Holbein, Franz Ignaz von
Pocházel z úřednické rodiny, spřízněné s jihoněmeckým malířským rodem, k němuž patřil portrétista Hans von Holbein ml. (1465–1543). Šlechtický titul mu byl přiznán 1852 (celým jménem Franz Ignaz H., Edler von Holbeinsberg, tzv. österreichische Adelsübertragung). Jeho první věkově nerovné manželství uzavřené 1802 v Breslau [Wrocław] s hraběnkou Wilhelminou von Liechtenau, roz. Enckeovou (1753–1820), známou svým předchozím vztahem k pruskému králi Vilémovi II., vyústilo v tragickou aféru a rozvod (1806). Podruhé se oženil 1820 se svou dlouholetou partnerkou, herečkou M. Rennerovou, roz. Brochardovou (1775 Mainz–24. 4. 1824 Praha), s níž měl velmi talentovanou dceru Marii (nar. asi 1807), angažovanou 1820–24 ve StD pro obor naivních milovnic a pro chlapecké role. Jeho třetí manželkou se 1828 v Hannoveru stala herečka J. Göhringová (1801 Hannover–8. 3. 1863 Vídeň), s níž měl tři syny a jednu dceru.
Po časné smrti otce převzal H. výchovu dědeček Joseph, dvorní rada a ředitel loterie. V cisterciáckém klášteře v Lilienfeldu se H. vedle hudby věnoval též malbě a byl strojmistrem zdejšího divadla. Studia na univerzitě ve Vídni brzy zanechal a podle rodinné tradice nastoupil úřednickou dráhu v loterijní administraci ve Lvově [Lemberg]. 1796 místo opustil a pod jménem Fontano cestoval po Evropě s kytarou jako zpěvák a hudebník. Zkusil bez velkého úspěchu herecké štěstí ve společnosti C. C. Döbelina v tehdejším pruském Slezsku. 1798/99 byl přechodně u dvorního divadla v Berlíně, kde navázal kontakt s Ifflandem a uměleckými kruhy, zakrátko se však znovu živil na cestách jako malíř, učitel jazyků, zpěvák, skladatel a autor dramatických textů. Jako dramatik se prosadil ve Vídni rytířskou hrou Fridolin podle Schillerovy balady Der Gang nach dem Eisenhammer (Theater an der Wien, nejpozději 1805/06, již 1806 ve StD v Praze), která se nadlouho stala jedním z nejpopulárnějších kusů. Ve Vídni se hrály i jeho hudebnědramatické práce s hudbou V. Jírovce: tříaktový melodram Mirina, die Königin der Amazonen (1806 Theater an der Wien, 1817 Brno) a hra se zpěvy Ida (1807 Theater an der Wien, 1819 StD). V Regensburgu a zvl. ve Vídni H. dále zkoušel kariéru herce (1805–09 Theater an der Wien), 1809 se stal členem souboru dvorního divadla, kde získal pozici „technického režiséra“ (Maschinerierath). Válečné události 1809 ho přivedly na cesty, při nichž se projevil jako schopný ředitel, dramaturg a organizátor (Bamberg, Würzburg, Karlsruhe, 1810–16); v Bambergu spolupracoval s místním kapelníkem E. T. A. Hoffmannem a podařilo se mu přivést a udržet výrazné individuality a inscenovat významná díla (Kleist: Käthchen von Heilbronn, 1811). V Hannoveru, kde byl od 1816 vedoucím režisérem, obdržel 1819 nabídku stát se členem StD v Praze.
H. s Rennerovou hostovali ve StD v červnu a v červenci 1819 (H. poprvé 26. 6. 1819 jako Hrabě Saverne ve vlastní hře Fridolin, též jako Shakespearův Macbeth). Oba byli angažováni, Rennerová jako první milovnice. V listopadu 1819 převzal H. režii, od května 1820 divadlo řídil jako spolupodílník vdovy J. Liebichové a 1821 přešel celý provoz pod jeho správu. Ač vedl StD zkušeně a s nadšením, neobstál podnikatelsky v nepříznivých poměrech. Vedení divadla mu sice bylo 1823 prodlouženo o deset let a nemusel platit nájemné, jeho příjmy se však stále snižovaly; nedokázal držet úroveň výkonu souboru ani financovat údržbu budovy. Již na konci roku 1823 oznámil platební neschopnost. Když neuspěl s návrhem na vytvoření šlechtického podpůrného spolku, vypověděl po dohodě se stavovskou divadelní komisí smlouvu k 1. 5. 1824. Jeho rozhodnutí v Praze skončit ovlivnila i smrt manželky. 1825–41 vedl dvorní scénu v Hannoveru, 1835–41 byl vicedirektorem a 1841–49 ředitelem vídeňského divadla Burgtheater. Od 1850 byl hospodářským správcem obou vídeňských dvorních divadel s titulem vládního rady. Společně s berlínským ředitelem K. Th. von Küstnerem prosadili placení autorských tantiém (ve Vídni schváleno 1844) a 1846 se podíleli na založení kartelového sdružení divadelních představenstev (Bühnenkartellverein, později Deutscher Bühnenverein). Zemřel na choleru.
V Praze povzbudil H. příchod naději na oživení provozu, který od smrti ředitele Liebicha (1816) pod vedením jeho vdovy Johanny a F. Polawského po všech stránkách skomíral. Už H. nástup do funkce režiséra na podzim 1819 přinesl zlepšení a v době jeho odchodu měla opera perspektivní obsazení i repertoár. Jako známá tvůrčí a interpretační osobnost vzbuzoval H. respekt. Vydal v Praze divadelní řád Gesetze und Anordnungen für die Mitglieder des Landständischen Theaters (1819) vy-žadující pořádek a přesnost, který mu přivodil počáteční neshody s předními herci (Allram, Franz Bayer, Polawsky), ale s podporou stavovské divadelní komise zůstaly jeho pravomoci zachovány. Režisérem opery byl C. J. Schikaneder ve spolupráci s kapelníkem J. Triebenseem. Soubor nebyl dělen na činohru a operu. H. zaměstnal řadu nadějných začátečníků, kteří se rychle, ale bez potřebné praxe dostávali k velkým rolím. Enormní zátěž operního provozu nevydržely všechny hlasy (např. F. Pohl), dobré síly často odcházely. V této době zahájila ve StD svou skvělou dráhu sopranistka H. Sontagová (primadona od 1821/22), začínala také pozdější česká sopranistka K. Kometová-Podhorská (Anette, Boieldieu: Rothkäpchen, 1819). H. na svých cestách vyhledával talenty a pro Prahu angažoval mj. pozdější pěvkyni vídeňského dvorního divadla T. Pecheovou, mezzosopranistku F. Franchettiovou a sopranistku M. Ernst-Seidlerovou, jejíž manžel, herec F. V. Ernst, působil ve StD jako režisér. Rozhodující posilou i pro česká představení byl tenorista S. Binder. Byli zváni rovněž vynikající pěvci italské opery, např. někdejší primadona Guardasoniho opery A. Campi, sopranistka M. Sessi, zpěvák G. Siboni a další hosté z Německa, Vídně, Pešti a Londýna. Ve velmi kvalitním divadelním orchestru působili významní pražští instrumentalisté, z nichž někteří učili na konzervatoři a komponovali (např. ředitel orchestru houslista F. W. Pixis a kapelník J. Triebensee). Počet hráčů se za H. éry rozšířil (v Lembertově almanachu pro rok 1821 bylo jmenovitě uvedeno 28 členů, v příštích letech bylo již udáváno 38). Výtvarníkem byl A. Sacchetti, který na dekoracích zřejmě pracoval se svým otcem Lorenzem. Péče o jevištní techniku byla od mládí jednou z H. priorit, pro niž měl vedle praktického vzdělání z Vídně i dar vkusného aranžování scény.
