Slovácké divadlo (Uherské Hradiště)
nahoru...
Podmínky pro vznik Slováckého divadla (SD) vytvořilo především působení ochotníků. K jeho ustavení, jež se připravovalo již za okupace, došlo po osvobození 1945. Do 1949 provozoval divadlo, utvořené podle vzoru krajových scén (Horácké a Beskydské divadlo) na družstevní bázi, Spolek Slováckého divadla. Uměleckými řediteli byli O. Lukeš (1945–47), prof. J. Huška (1947–48; též dramaturgem 1945–50 a uměleckým šéfem 1947–49), M. Večeřa (1948–50). Působnost divadla zahrnovala okresy Hodonín, Kyjov, Uherský Brod a Uherské Hradiště. V Uherském Hradišti se hrálo v sokolovně a v budově Reduty, kde měla vzniknout stálá scéna po adaptaci, ta se však neuskutečnila. Administrativa, dílny a ubytovny herců byly v bývalém hotelu Zelený strom.
SD zahájilo 10. 10. 1945 Gazdinou robou G. Preissové. Soubor se velmi proměňoval, herci až na výjimky (M. Bauerová-Svobodová) v něm nepobyli dlouho. Prošli jím herci V. Holčáková, H. Horská, B. Pravdová, A. Rohanová, N. Skopalová, O. Výšková, J. Jirský-Jirotka, F. Bahník, P. Mareš, M. Messani, F. Peterka, B. Synek, J. Toman ad., výtvarníci L. Kotulán (1945), A. Vorel (1945, 1949–50) a J. Staněk (1946, 1950–54). V prvém pětiletí zaujímala v repertoáru důležité místo česká klasika (Preissová, Tyl, Klicpera, Jirásek, Zeyer) a až do 80. let také slovenské hry (Stodola: Marína Havranová, 1949; Kariéra Jožky Púčika, 1955; Skalka: Kozie mlieko, 1950; Tajovský: Ženský zákon, 1954, 1965, 1982; Hviezdoslav: Hájnikova žena, 1970; Palárik: Ztřeštěné námluvy [Inkognito], 1972; Barč-Ivan: Mastný hrnec, 1973), neboť soubor často zajížděl na blízké Slovensko (Skalice, Nové Mesto n. V., Myjava, Trenčín, Púchov). Navzdory nevyrovnanému a nestabilnímu souboru vzniklo několik úspěšných inscenací; vedle Preissové Její pastorkyně (r: M. Večeřa, 1948) zejm. režie R. Kratochvíla (Zeyer: Stará historie; Miller: Všichni moji synové – 1948; Kruczkowski: Odvety, 1949).
1949 přešlo SD pod uherskohradišťský MNV, avšak hospodářské obtíže nadále ohrožovaly jeho existenci. 1950 bylo administrativně spojeno s Divadlem pracujících v Gottwaldově; vedl je J. Dalík (1950–51) a M. Vyoral (stálý zástupce ředitele 1952–53). Po opětném osamostatnění 1953 převzal SD Jihomoravský KNV, ředitelem se stal M. Matiášek (1953–56). Konečně se stabilizoval herecký soubor, jehož členy byli mj. N. Baženovová, L. Forétková, A. Mohelská, R. Volková, K. Brynda, V. Čaněk, L. Forétek, M. Kadlec, R. Kudrnáč, B. Pastorek, L. Suchánek, J. Zapletal, J. Žáček. Režírovali převážně herci. Až příchodem režisérů M. Zédy (1952–59; Preissová: Gazdina roba, 1952; Mrštíkové: Maryša, 1953) a A. Hajdy (1954–61; Jirásek: Samota, 1953; Moliére: Tartuffe, 1954; Schiller: Úklady a láska, 1955; Prachař: Domov je u nás, 1956) se začala výrazněji profilovat inscenační tvorba. Scénograficky spolupracovali O. Mimra (1954–55, 1956–57) a L. Jakerle (1955–56). Přetrvávající problém představovala budova. Od 1953 se nehrálo v Redutě, ale pouze v sokolovně. Ta byla během adaptace 1957–59 rovněž mimo provoz. Dostavba byla dokončena za J. Burdy (1958–61), ředitele schopného hospodářsky, organizačně i umělecky. Pevnou součást repertoáru tvořila stále česká klasika. Výjimečným počinem bylo uvedení Tylovy tragédie Čestmír (r: A. Hajda, ú: R. Žák, 1956) vůbec poprvé od její premiéry 1835. Režie A. Hajdy (např. Shakespeare: Othello, tit. role R. Mecnarowski, 1965), R. Mecnarowského (např. Schiller: Marie Stuartovna, 1966) a P. Rímského (např. Nezval: Manon Lescaut, 1965) se vyznačovaly svébytným inscenačním výkladem her. Z možností herců vycházel v kultivovaných nápaditých inscenacích F. Čech (1960–64; Gorkij: Měšťáci; Beaumarchais: Figarova svatba – 1961; Ostrovskij: Les, 1962; Šrámek: Měsíc nad řekou; Moliére: Don Juan – 1963). Cílevědomé režie, směřující k myšlenkově živému a moderně cítěnému divadlu, podněcovaly soubor k výraznějším výkonům.
