Bečvářová, Marie: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 27: | Řádka 27: | ||
Rozená Wintrová, křtěna Marie Berta. Nemanželská dcera herečky Anny Wintrové, v tu dobu členky kočující společnosti V. Prokopové. Herečka Augusta Wintrová-Želenská byla její sestřenice. Vyrůstajíc v prostředí kočujících společností příležitostně vystupovala již jako dítě. Profesionální hereckou dráhu nastoupila nejpozději 1895 u společnosti L. Chmelenského, po krátkém angažmá u A. J. Frýdy (1897–98) se v červnu 1898 stala členkou Divadla na výstavě (Uranie). Když spolu s výstavou v říjnu t. r. skončilo, přijala nabídku ředitele V. Budila. V jeho společnosti, působící převážně v Plzni (ve starém městském divadle a v ředitelově letní aréně), setrvala dva roky. Poté co Budil svůj podnik z finančních důvodů dočasně rozpustil, přestoupila do družiny F. Trnky, s níž hrála dvě zimní sezony v Plzni. 1902 byla Budilem angažována do stálého souboru nového Městského divadla v Plzni. 27. 9. 1904 se provdala za Karla B., pokladníka plzeňské Občanské záložny a po sňatku vystupovala pod jménem Bečvářová, nebo Bečvářová-Vintrová. V manželství se narodily děti Vilemína (* 9. 10. 1905) a Jindřich (* 1. 7. 1912).''' B.''' se účastnila plzeňského kulturního života, vystupovala na různých akademiích, od 1914 příležitostně spolupracovala s Loutkovým divadlem feriálních osad. Po nástupu ředitele B. Jeřábka byla 1922 propuštěna, získala statut stálého hosta, ale téměř nehrála. I proto přijala angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (od 1. 8. 1922), které jí bylo nabídnuto po smrti M. Benoniové. Do Plzně zajížděla z Prahy občas hostovat. 1931 utrpěla v divadle vážný úraz, ale brzy se vrátila na scénu. 1934 dostala výpověď, kterou vedení vinohradského divadla po ostré mediální kritice odvolalo. Ani ne šedesátiletá zemřela po záchvatu mrtvice. | Rozená Wintrová, křtěna Marie Berta. Nemanželská dcera herečky Anny Wintrové, v tu dobu členky kočující společnosti V. Prokopové. Herečka Augusta Wintrová-Želenská byla její sestřenice. Vyrůstajíc v prostředí kočujících společností příležitostně vystupovala již jako dítě. Profesionální hereckou dráhu nastoupila nejpozději 1895 u společnosti L. Chmelenského, po krátkém angažmá u A. J. Frýdy (1897–98) se v červnu 1898 stala členkou Divadla na výstavě (Uranie). Když spolu s výstavou v říjnu t. r. skončilo, přijala nabídku ředitele V. Budila. V jeho společnosti, působící převážně v Plzni (ve starém městském divadle a v ředitelově letní aréně), setrvala dva roky. Poté co Budil svůj podnik z finančních důvodů dočasně rozpustil, přestoupila do družiny F. Trnky, s níž hrála dvě zimní sezony v Plzni. 1902 byla Budilem angažována do stálého souboru nového Městského divadla v Plzni. 27. 9. 1904 se provdala za Karla B., pokladníka plzeňské Občanské záložny a po sňatku vystupovala pod jménem Bečvářová, nebo Bečvářová-Vintrová. V manželství se narodily děti Vilemína (* 9. 10. 1905) a Jindřich (* 1. 7. 1912).''' B.''' se účastnila plzeňského kulturního života, vystupovala na různých akademiích, od 1914 příležitostně spolupracovala s Loutkovým divadlem feriálních osad. Po nástupu ředitele B. Jeřábka byla 1922 propuštěna, získala statut stálého hosta, ale téměř nehrála. I proto přijala angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (od 1. 8. 1922), které jí bylo nabídnuto po smrti M. Benoniové. Do Plzně zajížděla z Prahy občas hostovat. 1931 utrpěla v divadle vážný úraz, ale brzy se vrátila na scénu. 1934 dostala výpověď, kterou vedení vinohradského divadla po ostré mediální kritice odvolalo. Ani ne šedesátiletá zemřela po záchvatu mrtvice. | ||