V H. činoherní dramaturgii se projevoval jeho cit pro zajímavé novinky a kontakt s autory. Vzápětí po vídeňské premiéře zařadil např. Grillparzerovu tragédii Sappho (v titulní roli matka H. Sontagové F. Sontagová, 1819) a několik her Augusta von Kotzebua, 1819 zavražděného (Die Selbstmörder, Die Verkleidungen, Die eifersüchtige Frau, Verlegenheit und List). Příležitostně pokračovala i česká ochotnicky provozovaná představení vedená od 1812 divadelním pokladníkem a tajemníkem J. N. Štěpánkem. 26. 1. 1812 byla zahájena H. rytířskou činohrou Fridolín aneb Cesta do železných hutí, jejíž německá verze patřila ke kmenovému repertoáru již od Liebichovy éry, 1823 hrálo ve StD několik českých představení ochotnické Teisingerovo divadlo, 18. 12. 1823 zazněla poprvé česky zpěvohra J. Weigla Rodina švejcarská a 25. 4. 1824 opera L. Cherubiniho Vodař, jimiž ve StD začala častější operní představení v českém jazyce.
H. dramatická tvorba byla v Praze dlouhodobě na repertoáru. Jevila se jako dílo divadelního praktika, jehož prioritou byla jevištní působivost kusů. Často a nepříliš pietně upravoval cizí díla (Die bezähmte Widerspänstige oder Liebe kann alles, volně dle Shakespeara, 1819 Praha, 1821 Brno; Das Käthchen von Heilbronn, dle Kleista, 1817 Praha, 1821 Brno, česky v překl. V. Filípka poprvé ve StD 1838). Jeho díla se naopak stávala předlohami jiných kusů (např. romanticko-komická opera Die Brautschau auf Kronstein, h: Gläser, t: Meisl, 1828 Vídeň). Především jeho rytířské hry se udržovaly po několik desetiletí a nabízely vděčné herecké příležitosti. V českých zemích se do šedesátých let 19. stol. uplatnilo několik desítek H. her v němčině i češtině: jako pokračování Fridolína se dávala rytířská hra Der Brautschmuck (1809 Brno, 1823 Praha, Štěpánek přel. jako Nevěstin klenot, 1829 Praha), báseň o pěti jednáních Der Tyran von Syrakus (1806 Praha, 1818 Brno), veselohry Das Wiedersehen (1806/07 Praha, 1813 Brno) a Die Liese (1806/07 Praha), aktovka Der Verräter (1813 Brno, Štěpánek přel. jako Zrádce, 1839 Praha), velká romantická veselohra o pěti dějstvích Das Turnier von Kronstein oder Die drei Wahrzeichen (1818 Praha, 1819 Brno, Štěpánek přel. jako Turnaj na Kraselově aneb Trojí znamení, 1843 Praha), Das Alpenrösslein, das Patent und der Shawl (1820 Praha, 1821 Brno, J. Novotný přel. jako Pantofel a kord, 1842 Praha), Meister Martin der Küfner und seine Gesellen (1825 Praha i Brno, Filípek přel. jako veselohru se zpěvem a tancem Martin, mistr bednářský, 1844 Praha). Pro mnichovského dvorního kapelníka a skladatele P. Wintera napsal H. dle francouzské předlohy libreto singspielu Die beiden Blinden (1810); text upravil pro vídeňské dvorní divadlo J. E. Veith a zhudebnil V. Jírovec (Der Augenarzt, 1811, v Praze 1819). Na H. libreto komponoval F. Gläser tříaktovou operu Aurora (1836 Berlín). H. spolupracoval i s pražským šlechtickým hereckým souborem působícím v Clam-Gallasově paláci, pro který napsal veselohru Der Wunderschrank (1822 ve StD i v Brně). Zatímco jako ředitel StD stačil za krátkou dobu pouze zastavit úpadek pražské scény a dát jí lepší perspektivu, byl na ní jako autor trvale přítomen.
Souborná vydání díla (výběr)
Franz v. Holbein’s Theater I–II, Rudolstadt 1811–12 (Nár. muzeum, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín, sign. 497–498); Neuestes Theater I–V, Pest 1820–23; Dilettanten-Bühne für 1826, Wien 1826 (Radenín 1226, přív. 1). – Překlad Fridolín aneb Chod do železných hutí vydal J. N. Štěpánek in: Divadlo I, 1820 (1. vyd. 1812 s názvem Frydoljn, aneb: Cesta do železných hutj).
