Zobrazení zdroje stránky Liebich, Johann Carl

<ee:template>Osoba</ee:template><ee:progress>
<span id="PageFillProgress">3</span>
</ee:progress>{{Infobox Osoba
| jméno=<ee:firstname>Johann Carl</ee:firstname> 
| příjmení=<ee:lastname>Liebich</ee:lastname>
| pseudonym=<ee:pseudonym></ee:pseudonym>
| narozen=<ee:mvchronology type="narození" field="date_from">
5. 8. 1773
</ee:mvchronology>
| místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place">
Mainz, Německo
</ee:mvchronology>
| zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from">
21. 12. 1816
</ee:mvchronology>
| místoÚmrtí=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="place">
Praha
</ee:mvchronology>
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage>
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc>
| povolání=<ee:profession>divadelní ředitel, herec, režisér,</ee:profession>
}}<ee:perex>

</ee:perex><ee:content>
Syn kurfiřtského tanečního mistra Philippa L. v Mainzu. Manžel herečky a divadelní ředitelky Johanny L., roz. Wimmerové (sňatek 31. 12. 1803), která se 1822 podruhé provdala za zpěváka a pozdějšího ředitele StD J. A. Stögera a zemřela asi v roce 1848 ve Vídni.

Jeho životní dráhu ovlivnilo představení Lessingovy hry ''Emilie Galotti'', které jako osmiletý viděl v provedení Grossmannovy společnosti v Mainzu. V rodině dostal pečlivé vzdělání, převážně od učitelů z církevních kruhů. 1788 byl jeho otec povolán jako dvorní taneční mistr na biskupský dvůr do Pasova, kde '''L. '''pokračoval ve studiu filozofie a vystoupil ve školním představení jako Philotas ve stejnojmenné Lessingově hře. Byl určen pro dráhu teologa, 1791 se však v Pasově setkal se společností ředitele A. Rolanda a s jejím režisérem A. Schopfem, přicházejícím z Prahy, a obrátil se k divadlu. A. Schopf ho školil v herectví a doporučil ho jako záskok do role Appianiho při představení ''Emilie Galotti ''na pasovském biskupském dvoře. Po úspěšném debutu (1. 12. 1791) se '''L. '''stal hercem jeho společnosti, kterou biskup zaměstnával od 1792 do své smrti 1794. A. Schopf, zajištěný dvorní penzí, pak zůstal v Pasově, '''L. '''odešel přes Linec a Štýrský Hradec do Lublaně za ředitelem Rolandem. Byl angažován, Roland však 1797 zkrachoval a '''L. '''se živil příležitostnou prací. V únoru 1798 se v Pasově znovu připojil k A. Schopfovi, který se svou společností odcházel do pražského StD, kde měl vedle nájemce D. Guardasoniho a jeho italského operního souboru provozovat německou činohru. '''L. '''se stal jeho hercem, a od 1799, kdy A. Schopf odjížděl na zimní měsíce do Pasova, též režisérem činohry StD.

