Zobrazení zdroje stránky Hudební divadlo v českých zemích

'''[[File:Hud.jpg|right|text-bottom|270px|Hud.jpg]]Jitka Ludvová a kolektiv'''<br/>[http://prospero.divadlo.cz/slovniky-encyklopedie/hudebni-divadlo-v-ceskych-zemich-osobnosti-19-stoleti-54467/#.Vzw0mfntkeE '''Hudební divadlo v českých zemích<br/>Osobnosti&nbsp;19. století''']<br/>Praha 2006



Zpracoval Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu s&nbsp;externími spolupracovníky.<br/>''Redaktor:''&nbsp;Jitka Ludvová

''Autoři hesel:''<br/>Jindřich Bajgar, Jitka Bajgarová, Jitka Balatková, Božena Brodská, Jaroslav Bužga,&nbsp;Alice Dubská, Dorota Gremlicová, Jiří Hilmera, Jana Holeňová, Vladimír Hudec, Alena&nbsp;Jakubcová, Ivan Jakubec, Lenka&nbsp;Jeřábková, Milada Jonášová, Markéta Kabelková,&nbsp;Ljuba Klosová, Josef Kotek, Lenka Kusáková, Jitka Ludvová, Marta Ottlová, Jaromír&nbsp;Paclt, Ladislava Petišková, Pavel Petráněk, Václav Petrbok, Milan&nbsp;Pospíšil, Oldřich Pulkert,&nbsp;Hubert Reitterer, Vlasta Reittererová, Adolf Scherl, Eva Šormová, Jiří Štefanides, Jan&nbsp;Trojan, Věra Velemanová, Eva Vítová

Publikace vznikla v letech 2000–2003 za podpory Ministerstva kultury České republiky&nbsp;(projekt č. DA00P01OOU005; shromažďování podkladů bylo ukončeno 30. června 2005)&nbsp;a byla vydána s podporou Akademie věd České republiky a Nadace Český hudební fond.

''Recenzovali''<br/>prof. Božena Brodská<br/>PhDr. Milan Pospíšil, CSc.

Rejstřík sestavili Zdena Benešová, Hana Borková, Pavel Petráněk

Přebal navrhla Michaela Blažejová

Vydal Divadelní ústav ve spolupráci v&nbsp;Nakladatelstvím Academia, Praha 2006

© Divadelní ústav, 2006<br/>ISBN 80-7008-188-0 (Divadelní ústav)

&nbsp;

'''Úvodem'''

Svazek přináší 349 biografií osobností, které v 19. století spoluvytvářely hudební divadlo v českých zemích v&nbsp;českém a německém jazyce. Jsou zahrnuti domácí umělci i cizinci, kteří zde významně působili. Mezi řediteli, skladateli, kapelníky, zpěváky,&nbsp;libretisty, překladateli, tanečníky, choreografy, výtvarníky a publicisty jsou osoby šesti národností. Asi osm desítek&nbsp;z nich se podílelo na činnosti německého i českého divadla současně; generačně patřili&nbsp;většinou do první poloviny 19. století, kdy&nbsp;německé divadlo v českých zemích, zejména&nbsp;hudební, dominovalo. Česká profesionální opera vystupovala v této době v prostorách&nbsp;německých scén a využívala jejich vybavení. Sporadicky pořádaným českým hrám věnovali svou práci především čeští členové německých společností, kapelníci obou národností a národnostně smíšená technika. Ve druhé polovině 19. století se obě jazykové skupiny v českých zemích postupně zcela oddělily. Po roce 1860 začala rozhodující etapa&nbsp;rozvoje českého dramatického&nbsp;umění a počínaje Prozatímním divadlem nabízela se už&nbsp;českým umělcům doma dlouhodobá profesionální perspektiva. Se zvyšováním počtu&nbsp;kvalitních českých společností přibývalo i jazykově specializovaných divadelníků. Ve&nbsp;slovníku je uvedeno&nbsp;asi 250 umělců činných ve druhé polovině 19. století; asi polovina&nbsp;z nich patří už pouze českému divadlu, polovina pouze německému.

Pro výběr umělců, jejichž biografie je do hesláře zařazena, bylo možné jen zčásti stanovit objektivní kritéria (např. u autorů počet provedených děl). Mnohé zůstalo vyhrazeno redakčnímu rozhodnutí, a proto by heslář této encyklopedie mohl mít i poněkud jinou&nbsp;podobu. Vedle věcných a rozsahových hledisek se zde přihlédlo též k literatuře již existující. O zařazení či nezařazení biografie rozhodovala nejen kvalita uměleckého působení&nbsp;určité osobnosti, ale také novost informací, jež o ní mohly být přineseny. Novým informacím byla dávána přednost, a to i na úkor udržení příslušných proporcí. Některé biografie jsou zde zpracovány v české literatuře poprvé. U osobností, které působily v hudebním divadle i v činohře, je v plném rozsahu zachycena aktivita v okruhu hudebního&nbsp;divadla, k činohře je přihlédnuto. Heslář 19. století byl koordinován se svazky, jež v projektu Divadelního ústavu chronologicky předcházejí a budou následovat. Především byl&nbsp;koordinován se svazkem&nbsp;''Starší divadlo v českých zemích do konce 18.&nbsp;století – Osobnosti a díla'', který se věnuje se mluvenému i hudebnímu divadlu na českém území přibližně do roku&nbsp;1800. Zatímco množství a charakter historického materiálu pro starší dobu umožňovaly spojit mluvené a hudební divadlo do jednoho celku,&nbsp;nárůst látky po roce 1800 si vynutil osamostatnění hudebního divadla.

Jednoznačná pravidla nebylo možné stanovit ani pro výběr umělců z hraničních časových pásem na začátku a na konci 19. století. Jako spodní historická hranice zde bylo&nbsp;zvoleno dvacetiletí mezi rokem 1786, kdy skupina herců získala císařské povolení pořádat česká představení, a 1807, kdy byla ve Stavovském divadle zrušena italská opera. Osobnosti působící v této době byly zařazovány do staršího či novějšího období individuálně, podle uměleckého zaměření, vzájemných pracovních vztahů, délky a směřování kariéry apod. Rovněž horní hranici tvoří přibližně dvacetileté časové pásmo 1880–1900. V osmdesátých letech bylo otevřeno Národní divadlo, české pěvecké školy již běžně posílaly do praxe své četné absolventy a české scény v Brně a v Plzni byly schopny trvale provozovat operní repertoár. Kolem roku 1900 ukončili svou činnost poslední protagonisté „prozatímní“ éry; z umělecké praxe odešla generace, jež prožila začátek své dráhy často ještě v zahraničí a její konec v Národním divadle. Biografie těchto osobností byly ponechány v 19. století. Naproti tomu početná skupina umělců, kteří v Národním divadle začínali, patří do kontextu první poloviny 20. století.&nbsp;Podobné generační hledisko bylo uplatněno i vůči libretistům, kritikům a dalším účastníkům divadelního dění, opět s individuálním posouzením.

Uvedená časová měřítka se odvozují především z dějin českého divadla. Je třeba připomenout, že vývoj na německých scénách v českých zemích probíhal poněkud jinak.&nbsp;Většina z nich musela stále více využívat služeb epizodně působících cizinců, kteří zde&nbsp;nezanechali významnou stopu. V Praze se však právě na přelomu 19. a 20. století rozvinulo k výjimečné úrovni německé divadlo za ředitele Angela Neumanna. Neumannovo&nbsp;působení a aktivity jeho spolupracovníků přesáhly rok 1900, ale svým charakterem&nbsp;patří&nbsp;do 19. století.

Česká teatrologická literatura se po celá desetiletí soustřeďovala převážně na divadlo&nbsp;v českém jazyce. Rozšíření tématu o německý provoz přineslo značné koncepční, pracovní i technické problémy. Samo uskutečnění projektu v této podobě bylo umožněno&nbsp;změnou politické situace v Evropě v roce 1989, jež otevřela volný badatelský pohyb po&nbsp;evropských vědeckých institucích; bez využití zahraničních muzejních a knihovních fondů by podobný projekt nebyl myslitelný. Nezbytnou podmínkou byl ovšem i&nbsp;rozvoj komunikační techniky, jež významně zkrátila nezbytnou dobu práce na projektu a dovolila&nbsp;získávat informace na dálku. Ačkoli se vnější badatelské možnosti znásobily, musela&nbsp;ovšem koncepce slovníku respektovat personální kapacitu domácího bádání&nbsp;a stanovit si&nbsp;realizovatelné cíle; ani v době, která zásadně rozšířila přístup k pramenům a zdrojům&nbsp;informací, nebylo možné pustit ze zřetele praktickou stránku jejich využití.&nbsp;

