Merhaut, Vladimír: Porovnání verzí

'''M.''' byl podsadité postavy, měl mužně pohlednou tvář výrazných rysů a hustou vlnitou kštici. Disponoval zvučným, příjemným hlasem, výborně zpíval i tančil a na scéně se pohyboval se sebevědomou lehkostí. Pro své mnohostranné vlohy se od počátku uplatňoval jak v činohře, tak v operetě i v menších operních rolích (Vojtěch, Weber: ''Čarostřelec''; Indián a Principál, Smetana: ''Prodaná nevěsta''). Jako činoherec projevoval smysl pro realistickou charakteristiku i pro vyjádření psychologie postavy. Již rané role (Toník v dramatizaci románu K. Světlé ''Kříž u potoka'', Jiří Mařák v Hilbertově ''Vině'', Amandus v Halbeho ''Mládí'', Boleslav ve Vrchlického ''Bratřích'') naznačovaly '''M.''' směřování k charakternímu oboru. Propracoval se k němu poměrně záhy; do brněnského souboru nastupoval už jako zdatný představitel komických i vážných charakterních postav. V té době byl však vnímán především jako interpret operetních rolí, zejména těch, v nichž mohl uplatnit své komediální předpoklady, smysl pro nadsázku a parodii. Vytěžován úkoly ve Frýdově zpěvoherním repertoáru, které upevňovaly jeho pozici operetního herce, vymaňoval se v Brně jen pozvolna z jednostranného zařazení. Řadou zdařilých činoherních kreací (Dorrit, Schönthan: ''Malá Dorritka'', Vodník Michal, Jirásek: ''Lucerna'', První hrobník, Shakespeare: ''Hamlet''), jež vyvrcholily rolí Krügera (Hauptmann: ''Bobří kožich''), si postupně vydobyl respekt a uznání. V následném angažmá ve Švandově divadle se doménou jeho působení, rozkročeného mezi činohrou a operetou, stala opereta. Hereckými výkony si získal obecenstvo i kritiku, oceňující jeho umění nevtíravé charakterizační komiky (např. rezervista Wallerstein, Kálmán: ''Podzimní manévry''; prof. Balík, Moor: ''Pan profesor v pekle'', Matěj Brouček, týž: ''Výlet pana Broučka do Měsíce''). V Národním divadle, které se stalo jeho posledním a nejdelším působištěm, hrál menší charakterní role, podružné úlohy a epizody, jichž se však chápal s příkladnou svědomitostí a zodpovědností. Pro každou postavu a postavičku objevoval osobité detaily, podtržené diferencovanými výrazovými prostředky. Velkou péči věnoval také vnější podobě figur, utvářené obličejovou maskou, líčením a vlásenkou i kostýmem a rekvizitou. Jako tvárný herec se dokázal přizpůsobit odlišným režijním požadavkům a představám: Jeho minuciézně propracovaná charakteristika se dobře uplatňovala v inscenacích J. Kvapila (např. Vrchní v Jiráskově ''Lucerně'', Shakespearův Klubko ve ''Snu noci svatojanské'', pastýř Corin v ''Jak se vám líbí'' či Nehluba v ''Jindřichu IV.''), groteskní nadsázka a výrazová plasticita v režiích K. H. Hilara (Pan Fleurant + 2. doktor, Molière: ''Zdravý nemocný''; Finančník + Rosenbaum: Lom: ''Převrat'') i K. Dostala (Muchomor ve Wedekindově ''Procitnutí jara''). Vytvořil obsáhlou galerii postav v české dramatice od Tyla (Kalafuna ve ''Strakonickém dudákovi'', Matinoha v'' Tvrdohlavé ženě'') přes Stroupežnického (Pavel Kožený a Marek Ehrmann v ''Našich furiantech''), Štecha (Krakeš, ''David a Goliáš'', Kaštyl, ''Třetí zvonění'') a Štolbu (Zelenka, ''Vodní družstvo'') až po současné autory (Dědeček Kajlík, Viková Kunětická: ''Přítěž'', Kantor: Dyk: ''Ondřej a drak'', Havíř, Čapek: ''Loupežník'', Hradecký, Hilbert: ''Druhý břeh''). Pro své přetělesňovací schopnosti se stal vyhledávaným interpretem bizarních zvířecích figur (pavoučí král Mygale v Kàanově ''Bajajovi'', Druhá sova a Tlustá ropucha v Rostandově ''Chanteclerovi'', Druhý slimák ve féerii bratří Čapků ''Ze života hmyzu''). Byl však vnímán především jako komik, vzdáleně upomínající na J. Frankovského, od jehož měkké, usměvavé komiky se odlišoval říznějším a štiplavějším humorem a venkovanským rozumářstvím. V loutkářské činnosti uplatňoval výrazně stylizovaný projev (mluvní interpretace Vágnera v inscenaci ''Fausta'', 1918). Sklon k parodii rozvinul ve hříčkách ''Salome'' a ''Princ Jaromír'' (1919), které předváděl s maňásky zhotovenými z brambor. 

<ee:bibliography_content>''Národní listy'' 26. 8. 1908, ráno [jmenování šéfem operety Arény na Smíchově]; nesign., tamtéž 5. 11. 1908 [šéfem operetních inscenací Divadla M. Zieglerové]; nesign., ''Moravská orlice'' 13. 3. 1907 [Krüger, Bobří kožich]; -a, tamtéž 1. 10. 1907 [Dorrit, Malá Dorritka]; S. K., tamtéž 16. 10., 27. 10. 1907 [Principál, Prodaná nevěsta]; ● ref. Pan profesor v pekle: nesign., ''Národní listy'' 5. 12. 1909, ráno; nesign., ''Divadlo'' 8, 1909/10, s. 104 ●; d-, tamtéž, s. 240 [My od divadla, V záři milionů]; -a, tamtéž, s. 372 [Gejša]; A. B. Dostal: ''Čtyřicet let Divadla na Smíchově'', Praha 1911, s. 98; V. Merhaut: Bramborová divadelní společnost na frontě, ''Loutkář ''1, 1917, s. 87–89; k [J. Kodíček], ''Tribuna ''25. 5. 1919 [Simeonov Piščik, Višňový sad]; Prospero: Činnost Umělecké loutkové scény v Adrii, ''Loutkář ''4, 1919/20, s. 108–109; ● nekrology: jv [Vodák], ''České slovo'' 18. 8. 1936 → ''Tváře českých herců'', Praha 1967; jr., ''Národní listy'' 19. 8. 1936; p [A. M. Píša], ''Právo lidu ''19. 8. 1936; V. Novák, ''Divadlo ''16, 1936/37, č. 1, s. 6–7; nesign., ''Národní divadlo ''14, 1936/37, č. 1, s. 8; -y, ''Loutkář ''23, 1936/37, s. 20; L. Odstrčilová, tamtéž, s. 32 ●; V. Vydra: ''Má pouť životem a uměním'', Praha 1948, s. 50, 203–206; V. Skála: Umělci Národního divadla a loutky, ''Československý loutkář ''3, 1953, s. 229–230; A. Javorin: ''Pražské arény'', Praha 1958, s. 232; J. Knap: ''Zöllnerové'', Praha 1958, s. 150–151 + ''Umělcové na pouti'', Praha 1961, s. 189, 198; DČD III; M. Šulc: ''Česká operetní kronika'' ''1863''–''1948'', Praha 2002, s. 98, 104, 115.<br/>Knížák, NDp, Otto-dod, PBJ I; Buchner</ee:bibliography_content>