1805 se '''L. '''pokusil stabilizovat soubor StD založením penzijního fondu garantovaného divadlem (povolen dvorním dekretem z 15. 8. 1806), který byl jedním z prvních hereckých sociálních institutů vůbec. Po náhlé smrti Guardasoniho 14. 6. 1806 se '''L. '''u stavovské komise, která od 1799 StD spravovala, ucházel o nájem divadla do Velikonoc 1813, do konce původní smlouvy zemřelého D. Guardasoniho. Žádal o povolení zrušit na dva roky italská operní představení a nahradit je německou zpěvohrou. Komise mu dala přednost před Guardasoniho dědici a '''L. '''se ujal 10. 8. 1806 vedení. Některé paragrafy jeho smlouvy podstatně měnily pražský divadelní režim: 1. Malostranské divadlo a StD byly spojeny v jeden podnik; ustavil samostatný malostranský soubor, který hrál v létě v Teplicích; 2. Povinnost dávat italská operní představení byla pozastavena od dubna 1807 do 1. 9. 1809 a '''L. '''bylo uloženo pěstovat zpěvohru v německém jazyce; 3. Dosavadní odpolední česká představení ve StD byla zakázána a '''L. '''měl hrát ve StD česky večer (kdy ovšem české hry neměly publikum); 4. Také v Malostranském divadle měl '''L. '''dávat činohry a hry se zpěvy česky i německy ve večerních hodinách. Za podpory stavovské komise se '''L. '''1807–08 neúspěšně pokoušel dosáhnout u gubernia změny některých smluvních bodů, zvl. obnovení českých odpoledních představení; byla povolena až 1810, a to o nedělích od 17 hod. v sále na Malé Straně. Pro malou návštěvnost však '''L. '''1811 malostranský česko-německý soubor rozpustil a divadlo zavřel. Podporoval české ochotníky, kteří v prosinci 1811 dosáhli povolení pořádat česká představení pro dobročinné účely ve StD a zahájili je 1812. Další smlouva se stavovskou divadelní komisí, běžící fakticky od Velikonoc 1813, byla po delších jednáních podepsána až 1815, se lhůtou do roku 1823. Zcela zbavovala '''L. '''povinnosti hrát v divadle na Malé Straně a dávat italskou operu. Nemusel platil ze StD nájem a bylo mu povoleno strhávat 2,5 % ze všech gáží jako příspěvek na penzijní fond. Toto období však bylo již poznamenáno '''L. '''chronickou chorobou. Po delším léčení v Karlových Varech vystoupil jako herec naposledy 10. 10. 1816 a zanedlouho zemřel. Řízení divadla převzala jeho manželka za neoficiální pomoci poradců, herce F. Bayera a zpěváka Stögera. Záhy se ukázalo, že není schopna dostát svým povinnostem, a divadelní komise jí 18. 3. 1817 doporučila najít si spoluředitele. Až o Velikonocích 1819 se jím stal F. Polawsky, s původní '''L. '''lhůtou do Velikonoc 1823. Vzhledem k naprostému rozkladu divadla však již 19. 3. 1820 rezignoval a pověření spoluředitele převzal F. von Holbein, který působil ve StD od června 1819 jako režisér. Johanna L. si ponechala svá práva do března 1821, kdy se celé funkce ředitele ujal Holbein.

'''L. '''byl mimořádnou osobností naplňující představu patriarchálního principála („Papá Liebich“). Současníci vyzvedávali zejména jeho komunikační schopnost, jež mu získávala přátele a příznivce. V Praze vedl nákladný dům otevřený mnoha hostům, včetně předních aristokratů, a udržoval kontakty se zahraničními autory (byl v písemném styku s Goethem, přátelil se s Brentanem, Tieckem ad.). S divadlem získal právo pořádat reduty, které vyhledávali Pražané ze všech společenských vrstev. Svým velkorysým způsobem života, přístupem k divadlu a zejména svou dobročinností se značně zadlužil; dluhy později urovnávali jeho aristokratičtí příznivci. Tím však šlechta vyčerpala svou ochotu přispívat ve větší míře na divadelní provoz, což se pak stalo jedním z důvodů předčasného odchodu ředitele Holbeina (1824). Jako herec vynikal '''L. '''všestranností a už od mládí hrával i role starců. Vzdělání mu pomohlo pojímat divadlo jako vznešenou instituci, jejímž úkolem je nejen bavit, ale i budit ušlechtilé city. K tomuto ideálu se snažil směřovat, ač se jeho podnikání odehrávalo během napoleonských válek a rakouského státního bankrotu (1811), tedy v období všeobecně nepříznivém pro umělecké snahy. Jako režisér i ředitel usiloval '''L. '''zejména o povznesení pražské německé činohry, v čemž spočívala jedna z jeho hlavních zásluh. Doplnil pomocný divadelní personál, angažoval stálého výtvarníka K. Postla (1806–17), na jehož plat značně přispívala stavovská divadelní komise, a rozšířil zásobu dekorací, jež umožnily plnohodnotná scénografická řešení. Zlepšil též osvětlení sálu o pauzách pomocí blíže nepopsané astrální lampy [„Astrallampe“, viz Brechler, lit.]. Získal vynikající herce mezi těmi, kteří ve válečné situaci museli odejít z dočasně rušených dvorních divadel v Německu. V souboru prosadil kázeň. V činohře udržel celé repertoárové spektrum, od klasických her po lidovou podívanou.

