soudní žalobu herečky a režiséra J. Bora. Mediálně sledovaný spor skončil po třech letech (1938) vítězstvím Sedláčkové.

M. se zprvu soustředil výhradně k dramatu: do dvacátých let napsal téměř dvě desítky her, jež mají povětšině knižní ráz. Dlouhé, až dvacetistránkové monology upomínají na práce G. D’Annunzia, přemíra verbální reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Dekadentní náladou, sentimentem nad mizející zjemnělostí i sofistikovaným erotismem souznějí s tvorbou okruhu Moderní revue, kde byla většina z nich poprvé publikována. Pro dramata s historickou tematikou volil M. rytmizovanou prózu; rozrušení přirozené syntaxe mělo zvyšovat dojem poetičnosti. Umělý, strojený tón vystřídal přirozenou, strohou, až suchou řečí v dramaticky nejživotnějším dramatu Torquato Tasso. Vyhledával radikální a křiklavá rozuzlení (vražda, sebevražda, útěk do kláštera či s milencem do ciziny), nevyhýbal se naturalistickým polohám. S oblibou líčil propasti duše moderní ženy, často přepjaté a hysterické mondény, potřebující k životu nevšední opojení, vzruchy, tajemství. Literárně hodnotnější raná dramata připomínají v lecčem Ibsena nebo mladého Hauptmanna.

Pseudonymy a šifry

J. M., M. 

Hry a libreto

V podvečer věku (trilogie: Prokurátor Rein, Děti pana prokurátora, Soumrak), t. Litoměřice 1898; Dobráci, t. Terezín 1899; Johanna Radimská, ND 1904, t. (Dramatická sonáta I, [1904]); Irrlacherové, cyklus Máje, Švandovo div. 1906, t. 1907 (Dramatická sonáta II); V exilu, t. 1907 (Dramatická sonáta III); Tristan, t. in Moderní revue 14, 1907/08, sv. 20, s. 325–372, kn. 1908, VD 1915; Dvě, Div. M. Zieglerové 1908; Má jest pomsta, ND 1908; Hellenská kněžna, t. in Moderní revue 17, 1910/11, sv. 23, s. 44–60, 79–106, 311–321, kn. 1911; Michelangelo Buonarroti, t. in Moderní revue 18, 1911/12, sv. 24, s. 120–141, 159–190, kn. 1912; Parisina, VD 1917, t. s tit. Parisina Malatestová in Moderní revue 23, 1917, sv. 31, s. 6–24, 53–59, 121–131, 153–166, 206–219, kn. (Ferrarská trilogie I [1918]); Lucrezia Borgia, t. in Moderní revue 24, 1917/18, sv. 32, s. 13–19, 74–86, 120–130, 167–177, 218–229, 253–268, kn. (Ferrarská trilogie II [1920]), VD 1921; Torquato Tasso, ND 1918, t. (Ferrarská trilogie III [1918]); Dolfa, VD 1919, i t.;  My a vy + Mrtví vládnou, t. Plzeň [1920], ND Brno 1921 [jen My a vy]; Lichoběžník, t. s dohrou Svítilna in Moderní revue 28, 1922, sv. 37, s. 72–80, 105–116, 158–164, 192–199, kn. [1922], Švandovo div. 1923; Dědictví, t. in Pramen 3, 1922, s. 242–253, 296–303, 338–342, Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou Marie a Marta); Emausy, t. in Moderní revue 30, 1923/24, sv. 39, s. 22–35, 82–93, 127–137, 215–225, kn. Plzeň [1926]; Marie a Marta, t. in Moderní revue 31, 1925, sv. 40, s. 41–46, 78–85, kn. in Korále, 1932, ochotn. Intimní scéna Tábor 1928 [s hrou Dědictví]; Hotel Varieté, Intimní div. 1931 ● Bratři Karamazovi dle F. M. Dostojevského, h. O. Jeremiáš, ND 1928, t. [1928], (s O. Jeremiášem).

