Barényi, Olga: Porovnání verzí

Vlastním jménem Aloisie Anna Woznicová. Otec byl bednář, původem z Olomouce, matka švadlena. Po její smrti 1917 '''B.''' pobývala v kroměřížském sirotčinci, otec v té době sloužil ve válčící armádě. Vychodila tři ročníky učitelského ústavu v Kroměříži a 1924 nastoupila na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, do třídy M. Laudové-Hořicové (spolužačkami L. Skrbková a S. Svozilová). Po absolutoriu 1927 byla přijata jako elévka činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se téhož roku provdala za architekta Ferencze Halvaxe bez státní příslušnosti, čímž pozbyla československé občanství. Několik dní po sňatku zažádala o rozvod, soud rozhodl až 1933. Krátce před vypršením roční smlouvy v divadle se pokusila o sebevraždu. V Bratislavě pak provozovala rytmickou a dramatickou školu pro děti a příležitostně vystupovala jako tanečnice. 1930 spolupracovala s československou rozvědkou v Brně, ve Vídni byla zatčena pro špionáž a tamním soudem zproštěna obvinění; pro výzvědnou službu přestala být použitelná. V tomto období se několikrát pokusila o sebevraždu, částečně šlo o demonstrační pokusy. 1931 navázala vztah se spolužákem z konzervatoře Ludvíkem Vogelem, který se živil jako barový hudebník, a žila s ním do 1937. Do pražské pobytové přihlášky 1935 uvedla, že je herečkou Nového divadla (nepotvrzeno jinými zdroji). V květnu 1938 se provdala za Antona Gerstbergera, komerčního úředníka německé národnosti. Po vyhlášení protektorátu 15. 3. 1939 manželé požádali o říšskoněmecké občanství, které jim bylo 1940 uděleno. Za okupace mystifikovala fiktivním životopisem (německo-maďarský původ, narození 1910 ve smyšleném uherském Kresiru, rodné jméno Barényi), který byl akceptován nejen v literárním prostředí (F. Jakubův: ''Hovory se čtenáři: o krásné české próze 1943''). '''B.''' se jej podařilo částečně legalizovat – prokazovala se tak za Pražského povstání i později v exilu. Během povstání byla spolu s manželem zatčena povstalci (7. 5. 1945), ale již po dvou dnech propuštěna, manžel zůstal ve vazbě na Pankráci do podzimu 1945. V únoru 1946 jim bylo povoleno vycestovat do Rakouska, odkud 1951 přesídlili do Mnichova. Trestní nalézací komise ÚNV hl. m. Prahy '''B.''' v říjnu 1948 odsoudila v nepřítomnosti k pokutě 130 000 Kčs, především za podání žádosti o říšské občanství. V exilu '''B.''' spolupracovala – patrně jen krátce – s Rádiem Svobodná Evropa (1952 uvedena na seznamu české redakce jako externí spolupracovnice), věnovala se přednáškové činnosti, publicistice a beletristické tvorbě. Počátkem sedmdesátých let se stáhla do ústraní. Pod upravenou identitou žila až do smrti, zemřela a pochována je v Mnichově (Nordfriedhof).

