Frejka, Jiří: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 27: | Řádka 27: | ||
Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty. | Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu ''Princeznu Turandot'', inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova ''Hoře z rozumu''. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty. | ||
| − | '''F.''' byl dvakrát ženat, poprvé s historičkou umění PhDr. Olgou Zajícovou (1905–1991); od 29. 6. 1942 s Dagmar Šretrovou (1909–1953, pseud. Vondrovou), jejich jediný syn Jiří Jaromír F. (1943–1953) zemřel po neúspěšné operaci slepého střeva. Druhá manželka se podílela jako choreografka, příležitostně i jako tanečnice na '''F.''' inscenacích v Národním divadle (Plautus: ''Lišák'' ''Pseudolus'', Ortner: ''Nebeský sňatek'', Klicpera: ''Zlý jelen'', Tyl: ''Strakonický dudák'', Lom: ''Člověk Odysseus''). Samostatně vytvořila ve Vinohradském divadle večer choreografií na Prokofjevovu a Burianovu hudbu (''Péťa a vlk '' | + | '''F.''' byl dvakrát ženat, poprvé s historičkou umění PhDr. Olgou Zajícovou (1905–1991); od 29. 6. 1942 s Dagmar Šretrovou (1909–1953, pseud. Vondrovou), jejich jediný syn Jiří Jaromír F. (1943–1953) zemřel po neúspěšné operaci slepého střeva. Druhá manželka se podílela jako choreografka, příležitostně i jako tanečnice na '''F.''' inscenacích v Národním divadle (Plautus: ''Lišák'' ''Pseudolus'', Ortner: ''Nebeský sňatek'', Klicpera: ''Zlý jelen'', Tyl: ''Strakonický dudák'', Lom: ''Člověk Odysseus''). Samostatně vytvořila ve Vinohradském divadle večer choreografií na Prokofjevovu a Burianovu hudbu (''Péťa a vlk'' a ''Mastičkář''). Po smrti jediného syna spáchala se svou matkou Bohumilou Šretrovou společnou sebevraždu. |
| − | Všestranně múzicky založený '''F. '''se tvůrčím způsobem projevil nejprve jako básník a dramatik. Okouzlen evropskou avantgardou, zejména kubofuturismem a konstruktivismem (koncepcemi F. Kieslera, A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, L. Moholy Nagye ad.) byl rovněž levicově orientován. Rozhodující vliv K. Teigeho se promítl do '''F.''' snění o revolučním scénickém prostoru (projekt budovy Osvobozeného divadla, s architektem J. Chocholem 1927, nerealizován). Jako spoluautor se podílel na scénografiích J. Šímy (''Veselá smrt'', 1925), A. Heythuma (''Pojištění proti sebevraždě'', 1925; ''Když ženy něco slaví'', 1926), kostýmních návrzích K. Teigeho a O. Mrkvičky (''Fraška o Mimínovi'' a ''Pojištění proti sebevraždě'', 1925). Osobitou fází jeho raného uměleckého vývoje bylo formování teoretického a režijní konceptu dadaistického divadla (''Psychologie, psychologie, hihi'', 1927); posléze se přiklonil k poetismu, jenž byl jeho básnickému založení nejbližší (stať ''Divadelní monopol'', 1927). Už v několika raných inscenacích uskutečňovaných se studentskými vrstevníky (pod hlavičkou často se měnících divadelních uskupení) ohledával neiluzivní biomechanické postupy a imaginativní způsob herectví (''Veselá smrt'', ''Jiří Dandin'', ''Když ženy něco slaví''). Hru souboru herců a hereček M. Holzbachové, J. Horákové, L. Skrbkové, M. Jareše, S. Neumanna, B. Rádla, J. Schettiny, V. Trégla, J. Vacína ad. stylizoval s důrazem na mluvený a pohybový projev a prvky typového herectví commedie dell’arte (''Cirkus Dandin'' aj.). V Osvobozeném divadle zpočátku přepracovával své amatérské inscenace (s příležitostně obměňovaným obsazením); nově nastudoval ''Večer Nezvalovy poezie ''( | + | Všestranně múzicky založený '''F. '''se tvůrčím způsobem projevil nejprve jako básník a dramatik. Okouzlen evropskou avantgardou, zejména kubofuturismem a konstruktivismem (koncepcemi F. Kieslera, A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, L. Moholy Nagye ad.) byl rovněž levicově