Hudební divadlo se za jeho vedení vyvíjelo složitěji a zvl. česká představení zůstala zcela v pozadí. Zatímco českou činohru pěstovali alespoň ochotníci, za '''L. '''ředitelského působení a za jeho manželky je 1806–21 zaznamenáno pouze jedno jednoaktové české zpěvoherní představení (3. 4. 1815, d’Alayrac: ''Dvě slova aneb Nocleh v lese'', t.: Marsollier, přel. Śtěpánek).

Guardasoniho italský operní soubor trpěl v posledním období nedostatkem publika a neúnosnou výší cestovních a pobytových výdajů pro sezonně zaměstnávané italské zpěváky. Po posledním představení 24. 4. 1807 si '''L. '''ponechal pouze dva italské sólisty schopné zpívat německy: zůstal Vídeňan G. Radicchi a sopranistka L. Caravoglia-Sandrini, která však již 1808 odešla k italské opeře do Drážďan. Angažoval německé zpěváky, z nichž někteří se nevyrovnali svým italským předchůdcům a naráželi též na předsudky vlivné části pražského publika. Jako kapelník nastoupil 1807 W. Müller z vídeňského Theater in der Leopoldstadt, který dosud nevedl velkou operní scénu. Německý operní provoz se postupně stabilizoval (týdně jedna premiéra), kvalita však kolísala. Vedle dobové produkce (Cherubini, Méhul, Winter) byly uváděny italské opery Mozartovy v německých úpravách, jež narážely na odpor; po více než 20 letech se na programu objevily práce domácích autorů (Rösler: ''Elisene, Prinzessin von Bulgarien, ''1807'', Die Rache oder Das Räuberschloss, ''1808 ''Clementine, Die Felsen von Ancora'', 1809, Jírovec: ''Agnes Sorel'', 1808, Vitásek'': Die Befreiung Israels, ''1810, Tomášek: ''Serafina'', 1811, dirigoval skladatel). Velkou část hudebního repertoáru tvořila Müllerova vlastní díla, poskytující velký prostor jeho dceři Therese, sopranistce angažované současně s ním. Publikum si vybíralo především populární kusy, které Müller čerpal z repertoáru vídeňských předměstských divadel.

