Frejka, Jiří: Porovnání verzí

Čelný představitel meziválečné režie; kontinuálně rozvíjel program básnického divadla, nejprve jako režisér a zakladatel avantgardních uskupení a posléze jako režisér-syntetik na velkých pražských scénách. Režijní praxi i podněty evropského divadla soustavně teoreticky reflektoval. Jeho kariéra a život se staly obětí komunistické zvůle.

Čelný představitel meziválečné režie; kontinuálně rozvíjel program básnického divadla, nejprve jako režisér a zakladatel avantgardních uskupení a posléze jako režisér-syntetik na velkých pražských scénách. Režijní praxi i podněty evropského divadla soustavně teoreticky reflektoval. Jeho kariéra a život se staly obětí komunistické zvůle.

</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>

</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>

Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty.

Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty.