Wenzig, Josef

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání

Josef Wenzig
* 18. 1. 1807 Praha
28. 8. 1876 Turnov
dramatik, libretista, básník, překladatel


Pocházel z rodiny s důstojnickou tradicí, z pě­ti dětí přežil jediný. Byl vychován německy v národnostně smíšeném prostředí. Vystudoval piaristické gymnázium, na univerzitě se věno­val pedagogice (mj. s učiteli Aloisem Klarem a Ant. Müllerem, který ho povzbuzoval k lite­rární činnosti). S aprobací pro gramatické a humanitní gymnazijní třídy (1827) byl šest let vychovatelem v rodině purkrabího hraběte K. Chotka. Stýkal se s pražskými literáty (mj. F. L. Čelakovský, C. E. Ebert, W. A. Gerle, R. Glaser, J. K. Chmelenský, V. A. Svoboda, K. A. Vinařický) a psal do české i německé ver­ze Palackého Časopisu českého muzea (od 1827). Od 1833 byl profesorem německého ja­zyka, stylistiky a zeměpisu na nově zřízené sta­vovské reálce v Praze, kde se spřátelil s katechetou F. Schneiderem a jeho prostřednictvím i s B. Bolzanem; oba rozhodujícím způsobem ovlivnili jeho konfesijní i národnostní smýšle­ní. V revolučním roce 1848 se stal členem Lípy slovanské a Národního výboru, 1849 v rámci debat o budoucí podobě školství v Čechách po­dal návrh na zřízení české reálné školy a byl jmenován jejím prvním ředitelem. 1850 se stal dozorcem obecných a reálných škol v českých zemích, 1853 byl jako školní rada ustanoven za ředitele českých vyšších reálných škol. Zasadil se o vydávání pedagogického časopisu Škola a život a o ustavení komise pro českou školskou terminologii. V publicistické činnosti propago­val česko-německé jazykové vyrovnání a spo­lupráci v oblasti vzdělávání. Psal o dějinách školství v zemích monarchie. Byl poslancem českého sněmu (zvolen 1861 na Královéhra­decku a Nechanicku, celkem pětkrát) a prosadil na městských školách s českou majoritou češti­nu jako vyučovací jazyk. Již před 1860 bylo je­ho jazykové úsilí předmětem kritiky německo­jazyčné liberální žurnalistiky; po pokusech prosadit výuku v mateřském jazyce a povinnou výuku druhého zemského jazyka byl 1864 proti své vůli penzionován. Nadále pracoval v čes­kém školství a angažoval se ve veřejném dění: 1863 se stal prvním starostou Umělecké besedy, 1864 spoluzakládal Českou akademii obchodní, 1857–58 a 1866–67 byl direktorem Královské české společnosti nauk, 1866 založil spolek pro chudé studenty, od 1870 předsedal Matici lidu. Jako zastánce humanitních ideálů byl všeobec­ně vážen. Je pohřben v Praze na Olšanech.

Jeho literární práce a překlady vycházely i v zahraničí. Uspěl jako lyrik (několik jeho původních básní zhudebnil J. Brahms). Již od studentských let překládal českou poezii do němčiny (Kollár, Vocel, Jablonský, V. Štulc, Če­lakovský), později i českou středověkou didaktickou tvorbu (zvl. satirické skladby Smilovy školy, ukázky z díla T. Štítného) a tvorbu folk­lorní (české a moravské písně, pořekadla, pří­sloví a pohádky B. M. Kuldy, J. V. Kamarýta, J. Malého, B. Němcové, F. Sušila). Napsal literárněhistorické práce propagující českou litera­turu a kulturu (mj. Blicke über das böhmische Volk, seine Geschichte und Literatur, 1855, Li­teraturbild des Königreiches Böhmen aus den Jahren 1853 und 1854, 1858, Der Böhmer­wald. Natur und Mensch, spolu s J. Krejčím, vyd. v Berlíně). Od 1850 překládal postupně do němčiny III.–V. svazek Palackého Dějin náro­du českého, psaných již česky. Přeložil též čás­ti Komenského Labyrintu světa (ředitel konzer­vatoře J. Krejčí je zhudebnil jako oratorium Labyrinth der Welt). Od poloviny 60. let se při­klonil k českému prostředí, tvořil převážně v češtině a sám přeložil nebo dal zredigovat většinu svých německých básní. Jeho původní česká tvorba však není zcela jazykově vyzrálá a svým nabádavě patriotickým didaktismem působila poněkud anachronicky.