| − | Matka Anna Wintrová († 19. 2. 1904), v literatuře někdy mylně označována jako sestra '''B.''', pocházela z rodiny královéhradeckého řezníka. Hrála druhé naivky, milovnice a subrety ve společnosti F. J. Čížka (Mína, Putlitz: ''Afrikánka''; Rebeka, Hopp: ''Kožíšek, perle a kamna''; Ganymed, Suppé: ''Krásná Galathea''; Amor Cupido, Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; Komorná Karolinka, Bayard: ''Musí na venek ''– 1879) a V. Prokopové (Kačenka, Kneisel: ''Svatouškové'', 1882; Cilka, Kaiser: ''Nehody pana Pilulky'', 1883; Jehud, Kolár: ''Pražský žid'', Vanda, Balucki: ''Těžké ryby'', Efrozina, Tyl: ''Jiříkovo vidění'', 1885). Po smrti Prokopové 1888 zůstala v souboru, který převzal J. Mušek, u něhož působila ještě 1892. Tehdy už zastávala obor matrón (např. Veronika, Kolár: ''Pražský žid''), v němž se uplatňovala také u A. J. Frýdy (Hospodyně, Stroupežnický: ''Rozbitý medailon''). Poslední angažmá měla u J. Pištěka; krátce před smrtí, v lednu 1904, hrála v jeho Lidovém divadle na Královských Vinohradech služku Aldurdu v Nerudově tragédii ''Francesca di Rimini''. | + | Matka Anna Wintrová († 19. 2. 1904), v literatuře někdy mylně označována jako sestra '''B.''', pocházela z rodiny královéhradeckého řezníka. Hrála druhé naivky, milovnice a subrety ve společnosti F. J. Čížka (Mína, Putlitz: ''Afrikánka''; Rebeka, Hopp: ''Kožíšek, perle a kamna''; Ganymed, Suppé: ''Krásná Galathea''; Amor Cupido, Offenbach: ''Orfeus v podsvětí''; Komorná Karolinka, Bayard: ''Musí na venek ''– 1879) a V. Prokopové (Kačenka, Kneisel: ''Svatouškové'', 1882; Cilka, Kaiser: ''Nehody pana Pilulky'', 1883; Jehud, Kolár: ''Pražský žid'', Vanda, Balucki: ''Těžké ryby'', Efrozina, Tyl: ''Jiříkovo vidění'', 1885). Po smrti Prokopové 1888 zůstala v souboru, který převzal J. Mušek, u něhož působila ještě 1892. Tehdy už zastávala obor matrón (např. Veronika, Kolár: ''Pražský žid''), v němž se uplatňovala také u A. J. Frýdy (Hospodyně, Stroupežnický: ''Rozbitý medailon''). Poslední angažmá měla u J. Pištěka; krátce před smrtí, v lednu 1904, hrála v jeho Lidovém divadle na Královských Vinohradech služku Aldurdu v Nerudově tragédii ''Francesca di Rimini''. |
| − | '''B.''' prokázala hned na počátku své divadelní kariéry výrazný talent a smysl pro charakterizační detail. Mladistvá začátečnice jiskřivého temperamentu začínala v rolích naivních dívenek a v tzv. kalhotkových rolích. Upoutala něžnou plachostí farské schovanky Aničky (Halbe: ''Mládí''), prosadila se v kvalitním ansámblu výstavního divadla (např. Růžena, Sudermann: ''Zápas motýlů''), při debutu v Plzni podala efektní výkon v kalhotkové roli vikomta z Letoriéru. Záhy bylo zřejmé, že z '''B.''' vyrůstá výborný ženský komik''.'' Pro formování jejího herectví bylo důležité angažmá v Plzni pod vedením V. Budila. Za působení v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Byla něžnou Dorotkou (Tyl: ''Strakonický dudák''), jímavou Pampeliškou (Kvapil: ''Princezna Pampeliška''), rozmarnou švitořivou Julinkou (Blumenthal–Kadelburg: ''U bílého koníčka''), hubatou služtičkou (Holberg: ''Muž, který nemá kdy''), rezolutní Marií (Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') i živelně divokou a vášnivou Routičkou (Hauptmann: ''Potopený zvon''). Jejímu herectví byla blízká dramatika realistického směru; uplatňovala se ve hrách domácích autorů (např. Markýtka ve Stroupežnického ''Našich furiantech'', Božena v Šimáčkových ''Směrech života'', Zdeňka Lebdušková v Šubertových ''Žních'') i v dramatech M. Gorkého (Krivcová, ''Měšťáci'', Nasťa, ''Na dně'', později Pelageja Ivanovna, ''Barbaři''). Svou vnímavostí a hereckou inteligencí bezpečně zvládala i role v básnických dramatech (Brianda z Luny ve Vrchlického ''Soudu lásky'') a v četných salonních konverzačních hrách. Tzv. charakterní obor obsáhla jak v komediálních, tak ve vážných polohách (např. Eva, Madách: ''Tragédie člověka''; Růža, Kosor: ''Požár vášní''), ale jen zřídka se uplatnila jako tragická hrdinka, které