Prameny a literatura
Martinec: Journal. – Der Wunderschrank, cedule představení Clam-Gallasova ochotnického divadla, NK ČR, sign. 65 G 19, série XIX. – J. E. Veit: Der Augenarzt, 2. vyd. libreta, Wien 1812, NMk, Radenín sign. 320, zde pozn. k Veithově úpravě H. textu. • Verzeichniss jener deutschen Schauspiele und italienischen Opern welche in dem Landständischen Theater der königl. Altstadt Prag, unter der Direction und Unternehmung des Herrn Carl Liebich […] aufgeführet worden sind, Prag 1807, s. 4, 8, 10; Gesetze und Anordnungen für die Mitglieder des Landständischen Theaters, Prag 1819; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde auf das Jahr 1821, vyd. W. Lembert, Wien [1820], s. 44–50 [Lembert o H.], s. 292–300; 1822, Wien [1821], s. 285–289; 1823, Wien [1822], s. 302–308; Allgemeine musikalische Zeitung [Wien] 7, 1823, s. 461–464; F. v. Holbein: Deutsches Bühnenwesen, Wien 1853 [vzpomínky]; Bohemia 9. 9. 1855, příl. k č. 214 (10. 9.) [úmrtí a biografie]; O. Teuber: F. H., Prager Theater und Musik-Zeitung, 1882, č. 5–7 [verze textu z Geschichte]; Teuber II, s. 388–389, 415; III, s. 35–131 [ředit. éra, passim], 134, 141; H. Holbein: Die Holbeiner. Ein Überblick über eine 700jährige bürgerliche Familiengeschichte, 1905; Die Theater Wiens II, 2. Halbband, díl 2, Wien [1906], s. 114–144; R. Wallaschek: Das k. k. Hofoperntheater, Wien 1909, s. 105; Carl Ludwig Costenoble’s Tagebücher von seiner Jugend bis zur Übersiedlung nach Wien, II, Berlin 1912, s. 165–167; H. Holbein (vyd.): F. v. Holbeins Anfänge. Aus seiner ungedruckten Selbstbiographie, in: Beiträge zur Literatur- und Theatergeschichte. L. Geiger zum 70. Geburtstage, Berlin–Steglitz 1918, s. 243–257; H. Kaestner: F. v. H. als Bühnenleiter und Dramatiker, dis. univ. v Bonnu 1924; J. Gregor: Weltgeschichte des Theaters, Zürich 1933, s. 602, 642, 645; G. Brod: Kleist von Holbein. Ein Beitrag zu dem Problem: Bühne und Drama, dis. univ. ve Vídni 1934; O. Mang: Die Direktionszeit Holbeins am Wiener Burgtheater 1841–49, dis. univ. ve Vídni 1949; E. Rosendahl: Geschichte der Hoftheater in Hannover und Braunschweig, Hannover 1927; M. von Alth–G. Obzyna: Burgtheater 1776–1976, Wien s. a.; F. Hadamowsky: Das Theater in der Wiener Leopoldstadt 1781–1860, Wien 1934 (Kataloge der Theatersammlung der Nationalbibliothek in Wien III); Rosenheim, s. 21; J. Plavec: František Škroup, 1941; Z. Němec: Weberova pražská léta, 1944; A. E. Hruška: Staropražská divadelní topografie, s. a., rkp. v DÚ, s. 126; A. Novotný: Staropražská theatralia, 1955, s. 96; Bauer: Opern und Operetten; Vondráček I; A. Kittl: činohra StD 1824–1862; DČD II; Laiske: Dramaturgie; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien–München 1988, s. 263–264, 341–342, 357, 373, 377–384; J. Berkovec: Repertoár pražské operní scény po K. M. Weberovi (1817–1821), Opus musicum 26, 1994, s. 257–261; Wurmová 1996; A. Scherl: Zur Rezeption von Grétrys Opern auf dem Prager Theater der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts, Le rayonnement de l’opéra-comique en Europe au XIXe siècle, sb. z konf. v Praze 1999, vyd. M. Pospíšil, A. Jacobshagen, F. Claudon, M. Ottlová, 2003, s. 212–230 [zde soupis franc. oper v repertoáru StD 1800–62]. • Wurzbach; DBE; ADB; Eisenberg; Kosch [se soupisem tvorby]; NDB 1972 [lit.]; ÖBL.
Životní události
- 27. 8. 1779: narození, Zistersdorf u Vídně, Rakousko
- 6. 9. 1855: úmrtí, Vídeň, Rakousko
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 204–207
Autor: Alena Jakubcová