Při jednání o prodloužení '''L. '''smlouvy 1813 projevila stavovská divadelní komise nespokojenost, že stanovený cíl prosadit německou zpěvohru nebyl splněn. '''L. '''angažoval od 1. 4. 1813 jako kapelníka C. M. von Webera, od kterého si sliboval radikální nápravu. Zastavil provoz opery až do září, aby mu poskytl čas na přípravu. Weber si z operního souboru ponechal pouze 3 sólisty (mezi nimi dceru bývalého kapelníka Th. Müllerovou, provd. Grünbaumovou) a další přivedl z Vídně. Zpřísnil kázeň v orchestru a zkouškový režim a značně rozšířil a zkvalitnil repertoár (Beethoven: ''Fidelio'', 1814, z domácích A. Vojtíšek: ''Sohn der Tapferkeit, ''1814'', ''Volánek: ''Die Alpenhirten'', 1815). Divadlo zůstalo v centru společenské pozornosti i díky Weberovým koncertům, jichž se členové StD účastnili jako interpreti. Na závadu však byly Weberovy letní absence v divadle, způsobené zdravotními a osobními důvody. Komise se v dopise '''L. '''v únoru 1816 vyslovila negativně o úrovni zpěváků a Weber, zklamaný též vkusem pražského publika, který pokládal za málo vytříbený, vypověděl o Velikonocích 1816 smlouvu. V létě 1816 se '''L. '''léčil v Karlových Varech, Weber nebyl v Praze přítomen a operní provoz se prakticky zhroutil. Obnovil se nakrátko v září před Weberovým odchodem (7. 10. 1816). Na konci října nastoupil z Brna kapelník J. Triebensee, s nímž '''L. '''již dříve dojednal angažmá. Při klesající energii nemocného '''L. '''v posledních měsících života a při chaotickém režimu za ředitelky-vdovy pomohl rutinovaný Triebensee pražskou operu udržet. Vnější znaky operního provozu, jak je komentoval zahraniční tisk (výprava, kázeň orchestru, obnova repertoáru ad.), svědčily však o úpadku, který s obtížemi zastavil F. von Holbein a který německá opera StD začala překonávat až ve dvacátých letech.
</ee:content>
<ee:bibliography>
== <ee:bibliography_label>Prameny a literatura</ee:bibliography_label> ==
<ee:bibliography_content><div>
L. autobiografii otiskli ve fragmentech W. A. Gerle (1819) a ''Bohemia ''1901 [obojí viz lit.]. – Pozůstalost J. Vondráčka, NMd, zvl. karton 3. • ''Annalen des Theaters ''[Berlin], 1792, seš. 10, s. 87; ''Allgemeine deutsche Theaterzeitung ''[Brünn] 2, 1798, s. 116; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1808, s. 5, obr. za s. 16, 211–218 [stanovy penzijního fondu]; 1809, s. 8, 9; ''Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde ''[Stuttgart] ''für das Jahr ''1817, s. 468; ''Allgemeine musikalische Zeitung ''[Wien], September 1818, s. 360, 361; März 1819, s. 189–191, 198–200 [Bemerkungen über den gegenwärtigen Zustand der Oper in Prag]; Juni 1820, s. 379–382, 396–398, Juli 1820, s. 426–428 [Zustand der Musik in Prag im J. 1819]; W. A. Gerle: J. K. L., Theaterunternehmer in Prag. Fragmente für seinen künftigen Biographen, ''Hyllos ''1819, II, s. 197–200, 205–208 [charakteristika L. herectví]; Teuber II, s. 372–476 [tištěno již v ''Bohemii ''1877 od 20. září, č. 261, 280, 285, 288, 294, 297, jako Die Prager Schaubühne seit den ältesten Zeiten]; III, s.1–39 [Johanna L.]; E. J.: J. K. L.’s Autobiographie, ''Bohemia ''12. 11. 1901 [končí před StD]; O. Brechler: Das geistige Leben Prags vor hundert Jahren, ''Deutsche Arbeit ''10, 1910/11, zvl. s. 338–340; Z. Němec: ''Weberova pražská léta'', 1944; Vondráček II; DČD II; Laiske: Dramaturgie; Weber: Notizen-Buch; ''Mein vielgeliebter Muks. Hundert Briefe von K. M. von Weber an Caroline Brandt'', Berlin 1986. • Rieger [s chybným datem úmrtí]; Wurzbach [s chybným datem úmrtí, lit.]; Eisenberg; ADB sv. 19; Kosch [lit.]; NDB 1985 [lit.]; NDp.
</div></ee:bibliography_content>
</ee:bibliography>
<div class="chronology"><ee:chronology>
== Životní události ==
* <ee:chronology_date_from>5. 8. 1773</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Mainz, Německo</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>
* <ee:chronology_date_from>21. 12. 1816</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>
</ee:chronology></div>
<div class="names"><ee:names/></div>
{{#dpl: 
  | linksto={{FULLPAGENAME}} 
  | ignorecase=true
  | mode=category
  | ordermethod=titlewithoutnamespace
  | resultsheader=\n== Vazby ==\n
  | resultsfooter=\n\n
  | noresultsheader=\n
}}
<ee:published>'''Vznik:''' 2006{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století,'' ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 306–309{{break}}</ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Jitka Ludvová]]{{break}}</ee:author>

<ee:category>[[Category:Hudební divadlo]]
[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>

<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop">
<ee:documentation>

</ee:documentation>
</cshow>

<references></references>

<noinclude><languages></languages></noinclude>