Teatralia

Bádání o moderním dramatu a herci I–IV, Čas 8., 10., 16. a 17. 3., 27. 4. 1905; Skutečnost, že úmrtí paní Hany Kvapilové..., in sb. Hanna Kvapilová, red. J. Lukavský – K. Horký, Praha [1907], s. 26–27; Hauptmann (Rysy generální), Scena 1, 1913, 1. pol., s. 13–16; Úvodem. Tassové, in Torquato Tasso, Praha [1918], s. I–IV; K historii Parisiny, Cesta 1, 1918/19, s. 804; Památník Jaroslavu Jeremiášovi, Praha 1919 [s edicí dopisů]; Vzpomínka na Vojana, Jeviště 1, 1920, s. 254–255; Bez názvu (Črta z krutých censurních dob), tamtéž 2, 1921, s. 34–36; Účtování, tamtéž, s. 210–215 [o J. Kvapilovi]; Další účtování, tamtéž, s. 242–244; Grabbe. Rysy povšechné, tamtéž 3, 1922, s. 250–252, kn. s tit. Grabbe: rysy generální → Tábor 1930; Jiří Karásek ze Lvovic, Literární listy 1, 1923/24, s. 140–148; Hilar, 1935 ■ Výbor: Korále, Praha 1932.

Prameny

SOA Praha: Sbírka matrik, Rakovník 22, matrika narozených 1860–1872, s. 180, obr. 183.

Husitské muzeum v Táboře: písemná pozůstalost.

LA PNP: osobní fond, inventář → K. Bílek, 1997 (obs. i obtah autobiografického románu Já, sazba rozmetána po M. uvěznění 1942); fond K. Ressler (spis ze soudní pře M. versus A. Sedláčková). 