Značný význam ve W. díle měla historická tematika, pěstovaná celým okruhem autorů Pa­lackého Časopisu českého museum (zvl. Ebert a Ant. Müller). Nedochované čtyřaktové drama Wlasta bylo nejspíše inspirováno stejnojmen­nou básní Ebertovou (1829); k jeho provedení ve StD 12. 12. 1836 jistě přispělo i W. přátel­ství s režisérem StD F. V. Ernstem, který si vy­bral jako svou benefici též W. dramatickou pohádku Doppelehen von Tarrent (5. 11. 1837). V Ost und West, kam W. hojně přispíval, vyšly 1846 v několika pokračováních jeho scény k deklamaci Das Labyrint des Ruhms. Po delší pauze se však W. k divadlu vrátil až později (1861 lektoroval hry pro PD) a další tvorbě se věnoval až po svém penzionování. Naskicoval několik historických prací (Břetislav, 1868, Přemysl Otakar II.). Pro českou scénu napsal od přelomu 60. a 70. let několik vážných dra­mat, veseloher a frašek (mj. Snídání a obědvá­ní dle vlastní novely Gabelessen und Mittagmal z Bohemie 1843; Timoleon; Gorilla; Doktorka medicinae; Arria a Paetus; Koruna; Malíř co Pygmalion, vše v Sebraných spisech).

Z jeho operních libret byla zhudebněna a provedena pouze dvě, Dalibor a Libuše. Obě vznikla v řadě dramatických pokusů na histo­rická témata, aniž byla určena konkrétnímu skladateli, a W. je nabídl Smetanovi, s nímž se setkal na půdě Umělecké besedy po roce 1863. Český překlad z německého originálu pořídil W. někdejší žák Ervín Špindler (1843–1918). Smetana v obou textech prováděl po dohodě s W. úpravy, dodatky do Libuše (celou scénu u mohyly) psal během kompozice už W. sám česky (jeho koncepty k oběma libretům byly nalezeny až 1933).

Postavy Dalibora se W. dotkl již 1848 v cyk­lu deseti básní Daliborka z almanachu Libussa (česky ve Světozoru 1869), inspirovaném snad Bauernfeldovým zápisem pověsti Der Thurm des Dalibor (Hormayerův Archiv 1824, s. 410). Do historické kostry tématu zde nově vstupuje milostné drama v podobě vztahu Dalibora a Milady, sestry jeho nepřítele. Do dramatických motivací jsou vložena aktuální témata 19. stol. (spravedlnost, touha po svobodě). W. a po něm dále Smetana zbavili námět někte­rých prvků tradovaných v českém prostředí, zvl. Dalibora jako představitele české zpěvnos­ti. Špindlerův překlad je metricky věrný, ve vý­běru slov volný. Hned po premiéře konané ke slavnosti položení základního kamene k ND byl text kritizován pro údajně nedokonalou stavbu, obsahovou příbuznost s Beethovenovou operou Fidelio a nevyjasněnou pozici postavy Daliborova přítele Janka [Zdeňka]. 1886 provedl rozsáhlé škrty a úpravy V. J. Novotný (z jeho verze zůstala do současnosti změna jména Jan­ka na Zdeňka). O dalších úpravách, týkajících se zvl. závěrečných scén, se v českém tisku diskutovalo 1897. Novotného text revidoval 1909 O. Zich a tato verze byla hrána do 20. let, kdy šéf opery O. Ostrčil obnovil původní znění. Pro provedení na německých jevištích pořídil z čes­kého Špindlerova překladu novou německou verzi M. Kalbeck (1897). Z Wenzigova originá­lu přeložil text znovu do češtiny R. Vonásek (1979).