byly v Plzni doménou O. Beníškové a T. Brzkové. Po Budilově odchodu z vedení divadla (1911) excelovala i nadále v komických rolích, prokazujíc smysl pro jadrný humor (mj. Kateřina v Shakespearově ''Zkrocení zlé ženy'', Corina v operetě ''Mamzelle Nitouche'', Dorina v Molièrově ''Tartuffovi''). Kolem poloviny desátých let se začala přehrávat do rolí starších žen. Byla laskavou slečnou Růženkou ve Šrámkově ''Létu'', temperamentní chůvou v ''Romeovi a Julii'' či hrdě odměřenou šlechtičnou Marou ve Vojnovićově ''Dubrovnické tragédii''. Bez námitek přijímala malé role a epizody, které oživovala svým charakterizačním uměním a činila z nich nepřehlédnutelné jevištní figury (např. čeledínka Maláňa v Krylově ''Divošce'' či učedník Filip v Tylově ''Pražském flamendru''). Tuto linii završila v Plzni rolí chůvy Nány v Čapkově ''R. U. R. ''a Frosiny v Molièrově ''Lakomci''. Po přechodu do Prahy jako by získala nový impulz a její herectví dosáhlo druhého vrcholu. Stala se vynikající představitelkou menších a epizodních rolí, které tvořila v ostrých obrysech a se schopností „živelně uchopit lidskou prapodstatu“ postavy. Nejlépe se jí dařily prosté venkovanky a maloměštky, nekomplikované starosvětské matróny, hospodyně, bytné, vdovy, babky a babičky, jimž vdechla opravdový život a jež obklopila atmosférou citové vroucnosti. V nesčetných variantách a podobách odhalovala jejich neřesti i ctnosti a ve zdánlivě jednoduchých stvořeních pootevírala průhledy do netušených hloubek vnitřního života. Diváky získávala „vodopádem lidového humoru“ (Františka, Scheinpflug: ''Pod závojem''), upoutala jako podšitá, hubatá a vypočítavá Fialová (Stroupežnický: ''Naši furianti''), jako plebejská kuplířka Irma (Langer: ''Obrácení Fredyše Pištory'') či potměšilá lichvářka Alena Ivanovna (Dostojevskij–Bor: ''Zločin a trest''). Její vynikající kreace vinohradské se většinou pojily s českou dramatikou současnou (Peštová v Langerově ''Velbloudu uchem jehly'', Fanka v Čapkově ''Loupežníkovi'') i starší, zejména Tylovou (Kordula ve ''Strakonickém dudákovi'', Mastílková ve ''Fidlovačce''). | + | '''[[File:Becvarovazlocin.jpg|left|text-bottom|250px|Alena Ivanovna (F. Dostojevskij, J. Bor: Zločin a trest, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1928), fotograf neuveden zdroj: Sbírka Národního muzea, divadelní oddělení, H6p-13/2011, sign. 13 F 61|link=Alena Ivanovna (F. Dostojevskij, J. Bor: Zločin a trest, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1928), fotograf neuveden zdroj: Sbírka Národního muzea, divadelní oddělení, H6p-13/2011, sign. 13 F 61|link=Alena Ivanovna (F. Dostojevskij, J. Bor: Zločin a trest, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1928), fotograf neuveden zdroj: Sbírka Národního muzea, divadelní oddělení, H6p-13/2011, sign. 13 F 61|link=Alena Ivanovna (F. Dostojevskij, J. Bor: Zločin a trest, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1928), fotograf neuveden zdroj: Sbírka Národního muzea, divadelní oddělení, H6p-13/2011, sign. 13 F 61]]B.''' prokázala hned na počátku své divadelní kariéry výrazný talent a smysl pro charakterizační detail. Mladistvá začátečnice jiskřivého temperamentu začínala v rolích naivních dívenek a v tzv. kalhotkových rolích. Upoutala něžnou plachostí farské schovanky Aničky (Halbe: ''Mládí''), prosadila se v kvalitním ansámblu výstavního divadla (např. Růžena, Sudermann: ''Zápas motýlů''), při debutu v Plzni podala efektní výkon v kalhotkové roli vikomta z Letoriéru. Záhy bylo zřejmé, že z '''B.''' vyrůstá výborný ženský komik''.'' Pro formování jejího herectví bylo důležité angažmá v Plzni pod vedením V. Budila. Za působení v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Byla něžnou Dorotkou (Tyl: ''Strakonický dudák''), jímavou Pampeliškou (Kvapil: ''Princezna Pampeliška''), rozmarnou