V 60. letech, kdy stál v čele divadla J. Vrána, se v souvislosti s otevřením nového divadla v Gottwaldově uvažovalo o zrušení SD. Po restrikci o 15 pracovníků a snížení státního příspěvku (1967) se stalo nejmenší zájezdovou scénou. Hrálo jen v okresech Uherské Hradiště a Hodonín. Jeho působnost se znovu rozšířila v sez. 1969/70, kdy brněnské Divadlo bratří Mrštíků a gottwaldovské Divadlo pracujících omezily zájezdy. Zájezdy do 20 pravidelných míst tvořily okolo 60% činnosti SD. 1969 došlo k prvému pokusu o paralelní aktivitu v podobě divadélka poezie, krátce působícího pod názvem Ateliér v kavárně Hvězda. V závěru 60. let se vrátil režisér F. Čech (Čapek: Bílá nemoc; Verhaeren: Filip II. – 1968; Tyl: Paličova dcera, 1969 ad.). Rychlé střídání uměleckých šéfů (A. Hajda, R. Mecnarowski, J. Martínková, P. Rímský, L. Lakomý) a dramaturgů (R. Žák, J. Vopálka, O. Horký, D. Slezák, K. Vašíček, B. Hertlová) se na rozhraní 60. a 70. let zpomalilo.
Dlouhodobé působení režiséra K. Neubauera ve funkci uměleckého šéfa (1968–81), dramaturgická (byť neoficiální) aktivita V. Vackeho (1971–90) a činnost výtvarníka M. Součka (1963–81) zajistily kontinuální práci. Dosud nebývale vyhraněný ráz jí vtiskl režisér M. Hynšt (1971–81), který zde pracoval po nuceném odchodu ze Státního divadla v Brně. V důsledně antiiluzivních inscenacích, vyrůstajících z brechtovské estetiky, Hynšt usiloval osobitým divadelním tvarem a aktuální myšlenkovou výpovědí aktivizovat diváka (Nestroy: Lumpacivagabundus; Gorkij: Vassa Železnovová – 1972; Čapek: Loupežník; Langer: Periferie – 1973; Dürrenmatt: Fyzikové, 1973; Návštěva staré dámy, 1974; Shaw: Svatá Jana, 1974; Pygmalion, 1980; Brecht: Matka Kuráž, 1974; Zadržitelný vzestup Arthura Uie, 1981; Gorin: Thyl Eulenspiegel – 1980 ad.). Nepsychologické herectví, využití principu divadla na divadle, ozvláštňující řešení scénografická (např. cirkusová manéž pro Čechovův Višňový sad, 1979; šachovnice pro Moliérova Tartuffa, 1975) byly důležitým významotvorným činitelem jeho zralých režií. Desetiletí Hynštova působení, na němž participovali scénografové J. Ciller, J. Malina, V. Štolfa, kostýmní výtvarník J. Jelínek, z hudebních skladatelů zejm. Z. Pololáník, vytvořilo významnou éru SD, jejíž impulzy ovlivnily následující vývoj. Souběžně režírovali H. Domes, K. Neubauer a A. Navrátil. V hereckém souboru působili D. Bambasová, D. Klichová, M. Kolářová, M. Kuncová, V. Mecnarowská, E. Strupplová, J. Šedová, G. Wilhelmová, L. Bambas, L. Kolář, J. Kyncl, R. Mecnarowski, L. Tokoš, F. Šnajberk, F. Šafránek, L. Vraspír, S. Wandas ad.