Libreto Libuše se řadilo do početného okru­hu látek volně inspirovaných Rukopisem zele­nohorským, o jehož pravosti byl W. přesvědčen a jemuž věnoval úvahu (Sebrané spisy II). Lib­reto je monumentálním obrazem z dávné histo­rie národa, zakončeným proroctvím jeho slavné budoucnosti (motiv proroctví je ve W. díle obsažen již v básni Dom auf dem Hradschin, Libussa 1848). Scéna proroctví, v níž opera vrcholí, předvádí v živých obrazech významné etapy z české historie, jak je popisovaly Palac­kého Dějiny. W. německý text čerpal doslovně z překladů Rukopisu (od V. A. Svobody) a také E. Špindler se při české stylizaci přidržel jejich doslovného nebo parafrázovaného znění. Spo­luprací se Smetanou, který určil operu k prová­dění při výjimečných příležitostech (pro ne­uskutečněnou korunovaci Františka Josefa I. českým králem, přislíbenou na 1871), se sym­bolický charakter W. textu dále prohluboval. Také toto libreto bylo předmětem kritiky, mj. pro zařazení milostného motivu Krasavy, který údajně monumentální kontext díla degradoval, a pro živé obrazy ve scéně proroctví, jejichž je­vištní realizace se setkávala s obtížemi. Na roz­díl od Dalibora nebyl text Libuše nikdy v zá­sadních rysech upravován.

W. zaujímá čestné místo v dějinách české kultury, ač byl rodem Němec. Zařadil se na ně svým celoživotním úsilím o pokrok v oblasti školství, veřejnou činností v českých institu­cích i spoluprací se Smetanou na významných dílech české opery.


Dílo

Souborné dílo včetně dramatických prací (J. W. sebrané spisy) vydal I. L. Kober, I–III, 1872–1876.

Libreta

Dalibor, 3 jedn., rkp. orig. německého textu z června 1865 se nachází v ČMH, česky E. Špindler, 16. 5. 1868 Novoměstské divadlo, čes. libreto vyd. 1868, s úpravami V. J. Novotného hráno od 1887, kritické vyd. čes. textu J. Bartoš 1944; Libuša’s Urtheilspruch und Vermählung, 3 jedn., rkp. německého textu 1866 v ČMH, česky E. Špind­ler, po Smetanových úpravách název Libuše (Libušin soud, Libušin sňatek, Proroctví), 11. 6. 1881 ND, české libr. vyd. 1881, původní německý text otiskl J. Bartoš v kritickém vyd. libreta 1951, J. Krátil vy­dal zkrácenou úpravu Libuše a Přemysl „pro dětské divadlo“ ve 3 jedn., 1881; Živý Neptun a Žižka před Prahou uvádějí Národní listy 23. 1. 1866 jako libreta pro K. Šebora a B. Smetanu; Břetislav a Jitka, česky před 1868, libr. pro A. W. Ambrose, který komp. ne­dokončil; Smrt krále Václava IV., před 1868, česky, libreto pro F. Z. Skuherského, opera nevznikla; Die Schlacht auf dem Vítkov, 4 jedn., rkp. v pozůst., nezhudebněno.