Literatura

ref. V podvečer věku: D., Rozhledy 7, 1897/98, s. 1071–1073; jv. [Vodák], Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 100 ● ref. Dobráci: En avant., Rozhledy 9, 1899/1900, s. 977–980; Vmus., Divadelní listy 1, 1900, s. 39; F. Sekanina, Obzor literární a umělecký 2, 1900, s. 183–184; F. Zákrejs, Osvěta 30, 1900, s. 257 (i V podvečer věku) ● ref. Johanna Radimská: V. Hladík, Lumír 32, 1903/04, s. 262; -s- [A. B. Dostal], tamtéž, s. 264; J., Přehled 2, 1903/04, s. 399; L. Suchý, Literární listy 1, 1903/04, s. 200–201; ech. [V. Štech], Máj 2, 1903/04, s. 513; P- [J. Pelcl], Rozhledy 14, 1903/04, sv. 2, s. 741–745; Ar...ti [A. Kraus], Politik 24. 4. 1904; š. [J. Kuffner], Národní listy 24. 4. 1904; nesign. [J. Vodák], Čas 24. 4. 1904; -ová. [O. Fastrová], Divadelní listy 5, 1904, s. 225-227; -ý., Divadlo 2, 1903/04, s. 351–352; J. Ladecký, Osvěta 34, 1904, s. 555–556 ● ref. Irrlacherové: E. Kučera, Národní listy 28. 12. 1906; V. Tille, Nová politika 1, 1906, č. 15, s. 3; O. Theer, Lumír 35, 1906/07, s. 134; R., Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 81–82; Hl. [K. H. Hilar], Divadlo 5, 1906/07, s. 147 ● ref. V exilu: J. Karásek, Moderní revue 13, 1906/07, sv. 19, s. 341–342; J. Rowalski [A. Bačkovský], Rozhledy17, 1906/07, s. 534–535 ● ref. Dramatická sonáta: Q. M. Vyskočil, Lumír 35, 1906/07, s. 430–431 ● ref. Dvě: nesign., Divadlo 6, 1907/08, s. 200; J. Borotínský, Divadelní list Máje 4, 1907/08, s. 125; V. Kol., Zvon 8, 1907/08, s. 302; H. [V. Hladík], Národní listy 26. 1. 1908 ● ref. Má jest pomsta: nesign., Divadlo 6, 1907/08, s. 269; J. Lancová: Divadelní list Máje 4, 1907/08, s. 175–176; K. M. Č. [Čapek-Chod], Zvon 8, 1907/08, s. 428; nesign. [J. Vodák], Čas 22. 3. 1908; Ks [A. Kraus], Čechische Revue 2, 1908, s. 594–595; T. [V. Tille], Den 22. 3. 1908; V. Červinka, Osvěta 38, 1908, s. 470–472; F. X. Šalda, Novina 1, 1908, s. 186–188 (též o Tristanovi) → Kritické projevy VII, Praha 1953; J. Hilbert, Venkov 20. 3. 1908; š. [J. Kuffner], Národní listy 22. 3. 1908 ● ref. Tristan: K. H. Hilar, Rozhledy 18, 1908, s. 207–208; K. Kamínek, Lumír 37, 1908/09, s. 500; H. Jelínek, tamtéž 43, 1914/15, s. 526 → S prvního balkonu I, Praha 1924; Ot. F. [Fischer], Národní listy 12. 10. 1915 + pod vl. jm., Česká revue 9, 1915/16, s. 127; nesign. [A. Procházka], Moderní revue 21, 1915, sv. 29, s. 281–283; F. P. [K. Mašek], Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 48; J. M. [Máchal], Zvon 16, 1915/16, s. 54; jv. [Vodák]: Náš moderní Tristan, Novina 1, 1915/16, s. 41–43; -oe-, Topičův sborník 3, 1915/16, s. 94; J. Pihert, Hudební revue 9, 1916, s. 93; nesign.: Také-„kritika“, Národní listy 15. 4. 1916 ● ref. Hellenská kněžna: J. Krecar, Divadlo 10, 1911/12, s. 15–16 ● ref. Michelangelo Buonarroti: J. Krecar, tamtéž s. 276–278; nesign., Moravskoslezská revue 8, 1911/12, s. 393; nesign. [J. Vodák], Čas 24. 3. 1912; J. Kodíček, Přehled 11, 1912/13, s. 143, 174 (též Hellenská kněžna) ● ref. Parisina: K. Engelmüller, Zlatá Praha 34, 1916/17, s. 276; H. Jelínek, Lumír 45, 1916/17, s. 237–238 → S prvního balkonu I, Praha 1924; -oe-, Topičův sborník 4, 1916/17, s. 332; jv. [Vodák], Naše doba 24, 1916/17, s. 472; nesign., Národní listy 27. 