Komedií S. O’Caseyho Velmi choulostivá situace v penzionu Beránek zahájila 1978 studiová Malá scéna v klubovém prostoru nového hereckého domu. Na její činnosti se podíleli zejm. herci K. Hoffmann, L. Kolář, M. Kolářová a B. Výtisk. Vedle činoherního repertoáru (např. Vampilov: Provinční anekdoty, 1978; Daněk: Bitva na Moravském poli, 1982 – r: H. Domes) a sólových pořadů L. Tokoše tu P. Rut uvedl několik kabaretů v retrostylu šantánů a tingltanglů (Dramata v paláci Borgiů aneb Kabaret v Uherském Hradišti; Hostinec U příležitosti – 1980; Testament umírajícího Pierota, 1982; Reminiscence na Ference, 1983). Po odmlce v půli 80. let Malá scéna opět ožila. Svou renesanci stvrdila inscenací Kovalčukovy Komedie o strašlivém mordu…aneb Ondráš (r: B. Rychlík j.h., 1988).
Dramaturgie v 80. letech (S. Jabůrek, J. Růžička, J. Skorkovská, J. Gogola, N. Tiliu, J. Chalupová, V. Mráček, J. Miškovský) sestavovala vyvážený repertoár pro všechny divácké vrstvy zájezdového divadla. Pohotově zařazovala soudobé zahraniční hry (např. Gyurkó: Elektro, má lásko, 1984; Schwajda: Svatá rodina, 1989), nejednou projevila samostatnost a nezávislost na dramaturgii divadel ve velkých centrech (např. Sovják: Nevděčník, 1982; Gorin: Poslední koncert, 1987; Dudarev: A byl večer…, 1989). Režijní působení P. Ruta (1980–84) posílilo uplatnění hudby (Žák: Študáci a kantoři, 1982), která i nadále tvořila významnou součást činoherních inscenací a pomáhala připravit nástup muzikálu (Ulrych, Mann: Nikola Šuhaj loupežník, r: P. Doležal, 1984). Inscenační tvorbu, zejm. režie P. Doležala (1982–86) a I. Stránského (od 1985; Tolstoj, Rozovskij: Příběh koně, 1988; Maupassant, Kaloč: Miláček; Ibsen: Peer Gynt – 1989) charakterizovalo úsilí o emocionálně působivý syntetický jevištní tvar. Pohostinská spolupráce režiséra J. Pleskota (García Lorca: Dům doni Bernardy, 1986; Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, 1988) kultivovala hereckou tvorbu.