Prameny a literatura

Popis literární pozů­stalosti in: J. Bartoš: Deposita Wenzigiana, Výroční zpráva Masarykovy reálky v Praze II na rok 1937–38, 1938. • J. Neruda, kritiky W. her v Národních listech a Národních novinách od 1867, přetisk v souboru České divadlo III, 1953, IV, 1958; L. Procházka, Ná­rodní listy 12. 5. 1868 [Dalibor]. – Nekrology: Ná­rodní listy 29. 8. 1876, Lumír 4, 1876, s. 419, Osvěta 6, 1876, s. 873, Pokrok 30. 8. 1876. – V. J. Novotný, Národní listy 18. 5. 1881 [Libuše]; O. Hostinský, Národní listy 15. a 16. 6. 1881 [Libuše], přetisk in: Hostinský: Studie a kritiky, 1974; J. B[enešovský]­-V[eselý]: J. W. a jeho libreto k Smetanově slavnostní opeře Libuše, Divadelní listy 2, 1881, s. 107–108, 117–118 [obsah]; V. V. Zelený, Dalibor 8, 1886, s. 444, 455, 465 [Dalibor]; A. Kraus: Stará historie česká v německé literatuře, 1903, s. 158 [Wlasta]; F. Bílý: Vzpomínka na J. W., Premie Umělecké besedy na rok 1908, uspořádal Literární odbor, 1908, s. 11–20; Z. Nejedlý: Zpěvohry Smetanovy, 1908; O. Zich: Smetanova Libuše, Lumír 37, 1908–09, s. 3–13; Hu­dební revue 2, 1909, zvl. číslo obsahuje: E. Špindler: Několik vzpomínek na mistra B. Smetanu, F. Šelepa: K otázce libreta Smetanova Dalibora, A. Šilhan: Smetanův Dalibor. Příspěvek k historii jeho vzniku [revize textu]; O. Fischer: K Smetanovým libretům, Hudební revue 8, 1915, s. 153–162 (K Daliboru), s. 205–215 (K Libuši); V. Balthasar: Bedřich Smeta­na, 1924; V. Helfert: Boží bojovníci v české hudbě 19. století, Sborník Žižkův, 1924, s. 274–289; J. Bartoš: Libretista Smetanův, Národní divadlo 10, 1932/33, č. 6, s. 8–9; J. V. Šmejkal: Píseň písní národu české­ho, 1935 [překlad Kde domov můj?]; P. Eisner: Zu Bedřich Smetanas „Dalibor“, Prager Presse 5. 7. 1938, odpol. vyd.; M. Očadlík: Libuše. Vznik Smeta­novy zpěvohry, 1939, 2. dopl. vyd. 1949 [lit]; J. Wen­zig–E. Špindler: Dalibor, kritické vyd. libreta J. Bartoš, 1944; M. Očadlík: Složky národního ducha u vzniku Libuše, Památník třístého provedení slav­nostní zpěvohry Bedřicha Smetany Libuše, 1946; M. Očadlík: Smetanovi libretisté, 1948; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, II, 1948; J. Wenzig–E. Špind­ler: Libuše, 1951, kritické vyd. libreta J. Bartoš; A. Hofman: Die Prager Zeitschrift Ost und West. Ein Beitrag zur Geschichte der deutsch-slawischen Ver­ständigung im Vormärz, Berlin 1957; M. Ottlová– M. Pospíšil: Český historismus a opera 19. století, Smetanova Libuše, sb. Historické vědomí v českém umění 19. století, sb. z konference v Plzni 1981, Uměnovědné studie III, 1981, s. 83–99; R. Vonásek: Dalibor včera, dnes a zítra, Opus musicum 1982, s. 5–6.; A. Měšťan: Das Libretto zu Bedřich Smeta­nas Oper „Libussa“ als literarisches Werk, Fest­schrift für Wilhelm Lettenbauer zum 65. Geburtstag, Freiburg i. B. 1982, s. 119–129; F. Hrdlička: Nad lib­retem Smetanovy opery Libuše, Sborník Kruhu přá­tel českého jazyka, 1986, s. 49; Tyrrell: Czech Opera; V. Macura: Český sen, 1998; M. Ottlová: Smetanův Dalibor jako tragická opera, Fenomén smrti v české kultuře 19. století, sb. z konference v Plzni 2000, 2001, s. 230–237. • Obsahy libret: Hornové; České umění dramatické II; Branberger; Hostomská 1959, 1993. • Rieger; Wurzbach; Otto; Masarykův slovník naučný; ČHS [lit.].

Životní události

  • 18. 1. 1807: narození, Praha
  • 28. 8. 1876: úmrtí, Turnov


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 618–621
Autor: Václav Petrbok, Jitka Ludvová