Kvapil, Jaroslav: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
|||
| Řádka 39: | Řádka 39: | ||
'''K.''' byl osobností integrační, přejímal mnohé podněty, zvláště z evropské divadelní moderny (MCHT, M. Reinhardt, G. Fuchs), ale ctil i domácí tradici a vyznával ideu Národního divadla jako symbol vzniku a kontinuity českého národa. V poezii, dramatu i v režiích vycházel jak z hnutí symbolistů, tak z realismu a naturalismu. Jeho umělecký styl, označovaný jako impresionistický, byl založen na subjektivních smyslových dojmech, rozrušujících kontury reálného světa vyvoláváním lyrických nálad a atmosfér, jež pramení v nitru člověka. V dramatu i v režii uměl odkrývat protiklady, ale nevyostřoval je do vyhraněných konfliktů, spíše se je snažil harmonizovat. Snadno se přenášel do idealizovaného světa poezie, ale byl také praktickým realizátorem svých uměleckých, kulturních a politických záměrů. '''K.''' dramata vznikala pod vlivem evropského modernistického dramatu (H. Ibsen, G. Hauptmann) a prolínají se v nich symbolistické a naturalistické obrazy s melancholickou náladovostí a pohádkovostí. ''Bludička ''je problémovou hrou z prostředí bohémy. Ve hře ''Oblaka ''(napsané pro manželku Hanu), v níž '''K.''' dramatická tvorba vrcholí, vytvořil impresionistický obraz vnitřního rozpoložení hrdinů v idylickém prostředí vesnické fary. Pohádka ''Princezna Pampeliška ''s tématem pomíjivosti lidského štěstí navazuje na českou tradici jevištní báchorky, pracuje však se secesně stylizovanou symbolikou (1923 ji dal autor epickou podobu ''Knížka o Princezně Pampelišce'')''. ''Syntéza české báchorky a secesní stylizace je příznačná i pro operní libreto ''Rusalky ''i pro další hru ''Sirotek.'' | '''K.''' byl osobností integrační, přejímal mnohé podněty, zvláště z evropské divadelní moderny (MCHT, M. Reinhardt, G. Fuchs), ale ctil i domácí tradici a vyznával ideu Národního divadla jako symbol vzniku a kontinuity českého národa. V poezii, dramatu i v režiích vycházel jak z hnutí symbolistů, tak z realismu a naturalismu. Jeho umělecký styl, označovaný jako impresionistický, byl založen na subjektivních smyslových dojmech, rozrušujících kontury reálného světa vyvoláváním lyrických nálad a atmosfér, jež pramení v nitru člověka. V dramatu i v režii uměl odkrývat protiklady, ale nevyostřoval je do vyhraněných konfliktů, spíše se je snažil harmonizovat. Snadno se přenášel do idealizovaného světa poezie, ale byl také praktickým realizátorem svých uměleckých, kulturních a politických záměrů. '''K.''' dramata vznikala pod vlivem evropského modernistického dramatu (H. Ibsen, G. Hauptmann) a prolínají se v nich symbolistické a naturalistické obrazy s melancholickou náladovostí a pohádkovostí. ''Bludička ''je problémovou hrou z prostředí bohémy. Ve hře ''Oblaka ''(napsané pro manželku Hanu), v níž '''K.''' dramatická tvorba vrcholí, vytvořil impresionistický obraz vnitřního rozpoložení hrdinů v idylickém prostředí vesnické fary. Pohádka ''Princezna Pampeliška ''s tématem pomíjivosti lidského štěstí navazuje na českou tradici jevištní báchorky, pracuje však se secesně stylizovanou symbolikou (1923 ji dal autor epickou podobu ''Knížka o Princezně Pampelišce'')''. ''Syntéza české báchorky a secesní stylizace je příznačná i pro operní libreto ''Rusalky ''i pro další hru ''Sirotek.'' | ||
| − | Jeho první režie v Národním divadle se nelišily od režijní praxe předchozího období, teprve postupně si vypracoval vlastní metodu a styl, v němž se stále více prosazovaly symbolistní a impresionistické prvky. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, které však dokázal syntetizovat uměleckým názorem. Základem jeho režií byla impresionistická náladovost a barevnost, kritika psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry citového opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu využíval inovativně také světlo – v jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, použil i projekci na zadní horizont (přírodní jevy v inscenaci Goethova ''Fausta''). Neměl smysl pro ostré tvary a dynamiku dramatických protikladů. Scénu komponovanou jako plošný obraz (nikoli jako architektonický prostor) výrazně stylizoval, zvláště v Shakespearových hrách, kde využíval po vzoru dvorního divadla v Mnichově tzv. shakespearovské jeviště, členící scénu na zadní a přední plán. V aranžování herecké akce se inspiroval tzv. reliéfní scénou G. Fuchse z mnichovského Uměleckého divadla. Zpočátku spolupracoval s výtvarníkem K. Štapferem, od 1913 s J. Wenigem (poprvé v Tylově ''Strakonickém dudákovi''). Velký význam měla v jeho režiích scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé (J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic, J. Křička). Drama chápal především jako básnické dílo, jehož myšlenkové a poetické hodnoty má režisér přenést na jeviště. Z tohoto pojetí dramatického textu vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami a literárním přístupem. K přínosům '''K.''' dramaturgie patří prosazování evropské moderny (uváděl H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) a pěstování domácí tvorby (nastudoval díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. X. Svobody, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera). Málo pozornosti však věnoval české klasice (Klicpera, Tyl). Respekt k dramatickému textu způsobil, že jen ojediněle volil ke svým inscenacím adaptace děl; sám upravil Aischylovu ''Oresteiu'' (uvedl ji v jednom večeru), Schillerovu trilogii ''Valdštejn ''a Vrchlického trilogii ''Hippodamii'', kterou nastudoval bez Fibichovy hudby. | + | [[File:Kvapildva.jpg|left|350px|Jaroslav Kvapil, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-754]]Jeho první režie v Národním divadle se nelišily od režijní praxe předchozího období, teprve postupně si vypracoval vlastní metodu a styl, v němž se stále více prosazovaly symbolistní a impresionistické prvky. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, které však dokázal syntetizovat uměleckým názorem. Základem jeho režií byla impresionistická náladovost a barevnost, kritika psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry citového opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu využíval inovativně také světlo – v jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, použil i projekci na zadní horizont (přírodní jevy v inscenaci Goethova ''Fausta''). Neměl smysl pro ostré tvary a dynamiku dramatických protikladů. Scénu komponovanou jako plošný obraz (nikoli jako architektonický prostor) výrazně stylizoval, zvláště v Shakespearových hrách, kde využíval po vzoru dvorního divadla v Mnichově tzv. shakespearovské jeviště, členící scénu na zadní a přední plán. V aranžování herecké akce se inspiroval tzv. reliéfní scénou G. Fuchse z mnichovského Uměleckého divadla. Zpočátku spolupracoval s výtvarníkem K. Štapferem, od 1913 s J. Wenigem (poprvé v Tylově ''Strakonickém dudákovi''). Velký význam měla v jeho režiích scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé (J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic, J. Křička). Drama chápal především jako básnické dílo, jehož myšlenkové a poetické hodnoty má režisér přenést na jeviště. Z tohoto pojetí dramatického textu vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami a literárním přístupem. K přínosům '''K.''' dramaturgie patří prosazování evropské moderny (uváděl H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) a pěstování domácí tvorby (nastudoval díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. X. Svobody, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera). Málo pozornosti však věnoval české klasice (Klicpera, Tyl). Respekt k dramatickému textu způsobil, že jen ojediněle volil ke svým inscenacím adaptace děl; sám upravil Aischylovu ''Oresteiu'' (uvedl ji v jednom večeru), Schillerovu trilogii ''Valdštejn ''a Vrchlického trilogii ''Hippodamii'', kterou nastudoval bez Fibichovy hudby. |
Za '''K.''' éry došlo v Národním divadle k výměně herecké generace: Odešli O. Sklenářová-Malá, J. Bittner, J. Mošna, J. Seifert, J. Šmaha, do popředí vystoupili E. Vojan, H. Kvapilová, M. Hübnerová, L. Dostalová, R. Deyl, R. Nasková, přinášející pod '''K.''' vedením styl, zbavený pozůstatků romantického oborového herectví a vycházející z moderních proudů, především z psychologického realismu. Při tvorbě postav, zaměřené k jejich nitru, ponechával hercům – zejm. suverénním individualitám, jakou byl E. Vojan – velkou svobodu, jejímž rubem byly projevy sólistického herectví. Právě Vojan však často vnášel do harmonizujících inscenací polohy tragické disharmonie. '''K.''' režijní sloh, usilující tlumočit jevištními prostředky jemné nuance nálad a impresí, začal postupně vykazovat své limity. Během válečných let přestal odpovídat dobové mentalitě, čím dál citelněji se míjel s nastupujícími uměleckými směry a jeho „akademismus“ vyvolával kritiku i uměleckou opozici (K. H. Hilar, O. Fischer ad.). | Za '''K.''' éry došlo v Národním divadle k výměně herecké generace: Odešli O. Sklenářová-Malá, J. Bittner, J. Mošna, J. Seifert, J. Šmaha, do popředí vystoupili E. Vojan, H. Kvapilová, M. Hübnerová, L. Dostalová, R. Deyl, R. Nasková, přinášející pod '''K.''' vedením styl, zbavený pozůstatků romantického oborového herectví a vycházející z moderních proudů, především z psychologického realismu. Při tvorbě postav, zaměřené k jejich nitru, ponechával hercům – zejm. suverénním individualitám, jakou byl E. Vojan – velkou svobodu, jejímž rubem byly projevy sólistického herectví. Právě Vojan však často vnášel do harmonizujících inscenací polohy tragické disharmonie. '''K.''' režijní sloh, usilující tlumočit jevištními prostředky jemné nuance nálad a impresí, začal postupně vykazovat své limity. Během válečných let přestal odpovídat dobové mentalitě, čím dál citelněji se míjel s nastupujícími uměleckými směry a jeho „akademismus“ vyvolával kritiku i uměleckou opozici (K. H. Hilar, O. Fischer ad.). | ||
Verze z 20. 6. 2016, 15:35
Jaroslav Kvapil
* 25. 9. 1868 Chudenice (CZ)
† 10. 1. 1950 Praha (CZ)
režisér, dramatik, libretista, dramaturg, překladatel, kritik
Literát a především režisér, s jehož jménem je spjata éra Národního divadla po změně vedení 1900. Je pokládán za zakladatele české moderní režie (uměleckou emancipaci disciplíny završil K. H. Hilar). V poezii, dramatu i v režiích vycházel jak z hnutí symbolistů, tak z realismu a naturalismu; přejímal podněty z evropské divadelní moderny, ale ctil i domácí tradici. Po vzniku ČSR se divadlu na tři roky vzdálil pro kulturně-politické úkoly. 1921–28 působil jako umělecký šéf a režisér vinohradského divadla.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