orientován. Rozhodující vliv K. Teigeho se promítl do '''F.''' snění o revolučním scénickém prostoru (projekt budovy Osvobozeného divadla, s architektem J. Chocholem 1927, nerealizován). Jako spoluautor se podílel na scénografiích J. Šímy (''Veselá smrt'', 1925), A. Heythuma (''Pojištění proti sebevraždě'', 1925; ''Když ženy něco slaví'', 1926), kostýmních návrzích K. Teigeho a O. Mrkvičky (''Fraška o Mimínovi'' a ''Pojištění proti sebevraždě'', 1925). Osobitou fází jeho raného uměleckého vývoje bylo formování teoretického a režijní konceptu dadaistického divadla (''Psychologie, psychologie, hihi'', 1927); posléze se přiklonil k poetismu, jenž byl jeho básnickému založení nejbližší (stať ''Divadelní monopol'', 1927). Už v několika raných inscenacích uskutečňovaných se studentskými vrstevníky (pod hlavičkou často se měnících divadelních uskupení) ohledával neiluzivní biomechanické postupy a imaginativní způsob herectví (''Veselá smrt'', ''Jiří Dandin'', ''Když ženy něco slaví''). Hru souboru herců a hereček M. Holzbachové, J. Horákové, L. Skrbkové, M. Jareše, S. Neumanna, B. Rádla, J. Schettiny, V. Trégla, J. Vacína ad. stylizoval s důrazem na mluvený a pohybový projev a prvky typového herectví commedie dell’arte (''Cirkus Dandin'' aj.). V Osvobozeném divadle zpočátku přepracovával své amatérské inscenace (s příležitostně obměňovaným obsazením); nově nastudoval ''Večer Nezvalovy poezie ''(básně ''Madrigal – Vězeň'', ''Podivuhodný kouzelník'', taneční provedení ''Abecedy ''M. Mayerovou při recitaci J. Horákové) a lyrickou hříčku ''Depeše na kolečkách.'' V divadle Dada se obrátil spolu s J. a E. Trojanovými, V. Lacinou, J. Drémanem, L. Skrbkovou, L. Otáhalovou, J. Šejbalovou, S. Neumannem, S. Machovem ad. k formě kabaretu a revue. Vedle toho usiloval v ''Cyklu dramatických studií I.–II. ''o specifickou formu „múzického“ divadla, na jehož podobě se významně podílel se svým voicebandem i herecky E. F. Burian. Dramaturgicky se '''F.''' orientoval na osobnosti západní avantgardy a evropskou klasiku. Zajímal se rovněž o divadlo asijských kultur. Repertoár směřoval k humornému a satirickému postižení nešvarů i radostí všedního života (''Visací stoly''). Pro divadélko charakteristické revue (''Bim bam revue'', ''Gaučo a kráva'') rozvíjely domácí autorskou i hereckou improvizaci souboru včetně složek hudební a tanečně-pohybové. Tyto zábavné a efektně pojednané tituly signalizovaly '''F. '''snahu o skloubení laboratorního charakteru Dada s divácky oblíbenými pořady. Na poetických textech z tvorby soudobých básníků (K. Schwitters, J. Cocteau, P. Reverdy) a dramatiků (J. M. Synge), adaptací klasických děl (H. Sachse, Sofokla či Lacinova, Trojanova a Burianova singšpílu ''Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský'') i na asijském repertoáru (''Asagao'') cizeloval svůj poetistický režijní rukopis, syntetizující v humorné i vážné poloze všechny složky jevištního výrazu do komplikovaného scénického tvaru. Ve spolupráci s K. Smržem využíval simultánní filmové dotáčky, promítání grotesek, fotografií apod. (''Poutník''). V Moderním studiu '''F.''' radikálně upravoval texty her (Shakespeare: ''Romeo a Julie'', Kakashi: ''Hra o Asagao'', Sachs: ''O muži, který vysedával telata''); jako režisér potlačoval literární složku ve prospěch akčního pohybového, hudebního a obrazového ztvárnění scén; stylizací jevištních složek (verše, výprava, masky, kostýmy, tanec, voiceband, hudba) dosahoval jejich poetického účinu. Zde také dozrával '''F.''' koncept stylizovaného divadla blízký snahám A. Tairova. |