2. 1917, več.; M. Majerová, Ženský svět 21, 1917, s. 103–104; Nšv., České divadlo 1, 1917, s. 54; R. Weiner, Kmen 1, 1917/18, č. 4, s. 8–10 ● ref. Torquato Tasso: nesign. [H. Jelínek], Lumír 46, 1917/18, s. 237 → S prvního balkonu I, Praha 1924, s. 180–184; J. Tkadlec, Lípa 1, 1917/18, s. 511; -r, Národní listy 6. 3. 1918; J. H. [Hilbert], Venkov 17. 3. 1918; Ot. F. [Fischer], Národní listy 17. 3. 1918; jv. [Vodák], Lidové noviny 19. 3. 1918; K. Mašek, České divadlo 2, 1918, s. 48–49; A. Bernášek, Národ 28. 3. 1918; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 24, 1918, sv. 33, s. 63–97 [srovnání s dílem J. W. Goetha]; F. X. Šalda, Kmen 2, 1918/19, s. 66 → Kritické projevy X, Praha 1957 ● O. Fischer: Divadelní studie 2. J. M., Osvěta 48, 1918, s. 51–54, 104–112 → K dramatu, Praha 1919 ● ref. Dolfa: K-ček [J. Kodíček], Tribuna 25. 11. 1919; jv. [Vodák], Venkov 25. 11. 1919; Z. Hásková, Cesta 2, 1919/20, s. 457; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 26, 1919/20, sv. 35, s. 161–164; K. Svoboda, Česká revue 13, 1919/20, s. 165; T. M. [Meinecková], Pramen 1, 1920, s. 91–92 ● ref. Případ Jaroslava Jeremiáše: J. Svoboda, Divadelní svět 6, 1918/19, č. 3, s. 3–4; -vh, Národní listy 9. 11. 1919; -l, Hudba 1, 1920, s. 15; nesign., Hudební revue 12, 1919, s. 260–261; E. Čapek, Nové Čechy 3, 1919/20, s. 162; M. W. [Weingart], Česká osvěta 16, 1920, s. 160–161 ● k padesátinám: -n, Zlatá Praha 37, 1919/20, s. 225; J. H. [Hora], Právo lidu 27. 2. 1920; Ot. F. [Fischer], Jeviště 1, 1920, s. 61 ● ref. My a vy: Ot. F. [Fischer], Jeviště 1, 1920, s. 99; jv. [Vodák]: Povinnost dramatikova, tamtéž, s. 355–356 [k tomu: Prohlášení J. M., tamtéž, s. 426–427]; A. Novák, Venkov 7. 9. 1920; J. Krecar, Moderní revue 27, 1920/21, sv. 36, s. 346–347; E. S. [K. Elgart Sokol], Lidové noviny 16. 3. 1921 ●; Mrtví vládnou: nesign., Lidové noviny 1. 5. 1920; Ot. F. [Fischer], Jeviště 1, 1920, s. 99, 170 ● ref. Lucrezia Borgia: E. Konrád, Česká revue 14, 1920/21, s. 446–447; Ot. F. [Fischer], Národní listy 22. 10. 1921; F. Skácelík, Lidové noviny 22. 10. 1921; nv.: Mumraj citů, Právo lidu 22. 10. 1921; T. [V. Tille], Prager Presse 22. 10. 1921; J. H. [Hora], Rudé právo 23. 10. 1921; K-ček [J. Kodíček], Tribuna 23. 10. 1921; if, Jeviště 2, 1921, s. 658–659; M. Novotný, Cesta 4, 1921/22, s. 339; Et [E. Tréval], Zvon 22, 1921/22, s. 98 ● ref. Lichoběžník: J. Karásek, Moderní revue 29, 1922/23, sv. 38, s. 213–214; Ha., Zvon 23, 1922/23, s. 278–279; J. H. [Hilbert], Venkov 19. 1. 1923; Z. Hásková, Lumír 50, 1923, s. 164, 385; nv., Právo lidu 19. 1. 1923; MilNý [M. Novotný], Národní listy 19. 1. 1923; M. M. [Majerová], Rudé právo 19. 1. 1923 ● J. Karásek ze Lvovic: J. M., Tvůrcové a epigoni, Praha 1927, s. 150–166 ● ref. Dědictví + Marie a Marta: J. Zenkl, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 140; K. Trsický, Národní osvobození 19. 1. 1928 ● ref. Bratři Karamazovi: J. H. [Hutter], Tribuna 10. 10. 