Vlastním jménem Aloisie Anna Woznicová. Otec byl bednář, původem z Olomouce, matka švadlena. Po její smrti 1917 '''B.''' pobývala v kroměřížském sirotčinci, otec v té době sloužil ve válčící armádě. Vychodila tři ročníky učitelského ústavu v Kroměříži a 1924 nastoupila na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, do třídy M. Laudové-Hořicové (spolužačkami L. Skrbková a S. Svozilová). Po absolutoriu 1927 byla přijata jako elévka činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se téhož roku provdala za architekta Ferencze Halvaxe bez státní příslušnosti, čímž pozbyla československé občanství. Několik dní po sňatku zažádala o rozvod, soud rozhodl až 1933. Krátce před vypršením roční smlouvy v divadle se pokusila o sebevraždu. V Bratislavě pak provozovala rytmickou a dramatickou školu pro děti a příležitostně vystupovala jako tanečnice. 1930 spolupracovala s československou rozvědkou v Brně, ve Vídni byla zatčena pro špionáž a tamním soudem zproštěna obvinění; pro výzvědnou službu přestala být použitelná. V tomto období se několikrát pokusila o sebevraždu, částečně šlo o demonstrační pokusy. 1931 navázala vztah se spolužákem z konzervatoře Ludvíkem Vogelem, který se živil jako barový hudebník, a žila s ním do 1937. Do pražské pobytové přihlášky 1935 uvedla, že je herečkou Nového divadla (nepotvrzeno jinými zdroji). V květnu 1938 se provdala za Antona Gerstbergera, komerčního úředníka německé národnosti. Po vyhlášení protektorátu 15. 3. 1939 manželé požádali o říšskoněmecké občanství, které jim bylo 1940 uděleno. Za okupace mystifikovala fiktivním životopisem (německo-maďarský původ, narození 1910 ve smyšleném uherském Kresiru, rodné jméno Barényi), který byl akceptován nejen v literárním prostředí (F. Jakubův: ''Hovory se čtenáři: o krásné české próze 1943''). '''B.''' se jej podařilo částečně legalizovat – prokazovala se tak za Pražského povstání i později v exilu. Během povstání byla spolu s manželem zatčena povstalci (7. 5. 1945), ale již po dvou dnech propuštěna, manžel zůstal ve vazbě na Pankráci do podzimu 1945. V únoru 1946 jim bylo povoleno vycestovat do Rakouska, odkud 1951 přesídlili do Mnichova. Trestní nalézací komise ÚNV hl. m. Prahy '''B.''' v říjnu 1948 odsoudila v nepřítomnosti k pokutě 130 000 Kčs, především za podání žádosti o říšské občanství. V exilu '''B.''' spolupracovala – patrně jen krátce – s Rádiem Svobodná Evropa (1952 uvedena na seznamu české redakce jako externí spolupracovnice), věnovala se přednáškové činnosti, publicistice a beletristické tvorbě. Počátkem sedmdesátých let se stáhla do ústraní. Pod upravenou identitou žila až do smrti, zemřela a pochována je v Mnichově (Nordfriedhof).

Po více než deseti letech, kdy se divadlu zřejmě nevěnovala, se obrátila k literatuře. 1938 a od 1940 publikovala pod pseudonymem O. Barényi v časopisech (především v Ahoji) přes osmdesát povídek. 1941–45 vydala sedm románů (volná psychologická tetralogie ''Janka'', ''Rybí náměstí'', ''Předehra'', ''Sedmé dveře'', dále ''Překrásná země'', ''Hra pro Danielu'' a experimentální ''Román'') a tři novely. Grotesku ''Sanatorium Božský klid'' vysílal rozhlas, napsala též filmový námět (nerealizováno). Jako dramatička debutovala konverzační komedií ''Veliká hvězda'', líčící nezdařený pokus naivní novomanželky proniknout k filmu pomocí nevěry. Drama ''Herečka'' (a pozdější lyrická novela ''Šťastná Jarinka'') je inspirováno výjimečně talentovanou, předčasně zemřelou J. Horákovou; hrdinka a její osud se prolínají s postavou Hildy z Ibsenova Stavitele Solnesse (Horáková ji hrála v Národním divadle). Společenskokritická hra ''Zámek Miyajima'', zobrazující mravní zkaženost zbohatlické vrstvy a generační vzpouru proti ní, vykazuje motivem ztráty paměti jistou závislost na zahraniční dramatice (Anouilh aj.); jako jediná z autorčiných prací pronikla do Národního divadla. Morální aspekty herectví tvoří tematické pole hry ''Ten druhý'' (nedatovaný strojopis, neprovedeno). '''B.''' divadelní hry se vyznačovaly živým dialogem a zdařilými postavami žen s negativní životní zkušeností, schopných ironického nadhledu a sebeironie. Divadelní motivy a témata se objevují i v prozaických pracích, kde spolu se zřetelnými autobiografickými prvky představují materiálovou základnu. Všechny tři publikované hry byly uváděny na profesionálních i ochotnických scénách, jejich scénický život ukončilo zavření divadel v září 1944 a po osvobození odpor k „německé“ autorce (přesto ještě 1947 ochotníci hráli ''Herečku'' a ''Zámek Miyajima''). V padesátých letech byla všechna díla '''B.''' vyřazena z knihoven jako protektorátní brak. V exilové produkci, kterou zahájil kriminální „miniromán“ ''Zwei Tassen Tee'' (1948, pseudonym H. Wangel), se obrátila k pražskému květnovému povstání a poválečnému pronásledování Němců, posléze k československé StB a poúnorové emigraci. Jednostranná reflexe vlastních zážitků a zkušeností, naturalistický popis a dokumentárnost charakterizují zejména první díl volné románové trilogie ''Prager Totentanz'' (1958, česky ''Pražský tanec smrti'', 2012), jemuž předcházel publicistický čtyřdílný seriál o Pražském povstání (Sudetendeutsche Zeitung 1955). Další dva díly trilogie, ''Der tote Briefkasten'' (1960) a ''Das tote Geleise'' (1961), uzavřely '''B.''' beletristickou tvorbu. Jako publicistka sporadicky psala divadelně popularizační články (1958 pro mládežnický měsíčník Rasselbande o historii stínového divadla, o vývoji masky), k podstatnějším příspěvkům patří článek o české literatuře v časopisu Der europäische Osten (1956). 