1990 se stal ředitelem režisér a umělecký šéf I. Stránský, zřizovatelem od 1991 Okresní úřad Uh. Hradiště. V sez. 1991/92 proběhla za provozu generální rekonstrukce budovy. SD plynule pokračovalo v dosavadním směřování regionální zájezdové scény, s repertoárem strukturovaným převážně z hodnotných her, včetně pravidelných pohádek a dramatizací pro děti (např. Karafiátovi Broučci, r: F. Čech, 1992). Několik her tu mělo čs. premiéru (Korherr: Grasel, 1990; dramatizace Orwellovy Farmy zvířat, 1993). Pevné místo zaujaly muzikály a hudební komedie (Kipling, Balaš: Kniha džungle, r: R. Balaš, 1991; Čapkové, Rejžek, Štědroň: Ze života hmyzu, r: I. Stránský, 1995; Lane, Harburg, Saidy: Divotvorný hrnec, r: R. Tesáček, j.h.; Kolář, Hoffmann: Dvůr divů [Quasimodo, podle V. Huga], r: K. Hoffmann – 1996; Suchý, Šlitr: Šest žen Jindřicha VIII., r: K. Hoffmann, Malá scéna 1996), některé z vlastní tvůrčí dílny. Múzický ráz činoherních inscenací prohlubovala scénická hudba (např. Kopecký: Komedie o umučení; Komedie o hvězdě – 1990; García Lorca: Krvavá svatba, 1992 – r: I. Stránský), nejčastěji od K. Cóna a J. Pavlici. Opakovaně spolupracoval soubor Hradišťan. Protějškem obrazného divadla, realizovaného na myšlenkově závažných a jevištně náročných textech (Orwell: Farma zvířat, 1993; Renč: Císařův mim, 1996 – r: I. Stránský), byly tradičněji utvářené inscenace psychologických her (O’Neill: Měsíc pro smolaře, Casona: Stromy umírají vstoje), či klasických dramat a komedií. Pohostinsky se vracel režisér F. Čech (Gassauer: Casanova na duchcovském zámku, 1990; Vrchlický: Noc na Karlštejně, 1993). V 90. letech se zpravidelnila činnost Malé scény, která se profilovala jako komorní divadélko (Škvorecký: Ze života lepší společnosti, 1990, Feľdek: Smrt v růžovém, 1995; Keyes: Růže pro Algernon, 1996; Mrożek: Krocan, 1997). Šéfy výpravy byli J. Pátek (1991–93) a I. Hylas (1993–98), hereckými oporami tohoto období zejm. H. Houbová, A. Pavelková, R. Bellan, K. Hoffmann, J. Juřina, J. Vobecký, L. Vraspír, vesměs dlouholetí členové ansámblu. Od 1997 působí jako dramaturgyně A. Koukolská, provd. Helmichová.
Literatura
J. Opavský: Slovácké divadlo, DivZáp 3, 1948, s. 467; M. Smetana: V hledišti Slováckého divadla, DN 1, 1957/58, č. 5, s. 8; J. Pecháček: Divadlo jižní Moravy, Divadlo 9, 1958, s. 241; J. Grossman: V hledišti divadla v v Uh. Hradišti, DN 4, 1960/61, č. 17, s. 8; J. Träger: Mikropřehlídka v Uh. Hradišti, DN 11, 1967/68, č. 24, s. 5; alm. K 25. výročí otevření Slováckého divadla v Uherském Hradišti 1945–1970 (zde soupis rep. a členstva), Uh. Hradiště 1970; M. Dominec: Hradišťské meziaktí, rkp., MZMd; J. Telcová: Vývoj divadla v Uherském Hradišti, Acta Musei Moraviae II, 1976, LXI, s. 111; J. Procházka: Všední dny Slováckého divadla, Scéna 2, 1978, č. 22/23, s. 5; J. Dvořák: O aktuální podobu jevištního tvaru, Scéna 3, 1978, č. 21, s. 2; ds: Pátá sezona Malé scény, Program SD Brno 54, 1982/83, s. 357; V. Závodský: Humor + Hynšt, Scéna 7, 1982, č. 21, s. 4 + Divadlo v regionu, Program SD Brno 59, 1987/88, s. 70, 113; M. Láznička: Slovácké divadlo ve vzpomínkách, Uh. Hradiště 1987; L. Lomová: Zpráva z terénu, DramU 1988, č. 4, s. 85; J. Černý: Byl jsem u Uherském Hradišti, Scéna 14, 1989, č. 12–13, s. 3; B. Srba: K tvůrčí metodě režiséra Miloše Hynšta, DR 1, 1990, č. 1, s. 15 + Umění režie, Brno 1996; alm. Slovácké divadlo Uherské Hradiště (soupis rep. a členstva), Uh. Hradiště [1995].
Významné události
- 10. 10. 1945:
zahájení divadelního provozu hrou Gazdina roba G. Preissové
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 437—440
Autor: Drahomíra Čeporanová