švitořivou Julinkou (Blumenthal–Kadelburg: ''U bílého koníčka''), hubatou služtičkou (Holberg: ''Muž, který nemá kdy''), rezolutní Marií (Shakespeare: ''Večer tříkrálový'') i živelně divokou a vášnivou Routičkou (Hauptmann: ''Potopený zvon''). Jejímu herectví byla blízká dramatika realistického směru; uplatňovala se ve hrách domácích autorů (např. Markýtka ve Stroupežnického ''Našich furiantech'', Božena v Šimáčkových ''Směrech života'', Zdeňka Lebdušková v Šubertových ''Žních'') i v dramatech M. Gorkého (Krivcová, ''Měšťáci'', Nasťa, ''Na dně'', později Pelageja Ivanovna, ''Barbaři''). Svou vnímavostí a hereckou inteligencí bezpečně zvládala i role v básnických dramatech (Brianda z Luny ve Vrchlického ''Soudu lásky'') a v četných salonních konverzačních hrách. Tzv. charakterní obor obsáhla jak v komediálních, tak ve vážných polohách (např. Eva, Madách: ''Tragédie člověka''; Růža, Kosor: ''Požár vášní''), ale jen zřídka se uplatnila jako tragická hrdinka, které byly v Plzni doménou O. Beníškové a T. Brzkové. Po Budilově odchodu z vedení divadla (1911) excelovala i nadále v komických rolích, prokazujíc smysl pro jadrný humor (mj. Kateřina v Shakespearově ''Zkrocení zlé ženy'', Corina v operetě ''Mamzelle Nitouche'', Dorina v Molièrově ''Tartuffovi''). Kolem poloviny desátých let se začala přehrávat do rolí starších žen. Byla laskavou slečnou Růženkou ve Šrámkově ''Létu'', temperamentní chůvou v ''Romeovi a Julii'' či hrdě odměřenou šlechtičnou Marou ve Vojnovićově ''Dubrovnické tragédii''. Bez námitek přijímala malé role a epizody, které oživovala svým charakterizačním uměním a činila z nich nepřehlédnutelné jevištní figury (např. čeledínka Maláňa v Krylově ''Divošce'' či učedník Filip v Tylově ''Pražském flamendru''). Tuto linii završila v Plzni rolí chůvy Nány v Čapkově ''R. U. R. ''a Frosiny v Molièrově ''Lakomci''. Po přechodu do Prahy jako by získala nový impulz a její herectví dosáhlo druhého vrcholu. Stala se vynikající představitelkou menších a epizodních rolí, které tvořila v ostrých obrysech a se schopností „živelně uchopit lidskou prapodstatu“ postavy. Nejlépe se jí dařily prosté venkovanky a maloměštky, nekomplikované starosvětské matróny, hospodyně, bytné, vdovy, babky a babičky, jimž vdechla opravdový život a jež obklopila atmosférou citové vroucnosti. V nesčetných variantách a podobách odhalovala jejich neřesti i ctnosti a ve zdánlivě jednoduchých stvořeních pootevírala průhledy do netušených hloubek vnitřního života. Diváky získávala „vodopádem lidového humoru“ (Františka, Scheinpflug: ''Pod závojem''), upoutala jako podšitá, hubatá a vypočítavá Fialová (Stroupežnický: ''Naši furianti''), jako plebejská kuplířka Irma (Langer: ''Obrácení Fredyše Pištory'') či potměšilá lichvářka Alena Ivanovna (Dostojevskij–Bor: ''Zločin a trest''). Její vynikající kreace vinohradské se většinou pojily s českou dramatikou současnou (Peštová v Langerově ''Velbloudu uchem jehly'', Fanka v Čapkově ''Loupežníkovi'') i starší, zejména Tylovou (Kordula ve ''Strakonickém dudákovi'', Mastílková ve ''Fidlovačce''). |
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
Verze z 10. 6. 2016, 10:36
Marie Bečvářová
* 16. 2. 1878 Choceň (CZ)
† 30. 5. 1936 Choceň (CZ)
herečka
Ze společností, u nichž začínala, byla pro její herecký vývoj určující ta poslední – Budilova v Plzni. Tam v prvních dvou desetiletích 20. st. v novém Městském divadle dosáhla prvního uměleckého vrcholu. Její temperamentní herecký projev a lidově hřejivý humor se dobře uplatňovaly především v dramatice realistického směru. Nový impulz získala ve vinohradském angažmá, kde působila od 20. let doživotně jako bytostná představitelka prostých venkovanek, maloměštek, starosvětských matrón, hospodyní, bytných, vdov a babek.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