V Národním divadle usiloval '''F.''' zpočátku o kontinuitu se svým avantgardním programem (''1. Večer aktovek Studia Národního divadla'' a večery dramatické poezie – Calderón: ''Schovávaná na schodech'', Nezval: ''Milenci z kiosku'', Neveux: ''Julie aneb Snář''). Jako nastupující člen režijního sboru byl však často pověřován režií komerčních titulů (P. Sturges: ''Docela nepočestně'', G. Ciprian: ''Muž s kobylou'', O. Scheinflugová: ''Okénko''). Po Šaldově kolektivistickém dramatu ''Zástupové'', z něhož ve spolupráci s B. Feuersteinem vytvořil monumentální jevištní útvar blízký vizím K. H. Hilara, začal být vyhledáván domácími autory (J. Toman: ''Svět bez oken'', J. Hilbert: ''Sestra'', R. Medek: ''Jiří Poděbradský'', S. Lom: ''Námořník Sindibád''). Počínaje nastudováním aktualizované verze Aristofanových ''Ptáků'' se '''F.''' inscenace stále ostřeji vymezovaly proti sílící hrozbě nacismu i proti domácí reakci (A. Jirásek: ''Gero'', F. Tetauer'': Veřejný nepřítel''). V tomto směřování pokračoval s podporou nového šéfa činohry O. Fischera, který mu svěřoval významná díla světového repertoáru s výslovným přáním, aby byly pojednány moderně (Lope de Vega: ''Fuente Ovejuna'', Puškin: ''Boris Godunov'', Shakespeare: ''Julius Caesar''). V těchto inscenacích vytvořil '''F.''' spolu s F. Tröstrem velkolepé scénické obrazy nezvyklých architektonických dispozic a velkých hereckých výkonů, patřící k vrcholům tehdejší produkce Národního divadla (včetně Cocteauova ''Očarovaného života'' se scénograficky zdůrazněnou atmosférou dávného mýtu). Inspirovanou spolupráci '''F. '''a Tröstra, zmocňujících se jeviště jako autonomního uměleckého světa, přerušila nacistická okupace; poslední předválečnou společnou prací bylo politicky výbušné nastudování Hilbertova ''Falkenštejna''. '''F. '''pracující s kinetikou a světlem ve scénickém prostoru se koncem třicátých let věnoval i myšlenkám na výstavbu netradiční divadelní budovy (Brněnská divadelní soutěž, s architektem O. Pekárkem), podporoval revoluční projekt na přenosné stanové divadlo architekta L. Kubeše (popularizoval jej studií ''O divadlo vskutku národní'')''.'' V jeho inscenacích i textech stále více sílil motiv obrany národa a národní kultury. Vznik Protektorátu Böhmen und Mähren s jeho politickými omezeními vyvolal '''F. '''soustředěnou kontemplaci nad obecnými otázkami života a umění a také snahu o kvalitní výchovu mladé generace divadelníků na konzervatoři. V tvorbě režijní se věnoval s mimořádnou péčí českému klasickému repertoáru; v poetistické stylizaci komediálních titulů se znovu objevily prvky pohádkovosti, něžného humoru, typového herectví, významněji se v nich prosazovala hudební a pěvecká složka (V. K. Klicpera: ''Lhář a jeho rod'', ''Zlý jelen''; J. K. Tyl: ''Strakonický dudák''). V tomto úsilí jej podporovaly přední herecké osobnosti Národního divadla napříč generacemi, hudebník V. Trojan či výtvarník J. Trnka. Podobně tomu bylo v případě světového repertoáru, kde se více uplatnila jinotajná hra. V nastudování Plautovy komedie ''Lišák Pseudolus'' nabyl na aktuálnosti věčný konflikt otroka a pána (mj. díky výkonu L. Peška v titulní roli). V inscenacích velkých klasických, ale i současných (cenzurou zvlášť sledovaných) dramat filozofického charakteru akcentoval '''F.''' témata protestu a naděje ve svobodu (F. Hebbel: ''Gygův prsten'', V. Renč: ''Císařův mim'', S. Lom: ''Člověk Odysseus''). Za ztížených existenčních a politických podmínek pracoval jako umělec, jehož evropanství bylo silně nasyceno vlastenectvím a snahou o umělecké povznesení národní divadelní tradice. | V Národním divadle usiloval '''F.''' zpočátku o kontinuitu se svým avantgardním programem (''1. Večer aktovek Studia Národního divadla'' a večery dramatické poezie – Calderón: ''Schovávaná na schodech'', Nezval: ''Milenci z kiosku'', Neveux: ''Julie aneb Snář''). Jako nastupující člen režijního sboru byl však často pověřován režií komerčních titulů (P. Sturges: ''Docela nepočestně'', G. Ciprian: ''Muž s kobylou'', O. Scheinflugová: ''Okénko''). Po Šaldově kolektivistickém dramatu ''Zástupové'', z něhož ve spolupráci s B. Feuersteinem vytvořil monumentální jevištní útvar blízký vizím K. H. Hilara, začal být vyhledáván domácími autory (J. Toman: ''Svět bez oken'', J. Hilbert: ''Sestra'', R. Medek: ''Jiří Poděbradský'', S. Lom: ''Námořník Sindibád''). Počínaje nastudováním aktualizované verze Aristofanových ''Ptáků'' se '''F.''' inscenace stále ostřeji vymezovaly proti sílící hrozbě nacismu i proti domácí reakci (A. Jirásek: ''Gero'', F. Tetauer'': Veřejný nepřítel''). V tomto směřování pokračoval s podporou nového šéfa činohry O. Fischera, který mu svěřoval významná díla světového repertoáru s výslovným přáním, aby byly pojednány moderně (Lope de Vega: ''Fuente Ovejuna'', Puškin: ''Boris Godunov'', Shakespeare: ''Julius Caesar''). V těchto inscenacích vytvořil '''F.''' spolu s F. Tröstrem velkolepé scénické obrazy nezvyklých architektonických dispozic a velkých hereckých výkonů, patřící k vrcholům tehdejší produkce Národního divadla (včetně Cocteauova ''Očarovaného života'' se scénograficky zdůrazněnou atmosférou dávného mýtu). Inspirovanou spolupráci '''F. '''a Tröstra, zmocňujících se jeviště jako autonomního uměleckého světa, přerušila nacistická okupace; poslední předválečnou společnou prací bylo politicky výbušné nastudování Hilbertova ''Falkenštejna''. '''F. '''pracující s kinetikou a světlem ve scénickém prostoru se koncem třicátých let věnoval i myšlenkám na výstavbu netradiční divadelní budovy (Brněnská divadelní soutěž, s architektem O. Pekárkem), podporoval revoluční projekt na přenosné stanové divadlo architekta L. Kubeše (popularizoval jej studií ''O divadlo vskutku národní'')''.'' V jeho inscenacích i textech stále více sílil motiv obrany národa a národní kultury. Vznik Protektorátu Böhmen und Mähren s jeho politickými omezeními vyvolal '''F. '''soustředěnou kontemplaci nad obecnými otázkami života a umění a také snahu o kvalitní výchovu mladé generace divadelníků na konzervatoři. V tvorbě režijní se věnoval s mimořádnou péčí českému klasickému repertoáru; v poetistické stylizaci komediálních titulů se znovu objevily prvky pohádkovosti, něžného humoru, typového herectví, významněji se v nich prosazovala hudební a pěvecká složka (V. K. Klicpera: ''Lhář a jeho rod'', ''Zlý jelen''; J. K. Tyl: ''Strakonický dudák''). V tomto úsilí jej podporovaly přední herecké osobnosti Národního divadla napříč generacemi, hudebník V. Trojan či výtvarník J. Trnka. Podobně tomu bylo v případě světového repertoáru, kde se více uplatnila jinotajná hra. V nastudování Plautovy komedie ''Lišák Pseudolus'' nabyl na aktuálnosti věčný konflikt otroka a pána (mj. díky výkonu L. Peška v titulní roli). V inscenacích velkých klasických, ale i současných (cenzurou zvlášť sledovaných) dramat filozofického charakteru akcentoval '''F.''' témata protestu a naděje ve svobodu (F. Hebbel: ''Gygův prsten'', V. Renč: ''Císařův mim'', S. Lom: ''Člověk Odysseus''). Za ztížených existenčních a politických podmínek pracoval jako umělec, jehož evropanství bylo silně nasyceno vlastenectvím a snahou o umělecké povznesení národní divadelní tradice. | ||
Verze z 11. 1. 2017, 12:30
Jiří Frejka
* 6. 4. 1904 Útěchovice pod Stražištěm (CZ)
† 27. 10. 1952 Praha (CZ)
režisér, teoretik a kritik, pedagog, prozaik, překladatel
Čelný představitel meziválečné režie; kontinuálně rozvíjel program básnického divadla, nejprve jako režisér a zakladatel avantgardních uskupení a posléze jako režisér-syntetik na velkých pražských scénách. Režijní praxi i podněty evropského divadla soustavně teoreticky reflektoval. Jeho kariéra a život se staly obětí komunistické zvůle.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