Po více než deseti letech, kdy se divadlu zřejmě nevěnovala, se obrátila k literatuře. 1938 a od 1940 publikovala pod pseudonymem O. Barényi v časopisech (především v Ahoji) přes osmdesát povídek. 1941–45 vydala sedm románů (volná psychologická tetralogie ''Janka'', ''Rybí náměstí'', ''Předehra'', ''Sedmé dveře'', dále ''Překrásná země'', ''Hra pro Danielu'' a experimentální ''Román'') a tři novely. Grotesku ''Sanatorium Božský klid'' vysílal rozhlas, napsala též filmový námět (nerealizováno). Jako dramatička debutovala konverzační komedií ''Veliká hvězda'', líčící nezdařený pokus naivní novomanželky proniknout k filmu pomocí nevěry. Drama ''Herečka'' (a pozdější lyrická novela ''Šťastná Jarinka'') je inspirováno výjimečně talentovanou, předčasně zemřelou J. Horákovou; hrdinka a její osud se prolínají s postavou Hildy z Ibsenova Stavitele Solnesse (Horáková ji hrála v Národním divadle). Společenskokritická hra ''Zámek Miyajima'', zobrazující mravní zkaženost zbohatlické vrstvy a generační vzpouru proti ní, vykazuje motivem ztráty paměti jistou závislost na zahraniční dramatice (Anouilh aj.); jako jediná z autorčiných prací pronikla do Národního divadla. Morální aspekty herectví tvoří tematické pole hry ''Ten druhý'' (nedatovaný strojopis, neprovedeno). '''B.''' divadelní hry se vyznačovaly živým dialogem a zdařilými postavami žen s negativní životní zkušeností, schopných ironického nadhledu a sebeironie. Divadelní motivy a témata se objevují i v prozaických pracích, kde spolu se zřetelnými autobiografickými prvky představují materiálovou základnu. Všechny tři publikované hry byly uváděny na profesionálních i ochotnických scénách, jejich scénický život ukončilo zavření divadel v září 1944 a po osvobození odpor k „německé“ autorce (přesto ještě 1947 ochotníci hráli ''Herečku'' a ''Zámek Miyajima''). V padesátých letech byla všechna díla '''B.''' vyřazena z knihoven jako protektorátní brak. V exilové produkci, kterou zahájil kriminální „miniromán“ ''Zwei Tassen Tee'' (1948, pseudonym H. Wangel), se obrátila k pražskému květnovému povstání a poválečnému pronásledování Němců, posléze k československé StB a poúnorové emigraci. Jednostranná reflexe vlastních zážitků a zkušeností, naturalistický popis a dokumentárnost charakterizují zejména první díl volné románové trilogie ''Prager Totentanz'' (1958, česky ''Pražský tanec smrti'', 2012), jemuž předcházel publicistický čtyřdílný seriál o Pražském povstání (Sudetendeutsche Zeitung 1955). Další dva díly trilogie, ''Der tote Briefkasten'' (1960) a ''Das tote Geleise'' (1961), uzavřely '''B.''' beletristickou tvorbu. Jako publicistka sporadicky psala divadelně popularizační články (1958 pro mládežnický měsíčník Rasselbande o historii stínového divadla, o vývoji masky), k podstatnějším příspěvkům patří článek o české literatuře v časopisu Der europäische Osten (1956).