1928 ● red.: J. M. o sobě (Z cyklu přednášek Spisovatelé sobě v Masarykově lidovýchovném ústavě), Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 328–329 ● k šedesátinám: O. Š. M. [Štorch-Marien] a J. Karásek ze Lvovic, tamtéž 5, 1929/30, s. 255; nesign., Panorama 7, 1929/30, s. 239; G. [F. Götz], Národní osvobození 23. 2. 1930; A. N. [Novák], Lidové noviny 23. 2. 1930; jv. [Vodák], České slovo 23. 2. 1930; P. E. [Eisner], Prager Presse 23. 2. 1930; V. P. [Prokůpek], Venkov 23. 2. 1930; K. [F. V. Krejčí], Večerník Práva lidu 24. 2. 1930; W. Maras, Witiko 3, 1931, s. 232–233; nesign., Literární noviny 4, 1930, č. 5, s. 3 ● J. Jůna ed.: Monografie Hořovicka a Berounska V, Praha 1930, s. 131–133; F. Götz: Básnický dnešek, Praha 1931, s. 122–126 ● ref. Korále: or. [A. C. Nor], Rozhledy 1, 1932, s. 72; K. Sezima, Lumír 59, 1932, s. 453–458 ● O. Štorch-Marien: V Táboře u J. M., Rozpravy Aventina 8, 1932/33, s. 57–58; F. X. Šalda: Soumrak našeho slovesného umění, Šaldův zápisník 7, 1934/35, s. 259–262 ● ad Hilar: kd. [E. Konrád], Národní osvobození 3. 7. 1935; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 14. 7. 1935; AMP [Píša], Právo lidu 8. 8. 1935; E. Vachek, Literární noviny 8, 1935/36, č. 1, s. 4 ● ad spor s A. Sedláčkovou: JOT [J. Trojan], Právo lidu 26. 1. 1936; kp [Poláček], Lidové noviny 23. 4. 1937; nesign., Národní listy 23. 4. 1937; nesign., Polední list 23. 4. 1937; nesign., Nedělní list 1. 5. 1938; nesign., České slovo 2. 5. 1938 ● k sedmdesátinám: -btk- [V. Brtník], Zvon 40, 1939/40, s. 323; E. Chalupný, Venkov 24. 2. 1940; B. Jedlička, Lidové noviny 24. 2. 1940; p. [A. M. Píša], Národní práce 24. 2. 1940; V. Havel, Nedělní list 25. 2. 1940; J. Knap, Venkov 26. 5. 1940; V. Havel: [Předmluva], in J. M.: J. M. a Kristián Grabbe, Tábor 1940, s. 9–11; B. Slavík: J. M., Rakovník 1940 ● J. Mayer: J. M., in Věstník muzejního spolku královského města Rakovníka […] 31, Rakovník 1946, s. 72–74; J. Hanuš: Jeremiášovo první operní dílo. Vyznání umělecké pravdy, in O. Jeremiáš: Bratři Karamazovi. Opera […] podle románu F. M. Dostojevského, Praha 1962, s. 5–14; O. Štorch-Marien: Před sto lety se narodil J. M., Lidová demokracie 21. 2. 1970 + Sladko je žít. Paměti nakladatele I, Praha 1974, s. 71–72, 79, 86, 88–92; P. H. Toman: J. M. a Zdenka Braunerová, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze, 1976, č. 3, s. 65–66; DČD III; M. Konečný: Táborská cesta smrti, Tábor 1984, s. 65–66; J. Lešikarová: Ďábelský spisovatel J. M., in sb. Literární věda 1996. Celostátní studentská konference, red. J. Svoboda, Ostrava 1998, s. 49–54; D. Státník: J. M. a Zdenka Braunerová, Středočeský vlastivědný sborník 19, Roztoky u Prahy 2001, s. 35–66 + J. M. (1870–1942), Terezínské listy 29, 2001, s. 102–113 + J. M. a válka, in sb. Odraz první světové války v umění a vědě, České Budějovice 2003, s. 86–103 + Žena jako múza v díle J. M., in sb. Žena umělkyně na přelomu 19. a 20. století, Roztoky u Prahy 2005, s. 141–158; K. Kolařík: J. M. jako průvodce vlastním životem. Nad autobiografií J. M. Já a dalšími jeho vzpomínkovými texty, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze, 2006, č. 1, s. 15–28; J. Brož: Aféry Anduly Sedláčkové, Praha 2008, s. 27, 59–61.
LČL, Masaryk, Otto [jako Mayer], Otto-dod

  

Vznik: 2015
Autor: Petra Ježková