Rozšířením tematického záběru o cizojazyčné hudební divadlo v českých zemích se&nbsp;předmět studia přiblížil historické realitě v tom smyslu, že známé osobnosti českého&nbsp;divadla byly zasazeny do širšího historického i geografického kontextu. České umění 19. století žilo v každodenním kontaktu se svým domácím jinojazyčným partnerem a s divadlem okolního světa. Vyrovnávalo se s jeho podněty a přinášelo mu podněty vlastní, nejprve v podobě mimořádných interpretačních osobností, později ve významných tvůrčích hodnotách. Jednotlivé biografie tohoto slovníku i jejich soubor jako celek tak poskytují představu o středoevropském rozměru hudebního divadla 19. století a o místě, jež v něm česká kultura postupně zaujala.

'''Poděkování'''&nbsp;patří lektorům publikace, prof. Boženě Brodské, PhDr. Milanu Pospíšilovi, CSc., a PhDr. Evě Šormové, kteří prostudovali rukopis a vyslovili řadu podnětných námětů. Jazykovým i obsahovým úpravám textu se věnovali PhDr. Pavla Landová a Mgr. Pavel Petráněk, jmenný rejstřík redigovala Mgr. Hana Borková a zpracovala Mgr. Zdena Benešová. Dík patří také pracovníkům knihovny Divadelního ústavu za spolupráci při vyhledávání obsáhlé literatury.

'''Poděkování institucím, které poskytly informace a listinný nebo obrazový materiál'''&nbsp;Archiv Akademie věd České republiky<br/>Archiv hl. města Prahy<br/>Archiv Pražské konzervatoře<br/>Archiv města Brna<br/>Archiv Národního muzea<br/>Archiv Univerzity Karlovy<br/>Farnost Nejsvětější P. Marie v Krakově<br/>Österreichisches Biographisches Lexikon und biographische Dokumentation (Institut der Österreichischen Akademie der Wissenschaften ve Vídni)<br/>Israelitische Kultusgemeinde Wien<br/>Královská kanonie premonstrátů na Strahově<br/>Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze<br/>Moravská zemská knihovna v Brně<br/>Moravské zemské muzeum v Brně, oddělení dějin hudby<br/>Moravský zemský archiv v Brně<br/>Muzeum hl. města Prahy<br/>Národní archiv<br/>Národní divadlo, archiv<br/>Národní galerie<br/>Národní knihovna České republiky<br/>Národní muzeum – České muzeum hudby, Divadelní oddělení, Knihovna<br/>Österreichisches Theatermuseum Wien<br/>Státní oblastní archiv v Plzni<br/>Státní oblastní archiv v Praze<br/>Státní oblastní archiv v Litoměřicích<br/>Státní oblastní archiv v Zámrsku<br/>Státní okresní archiv Kolín<br/>Státní okresní archiv Olomouc<br/>Státní okresní archiv Teplice<br/>Wien Museum



'''Jak číst v&nbsp;lexikonu&nbsp;''Hudební divadlo v&nbsp;českých zemích.&nbsp;Osobnosti 19. století'''''

'''A. Záhlaví s osobními údaji'''

'''B. Výkladová část&nbsp;hesla''&nbsp;'''''obsahuje na prvním místě údaje o umělcově rodině, jsou-li významné z hlediska kulturních dějin. Následuje životopis a po něm charakteristika&nbsp;autorské nebo interpretační tvorby. Výjimku tvoří velmi stručná hesla, kde život a dílo&nbsp;jsou probrány v jednom odstavci.&nbsp;V životopisech i v následujících soupisech bylo třeba vyřešit řadu jazykových problémů, které přináší historická proměnlivost názvů a cizojazyčné prostředí, v němž se většina umělců pohybovala. Jde především o geografické názvy,&nbsp;názvy institucí, děl a divadelních rolí. Nejen česká literatura, ale ani literatura v němčině či angličtině nemá pro&nbsp;tyto situace systematická řešení a snaží se pouze o lokální jednoznačnost a věcnou srozumitelnost vyjádření. Praxe tohoto slovníku je&nbsp;následující: cizí geografické názvy uvádíme v dlouhodobě stabilizované počeštěné podobě tam, kde jsou k dispozici (Mnichov,&nbsp;Paříž); historická česká pojmenování se objevují tam, kde dnešní název města v příslušné době neexistoval (Prešpurk –&nbsp;Bratislava); uvádíme i některá pojmenování v originálním jazyce, k němuž se kloní současná praxe namísto dnes již zastaralého českého názvu&nbsp;(Klagenfurt místo Celovec). V hranatých závorkách připojujeme dále názvy, jež byly dříve v němčině oficiální (Třeboň [Wittingau]), nebo takové, které jsou nezbytné k identifikaci lokality v pramenech a jsou téměř výlučně používány v německé literatuře (Budín&nbsp;[Ofen]). Sledujeme zde pouze hledisko lokální srozumitelnosti textu.

Názvy divadelních děl jsou citovány vždy v jazyce vydání či provedení (česky, německy, italsky, rusky). Pokud jazyk provedení nevyplývá z názvu (Mozart:&nbsp;''Don Juan''), je&nbsp;explicitně uveden (čes., Mozart:&nbsp;''Don Juan''

'''C. Soupisy tvorby'''&nbsp;jsou předposledním oddílem hesla. Jejich obsah se řídí profesí portrétované osobnosti, obsahují tedy v chronologickém pořadí přehled rolí, režií, choreografií, scénických výprav a dalších divadelních aktivit, u autorů pak soupis prací pro divadlo, překladů, publicistických studií ad. Všechny názvy děl jsou uváděny v originále&nbsp;nebo v jazyce provedení. V názvech jednotlivých děl bylo možné jen výjimečně sáhnout k diplomatickému přepisu (při přímém náhledu divadelních cedulí), jinde bylo třeba převzít znění z literatury nebo z jiných druhotných pramenů. Různé varianty názvů jednotlivých titulů nejsou sjednocovány. V případě oper uvádíme jen příjmení skladatele (Smetana:&nbsp;''Libuše'', Verdi:&nbsp;''Rigoletto''), zatímco u her se zpěvy je na prvním místě uveden&nbsp;autor&nbsp;textu, na druhém skladatel (Perinet–W. Müller:&nbsp;''Die Schwestern von Prag'', příp. Perinet–W. Müller:&nbsp;''Sestry z Prahy''

'''D. Prameny a literatura''': Jsou shromážděny především prameny k osobě, nikoli k dílu.&nbsp;Oddíl má ve většině hesel více částí. V prvním odstavci jsou shrnuty chronologicky nezařaditelné informace, např. místa uložení pozůstalostí, výpisy z matrik, velké soubory&nbsp;pramenů, komentáře k nejistým biografickým skutečnostem a další údaje, které nelze&nbsp;datovat.&nbsp;

Ve druhém odstavci tohoto oddílu je chronologicky seřazeno písemnictví k danému&nbsp;osobě, od relevantních počátků až do současnosti, včetně starých pojednání, jež dnes mají povahu pramene (divadelní almanachy, noviny a časopisy z 19. století apod.). Chronologie je porušena u periodik, u nichž jsou všechna bibliografická data shrnuta vždy na&nbsp;jedno místo a umístěna podle prvního výskytu (''Květy''&nbsp;2, 1835, s. 63; 12, 1845, s. 34, 78&nbsp;=&nbsp;''Květy'', roč. 2, 1835, s. 63, Květy, roč. 12, 1845, s. 78). Kurzívou jsou vyznačeny názvy&nbsp;samostatných publikací, sborníků a časopisů. Není-li uvedeno místo vydání publikace, je&nbsp;jím Praha. Má-li uvedená publikace jmenný rejstřík, neuvádíme výčet příslušných stran;&nbsp;u publikací bez rejstříku jsou citované strany vyznačeny. Častěji zmiňovanou literaturu&nbsp;citujeme bibliografickými zkratkami v obyčejném písmu, bez kurzívního vyznačení&nbsp;(Bartoš: PD opera = Josef Bartoš:&nbsp;''Prozatímní divadlo a jeho opera'', Praha 1938); znění&nbsp;bibliografických zkratek viz níže.